REKOMANDO Jana Spěváčka
Nehybnost jakéhokoli věku
Etablovaná a průběžně oceňovaná básnířka, dramatička a prozaička Kateřina Rudčenková se ve své loňské próze (mohli bychom říci deníku ženy 35+, posléze 40+) dostává k „nehybnosti“, která je vlastní každému člověku. Tato nehybnost je naším pozemským údělem, v rámci nekonečného a rozpínajícího se vesmíru je každý z nás v lidsky konečném a smršťujícím se světě skutečně nehybný. Dalo by se říci, že v každém okamžiku jsme stejně blízko smrti jako kdykoli jindy, zdá se také, že jediná naše možnost, jak se pomyšlení na ni vyhýbat, je rozptylovat svou pozornost, a to obzvláště v blížícím se, probíhajícím či odeznívajícím středním věku. Tento pohled na život je samozřejmě srozumitelný čtenářům žijícím v relativním a globálním velkoměstském blahobytu, ve kterém žije Amálie.
Tedy rozptylování se krom jiného prací, cestováním, sexem, spirituálními pokusy či rozumění své podstatě odkrýváním rodinných konstelací, to vše se nám i Amálii jeví ve svých střídajících se fázích jako směrodatné, nicméně se jedná o začarovaný kruh, který může (a ideálně by měl) vyústit ve smíření se sebou samou (či sebou samotným), přesněji však s vlastní smrtelností. S vlastním životem a tělem jsme svázáni podobně, jako je Amálií několikrát zmíněná milostná aktivita spočívající ve svazování. Kniha neustále osciluje mezi vzdalováním a přibližováním se sobě samé (či sobě samému), přičemž původně klíčová románová otázka toho, zda mít, či nemít děti, se průběžně vytrácí a její důležitost se umenšuje, byť nemizí.
Co je ale pro mě pozoruhodné – že jsem si během čtení připadal, jako bych byl vyvolený čtenář: jsem ve věku starším, než byla Amálie na začátku knihy, a mladším než Amálie na jejím konci. Čtenářský zážitek mi nenarušovaly vnitřní dotazy typu „Nemám to přece jen trochu jinak?“ ani to, že jsem sám otcem dvou dětí; naopak jsem si připadal těmito partnerskými či potenciálně rodičovskými meditacemi obohacován, do Amáliiných zážitků a vztahů jsem si bezelstně a naplno projektoval vlastní životní křižovatky a zkušenosti. V podstatě jsem si asociativním čtením vytvářel nehybnost vlastní, interní, a tudíž jsem ji i (meta)fyzicky opakovaně během čtení prožíval.
Proto chci říct závěrem, že v případě mnohých knih nejsou důležití jejich autoři, ale čtenáři; ideálním případem ovšem zůstává, když se spolu potkají a vedou dialog v čase čtení i v přestávkách mezi ním. Dlouho se mi to nestalo a jsem zvědavý, zda tato zkušenost postihla/postihne s Amáliinou nehybností i někoho jiného, tím myslím identifikaci s Amálií a projekci vlastního světa do jejího. Jako když se prolnou dva diapozitivy a promítnou zároveň. Vytvoří tím pohyb, jenž narušuje jejich strnulost (nebo chcete-li: nehybnost).
Amáliina nehybnost
Kateřina Rudčenková
Knižní klub: 2021
