Přízraky transformace (recenze)

Przemysław Czapliński
19. 6. 2019

Prismatem obyčejných předmětů a všedního života, jejich atraktivity a odpudivosti zkoumá Olga Drenda každodennost první poloviny devadesátých let spolu se sociálními procesy pro ni určujícími. Dnešní reflexi této doby charakterizuje autorka jako „zaplněnou duchy“, k čemuž podle ní přispívá i vytěsnění některých jejích aspektů z kolektivní paměti. „Domnívám se, že to, co je v kolektivní paměti nejdůležitější, přežilo, a právě dnes dává hlasitě najevo svou přítomnost,“ píše v recenzi na knihu profesor Przemysław Czapliński. 

  © Nikolas Petrlík

Text volně navazuje na rozhovor s Olgou Drenda z doby před vydáním Duchologie.

Seděli jsme v kruhu přátel, četli jsme nahlas úryvky této knihy a každou chvílí někdo vykřikoval: „Ano!“, „Tak to bylo!“, „Přesně!“. Ve výkřicích byl zároveň přítomen obdiv k autorce skvěle rekonstruující realitu, radost ze znovu získaného smetiště paměti a překvapení, že jsme na to tak rychle zapomněli. A že to ještě nikdo nepopsal.

Duchologia polska (Polská duchologie) Olgy Drenda – mix etnografické studie, reportáže a románu – je jednou z nejvíce objevných a překvapujících knih věnovaných transformaci. Její obsah je na první pohled samozřejmý, protože vychází ze zkušenosti milionů Poláků, ale zároveň neurčitý, protože byl vytěsněn nebo pohřben v zákoutích kolektivní paměti. Tímto rozporem – rozmazaným obrazem nezpochybnitelných dějin – autorka začíná, když píše: „Pochopila jsem, že vzpomínky na osmdesátá a devadesátá léta jsou plné šumů.“

Její kniha se zaměřuje na období konce Polské lidové republiky a počátku „třetí republiky“, přízračnou a těžko uchopitelnou epochu, která „začíná víceméně v roce 1986, možná až v roce 1987“, a končí „kolem roku 1994, kdy byl přijat takzvaný protipirátský zákon a zahájena denominace zlotého. Ulice, domy, tisk, knihy, městské reklamy, sídliště, lidé – všechno začalo vypadat jako všude jinde na světě. V tomto období, od roku 1988 do roku 1993 – jak se zdá – Polsko plavalo v jakési kosmické prapolévce, nad kterou se málokdy někdo naklání, leda pokud je z ní třeba vylovit nějakou politickou špínu“.

Olga Drenda popisuje tedy období, kdy končil reálný socialismus a začínal stejně reálný kapitalismus (v roce 1991 počet nezaměstnaných překročil milion a v 1993 dosáhl 4 milionů). Společnost se ocitla v kleštích mezi slábnoucím státem a zrychlujícím se trhem, mezi všeobecnou nutností se starat o každodenní živobytí a výrazně méně rovnostářskou šancí na vzestup. Pro mnoho lidi vyžadovaly nejjednodušší záležitosti čím dál větší úsilí, užší skupině se otevřelo pole různých příležitostí a možností, dostupných za cenu rizika nebo šmelinařeníš. PLR stárla s děsivou rychlostí: každým rokem se jako nepraktické, nemódní nebo neužitečné ukazovaly domácí přístroje (televizory, rádia, gramofony), soukromý vozový park (auta), interiérový design, oblečení, barevné ladění veřejného prostoru. Svět se přímo před námi páral a duch doby značil věci určené k výměně: sdíral špachtlí vrstvy omítky ze zdí, pronikal do bytů, kde mrzačil tapety i těla, trhal lidské obleky, shazoval zařízení z polic a stolů. V těchto podmínkách – pod tlakem situace a zároveň v reakci na otevírající se příležitosti – se rozpoutala společenská vynalézavost.

Rychlost a řád
Duchologia polska je napsána skvěle. Autorka čerpá z antropologie každodennosti Rocha Sulimy, hlídá si konkrétnost a neopouští věci a slova triviálního života. Nechytračí, nezachází s oním světem povýšeně ani nostalgicky. Do výkladu zasahuje minimálně a slovo přenechává cizím textům nebo osobám, které na přelomu desetiletí přivandrovaly do Polska ze Západu. Drenda ovšem nerekonstruuje dobový chaos, nýbrž aplikuje na prezentované období svůj vlastní řád, odpovídající jednotlivým sférám kolektivní aktivity. Postupně pozorujeme změny, které zasahují město a veřejný prostor, domy a byty, drobný obchod, morální vzory, zpracování produktů masové kultury (obálky knih, typografii), masovou zábavu. 
Kniha je inteligentně uspořádána a tento vnitřní řád nikterak nepřekáží vynořování dobové skutečnosti s celou její proměnlivou dynamikou, radostnou a trapnou kreativitou, vynalézavostí v domácnosti i na (tržní) zahradě. Množství autorkou sesbíraných materiálů je přitom zakomponováno do vyprávění, které ani na okamžik neslevuje z rychlosti: závratné tempo etnografického příběhu, skvěle uzpůsobené horečnaté transformační aktivitě, je zdatně zpomalováno krátkými komentáři a vzpomínkami rozmanitých pozorovatelů a účastníků příběhu.
 

„Věci se dějí“
Rychlost a zhuštěná konkrétnost dobře odpovídají mnohovýznamnosti autorkou použité formulace „věci se dějí“. Důležitý je, jak píše Drenda, nejenom samotný výskyt věcí, ale také jejich specifická úloha v dějinách. Věc, tedy předmět, přístroj, dekorace, je výtvorem i tvořící silou. Vzniká netoliko díky bezprostřední lidské kreativitě, nýbrž onu kreativitu předchází a stimuluje, přičemž sama je nesená představami, sny a ambicemi. Výměna starého auta za nové – Syreny za Polonez, Poloneza za použitý Volkswagen či Opel – závisí nejen na individuálním hmotném zajištění, ale také na dynamice materiálních tužeb. Předměty nás odpuzují i přitahují, přičemž síla jejich atraktivity a repulze se mění v čase, a tak každá věc má svou historicitu a každé přísluší jistá hybná síla.

Právě o této sinusoidě tužeb a možností píše autorka v následujících kapitolách, ve kterých představuje změny ve společenské estetice. Začínáme barvami veřejného prostoru, který v pozdním socialismu ovládaly „chudoba, nepořádek, špinavé fasády […]. Vzduch byl cítit černým uhlím, zelím a lyzolem“; „Města se podobala těm v NDR, jenom budovy byly špinavější a trávníky zanedbanější. Lidé v autobusech a tramvajích měli nos zabořený do knih. […] Ve frontách na sebe lidé ječeli. Východní Němci byli rozhodně méně hádaví.“ Z městského prostoru koncem osmdesátých let začínají mizet auta značky Syrena (v letech 1991–1992 jich v samotné Varšavě zůstalo opuštěných přes šest tisíc) – jako by lidé připravovali místo pro budoucnost tím, že zakryjí stopy minulosti.

Větší a menší města se sobě začínají v jednom podobat: lidé vychází do ulic a vyplňují krajiny nouze a beznaděje vlastní kreativitou. Varšava na sklonku osmdesátých let – „město v dezolátním stavu, provizorně poslepované lepicí páskou, tíživé a vybydlené, a zároveň hnané prapodivnou tvůrčí energií“ – se po krátkou dobu nebude lišit od Radomi nebo Konina. Po celém Polsku se vynořují „pouliční budky s občerstvením: kiosky z překližky, ve kterých se servírovala grilovaná kuřata […]“ a „karavany značky Niewiadów s fast foodem“. Pistáciové barvy postupně vyklízí prostor křiklavějším odstínům, které „měly avizovat moderní výrobky a služby. Právě v takových barvách přicházela nová slova: BEZ MARŽE, VELKOOBCHOD-MALOOBCHOD, BONIFIKACE, SPLÁTKY BEZ RUČITELŮ. Asociování křiklavosti s modernitou bylo dosti silné – už v televizní reklamě z roku 1989 modelka ve vaně vychvaluje fluorescentní pemzu Purocolor.“

V tomto prostoru, který se u sklonku osmdesátých let proměňoval spíše pod tlakem lidské tvořivosti a aktivity než kapitálu, se zjevují první zástupci nových profesí – polští yuppies. Jsou ještě mladí a vydělávat teprve začínají, ale rychle přeskakují ekonomické příčky. Mají nový vkus: funkcionalita v jejich bytech ustupuje pohodlí a předmětům konotujícím společenský status. V panelácích nadále dominuje estetika útulnosti, které je dosahováno („materiální sféra byla jednou velkou improvizací“) především hromaděním rekvizit spojených s domáckostí (cennosti, porcelán, fotografie na zdech, výstavka sošek na prostřední polici) a odhlučňováním stěn a dveří (nezapomenutelné břichaté koženkové čalounění!). Dosavadní uspořádání obývacích pokojů se mění: kusy nábytku jsou odsouvány, aby se vešel větší televizor a videopřehrávač. Ředitelský sloh ustupuje v kancelářích slohu kovbojskému, který reprezentují rumunské soupravy Bonanza: kůže, tmavé barvy, dvířka typu saloon. Přibývají butiky, které jsou už všude – v průchodech, na náměstích, v činžovních domech a sídlištních obchodních komplexech.

Plast coby univerzální materiál se pomalu stává minulostí. „Návrat k přírodě“ nastoluje nové preference: nyní se nosí dřevo a proutí. Polsko se ocitá  ve sféře evropských trendů vztahujících se k bydlení a zařízení domácnosti. Ve stejné době elita mění své objednávky na vily: místo „polské kostky“ čím dál častěji vyrůstají imitace starých šlechtických obydlí.

Na počátku devadesátých let karavany předělané na kiosky s potravinami nebo drobným občerstvením střídají (na základě státního nařízení) tzv. jugokiosky – těsné, ale nezničitelné budky, ve kterých je možné najít takřka všechno, od tisku a cigaret až po nápoje, sladkosti a balené sendviče. Na chodníky se vylévá hudba: z kufrů anebo improvizovaných stánků se prodávají magnetofonové kazety se všelijakými žánry – pirátsky, ale ve velkém kopírované v pololegálních nahrávacích studiích. Soundtracky z filmů, pop, rock, elektronická hudba: všechno levné, v průměrné kvalitě, ale dostupné. „Nejzajímavější jsou ovšem přebaly, ve kterých se zachoval celý archiv technik, vzorů, oblíbených stylů amatérského designu přelomu desetiletí.“ Polsko – což se podepisuje na jeho zahraničních vztazích – se stává říší pirátů. Zatím to znamená, že je také zemí s masovou poptávkou po kultuře.


Prudce roste počet videopřehrávačů: v roce 1988 už jich je milion. Zlatý věk zažívají půjčovny videokazet, ve kterých Poláci vytváří (jednoduchou cestou objednávek) „alternativní kánon, založený na filmech, které se lidem líbí, a nikoli na těch, které se sluší znát nebo které mají dobrá hodnocení u kritiků“. Publikum si získávají žánry sci-fi a fantasy a také populární literatura: „Náklady byly obrovské a poptávka čtenářů po žánrové literatuře nenasytitelná. Recept na úspěch byl jednoduchý: levné paperbacky, senzace, fantastika, horor, červená knihovna. Profitovaly z nich především nakladatelství Amber a Phantom Press.“ Triumfuje Alistair McLean, potom přichází doba „ludlumů“ a harlequinů. Na pultech knihkupectví se ve velkém ocitají dříve zakázaná díla: Solženicyn, Orwell, Konwicki, Miłosz, Herling-Grudziński. Inteligence v té době vyhlašuje konec své historické mise: společnost se touží modernizovat a westernizovat sama, a tak rozmanité strategie modernizace vymýšlené vzdělanou vrstvou již nejsou potřeba. Toto legitimizuje novou strategii státu, který se – hlasem ministryně Izabely Cywińské – stahuje z role opatrovníka a mecenáše kultury.

V tržní cirkulaci se objevuje nový, agresivní jazyk propagace. Nahá nebo spoře oděná žena zasazená do tohoto nového kódu už není odměnou za práci či součástí zábavy, ale symbolem pohánějící kapitalismus touhy. Ve větších městech se otevírají kasina a pořádají soutěže miss, kolem podobných aktivit se začínají shlukovat podnikatelské elity. Čtenáři novin, alespoň někteří, chtějí, aby konečně bylo možné žít v „evropském Polsku“, a nikoli „polském Polsku“. V roce 1990 debutuje měsíčník Sukces, který láká čtenáře na perspektivu toho, „jak se za jeden víkend stát oligarchou“.

Brzy se ovšem reklamy a způsoby fungování soukromých firem podřizují cizím vzorům, a tak improvizace prvních transformačních let přechází v imitaci. Vznikají řetězce, které vyplachují z trhu levnější lokály veřejné gastronomie. Všechno – typografie, design, estetika interiérů, oblečení, vzhled ulic (do výšky odpovídající přízemí) – se pomalu formátuje a standardizuje. Klíčem k úspěchu je angličtina, což prospívá imitativní povaze polského kapitalismu. Systémová transformace vstupuje do nové fáze, která vytěsní několikaleté období podomácku vytvářeného kapitalismu…

 

Mýty transformace
Je čas na trochu polemiky. V úvodu ke knize Olga Drenda píše: „Uprostřed práce na knize došlo k čelnímu střetu dvou politických pohádek: jedné o pětadvaceti letech štěstí a svobody a druhé o pětadvaceti letech zrůdného matrixu. Asi se u mě projevil pud sebezáchovy, když jsem se rozhodla, že se budu vyhýbat jakékoli mytologii načmárané na povrch skutečných událostí.“ Domnívám se, že se tento únik nepodařil. Polská duchologie, coby kvazimetodologie zajímavě autorkou vytvořená pro účel analýzy proměn estetiky období transformace, neposloužila popisu „skutečných událostí“, nýbrž vytvoření mýtu. Autorka, zakotvená u každodenní materiality, chtěla své vyprávění umístit mezi bílý mýtus úspěchu a černý mýtus porážky. Ve skutečnosti se ocitla ve třetím mýtu.

Ten říká, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let, v podmínkách systémové změny, vytvořili Poláci specifickou verzi kapitalismu – méně výkonnou než ta západní, ale zato přístupnější, založenou na rozmanitých ilegálních a pololegálních činnostech, nicméně levnou a masovou. Všechno, co v této době vzniklo – kazety, interiérový design, padělané značkové oblečení, elektronika, fantaskní návrhy knižních obálek, mobilní obchodování, plechové budky v tržnicích – záhy opět zaniklo. Stalo se to ve dvou fázích: první z nich měla materiální povahu, kdy nová zákonná úprava omezila pirátskou výrobu magnetofonových kazet a vymýtila z polských měst pouliční stánky; kdy bohatší (západní) firmy koupily nebo konkurenčně převálcovaly domácí byznys; kdy rezignace státu na roli mecenáše kultury zardousila stovky a tisíce iniciativ a vedla ke zrušení bezpočtu kulturních institucí. Druhá fáze se odehrála v kolektivní paměti: polská společnost vytěsnila tuto etapu jako primitivní, trapnou, nedostatečně západní, prozrazující její „orientální“ tvář. Na vyprázdněné místo po onom „trapáctví“ byly tedy nainstalovány globální symboly masové kultury (Rambo, Terminátor, Julia Roberts jako „pretty woman“), které přikryly polskou mapu bídy maketou modernity.

Říkám tomu mýtus (i když pochybuji, že je proti němu možné postavit cokoliv víc než opět vzdoromýtus), protože dnešní kapitalismus vůbec není tak odlišný od kapitalismu období transformace. Možná dokonce transformace nikdy neskončila a dosud trvá, zatímco přesvědčení, že ji máme dávno za sebou a že žijeme v nějaké jiné, potransformační fázi modernity, je ve skutečnosti blud. V polském univerzu si lze všimnout v mnoha ohledech spíše kontinuity než radikálních rozchodů a rozdílů. Především existuje afektivní paměť té doby, i když ve zmutované podobě. Zmutované, protože naděje se propojila s frustrací, stud s hněvem a pocit ponížení se vztekem.

Spor o přízraky
Domnívám se, že problematičnost knihy pramení z autorkou přijaté ontologie „duchů“. Drenda chápe „polskou duchologii“ trojím způsobem. Zaprvé, duchy-přízraky transformace zbyly po věcech, které byly tak bizarní, že se jevily skoro až nereálné (Kora Jackowska kdysi popsala „polská osmdesátá léta jako přirozeně punkové“). Zadruhé, duchy zbyly po sféře společenské kreativity – podomácku vyráběných strojích a výrobních linkách, po nápadech na byznys za pět set zlotých i za pět milionů, po firmách o jednom zaměstnanci i po rozvětvených řetězcích improvizované kooperace. Zatřetí zrodila duchy kolektivní nepaměť, která vytěsnila společenské praktiky a estetiku přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Je těžké s autorkou nesouhlasit, když nás přesvědčuje o přízracích všeobecné kapitalistické mobilizace. Zároveň je těžké souhlasit, když píše o třetím druhu duchů, tedy o nepaměti. Domnívám se totiž, že to, co je v kolektivní paměti nejdůležitější, přežilo, a právě dnes dává hlasitě najevo svou přítomnost.
Autorka koneckonců onu skutečnost přivolává a pojmenovává. Například tehdy, když píše o žánru disco polo: „Po rozpadu skupiny Papa Dance je absence diskotékové hudby v polštině obzvláště citelná. Drobní výrobci kazet z velkých a malých měst chvátají, aby tuto mezeru zaplnili. Takto vzniká nika nazývaná ‚chodníkovou hudbou‘ a poté disco polo. […] postupně vzniká celý alternativní trh polské populární hudby […]. Není náhodou, že velké popularity dosahují taneční verze bigbítových balad ze šedesátých let, ‚Bílého medvídka‘ a ‚Zamilovaného klauna‘, i když většina posluchačů nemá ponětí o původu těchto skladeb.“ Trefné pojmenování „alternativní trh populární hudby“ by bylo vhodné dnes korigovat a říci, že se ve skutečnosti jedná o hlavní trh – utvářený regulérním oběhem kapel a desek, peněz a vlivů a vyznačující se také růstem reálné moci.

Marcin Kącki v knize Białystok. Biała siła, czarna pamięć (Białystok. Bílá síla, černá paměť) popisuje závratný rozvoj trhu s disco polo: „V polovině devadesátých let [diskoték] fungovalo už dvacet, hrálo osmdesát kapel – klonů […]: chlapců s odbarvenými ofinami, v plísňových džínech, bílých ponožkách a černých polobotkách s třásněmi. Kapela Boys založila dokonce i vlastní diskotéku, v Ciechocinku, náklady se jim vrátily po pár týdnech. Klub […] byl otevřen o víkendech. Faráři nevadilo, že také v neděli, zneklidňoval ho pátek, kdy je přece půst.“

Není vůbec náhodou, že pro Andrzeje Leppera – který právě v klubech disco polo hledal voliče – „jedna ze skupin napsala proslulou stranickou hymnu, ‚Ten kraj jest wasz i nasz‘, která byla, jak se později ukázalo, plagiátem české písničky“. A není jistě také náhodou, že jeden z magnátů scény disco polo je dnes, právě dnes, nejmocnějším mužem ve městě Białystok a je příbuzenskými i obchodními vazbami napojen na lokální politickou a církevní elitu.

Toto je pouze jeden z přízraků, který nabyl reálné podoby v druhém desetiletí 21. století. Přidejme další: kapitolu o nových reklamních strategiích nazvala autorka Reklama s dívkou dodává prestiž a eleganci. Z této strategie se vynořuje redefinovaná funkce ženského těla, které má napříště ovládat patriarchální kultura. Z dnešní perspektivy představují návrhy zpřísnění protipotratového zákona (za současné vysoké konzumace pornografie v Polsku!) právě jednu z materializací onoho patriarchálního přízraku. Misogynie čekala v socialistickém mrazáku, aby spolu s kapitalismem vytáhla do boje pod hesly „tradiční rodiny“, „přirozené ženskosti“ nebo „elegantní katoličky“. Spíše, než hovořit o nějaké vidině by se v tomto kontextu slušelo mluvit o „vidmu“, jak se kdysi v polštině říkalo spektru světla – rozdělitelném, ale reálném.

Takto pojaté „vidmo“ má další dimenzi. V kapitole Fialová přecházející v bílou, pojednávající o boomu zájmu o ezoteriku v té době, autorka cituje redaktora časopisu Res Publica, který v roce 1991 konstatoval: „Lid věří v bioenergoterapii, Nejsvětější Panenku z Leżajsku, novou fyziku profesora Capry a novou biologii profesora Sedlaka, létající talíře a impérium KGB.“ Tato věta je symptomatická (slovo „lid“ je pokusem o povznesení racionální modernity nad předsudečný plebs) a trefná. Autor odhaluje rovinu, ve které se rozdílné ukázalo být podobným a politika se potkala s vírou a pověrou. Polský katolicismus – ne náhodou těsně sousedící s ezoterikou a teoriemi spiknutí – se stával velkovýrobnou rozmanitých typů odcizení a upevňoval iracionalismus jako legitimní metodu interpretace skutečnosti. Olga Drenda došla při popisu osmdesátých a devadesátých let k závěru, že po roce 1994 byla „živelná představivost“ pacifikována. Domnívám se, že opak je pravdou: ona představivost vstřebala několik mýtů modernity a pookřála.

Nikoli bez důvodu. Drenda zaznamenává měsíčník Sukces, debutující v roce 1990 a zacílený na současné a budoucí podnikatele, a glosuje obsah několika čísel: „Četba nás přivádí k myšlence, že v roce 1991 Polsko magickým řízením osudu dosáhlo úrovně rozvoje Monaka.“ Tato věta, půvabná svým ironickým laděním, pomáhá pochopit, že polská transformace, opírající se výrazně o privatizaci, vyžadovala demontáž kolektivní identity. V rámci modifikace základu sociálního habitu docházelo k pokusům o naočkování individualistické civilizační představivosti. Problém byl v tom, že nový model v sobě neměl ani špetku vnitřní koherence: byl jakýmsi patchworkem, slepeninou štítků sundaných ze západního luxusu, a nikoli vážnou představou o modernitě.

Do centra transformační představivosti byl postaven individuální úspěch: vyšší životní standardy, krásnější vzhled, uspokojování choutek po luxusu. Nikoli občanskost, solidarita, nová (o Evropu rozšířená) identita, zápas o společenskou důvěru, politická činnost, nýbrž úspěchy jednotlivce. Přízrakem nebyla „chodníková transformace“, přízrakem byla polská modernizace. Tuto přízračnost zakrývaly znaky modernity – přinesené odněkud z Marsu, ale podobné kosmickým snům produkovaným globální masovou kulturou. Právě tady můžeme hledat původ snů o luxusu, dosahujícího rozmařilého stylu života arabských ropných šejků; snů, které propagoval měsíčník Sukces, píšící v roce 1991 o  „soukromých aerolinkách Janusze Leksztońe a jeho Elgazu […], golfu v Sopotech“ a uvádějící také „seznam nejdražších rezidenčních jednotek“, doplněný o soupis 50 nejbohatších Poláků (někteří z nich se „brzy ocitnou ve vězení“). Fantomová byla už tato vyšší třída, a tak se fantomovými ukázaly být i ambice střední třídy, která začala na takový životní styl aspirovat. Imitativní ráz polské modernity nespočíval výhradně v kopírování západních řešení bankovního nebo důchodového systému, ale také (a možná především) v pokusu o imitaci téže představivosti. Tento proces byl upevňován nastupujícím průmyslem úspěchu, který v tisku a televizi, na plakátech i v reklamách sugeroval dostupnost blahobytu, bezpečnosti a uznání pro roztroušené „všechny“.

Právě proto byl nový soubor představ o úspěchu stejně primitivní, jako ta předchozí, i když o něco víc naleštěná – stále stejně vyprázdněná i když šarmantní, stále stejně vulgární, i když zrcadlila sny o uznání a respektu. Její kolize s realitou se neuskutečnila náhle, nýbrž se odehrávala v rámci plíživé kontrarevoluce a vedla k spektakulární katastrofě. Naděje na egalitarizaci úspěchu hasly poměrně rychle, ale stud z chudoby, zaostalosti a pocitu nízké vlastní hodnoty blokovaly v devadesátých letech společenskou expresi. Peníze od EU pomohly v první dekádě 21. století. Exploze přišla v desetiletí následujícím, kdy postupující chudoba a bezperspektivnost polského venkova, migrace do velkých měst a dlouhodobě nízké mzdy odhalily, že pravidla hry na kapitalismus nejsou ani racionální, ani spravedlivé. A právě tehdy došlo k návratu toho, co je nejvíce reálné: transformace coby přízraku. Přesně tak bych si to dovolil formulovat: z perspektivy dneška je nejtěžší zodpovědět otázku, ve jménu čeho a pro koho se transformace uskutečňovala.



Po četbě knihy Olgy Drenda bude odpověď ještě více komplikovaná. Pokud bychom akceptovali duchologickou perspektivu, kterou navrhuje autorka, museli bychom konstatovat, že ve druhé dekádě 21. století došlo k radikální ontologické změně. Nejvíce nereálné, duchům podobné, nestálé se staly dřívější „tvrdé“ entity: Evropa, Evropská unie, demokracie, trh coby emancipační síla, vysoká poptávka po kultuře. Naopak téměř všechno to, co autorka prohlásila za duchy transformace, se stalo reálné a nabylo hybné síly: „lid“ se zkonsolidoval skrze populární kulturu a postmodernistickým gestem znepřehlednil hranici mezi vysokým a nízkým; ezoterika se nalepila na katolicismus a mainstreamová politika uzavřela alianci s iracionalitou; vlastenecká obraznost (natolik přemrštěná, že hraničí téměř až s camp estetikou) se těší podpoře státního rozpočtu a misogynie zasedá v parlamentních lavicích a při prohlížení porna hlasuje pro zvýšenou porodnost. Možná je to tedy opravdu tak, že duchové, stejně jako věci, existují a dokážou otřást dějinami.

Právě o tom, tedy o proměnných dějinách přízraků polské transformace, by mohla být druhá část Duchologie. Hodila by se, protože mám dojem, že kamkoli se ohlédnu, tam straší reálně.

 

Článek byl publikován v č. 195 (9/2016) časopisu Dwutygodnik.com (https://www.dwutygodnik.com/artykul/6758-widma-transformacji.html). Text zpřístupňujeme na základě licence Creative Commons BY-NC-ND 3.0 PL.
Przemysław Czapliński (nar. 1962) je literární kritik a profesor moderní literatury na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani. Odborně se věnuje teorii literární kritiky, literární antropologii a zkoumáním současné polské kultury v kontextu teorií modernity. Napsal mimo jiné knihy Polska do wymiany. Późna nowoczesność i nasze wielkie narracje (Polsko určeno k výměně. Pozdní modernita a naše velká vyprávění, 2009), Resztki nowoczesności (Zbytky modernity, 2011) a Poruszona mapa (Pohnutá mapa, 2016).


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít