Everybody: příběhy o zranitelnosti, svobodě a politice těla
Olivia Laing píše o boji za svobodu těl i mysli
Kniha Everybody (s podtitulem Kniha o svobodě) britské autorky Olivie Laing oživuje příběhy odvahy a zranitelnosti, a to napříč dějinami dvacátého století. Jednotlivé kapitoly pojednávají o různých bojích za svobodu mysli i těl. Páteř knihy tvoří životní příběh Wilhelma Reicha, psychoanalytického „odpadlíka“, který se proslavil právě teorií týkající se proudění životní energie a osvobození těla od traumatických zážitků. Kromě mnoha dalších úvah tak může Everybody otevřít i otázku, jaká je role psychologa a terapeuta ve společenském dění.
Silný hlas zranitelnosti
Hlas Olivie Laing v současné literatuře může někdy chybět. Poskytuje totiž citlivý pohled ženy s bohatými životními zkušenostmi a současně otevřenou myslí. V češtině bohužel dosud žádná z jejích převážně nebeletristických knih nevyšla a ve slovenštině pouze jedna (Mesto osamelosti, 2017), je ale možné se s Laing setkat online – třeba v esejích pro The Guardian (poslední o Johnu Bergerovi), v podcastech London Review Bookshop, nebo sledovat měnící se roční období v její zahradě na Instagramu. Laing je britskou autorkou, která se pohybuje v širokém záběru mezi kulturní kritikou, psychoanalýzou a autobiografickými poznámkami.
Po rozvodu rodičů vyrůstala v rodině lesbického páru, a už jako dítě se tak účastnila průvodů Pride. V rozhovoru z minulého roku pro web Russh k tomu říká: „Vyrůstala jsem v queer komunitě, která se cítila těžce ohrožena. To byla moje základní zkušenost. Ale bylo to také určité procitnutí - někoho [jako jsem já], kdo chce kriticky přemýšlet o kultuře, ve které se nacházíme.“ Jako čerstvě dospělá žila nějaký čas na opuštěných anglických farmách a byla členkou řady protestních, hlavně enviromentálních hnutí.
Poté, co opustila svůj původní obor – rostlinné lékařství, se začala se naplno věnovat psaní. Zprvu šlo o eseje do katalogů umělců, jako byli Derek Jarman nebo Wolfgang Tillmans, později se již začala věnovat vlastní tvorbě. Mládí prožila v britské queer komunitě v době, kdy ji tvrdě zasáhla epidemie AIDS, a nyní žije se svým partnerem, básníkem Ianem Pattersonem v typicky anglickém domku se zahradou. O svém životě se otevřeně rozepisuje hned v úvodu Everybody, a vytváří tak intimní vztah se svými čtenáři a čtenářkami. Podobně jako hrdinové její poslední knihy dokázala i Olivia Laing přetavit zranitelnost a prvotní odmítnutí většinovou společností ve svou vlastní sílu.
Tělesné je politické
Laing v předmluvě Everbody uvádí, že knihu začala psát v době vrcholící uprchlické krize v roce 2015 a dokončovala ji uprostřed pandemie. Mezitím proběhla mimo jiné také obrovská vlna protestů proti rasově motivovanému násilí, a je tedy logické, že se v knize soustředí právě na tělo jako na prostředek i příčinu společenských změn. Témata, která řeší, jsou dnes aktuální jako nikdy předtím - péče o vlastní zdraví se za poslední dva roky stala věcí veřejnou. Způsob, jakým se člověk rozhodne přistupovat k prevenci a léčbě tělesného onemocnění, ho už automaticky zařazuje do určité sociální skupiny. Že osobní je politické, nyní platí na té nejbazálnější, tělesné úrovni.
Nejen naší společností přitom mezitím rezonují i další zásadní témata týkající se svobody těla – svobody ve vyjadřování vlastní sexuality, genderu, práva na potrat, práva na výchovu dítěte. Jde o témata, která by na první pohled mohla být považována za věc osobní svobody, ale stala se otázkou politických diskuzí a předvolebních programů, nástrojem populistických bojů.
Právě k nim se Olivia Laing v knize vztahuje. Na příbězích známých historických osobností z oblastí umění, filozofie, nebo politiky, ilustruje způsoby, jak můžeme přistupovat k osvobozování, léčení, emancipaci nebo protestu za tělesnou svobodu. Možná právě nutnost autorky nést od dětství vlastní odlišnost a queer identitu tváří v tvář heteronormativní společnosti pomohla formovat její přímočarost a schopnost vidět historické souvislosti i v detailech. V jednotlivých kapitolách skoro až pedantsky prozkoumává různé aspekty toho, jakou moc může mít lidské tělo.
Sen o Orgononu
Celou knihou čtenáře a čtenářky provází životní příběh Wilhelma Reicha, rakouského psychiatra a psychoanalytika, původně Freudova chráněnce a ve své době nejmladšího člena Vídeňské psychoanalytické společnosti. Reich se zabýval potlačováním a uvolňováním sexuální energie, která podle něj měla schopnost uzdravit nemocné tělo. Rozvíjel Freudovu teorii o libidu, a podrobně se zabýval sexualitou a funkcí orgasmu. Reich byl také jedním z prvních obhájců sexuální svobody a ženské emancipace, zároveň také jako jeden z mála psychoanalytiků otevřeně vystupoval proti sílícím fašistickým náladám v německé společnosti.
Laing o něm píše: „Čemu chtěl Reich porozumět, to bylo tělo jako takové: proč je tak těžké jej obývat, proč z něj můžete chtít utéct nebo si jej podmanit, proč zůstává obnaženým zdrojem moci, dokonce i teď.“ Za svůj život se Reich několikrát dostal do situace, kdy byl za své názory, ale i za svou identitu, své tělo, pronásledován. Jeho kniha Masová psychologie fašismu byla v roce 1933 nacisty zakázána a Reich je následně nazván komunistou, Židem, a obhájcem volné lásky. Poté opustil Berlín, kam se přesunul právě pro jeho předválečnou uvolněnou atmosféru, protože se zde už necítí bezpečně.
Po emigraci do USA rozpracovává Reich dál svou teorii - popisuje fyzickou energii jako „orgon“ a sestavuje tzv. orgonové komory. Reichovy myšlenky se po jeho smrti šíří dál a těší se zájmu až dodnes. Bohužel z nich často vycházejí i pochybné esoterické terapeutické směry. Taky samotný Reich na sklonku života propadl až bludným přesvědčením a v podstatě psychotickým představám. Své závěry o léčení rakoviny a ovládání počasí propagoval jako léčebnou metodu natolik urputně, až byl po obvinění od FDA (americké Food and Drug Administration) zatčen a uvězněn.
Vězení a uvěznění
Bojovník za svobodu těla tak nakonec paradoxně umírá ve vězeňské cele na zástavu srdce. Skrze jeho pohnutý příběh popisuje Olivia Laing jednotlivá desetiletí a čtení každé kapitoly vzbuzuje pocit, jako by se dějiny dvacátého století valily prudce okolo, bez ohledu na časovou souslednost. Vystupují z nich jednotlivé střípky, zásadní příběhy a rozhodnutí, která možná napomohla přesměrovat tok historie.
Třeba v kapitole Cells (Cely) popisuje Olivia Laing mladého Malcolma „X“ Littlea, který během pobytu ve vězení začíná a pak už nepřestane číst knihy, které následně formují jeho myšlení a tvoří základ pro jeho hnutí za svobodu afroameričanů a rasovou rovnoprávnost. Cela, která měla být prostředkem, jak omezit jeho svobodu, mu naopak dala příležitost ji poprvé v životě získat, „Každá kniha, kterou přečetl, odhalila další aspekt zakořeněné, zapovězené historie rasismu,“ píše Laing.
Jak se vězením stává i vlastní tělo nebo mysl popisuje Laing na příbězích Susan Sontag nebo malířky Agnes Martin. Obě přes závažné diagnózy až do poslední chvíle pracovaly a se zarputilostí se nenechaly nemocí oslabit. Partnerský a sexuální vztah jsou další kontexty, které mohou vést k uvěznění, což Laing ilustruje v kapitole věnované sexu a sexualizovanému násilí. Až donedávna (a u nás možná i dnes) bylo sexuální a domácí násilí považováno za „soukromý“ problém, o kterém se nemluví nahlas. Až díky myšlenkám feminismu, ženské emancipaci a postavám, jako byla spisovatelka a aktivistka Andrea Dworkin, se tento problém začíná tematizovat i veřejně. „Jak přetlumočíte systemizaci násilí proti ženám, když jej obklopuje konspirace ticha, když je tak tolerované a udržované, jako by splynulo s předivem běžné reality?“ píše Laing v kapitole In Harm´s Way (Vstříc bolesti), kde vedle Dworkin vypráví i příběh Markýze de Sade, a jeho kultovních knih. Ty jsou stále považovány za umění a sloužily jako předloha a inspirace mnoha dalším umělcům, ale přitom je v nich popisováno sexualizované násilí v nejčistší formě.
Způsob vyprávění Olivie Laing je pozoruhodný tím, že nehodnotí a nevynáší jednoznačné soudy o jednotlivých postavách. Nechává tak čtenářkám a čtenářům dostatek prostoru pro vlastní úvahy. Jako by k tématu přistupovala se zvědavostí a vzrušením z nových poznatků.
Tělesnost a sex se i Reichovi v podstatě stávaly osudnými už od dětství. Když mu bylo 13 let, jeho matka spáchala sebevraždu, když došlo k odhalení jejího poměru s domácím učitelem malého Wilhelma. Jeho zájem o uzdravování a akumulaci sexuální energie by se s nadsázkou dal interpretovat i jako určitý způsob celoživotního vyrovnávání se s tímto traumatem.
Opakující se historie
Co spojuje všechny kapitoly knihy, je kromě svobody také odvaha. Ať už se jedná o odvahu výtvarnice Any Mendiety otevřít v sedmdesátých letech téma násilí na ženách skrze vlastní aranžované autoportréty, nebo příběh Niny Simone a její koncertní vystoupení plná emocí a boje za rasovou rovnoprávnost. Obzvlášť dojemný je příběh berlínského Hirschfeldova institutu, který v roce 1933 po spálení tisíců svazků z jeho archivu zlikvidovali nacisté. Místo pro sexuologický výzkum, na tehdejší dobu neuvěřitelně pokroková instituce, prostor pro různé názory i různá těla, bez rozdílu a bez omezení. První instituce na světě, která už v době výmarské republiky poskytovala poradenství ohledně plánování rodičovství a antikoncepce a léčbu pohlavně přenosných nemocí. Bohužel, pro fašistický režim také symbol příliš uvolněné morálky a úpadku. „Není náhodou, že autoritářské režimy, čas od času, rázně zakročí proti homosexualitě nebo potratům, čímž navrací každé pohlaví (gender) k rigidní, předepsané povinnosti plození, a že se tyto limitace objevují jako předehra k ještě víc dehumanizujícím činům, čistkám a likvidacím genocidy.“ (str. 106), zamýšlí se Laing nad paralelami minulosti a současnosti.
Pro mě osobně se skrze Reichův příběh otevírá i řadu citlivých otázek pro pracovníky v oboru péče o duševní zdraví. Máme v rukou velkou a možná ne vždy uvědomovanou moc. Jsme schopni rozeznat hranici mezi tolik nezbytnou neutralitou a abstinencí, a společenskou odpovědností? Lze vlastně při práci s lidmi nevnímat společenský kontext?
V říjnu roku 2021 vydala Americká psychologická asociace (APA) prohlášení o roli psychologie v odstraňování systémového rasismu. V reakci na to se i v české odborné veřejnosti rozproudila diskuze. Výzva APA vyvolala překvapivě v našich podmínkách i nesouhlasné reakce ve stylu „psychologie přece musí být nestranná a držet svou neutralitu“. Číst knihu Olivie Laing je zajímavé právě i proto, že v českých podmínkách jsme stále velmi citliví na systémová opatření. Samozřejmě, psychologie nemůže a nesmí být nástrojem ideologie, propagandy ani sloužit státu. V tomto případě se ale jedná o systémový rasismus, který je nejen v USA reálným problémem. Můžeme ale s klidem říct, že nás se netýká?
Poslední kapitola Everybody popisuje rozhovor s Ninou Simone, ve kterém se jí ptají na její představu svobody. Po delším rozmýšlení odpovídá, že je to pocit, kdy může existovat beze strachu. Můžeme si tedy být jistí, že takovou svobodu zažívají všichni? Myslím na podmínky lidí z menšinových etnik. Myslím na lidi, kteří právě kvůli své tělesné odlišnosti stále nemohou žít v naší společnosti beze strachu.
Laing popisuje příběhy o osvobozování a odvaze na příkladu Reicha, který je mnohdy považován za kontroverzní a pošetilou figuru. Přesto ale jeho – na svou dobu - odvážná teorie i osobní boj za svobodu a politické postoje, přežívají dodnes a inspirují i k napsání tak hutné knihy, jakou Everybody je. V rozhovoru pro Dazed Digital z minulého roku Olivia Laing mimo jiné říká: „Odkaz lidí, kteří bojovali za svobodu, žije dál, ve věcech, které dělají. Zažehli pro nás ostatní oheň, s nímž můžeme pokračovat v tom, co je důležité.“
---
Aneta Dorazilová (*1987) vystudovala doktorský obor klinická psychologie a pracuje jako psycholožka ve zdravotnictví a terapeutka.
