"Nostalgii se snažím vyhýbat"
Termín „duchologie“ má kořeny v Derridově koncepci „hauntology“, která označuje „přítomnost, ve které straší historie“. Polská spisovatelka Olga Drenda ji tvořivě adaptovala na vlastní internetový projekt a následnou monografii, v jejichž rámci prezentuje a analyzuje artefakty masové kultury z období polské transformace: fotografie, přebaly brakové literatury, populární časopisy, reklamy, videokazety. Jejím cílem je skrze „dějiny zbytečných a nepodstatných věcí“ představit specifickou paměť osmdesátých a devadesátých let.
Piotr Kowalczyk: Název tvého blogu navazuje na hauntology (ze slova haunted, tedy „strašidelný“) – hudební žánr a popkulturní fenomén již několik let široce diskutovaný v anglickojazyčné blogosféře. Využívá stará média, zapomenuté nosiče a estetiky – tak, jako to dělají tvůrci elektronické hudby William Basinski a Burial nebo umělci spojení se studiem Ghost Box Records. Geneze tvé Duchologie bude asi o něco starší a ne úplně spojena s hudbou?
Olga Drenda: Je to tak, Duchologie vznikla na základě terénního výzkumu, který jsem dělala ještě na vysoké škole, bylo to asi v roce 2004. Tématem našeho semináře byla antropologie paměti a úkol spočíval ve zkoumání paměti dětství mezi lidmi narozenými v první polovině osmdesátých let. Mé dotazníky se soustředily na to, jak si lidé pamatují historické události a kulturní jevy. Nezabývala jsem se osobní či rodinnou pamětí, ale tím, jakým způsobem se vnější podněty dostávají do dětského vědomí a jak jsou následně pořádány a vysvětlovány. Ukázalo se například, že mnohé věci z televize a rozhlasu si děti zapamatovávají jako strašidelné. Nemyslím tím pořady, jako byl krimi-cyklus Kobra, ale ty úplně obyčejné. Opakujícím se motivem byl strach z úvodní znělky zpravodajského pořadu Panorama, který některé děti překonávaly jakoby magickou formulí: komolily slovo „panorama“ na „PANRAMAO“. Můj původní zájem vyústil v paraetnografický projekt.
Když jsem o několik let později přečetla u britských kritiků (jako je Mark „k-punk“ Fischer nebo Simon Reynolds) o hauntologii, překvapila mě podobnost s mým výzkumem. Všimla jsem si podobného rysu: různé nahodilé prvky vnějšího světa se dostávají do mysli dítěte a jsou zpracovávány roztodivnými způsoby, často s jakýmsi strašidelným dozvukem. Stejný přikrčený neklid lze najít u umělců ze studia Ghost Box, dokonce i u Boards of Canada. Psali o tom mimo jiné Adam Harper nebo právě Simon Reynolds.
O čem tedy tvůj projekt je?
Duchologie je dějinami zbytečných a nepodstatných věcí, pomyslnou návštěvou na půdě, na které se ocitly náhodné předměty. Kdysi nedůležité a jakoby průzračné. Dnes rezonující. Sama mám sklon k pamatování si marginálií. Dobře si pamatuji písničky hrané v rádiu v roce 1988 či kuriózní časopisy s vtipy, nepamatuji si ale nic ze školky, nevzpomenu si na rodinné události ani na ty, které byly důležité v okruhu mých vrstevníků. Tato vlastnost se mi při práci na Duchologii velmi hodila, protože vím, po kterých titulech se mám dívat v antikvariátech, o kterých jevech hledat informace. Zvolila jsem formu blogu na Tumblru, protože svou strukturou připomíná strukturu lidských vzpomínek. Naše paměť není uspořádaný archiv, ale spíše složka se spamem, složenina nahodilých prvků, sousedících bez nějaké logické souvislosti.
Z jakého období materiály publikuješ? Řídíš se nějakým časovým předělem?
V rámci Duchologie publikuji věci jak z konce sedmdesátých let, tak z poloviny let devadesátých. Zajímá mě především několik posledních let socialismu a samotný začátek devadesátých let. Co se týče horní hranice, zdá se mi, že epocha duchologie končí někde v druhé polovině devadesátých let. Polsko v té době z kulturního hlediska přestává být zemí důvtipně poslepovanou a vykucenou ze všeho možného – z umakartu, gumičky a fixek. Polská populární kultura se v jistém okamžiku profesionalizovala. Reklamy, televize, videoklipy začaly připomínat ty z jiných evropských států.
Populární kultura je v posledních letech plna nostalgie, retrománie, navazování na vlastní zlatý věk. V čem je na tomto pozadí Duchologie odlišná?
Nostalgii se snažím vyhýbat. Můj projekt není ani nostalgický, ani ironický, ani kritický: je pokusem o rekonstrukci toho, co jsme vídali kolem nás a čeho jsme se sami nevědomky účastnili. Nechci, aby byl vnímán jako výsměšná nebo nostalgicko-sentimentální záležitost. Ironii považuji za ošklivý a laciný trik a nostalgie máme v populární kultuře až moc. Je výzvou vytvořit projekt, který se bude týkat historie, aniž by vkročil do říše retrománie. Mým vzorem je vizuální umělec a fotograf Mikołaj Długosz, který dokáže velmi citlivě zachytit zvláštnosti té doby bez postranních úmyslů. Jeho fotografické projekty Pogoda ładna aż żal wyjeżdżać (Počasí hezké, až je škoda jet pryč), 1994 nebo Real foto jsou nejlepšími příklady vysvětlování světa skrze různé podivné artefakty.
Dlouhé roky jsme byli obklopeni brakem – což ostatně nikdy zcela nevymizelo z polské krajiny – a je jednoduché se mu vysmívat. Z perspektivy uživatele pokročilého grafického a zvukového softwaru je snadné se ušklíbat nad obaly kazet disco polo nebo ranou počítačovou grafikou, kdy byly dobré úmysly často doprovázeny absencí dovedností a mezerami v řemeslu. Tyto výtvory jsou mnohdy těžkopádné, rozpačité, často velmi ošklivé, ale mně nejde o povýšený přístup – pohled někoho, kdo se vysmívá jednoduššímu předkovi. Každý se snažil, jak mohl.
Máš v rámci Duchologie nějakou oblíbenou sérii ilustrací nebo motivů?
Jsem fanynka lokální turistiky, aktivní i virtuální. Ráda cestuji do měst, která nenabízejí žádné výjimečné památky nebo atrakce: jsou zajímavá prostě proto, že jsou. Mám velmi ráda pohlednice z menších měst a venkova. Od spuštění fanpage Duchologie na Facebooku se tato část mých aktivit setkala s velmi vřelým přijetím. Čtenáři posílají vlastní návrhy, někdo poznal na fotce své auto, někdo další si všiml svého bratra. Navázala jsem neočekávané virtuální přátelství s profilem města Sieradz. Je to současně mé oblíbené město, i když jsem tam nikdy nebyla.
Na tvém Tumblru a facebookové stránce je také mnoho rozmanitých publikací s ezoterickou tematikou…
Popravdě právě ony stály u zrodu mé sbírky. Je to styčný bod s britskou hauntologií, která má zálibu ve spiritistických seancích, filmech o vědmách a sdruženích výstředních okultistů. Náhodou jsem našla obálku brožury Proroctví královny ze Sáby, vydaného koncem osmdesátých let. Tato nízkorozpočtová reedice knížečky, která má dlouhou tradici, je ozvěnou Dopisů z nebes nebo Proroctví pro Polsko a celý svět, známých už v době před druhou světovou válkou. O podobných podomácku vydávaných publikacích píše Janusz Dunin v monografii Papierowy bandyta (Papírový bandita). Kdysi byly prodávány na poutích a několik desítek let potom, v atomovém věku, se nečekaně zjevily v trafikách. V osmdesátých letech, asi v reakci na události v naši části světa – hroutící se socialistický režim, černobylskou katastrofu, strach z narkomanie a AIDS – došlo k mimořádné obrodě magického myšlení.
Co se na základě tvých sbírek můžeme dozvědět o raných devadesátých letech?
Na knižní trh rázně vstoupily publikace zaměřující se na propagandu úspěchu, lákající na vizi, kterou vyjadřovalo heslo „i ty se staneš milionářem“. Mou oblíbenou publikací tohoto druhu je reprint americké příručky pro mladé a úspěšné, kde se na obálce ocitli radostí vyskakující burzovní makléři. Magické myšlení a byznys mají ostatně navzájem mnoho společného. Jedna moje známá, která pracuje jako věštkyně, mi říkala, že manažeři tvoří velmi významnou část jejích zákazníků. Vidím v tom ale (kromě grotesknosti) prvek falešné naděje, cynismu, podvodu. Jako v dokumentárním filmu Witajcie w życiu (Vítejte v životě), jenž ukazuje život zaměstnanců firmy Amway, jejich iluze a manipulaci, které jsou podrobováni. Začátek devadesátých let byl dobou obřího nárustu nezaměstnanosti a dezorientovaní lidé, kteří zůstali na holičkách, byli ochotní se chytat iracionálních řešení. Mariusz Szczygieł o tom napsal skvělou reportáž Polska w ogłoszeniach (Polsko v inzerátech), která je součástí jeho první knihy. Odpovídal na různé inzeráty druhu „prozradím ti, jak vydělat sto tisíc“. Ukazovalo se, že tito lidé buďto sami nevěděli, jak na to, a doufali, že jim někdo poskytne radu, anebo prostě chtěli s někým navázat kontakt.
Všimla sis nějaké paralely mezi historickými událostmi, například mezi obdobím přelomu osmdesátých a devadesátých let či hospodářskou transformací a tím, co nabízela polská populární kultura ve svých nejpokleslejších podobách?
Odpovím konkrétním příkladem. Kanaďan David Hlynsky v roce 1988 pořídil v Krakově nádhernou fotku. Je na ní vidět ulice, která je prakticky zbavena chodníku. Žena v džinovém oblečku po ní tlačí kočárek zabalený do igelitu. Fotka je geniální kvůli vývěsnému štítu hudebního obchodu „Pop Magic“, který visí nad jedním z vchodů a obálkám desek italo-disco ve výloze. Po mnoha leta jsme provozovali podobný „pop magic“: vrhání všelijakých kouzel na realitu, aby byla hezčí, než byla ve skutečnosti.
Vyvolal pád socialismu nějakou vlnu utopického myšlení, hurá optimismu?
Svět tehdy vypadal jako na Hlynského fotografiích. Neměnná sada vývěsných štítů – „Konfekce“, „Galanteria“, „Dziewiarstwo“. Výlohy s drapovanými látkami a umělými květinami, jejichž cílem je zakrytí nuznosti sortimentu. Loupající se nátěry, poletující prach, mouchy nad jídlem, popraskané podlahy, ohyzdná shnilá hněď dřevěného obložení a těžkých závěsů. Všechno se rozpadá, drolí, páchne rozpouštědly a tuky, ulice jsou zaprášené, šedě žluté. Ale když se zaposloucháme do polských písniček té doby, najdeme světové ambice, spoustu anglických slov („jesteś mój numerek one,“ zpívá Monika Borys), odkazy k počítačům či videu. Texty písní obsahují názvy značek oblečení a aut, skoro jako v dnešním rapu. Pátrání po materiálech pro Duchologii mě například přivedlo ke kurioznímu nálezu: písničce napsané pro soutěž Miss Polonia s názvem Ochota na Toyotę (Chuť na Toyotu). Na druhé straně dětská zpěvačka Magda Fronczewska zpívala „gdybym była wielką gwiazdą, jeździłabym Mazdą“ („kdybych byla velká hvězda, jezdila bych Mazdou“).
Jestliže hauntology je termín původně používaný britskými hudebními kritiky a blogery, můžeme hovořit o polské hauntologické hudbě?
Duchologie coby jistý stav vědomí (a možná duše!) je podle mě univerzální zkušenost. Předpokládám, že Nor nebo Španěl by mohl připravit její vlastní verzi. Anglická hauntologie prostřednictvím tvorby umělců spojených se studiem Ghost Box Records, jako jsou Belbury Poly či Advisory Circle, přivádí ke vzpomínkám na velmi konkrétní období konce sedmdesátých let, kdy byli tito tvůrci v předškolním věku. Zeměpisná příslušnost nemá tady zas tak velký význam. Pro mě, coby posluchačku, byla hauntologie hudebním – a nejen hudebním – proudem, který se snažil rekonstruovat dětskou perspektivu: to, jak se v dětství vytváří struktury paměti. V polském kontextu se za hauntologické dá považovat například první album Michała Jacaszka, který samploval polské audio pohádky ze šedesátých a sedmdesátých let. V tuzemském kontextu nejbližší tomuto fenoménu byly ale nehudební počiny – například hnutí propagující umělecké dědictví modernismu, volající po usmíření s architekturou a užitým uměním Polské lidové republiky, po tom, aby ne všechno bylo odepisováno jenom kvůli tomu, že vzniklo za minulého režimu.
Všichni umělci z prostředí hauntology odkazují na vzpomínky zprostředkované médii, na knihy, televizi či fotografie. Toto není autobiografická paměť, ale paměť spojená s nosiči, se signálem, s elektronickými přístroji. Ostatně nahrávky jsou obydlené duchy: když zapneme pásku s nahrávkou, přivoláváme světy, které už přestaly existovat, křísíme mrtvé. Jim Jupp ze studia Ghost Box vysvětloval, že „krabičkou s přízraky“ je jednoduše televize. V polských podmínkách se někdy doslova jednalo o souběh – televize se stávala ezoterickým přístrojem, když se v ní zjevoval Anatolij Kašpirovskij a potom Zbyszek Nowak. Hauntologie vyvolává televizní a rozhlasová strašidla, kterými je obydlena kolektivní paměť. Například hudební skupina Jona Brookse, Advisory Circle, se inspiruje Public Information Films, varovnými krátkými filmy, které vysílala před čtyřiceti a více lety britská televize.
Někteří kritici interpretují tvorbu Advisory Circle jako vyjádření stesku po „státu-chůvě“ – po silné roli státu ve vzdělávání občanů, také prostřednictvím podpory vysoké kultury (příkladem je experimentální studio BBC Radiophonic Workshop, které svůj rozkvět zažívalo v šedesátých a sedmdesátých letech). Úloha státu se velmi proměnila v následujícím desetiletí, spolu s vládou Margaret Thatcher a demontáží značné části veřejné sféry.
Nejsem si jista, jestli je to správná interpretace. Například tvorbou Advisory Circle se prolíná motiv tajuplného „poradního tělesa“, jehož diskrétní kontrola se podobá spíše Velkému bratrovi. Určitě se ale dá mluvit o stesku po velmi vysoké estetické kvalitě. Alba z dílny Ghost Box připomínají obálky knih Penguin Books nebo desek z library music – jednotným vizuálem a velmi vkusnými návrhy.
V rámci platformy AQNB.com píšeš o nových hudebních mikroestetikách, vzniklých v prostředí internetu, jako je vaporwave, renesance new age hudby nebo tebou vymýšlený proud stockphotocore. Co tě přitahuje na zabývání se styly, na které si za několik měsíců už zřejmě nikdo nevzpomene?
Tyto mikrožánry vznikly na internetu a díky internetu. Jsou velmi křehké, žijí několik měsíců – tím je internet specifický. Knihy analyzující virtuální svět jsou často už v okamžiku svého vydání neaktuální, a tak podobné krátkodobé multimediální hybridy bývají dobrým a pádným komentářem k tomu, co se odehrává na styku kultury a nových technologií, i k našemu aktuálnímu stavu vědomí. Zejména mikrožánr zvaný vaporwave (umělci jako je James Ferraro, Macintosh Plus, Internet Club a jejich sesterské projekty, které si jsou podobné jako vícerčata) má velmi zajímavý kritický osten. Tvůrci, kteří se v něm pohybují, využívají transparentních prvků techno-každodennosti: znělek počítačového softwaru, vyzvánění mobilních telefonů, „čekací hudby“, trochu přepálené reklamní grafiky, newspeaku internetového podnikání. Výsledkem je zajímavý komentář týkající se naděje, kterou stále do internetu pumpujeme, ale také všeobecného otupění z informačního šumu.
Vaporwave má v sobě také něco z vyvolávání duchů…
Virtuální mikrožánry nejsou oproštěné od nostalgie, kochají se technologickým včerejškem. Žijeme ve světě bez budoucnosti: spolu se začátkem nového tisícletí skončily představy týkající se toho, co bude. Nemáme už výraznou cézuru, rok 3000 je ještě velmi daleko. Nemáme už nač čekat! Technologický rozvoj postupuje po dost triviální dráze – spočívá v čím dál novějších aplikacích pro chytré telefony a tablety, nikoli v teleportaci nebo dobývání Marsu. Dokonce i internet se stal banálním. Právě proto mě zajímá doba, kdy pokrok a nové technologie vzrušovaly, kdy se zdálo, že s příchodem roku 2000 vkročíme do jiné reality, a „surfování v kyberprostoru“ ohromovalo. Zabývám se virtuální archeologii, takže to není vidět na první pohled, ale mám velmi ráda budoucnost. Kdybych věděla, jak se to dělá, stala bych se profesionálním futurologem.
----
Protože je tento rozhovor z roku 2013, zeptali jsme se Olgy Drendy, co se od té doby změnilo:
Duchologie se od roku 2013 proměnila. Z vedlejšáku/hobby se z ní stal projekt, kterému se věnuji naplno. V jednu chvíli jsem už měla tolik obsahu, že jsem mohla sepsat knihu, která v roce 2016 vyšla v nakladatelství Karakter. Kuba Skrzywanek později připravil její divadelní adaptaci a já sama jsem na ní navázala další publikací. Jmenuje se Wyroba, věnuji se v ní lidovému umění a kutilství.
Slovo duchologie se mezitím stalo slangovým výrazem, kterým lidé popisují náladu raných 90. let - jejich podivnost, váhavost, improvizaci i konzumerismus, které se ale ještě pořád odehrávaly v babiččině starém paneláku. Duchologie je jako dítě, které vyrostlo a vydalo se vlastní cestou. Dnes je z něho přídavné jméno - duchologická hudba, film video a tak dál.
---
Piotr Kowalczyk
-----
