Prokletý, kdo přichází: 2
Stále existují příběhy, které nenajdete na tiktoku, facebooku a možná na webu vůbec. AI o nich bude vědět ještě méně, a proto nikdy nevytvoří jejich virtuální obraz a možná ani jejich metaforu.
Nakladatel Ivan Mečl o novele Prokletý, kdo přichází: 2 pak dál píše:
Jejich prostředí je většině lidí nepříjemné, nechtějí ho prozkoumávat a na jejich hrdiny posílá policii. Hrdiny, kteří se nechtějí uklikat k smrti v klimatizované kanceláři a uscrollovat s hrbem na zádech v shopping mallu. Láska, drogy, marnost, špína, soucit, svoboda a bez konce... Věčné lákadlo bezedné propasti inspirace. Vždycky čekám deset let, než se objeví tvůrce, který mi z té propasti něco přinese ještě živé.
S laskavým svolením autorky přinášíme druhou kapitolu knihy, kterou letos vydalo nakladatelství Divus. Dříve jsme na Prostoru vydali i část její předchozí knihy Hoří chemička, něco si přej.
Vzbudila jsem se o několik hodin později, paprsky byly ty tam a slunce pomalu zapadalo za obzor. V kuchyni se svítilo. Když jsem vešla dovnitř, narazila jsem na Jukku. Vařil si kafe. Trochu jsem ho nejspíš vyděsila, nepatrně sebou cuknul a vysypal hromádku kávovýho prášku na kuchyňskou linku.
„Nevěděl jsem, že tu někdo je,” řekl jakoby na vysvětlenou.
„Usnula jsem na terase...”
„Jo, taky jsem unavenej, ale spát ještě nemůžu.”
Nervózním pohybem zapálil hořák na sporáku a promnul si oční jamku. Byla to další verze jednoho a týhož rozhovoru, zaseknutýho v časový smyčce. Postavil kafeterku na sporák a začal mi vyprávět o protituristickejch protestech, co se tady odehrály pár měsíců dozadu a co po nich zůstal na zdi vedoucí k Blokes Fantasma nápis “Why is it called a tourist season if we cannot shoot them?” Taky způsob komunikace s veřejností. Čekala jsem, až se kafe dovaří a Jukka mezitím popisoval, jak skupina lidí v kuklách unesla asi před půl rokem jeden z těch vyhlídkovejch autobusů s otevřenou střechou a odjela s jeho osazenstvem na pláž mimo centrum, na tu mezi dvěma továrnama kousek za Santa Colomou, kde se Besos vlévala do moře. Chernobyl Beach se jí říkalo.
Potom, co autobus zastavil, vyhnali zakuklený anarchisti všechny účastníky na pláž plnou odpadků, tlustejch pupkáčů, zanedbanejch děcek ve špinavejch tričkách a těl přístavních potkanů rozcupovanejch psama, zatímco sami zmizeli na druhou stranu řeky. Mohla by to být zábavná historka o tom, jak zmatený a čistý turisti – toho času ještě bez chytrejch telefonů – hystericky sháněj taxíky, co je odvezou do bezpečí, někam, kde se ztratí mezi pracujícíma obchodníkama, jejich chrámama a šťastnýma dětma, kde po černejch kuklách a chudobě nezbude ani stopa a co oči nevidí... Jukkův monotónní přednes každopádně proměnil tuhle malebnou představu z béčkovýho hororu v historickou přednášku na téma „Anarchistické hnutí ve Španělsku v první polovině 21. století: dekáda druhá - boj proti sílícímu turismu a homogenizující gentrifikaci.” Poslouchala jsem ho s hlavou v dlaních a když domluvil, položila jsem mu s napůl předstíraným zájmem stejnou otázku jako vždycky, když začal s podobnýma příběhama.
„Tys u toho byl?”
„Ne, to ne, znám jednu z holek, který to organizovaly,” odpověděl jako vždycky on.
„Aha... A co máš v plánu na zejtra?”
„Zkoušim psát scénář k filmu, víš, spolupracuju tady s jednou kámoškou. Říká si Desideria, neznáš ji? Skvělá fotografka...”
Jukka mluvil a já ho neposlouchala. Bylo to takhle pořád dokola: hodně plánování narážejícího pokaždý na ty stejný úskalí. Na jeho depresi, úzkost, na to, jak velký sousta se snažil ukousnout a že na to byl sám. Bylo jasný, že si s tímhle městem nerozumí. Že po sobě navzájem chtějí něco, co si nemůžou dát. Jukka nijak zvlášť neocenil, že za oknem je slunce a teplo, a že i když bydlíme v domech, to podstatný se odehrává venku v ulicích, nad kterýma neni strop a všechny myšlenky můžou odcházet pryč do nebe, do vesmíru, kam chtěj zkrátka, a nemusí nikde nikoho utlačovat. Bylo to tu vymyšlený pro žití, ne pro strádání. Kolem nás se objevovali lidi z míst, kam se člověk jen tak nedostane, jejich kůže měly různý barvy, stejně jako jejich účesy, zastávali podivný morální zásady.
Jako Entropy, Hispánec ze San Francisca. Měl za sebou závislost na heráku, i když on sám tvrdil, že to žádná závislost nebyla, že dával jen obden. Nikdy na nikoho nemluvil jinak než španělsky, tvrdil, že angličtina je imperialismus a tím bytostně opovrhoval. Vedl v Revoltose kurzy esperanta, řekla bych, že tam nikdy nikdo nepřišel. Město bylo plný podobně vychýlenejch magorů, lidí se zlatejma zubama, šílenýma příběhama a tetováníma na obličeji, a to na něm bylo to krásný. Některý se pořád smáli a některý zase nikdy. Hodně se pilo pivo. Země-nezemě, kde ani holky nemusely vyrůst. Rodiče nikde, k obědu zmrzlina s čokoládou, k večeři čára smahu a Jukka zatim seděl zavřenej v pokoji s bohatě dekorovanou komodou.
Pořád ještě mluvil a já už úplně ztratila nit, zasekla jsem se někde u entropie. „...a potom zmizí. Další schůzku bychom měli mít ve středu.” Skončil vyprávění o svým scénáři a zkoumavě mě pozoroval v očekávání reakce.
„To zní dobře. A kdy chcete začít točit?” Podařilo se mi zachovat kamennou tvář, ale cítila jsem se jako mrcha. Vnímala jsem, že se jedná o niternou záležitost, informace, který nesdílí s každým, možná se Sorinem, a ani tak jsem nebyla schopná dávat aspoň chvíli pozor. Snad by mě i zajímalo, o čem píše, jestli to zní jako jeho historický okýnka o antiautoritářských hnutích, nebo jestli v těch příbězích popouští uzdu představivosti a pronásleduje vesmírné elfy někam do středu nekonečnosti, kde objeví…
Ale já nevěřila, že píše. Nikdy jsem od něj nic nečetla, nechtěl mě nechat. Tvrdil mi pokaždý, že začal teprv včera a že to má třeba dvě stránky. Furt. Musel je přepisovat pořád dokola. Už zase jsem ho neposlouchala, ale najednou protlo realitu ostrý slovo, hvízdlo mi do uší.
„Desideria chodí do práce, takže čekám, až bude mít volno, no.”
Práce. Práce za peníze, ranní vstávání, hodiny místo času.
„Chodí do práce?” Za dobu, co jsem tu žila, jsem nikoho, kdo by “chodil do práce”, nepotkala. Znala jsem lidi, co šli občas někam na brigádu, nebo prodávali nášivky, drogy a punkový nahrávky. Ale nikoho, kdo by se tady snažil skutečně integrovat. Kdo by měl tolik odhodlání. Nebo lásky ke světu, asi obojího, nejspíš.
Jo, chodí do práce.”
„Ona mluví katalánsky?”
„Jo, španělsky, katalánsky, anglicky… Je hrozně schopná.”
„Odkud je?”
„Z Rumunska.”
Byla jsem překvapená. Všichni Rumuni, co jsem tu doteď potkala, uměli používat několik jazyků, ale do jednoho se komunikaci s velkým světem vyhýbali, pokud to bylo možný, nehledě na to, kolik z něj čerpali výhod v podobě finančních darů od státu, rodičů, nebo příbuzných.
„Zná se s Rumunama z továrny?”
„Jasně, jo, myslim že nějakou dobu chodila se Sorinem,” odpověděl Jukka nevzrušeně, jako by to byla úplně normální věc, že někdo zároveň chodí do práce a zároveň spí s lidma, který nevědí, kdy je středa a kdy únor.
„Zajímavý.”
„Jdu si dát brko, nechceš se připojit?”
Za oknem už byla úplná tma.
„Asi jo. Jdem k tobě?”
Seděli jsme u Jukky v pokoji a koukali na úplně iritující film o vlaku projíždějícím zamrzlou postapokalyptickou krajinou, který měl být alegorií třídního rozdělení společnosti. Na konci vlaku přežívalo hrozně moc chudáků, co jedli proteinový kostky vyrobený z brouků, úplně vepředu se v luxusních kupé pořádaly opulentní hostiny a někde uprostřed postávali s pistolema u boku strážci hranic, který teda, těžko říct proč, nezosnovali vzpouru, když byli jediný ozbrojený.
O co víc jsem byla zkouřená, o to víc jsem nenáviděla morálně bezúhonnýho hlavního hrdinu s oholenou (ale jenom tak trochu) tváří i banalitu tohohle podobenství a utíkala jsem v představách k našim vlastním životům. Copak jsme taky byli tak naivně černobílý? Nebyla jsem si jistá. Tušila jsem existenci spřízněných myslitelů, ale lidi kolem zajímal spíš Subcomandante Marcos a pěst zdvižená nad hrobem Durrutiho než čtení Bondyho nebo spirituálního mistra jeho posledních let Lao-c’. Pravidla se mezi náma posílali ústně z generace na generaci, možná že někdy to ani nebyly slova, co neslo poselství. Když zrovna byly, místama je někdo hodil na papír a ony se zhmotnily v černočerně natištěným zinu s anarchistickou estetikou (což vypadalo hrozně, za ten jazyk jsem se vždycky styděla).
Se slovama to anarchisti měli obecně složitý, ne každej je ovládal jako Hašek, navíc některý ve skutečnosti hluboký pravdy vypadají úplně banálně, když jsou napsaný a to se v bílým světě málokdy promíjí. Proto se občas odněkud vynořovali zarputilý rovnostáři, který byli proti psaní obecně. Mysleli si, že by bylo všeobecně férovější, kdyby lidi místo slov složenejch z písmenek prostě kreslili obrázky.
Podle západoevropskýho myšlení to byli vesměs blázni, i já jsem byla, měla jsem na to dokonce papíry. Většina našich spojenců nebyli správňáci s břišákama a věčně třídenním strništěm jako ten muž z filmu. Byli vychrtlý anebo naopak baculatý, brali tvrdý drogy, i měkký, když na to přišlo, někdy naopak nebrali žádný drogy a hodně o tom mluvili, snažili se starat o druhý, i když sami neměli žádnou stabilitu ani plán. Film se mi ztratil mezi zlostnýma bludama, nepříjemnýma vidinama, asi delirium, rumunská kletba, co na mě předtím sedla v tý továrně, těžko říct.
Ležela jsem u Jukky na gauči tak napůl vypnutá a když mnou opatrně zatřásl, téměř poslepu jsem se přesunula přes chodbu k sobě do pokoje. Padla jsem na postel a zdálo se mi o Praze. O Jukkovi, jak provádí skupinky turistů Žižkovem, vypráví jim o lokální historii a ukazuje, kam chodil Franta Sauer na pivo.
