Rovná možnost volby, možná že to je cíl
Úryvek z nové knihy Hoří chemička, něco si přej, která vznikla během pobytu v komunitním centru na litvínovském sídlišti. Ukazuje na "hranice (ne)-důvěry a hloubku vrytých předsudků, ale také na sílu vznikajících spojenectví a krátkých momentů sdílené radosti."
V průběhu hliněné dílny přišel výjimečně na Libuši i Míšův mladší bratr David. Je mu asi devět let a má hluboký chraplavý hlas. Kluky hlína zas tolik nebavila, a tak jsme spolu šli na malou procházku po sídlišti. Mluvili jsme o tom, co znamená, když používají slovo „degeš“. Ptala jsem se jich, kdo to je degeš, a oni říkali, že degeši jsou špinaví, mejou se v potoce, kouří už odmalička cigarety a mají roztrhané oblečení. Namítala jsem, že mi připadá, že popisují lidi, kteří jsou chudí a mají jiné životní přístupy, že mi nepřipadá fér kvůli tomu někoho soudit. Kluci se ohrazovali. Byla jsem překvapená, že se nechtějí ani naoko vzdát a jsou ochotní se se mnou dohadovat.
„Tak když sou chudý, asi nechodí pracovat, tak ať jdou do práce.“
Říkala jsem, že i když člověk chodí do práce, neznamená to nutně, že by měl dostatek peněz, a že navíc peníze nemusí být pro všechny tak důležitá hodnota.
Kluci si ale stáli za svým: „Sou líný!“
Přemýšlela jsem, odkud jim to nabořit, když sami začali mluvit o neonacistech a rasismu. Už jsem se skoro chtěla vložit do jejich hovoru, jejich pozornost ale najednou zcela dětsky zaběhla někam za roh, a tak jsme se prozatím domluvili na tom, že zkusíme tohle slovo nepoužívat, zejména když bude řeč o dalších dětech.
I po návratu zpět na zahradu ve mně ale naše rozmluva zůstávala. Sociální rozdíly mezi jednotlivými janovskými rodinami i rodinnými klany možná nebyly z určité perspektivy nijak dramatické, nicméně při verbálních interakcích vycházely najevo naprosto zřetelně a bylo jasné, že chudší děti se mezi těmi, které chodily na Libuši nejčastěji, necítily moc dobře.
Moje myšlenky se vracely zpátky k pojmu integrace. To, že některé z dětí označovaly jiné za „degešáky“, mi připadalo jako důsledek pokusů začlenit romskou menšinu do většinové společnosti. Ten proces byl někde v půlce – někteří Romové tady v Janově se chtěli od těch ostatních distancovat, považovali je za nepřizpůsobivé, kazili jim (slušným Cigánům) reputaci v očích (slušných) bílých Čechů. To byla celkem reálná obava, a navíc prostředí, ve kterém vyrůstáme, nás samozřejmě velkou měrou formuje, a zatímco někoho může vytáhnout o něco výš, jiného může stáhnout dolů. Tak nějak podvědomě to cítily i janovské děti.
Ztrácela jsem se v úvahách někde mezi akademickými rozhovory s pražskou umělecko-intelektuální elitou, v jejíchž představách byla problematika velice komplikovaná, a žitou janovskou realitou… Která byla ještě mnohem komplikovanější. Vnímala jsem celou situaci jako tíživý dopad (nejen, ale především) kulturní kolonizace. Myslela jsem taky na nedávný rozhovor s jednou ze zástupkyň slovenského tranzitu, která odmítala používat slovo integrace, jako bychom ho měli vymazat z našeho slovníku. Ačkoli většinou jsem se cítila spíš jako revolucionář než jako reformistka, zdálo se mi to nefér a začala jsem uvažovat o tom, jestli není lepší najít pro to slovo nové významy, nové naplnění, než se ho zničehonic zbavit.
Připadalo mi, že bychom se tím spíš zbavili vlastního pocitu provinění, než že bychom tím v tuhle chvíli někomu reálně pomohli. Vnímala jsem to jako potenciální zradu těch několika generací, které se podvolily nátlaku a začaly vychovávat své děti tak, aby se snáz začlenily do majoritní společnosti a uzpůsobily se jejím pravidlům.
Rovná možnost volby, možná že to je ten cíl, napadlo mě, ale jistá jsem si nebyla. Natož tím, kudy se k němu dostat. Lenka odjížděla večer do Prahy, a zatímco mi mávala, volala na mě, že to nějak vymyslíme. Musela jsem se smát.
Večer se mi s Jitčinou pomocí podařilo po dvou velice intenzivních dnech odejít z Libuše na chvíli pryč. Šly jsme někam dolů, ven, dál od Janova, od problémů, od lidí směrem do utěšující náruče přírody. Cestou tam a následně i cestou zpátky jsme nicméně potkaly skupinky několika místních kluků-mužů, kteří se toulali sídlištěm a hledali rozptýlení. Řekly jsme jim o koncertě, co plánujeme na příští sobotu, a pozvaly je, ať se někdy staví na kafe na Libuši. Jeden z nich (jako první člověk za celou dobu našeho pobytu tady) začal mluvit o nadcházejících volbách. Říkal, že většina místních chce volit SPD, ale že on jim vysvětlí, ať volí Petra, který je na kandidátce Zelených. Abych byla upřímná, na volby jsem celou dobu skoro nepomyslela a zmínka o nich mě najednou vyhodila zpátky do úplně jiných rozměrů reality. Volební preference lokální komunity mě překvapovala o hodně míň než to, že tady o volbách někdo vůbec mluví/přemýšlí. Chvíli jsme žoviálně konverzovali. Ptali se nás, jestli kouříme trávu nebo jestli berem efedrin.
„To nejsou feťačky, sou studovaný,“ tvrdil jeden, ale ten, co mu chyběly zuby vepředu, mě sjel od hlavy k patě a odvětil:
„To bych ani neřek.“ Potěšilo mě to, byla jsem ráda, že je ze mě pořád ještě cítit ulice.
Jeden z mužů ze skupiny, představil se jako Láďa, s námi potom šel stejnou cestou až k Libuši. Ptal se nás, jestli jsme „hipízačky“, tak jsme se smály a potvrzovaly jeho správný odhad. Potom nám prozradil, že vyrůstal v děcáku Hora Svaté Kateřiny“ a že teď jezdí pracovat do Německa, do Freiburgu. Vydělá si tam 30 000. Tady by si vydělal prý tak 15, a navíc by mu šest nebo sedm požraly exekuce, takže se mu to ranní vstávání vyplatí. Když jsme došli před dům, nahodil optimální otázku, jestli se nebojíme tady přespávat
„Říká se, že tam straší.“
„Straší,“ usmála jsem se a on slíbil, že se někdy staví.
Víc o knize Báry Bažantové a Michala Karvaye najdete na webu tranzit.org.
