Osvobodit obrazy černošství: Legacy Russell — Black Meme
Black Meme teoretičky Legacy Russell osvobozuje černošskou vizuální kulturu
„Let’s start with a kiss.“ (Začněme polibkem)
Touto větou otevírá teoretička, kurátorka a autorka vlivného manifestu Glitch feminismus Legacy Russell svou novou knihu Black Meme: A History of the Images that Make Us (Černý mem: Dějiny obrazů, jež nás utváří), v němž důkladně mapuje, analyzuje a reflektuje šíření černošství a černošských obrazů v mainstreamových médiích. Právě média se během posledních sta let značně podílela na formování socioekonomické perspektivy. Russell se do dějin černošské vizuality vydává, aby zdůraznila její roli v kontextu rasové spravedlnosti i za účelem narovnání s ní souvisejících vlastnických vztahů. Užíváním novotvarů z online prostředí v knize opakovaně poukazuje na rozšířené bezprostřední prolínání internetového jazyka s nekontrolovanou distribucí prvků černošství, která dodnes není zarámovaná ucelenými právními normami.
Autorka za pomyslný počátek dějin černošských memů v popkultuře označuje polibek z němého filmu Lime Kiln Field Day. Ten v roce 1913, kdy byl snímek uveden v kinech, představoval jeden z prvních zaznamenaných projevů vzájemné náklonnosti mezi černošskými herci či herečkami. V knize citovaná filmařka Garrett Bradley tvrdí, že přelomový záběr z Lime Kiln Field Day je pro následující generace černošských umělců a umělkyň nejen projevem černošské lásky, ale také soudržné snahy o zhmotnění snu o černošské středostavovské existenci. Podle Russell snímek poskytl jakousi domnělou živnou půdu, která katalyzovala proces memetického přenosu černošství jako mediální kategorie.
Black meme jako virtuální nákaza
Russell hned v úvodu poněkud zkratkovitým způsobem objasňuje vlastní interpretaci pojmu black meme (černošského memu). Opírá se o řecké slovo „mimeme“, které označuje „něco imitovaného“. V knize poté definuje black meme prostřednictvím přenosu; tedy mediace, vytváření kopií anebo šíření kopií předchozích kopií, díky nimž se černošství přenáší jako patogen. Šíří se jako fragmenty černošských dat, jejichž vlastnictví přitom náleží černošským tělům v jejich fyzické podobě. Toto platí nejen pro film či fotografii, ale i pro fenomén reakčních gifů, například těch oblíbených s Violou Davis či RuPaulem. Russell dodává, že současný hrubě sešněrovaný společenský a mediální systém tuto problematiku vlastnictví úspěšně ignoruje. Černošství tak vědomě zcizuje, redukuje, křiví a multiplikuje až do podob tzv. poor image, chudého obrazu, duplikátu bez zjevně dohledatelného originálu.
Definice memu je nestálá a pomíjivá. Termín je stále složité jasněji významově ohraničit, a to pochopitelně nejen v kontextu rasové identity. Vliv memetické logiky však nelze příliš zpochybňovat. Víceméně totiž odráží aktuální stav kulturní ekonomiky, která se snaží o generování co největšího množství kapitálu masovou reprodukcí obrazových materiálů. „I would like it to go viral“ (Přál bych si, aby se z toho stal virál) zaznělo v roce 2004 z úst filmového kurátora MoMA Rona Magliozziho na adresu snímku Lime Kiln Field Day. Toto bohulibé přání čtenářstvo drží ve smyčce skličujícího vzorce, kterým je celá kniha bohatě protkána; viralita black meme je totiž nejvíce žádoucí, nejviditelnější a nejpřijímanější až v rukou privilegovaných, zpravidla bílých vrstev. Černošství tak neustále osciluje na pomezí hyperzviditelnění až úplné neviditelnosti.
Určit pixely černošských těl
Russell se dívá do dějin vizuální kultury, odhaluje podstatné milníky černošské obrazové historie z dob před vznikem internetu a vytváří chronologicky řazený řetězec stěžejních událostí. Čtenářstvu se tak odkrývá přehledná a záměrně autorská selekce z jinak poněkud spletitých dějin mediální kultury. Russell píše například o soudním procesu z roku 1991, který sledovaly celé Spojené státy a v němž právnička Anita Hill obvinila svého bývalého nadřízeného, soudce Clarence Thomase, ze sexuálního obtěžování na pracovišti. Její traumatizující zkušenost se rázem ocitla v epicentru veřejného zájmu, a z případu se tak stala mediální podívaná. Bolestnou a osobní výpověď Anity Hill proti její vůli spoluurčovala masová reinterpretace a historická projekce, a stala se tak předmětem vyvlastnění. Russell připomíná, že se nejedná o nic zcela nového, jelikož tento smutný modus operandi spočívající v odlidšťování a znárodňování je s černošstvím spojován již od samých počátků kolonialismu.
Časová linie knihy se po rozboru díla Lime Kiln Field Day ubírá směrem k odpudivým lynching postcards, suvenýrům s fotografiemi zpravidla rasově motivovaného lynče. Russell dále rozebírá rozmach živého televizního přenosu i příchod VHS kazet, jejichž rozšíření nejen usnadnilo přehrávání, ale umožnilo také exponenciální nárůst množství kopií. Třaskavými počiny na poli nejen černošské audiovizuální scény se později staly videoklip Thriller Michaela Jacksona či časosběrný dokument o drag scéně Paris Is Burning. Krátce poté se částice systematického útlaku slily s digitálními pixely do virální senzace v podobě videozáznamu brutálního policejního zásahu vůči černošskému stavebnímu dělníkovi Rodneymu Kingovi. Z amatérské nahrávky se nedlouho po útoku stalo jedno z nejpřehrávanějších videí vůbec. Russell si na příkladu videa všímá úděsné společenské normy, v níž je žádoucí udržet černošská těla spíše v pozici horizontální, tedy bezvládné a manipulovatelné, než ve stavu vertikálním, jenž je v těchto souvislostech vnímán jako v podstatě nadpřirozený či nadlidský. Autorka po této úvaze opouští rozčeřené vody systémové kritiky a věnuje se klidnější vizuální analýze, což je motiv, který se v knize opakuje. V případě záznamu zbití Rodneyho Kinga je podle ní pohyblivý obraz černošské bytosti neustálým přenosem proměňován, gamifikován a estetizován až do podoby odlidštěného kyborga.
Interdisciplinární umělkyně Sondra Perry v rámci skupinové výstavy Unbound: Performance as Rupture v berlínské Julia Stoschek Foundation vystavila jedno ze svých děl s názvem Double Quadruple Etcetera Etcetera I & II z roku 2013. Dvoukanálová videoinstalace na stěnách galerie promítala frenetické pohyby černošského umělectva (Joiri Minaya a Danny Giles), které Perry úmyslně upravila prostřednictvím nástroje content-aware fill (ten algoritmicky doplní danou část obrazu), čímž dosáhla efektu glitche, jenž tančící postavy rozpil do podoby mlžných záchvěvů. Záběry Perry ještě zrychlila a zacyklila. Výsledné dílo až mrazivě odpovídá rozboru záznamu s Rodneym Kingem od Legacy Russell – tedy závěru, že černošské tělo se v masové kultuře prezentuje jako nedobrovolné perpetuum mobile, digitální technologie je okrádají o poslední zbytky vlastní identity, a neustále se tak pohybuje na hranici mezi normativním dohledem a smazáním.
Náprava? Prozatím jen povrchní
Kniha Black Meme vychází čtyři roky po rozsáhlých protestech hnutí Black Lives Matter, které vedly mimo jiné k vyššímu společenskému povědomí o akutní nutnosti přenastavit tržní vztah vůči černošství. V současnosti se jako společnost podle všeho nacházíme uprostřed probíhajících změn, přestože si musíme neustále připomínat, že stejně jako vizualita jsou důležité také odpovídající politicko-materiální podmínky. Hrozí přitom zneužití tohoto procesu ve prospěch nadnárodní komodifikace, jak se tomu bohužel stalo v případě tragicky zesnulé Breonny Taylor, z jejíž podobizny se po její smrti stal populární tržní artikl.
Russell nebojácně spojuje terminologii minulosti s tou přítomnou; přirovnává lynching postcards k reakčním gifům nebo tvrdí, že první black meme se rozšířil prostřednictvím transatlantického obchodu s otroky. Podotýká, že rozmístění optických kabelů na dně oceánů až děsivým způsobem připomíná právě trasy otrockých plaveb, čímž čtenářstvo definitivně uvrhá v cyklické memento spirálovitých souvislostí. Volá po rebelii, odmítnutí a mutaci black meme. Jestliže je dnes internet nejvýznamnějším dějištěm vizuální kultury, měl by tomu odpovídat i aktualizovaný výklad známého hesla: „Reparations now! Free the Black meme!“ (Reparace chceme hned! Osvoboďte černošský mem!)
Adam Rýznar (*1998) je studentem architektonické tvorby v ateliéru A2 | Future Architectures Platform na pražské UMPRUM. Zajímá se především o interdisciplinární rovinu architektury a teorii současného umění.
