revue Prostor uvádí: Martin Holý
Představujeme Martina Holého (*1973) z Plzně,
který je občanským povoláním kuchař, povahou usedlý tulák, který vyčkával do téměř padesáti let, než se rozhodl přijít před širší veřejnost s povídkovou sbírkou Hostina Uroborova (2022). Celý život je mu domovem Plzeň, ačkoli se na svých cestách a potažmo pak ve své tvorbě nezdráhá objevovat místa a města jiná, blízká i vzdálená.
Palác krtků
„Jsme-li jednou pod zemí,“ řekl Krtek, „víme alespoň přesně, kde jsme.
Nic se nám nemůže stát. Každý je svým pánem a nemusí se nikoho ptát, nebo se podle někoho řídit.
A když chce, tak vyjde ven a ono to tam všechno je a čeká na něj.“
(Kenneth Grahame-The Wind in the Willows)
(úryvek ze vznikající novely)
Byla to jen špička ledovce. Nevzhledná, hranatá, šedivá krtina, jakých byly ve městě desítky a v celé zemi tisíce. Azbestová past, jejímž jsem se stal na osm let zajatcem. Zachránilo mě až milosrdné podzemí. Labyrinty opravdového Paláce krtků, ve kterých bylo snadné se skrýt. K mému štěstí se vstup do něj nacházel přímo pod krtinou, uprostřed mé hlavy.
Užíval jsem temného pohostinství, vždy, když jsem se ocitl v nesnázích, nebo upadl v opovržení. O nebezpečí tam nahoře nebyla nouze. Stačilo však pořádně se zavrtat do jeho hlubin, a pak nebylo snadné mě z nich vyštrachat.
Moji rodiče nedostali tehdy na vybranou. Byly pouze dvě možnosti, jak naložit s budoucností svého sémě. Potomci se dali odložit buď do ústavu pro nevidomé, nebo pro neslyšící. Ve skutečnosti v tom nebyl žádný rozdíl, neboť tehdy byli skoro všichni slepí, či hluší. Doba to byla šťastná, protože málokdo si svůj handicap uvědomoval, a tak se z paluby Lodě bláznů ozýval veselý smích nevyléčitelných. Radostně pluli vstříc ztroskotání, neschopni dohlédnout smrtících útesů. Tenkrát se stromy ohýbaly, dokud byly mladé a díky poctivému snažení z nich dokázaly vyrůst bizarní pokřiveniny.
Rodičům nezbývalo než uposlechnout vábení Sirén. Nic netušícího mě odvedli před ústav pro nevidomé. Doprovodili mě až na okraj násypky, políbili na tvář a šťouchli do zad. Padal jsem spolu s dalšími nešťastníky vstříc nemilosrdně se otáčejícímu šneku nenasytného mlýnku. Měli jsme být zpracováni na univerzální pastu a do značné míry se to podařilo.
Budova ústavu byla ponurá a působila studeně. Hned za vstupní branou nacházelo se rozlehlé mausoleum Šaramantního Udavače. Jeho stěny byly obložené mrákotínskou žulou a od stropu splývaly temně rudé drapérie. To, aby nikdo nepochyboval o tom, kde se ve skutečnosti nachází. Ponurou atmosféru ozařoval věčný oheň. Odlesk jeho plamenů tančil danse macabré na závěsech a vyvolával dojem blízkosti prvního okruží pekla.
Na vyvýšeném pódiu stál katafalk a na něm odpočívala mumie patrona ústavu, Okouzlujícího Udavače. Dozorkyně nás po jednom vodily k rakvi, abychom se zrůdě poklonili a usebrali se nad jeho vysvědčením, které mu leželo na prsou. Udavačská tvář byla scvrklá a měla barvu žluklého másla. Netvor smrděl naftalínem, jímž měl k prasknutí nacpané kapsy rubáše. Dozorkyně po mně vyžadovala, abych jej políbil na rty. Netroufal jsem si jí odporovat, neboť to byla mohutná žena překypující důstojností. A tak jsem se pokusil vyhovět jejím libůstkám.
Strašně jsem se poblil, ale klidně to mohlo dopadnout hůř. Ještěže bylo drahocenné vysvědčení chráněno před dětskými zvratky slídovými deskami. Pěkně jsem se uvedl, jen co je pravda. Dodnes, když slyším slovní spojení udavač-naftalín, vyvolá mi to dávivé stahy útrob.
Zatímco jsem po sobě, pod dohledem starší dozorkyně, odstraňoval vyvrženou snídani, byli moji noví spolužáci slavnostně přijímáni do řad nevidomých. Ředitelka ústavu za asistence školníka vypalovala chlapcům rozžhaveným železem cejch nad levou bradavku. Děvčata prodělala ženskou obřízku nasoleným perořízkem. Sténání dětí stoupalo ke stropu haly, zatímco panenská krev odtékala důmyslně umístněnými kanálky podél stěn. Když bylo po všem museli poznamenaní složit slavnostní slib, že neprohlédnou a obdrželi čestnou slepeckou hůl. Mausoleem zazněly obě hymny. Zase jsem zvracel.
Všichni byli řádně zasvěceni do mystéria přijímání bez pochybností, jen já zůstal v nevědomosti. Nebyl jsem ve stavu důstojně přijmout svátost bezduché víry a zůstal nepasován. A tehdy, během úklidu svých zvratků, jsem poprvé objevil cestu do Paláce krtků. Skloněn nad svými exkrementy, spatřil jsem na okamžik otevřený vchod do hlubin. Zíral jsem do temnoty a cítil, jak mě vábí. Zmocnila se mě příjemná závrať. Bylo to tak silné, že jsem se tomu poddal. Konečně jsem získal možnost uniknout své potupě a nikdo mi v tom nedokázal zabránit. Dozorkyně se mě pokoušela zachytit a cosi křičela, ale já již padal. Byl jsem na sestupu. Později jsem se naučil unikat, kdy se mi zachtělo. Našel jsem klíč od brány k Paláci krtků. Celou dobu jsem ho měl na dosah ruky. Na vlastním krku!
Přiznám se, že jsem strávil v podzemním labyrintu většinu času z těch osmi let. Nemám si tedy nač stěžovat. Snad jen, že mé potíže s Udavačem neustávaly. Nedařilo se mi přivyknout jeho zápachu a přítomnost čehosi hnijícího, mne pronásledovala na chodbách ústavu se strašlivou sveřepostí.
Do mausolea jsme chodili obdivovat Udavačovo vysvědčení dvakrát ročně. 23. února v den jeho neposkvrněného početí a 8. září na počest nanebevzetí. Byly to trýznivé zážitky pro mé vnitřnosti. Upadl jsem v podezření, že zvracím schválně, abych pošpinil jeho památku, což mě nesloužilo ke cti. Byl jsem za svůj slabý žaludek trestán a některé dozorkyně měly řádně pádnou ruku. Ve výroční dny jsem býval zamazaný nejen od zvratků, ale i od krve, která se mi pravidelně spouštěla z nosu.
A to ještě nebylo všechno! Z nervozity jsem míval od rána křeče v břiše. Ke stávkujícímu žaludku se postupně přidávaly ostatní orgány. Zrychlila se mi tepová frekvence, ale hlavně peristaltika střev. Nepomáhalo ani podívat se na Udavačovo vysvědčení na lačno. Trávil jsem tak ony slavné dny ve sračkách.
Samozřejmě, že taková slabost nezvyšovala moji prestiž v očích ostatních dětí. Kdo by se chtěl přátelit s takovým umazánkem. Velice snadno jsem přišel k hanlivé přezdívce, Smraďoch.
Po několika letech se konečně začalo kolo fortuny otáčet v můj prospěch. Vlivem lajdáctví balzamovačů se Udavač postupně roztekl. Ukázalo se, že jsem měl pravdu, když jsem to cítil od samého začátku. Všiml jsem si, že každý rok z mého nepřítele trochu ubylo. Vedení ústavu se uchýlilo k úskoku a za temných nocí vynášely dozorkyně části jeho těla a díla v kýblech na smetiště dějin. Z Bečova nechaly přivést zdobenou truhlu, která tam sloužila jako odpadkový koš, a ředitelka ústavu do něj slavnostně uložila Udavačovy ostatky. Sexappeal a šarm. Víc z něho nezbylo. Konečně jsem se toho strašidla zbavil. Ústav byl přejmenován na Školu hluchoněmeckého-slepeckého přátelství, nicméně Udavač zůstal jejím patronem.
Naše dozorkyně nezahálely a neustále na nás pracovaly. Krom pozvedávání našeho ducha učily nás rozličným dovednostem a mnohdy slavily pozoruhodné pedagogické úspěchy. Ač nevidomí, naučili jsme se slušně pošilhávat, házet očkem po lepším, nechávat se uhranout hloupostí a lží. Po osmi letech jsme ovládali umění hromadění šrotu, nesnášenlivosti a klanění se blbům. Však se také absolventi ústavu v životě neztratili. Když jsme opouštěli jeho brány, byli jsme dokonale roztříděni a každý věděl, kam patří. Já patřil do podzemí.
Nijak hluboký otisk jsem ve zdech instituce nezanechal. Ale možná by tu přeci jen něco bylo. V jedné z tříd zůstal za radiátorem schovaný sešit v modrých deskách. Je plný pravopisných chyb. Aby také ne. Vždyť se jedná o deník nezdárného žáka sedmé Á.
