O trans rodičích a dětech
Rodiny zakládané trans a nebinárními lidmi mají mnoho různých podob a variací. Některé mohou navenek působit docela obyčejným dojmem, jiné se i před okolím liší svou „jinakostí“ či alternativním uspořádáním. U trans lidí, kteří touží mít děti a založit si rodinu, anebo už dokonce děti mají, je výsledné uspořádání zčásti věcí volby, zčásti je však vynuceno zbytečnými byrokratickými a legislativními překážkami.
Rodinná uspořádání trans a nebinárních osob jsou velmi pestrá a v zásadních obrysech se neliší od jakýchkoli jiných rodin. Tímto tvrzením, kterým jsem začal, bych v podstatě mohl skončit; jak je však vidět, neskončil jsem. I přes zmiňovanou pestrost se zde dají najít určitá specifika a trendy, kterými se dále v článku budu zabývat. Než se k tomu ale dostanu, budu se chvíli věnovat některým specifikům života trans a nebinárních osob a překážkám, jimž musí čelit, a to zejména v souvislosti s legislativou, která se jich týká a může ovlivňovat i jejich rodinné soužití.
Několik faktů o trans a nebinárních lidech
Trans a nebinární lidé, nebo jinak také lidé v rámci genderové rozmanitosti, jsou ti, jejichž genderová identita se liší od pohlaví připsaného jim po narození. Někteří z nich mají zájem projít tzv. tranzicí, tedy procesem, který jim umožní žít ve společnosti v preferované roli. Někteří zájem o tranzici nemají, případně jen o některé její části, jako je třeba hormonální terapie nebo menší operace – u trans mužů odstranění prsou, u žen úprava hlasu a podobně.
Proces tranzice, nebo lépe proces potvrzující genderovou roli, kterou člověk pociťuje jako sobě vlastní, by se dal rozdělit na tři složky – sociální, medicínskou a úřední. Sociální zahrnuje možnost žít ve společnosti v preferované roli a je to v podstatě ta nejzásadnější část celého procesu. Medicínská tranzice zahrnuje hormonální terapii a chirurgické zákroky a obecně se dá říci, že je ve společnosti až příliš přeceňovaná a často bulvarizovaná – do té míry, že většina lidí si v souvislosti s trans tematikou představí právě jen tento soubor vnějších tělesných zásahů. Bohužel je úřední tranzice tou medicínskou v naší legislativě podmíněna, protože člověk si nemůže změnit rodné číslo a označení rodu v občance bez toho, aby absolvoval odstranění pohlavních orgánů, a to i přesto, že o takovýto zásah do svého těla nemusí mít z různých důvodů zájem. Mnoho trans či nebinárních osob tak zůstává v jakémsi mezistavu, kdy mohou mít neutrální jméno a podstoupit hormonální terapii, ale musí se stále prokazovat doklady, které k jejich genderové identitě nesedí, protože nechtějí nebo nemohou absolvovat sterilizaci.
Ačkoli Rada Evropy po svých členech vyžaduje úřední uznání genderové identity v rámci tranzice, pouze sedm zemí (Belgie, Dánsko, Irsko, Lucembursko, Malta, Norsko, Portugalsko) uznává nebo v blízké době bude uznávat změnu genderu na základě sebeurčení, tedy bez nutnosti sterilizace a jiných, často ponižujících procedur. V pěti zemích nejsou naopak pro tranzici stanovena žádná jasná pravidla (Kypr, Bulharsko, Lotyšsko, Litva, Lichtenštejnsko) a je třeba se obvykle za tímto účelem obrátit na soud, což lidem z těchto zemí ztěžuje možnost žít v souladu s vlastní genderovou identitou.
Jednou z dalších legislativních podmínek v České republice, která mnohým trans lidem komplikuje život, je nutnost se rozvést nebo zrušit registrované partnerství, pokud chce člověk úřední tranzici dokončit. Je ovšem mnoho párů, které nemají zájem se v takové situaci rozvádět. Jsou-li navíc v rodině přítomny děti, je to další drsný zásah do života trans osob a jejich blízkých.
Dárcovství, surogace, asistovaná reprodukce
Při zakládání rodiny trans či nebinárního člověka je zásadní role coming outu a jeho načasování. Coming out se dá popsat jako proces zahrnující jak uvědomování si vlastní sexuální orientace nebo genderové identity, tak i sdílení informace o této skutečnosti s okolím. Jakmile coming out proběhne, trans osoba, pokud není asexuální, aromantická či již ve vztahu, začíná obvykle řešit, co dál. Často touží jako většina ostatních lidí také založit rodinu a mít děti. Což je přání uskutečnitelné, mnohdy však naráží na řadu byrokratických i jiných překážek.
Jak už jsme zmiňovali, aby trans člověk v ČR mohl dokončit úřední tranzici, musí podstoupit chirurgickou sterilizaci a stát se neplodným. Plánuje-li následně zakládat rodinu, nabízí se mu možnosti jako u jiných neplodných párů. Pokud se jedná o heterosexuální pár, může například využít služby klinik asistované reprodukce.
Pokud jde o gay nebo lesbický pár, volí jednu ze strategií jako jiné podobné páry – lesbické partnerky často využívají dárce spermatu, který může být buď anonymní, nebo to je naopak někdo z jejich okolí, případně mohou využít některou z forem náhradní rodinné péče, tedy požádat o osvojení dítěte či svěření dítěte do pěstounské péče (více o lesbickém rodičovství pojednává například publikace Ona a ona zakládá rodinu z dílny Prague Pride).
Gay páry to mají trochu komplikovanější, kromě náhradní rodinné péče nebo tzv. sdíleného rodičovství, kdy se muž stane dárcem spermatu lesbickému páru, je zde možnost surogace, tedy náhradního mateřství, kdy žena – náhradní matka odnosí dítě pro tyto muže. Surogace v ČR sice není ani zakázána, ale ani ošetřena zákonem, na rozdíl od zemí jako Kanada nebo některé státy USA, kde je tento proces legální, odborně ošetřený a kde tuto možnost využívají především heterosexuální páry, které mají problém s otěhotněním či donošením dítěte.
Někdy může dojít i na situaci, kdy muž žije s trans nebo nebinárním mužem, který sice již prošel coming outem, ale nikoli už úřední tranzicí, tedy nenechal se sterilizovat. Společně si pak mohou pořídit dítě či děti běžnou biologickou cestou. Podobně to může proběhnout i v případě ženy žijící s otevřeně trans či nebinární ženou, která neprošla úřední tranzicí. V praxi se však častěji setkáváme spíše s níže uvedenými situacemi, kdy trans muž či trans žena projdou coming outem až v pozdějším věku, když už mají rodinu a případně i děti, a po coming outu následně procházejí tranzicí.
Když už jsou děti na světě
Z různých důvodů se může stát, že trans nebo nebinární člověk projde coming outem až po založení rodiny. Třeba se zamiluje a nechce to řešit nebo doufá, že s „tím správným člověkem“ to přejde. Nebo svým vnitřním coming outem, tedy uvědoměním si své vlastní genderové identity, projde až po svatbě či registraci.
Z příběhu Lenky, která prošla coming outem až po založení rodiny:
„Věděla jsem, že by mě to děsně bavilo, žít v ženské roli, ale nepřipouštěla jsem si, že bych mohla být trans. Možná proto, že informace v médiích se točily hlavně kolem těch operací, s čímž jsem nebyla srovnaná, nebo to možná bylo těmi mediálními obrazy transvestitů... A to trvalo dlouho. Až když se nám narodilo dítě, tak to začalo pozvolna třeba malováním obrazů, ve kterých jsem vyjadřovala ženskou duši, a teprve po dalších sedmi letech, celkově asi patnácti, co jsem byla s manželkou, když jsem prošla co‐ ming outem před kamarádkami a ty mě začaly oslovovat jako ženu, úplně se to přepnulo a šlo to hrozně rychle. Za tři měsíce jsem se vyoutovala a začala s tranzicí.“
Záleží pak zejména na dvou faktorech – na reakci partnera či partnerky a také na tom, jestli chce trans člověk projít úřední tranzicí. Pokud ano, znamená to, jak už bylo zmíněno, na základě současné legislativní úpravy rozvod nebo zrušení registrovaného partnerství. Po úřední tranzici je pak možno uzavřít druhý z těchto institutů: v případě, že se rozvedou žena s trans ženou, mohou pak uzavřít registrované partnerství, pokud mají zájem, a obdobně je to v případě svazku muže s trans mužem. Pokud žena uzavřela registrované partnerství s trans mužem, mohou mít po tranzici klasickou svatbu, a analogicky je tomu při zrušení registrovaného partnerství muže a trans ženy.
Existuje mnoho párů, které spolu chtějí zůstat i po tranzici partnera či partnerky, ale jsou i takové, kdy pokračování společného soužití již není možné.
„Manželce jsem se s tím svěřila už na začátku vztahu, někdy v devatenácti, a ona má bohužel sestru, která prošla detranzicí (tj. vrátila se k původnímu genderu). Ona je ale vážně dušev‐ ně nemocná, má asi nějakou psychózu a tehdy strašně terorizovala rodinu. Asi i díky tomu to žena tehdy smetla ze stolu s tím, že jestli to tak je, pak bude konec. Tak jsem si to asi i sama před sebou zamkla, abych ten vztah nepokazila. A po coming outu po těch patnácti letech ta reakce byla nekompromisní – teď už si rychle najdi bydlení, já s tebou nezvládnu žít pod jednou střechou. Absolutně neexistovalo jiné řešení z její strany.“
Často existují obavy o to, jak na tranzici rodiče budou reagovat děti. Ty ale obvykle situaci přijmou mnohem lépe, než jejich rodiče čekají.
„Syn to vzal opravdu suprově. Se ženou jsme se na ten coming out před ním hodně chystali, bylo to dost stresující. Manželka objednala kníž‐ ku z Anglie I Am Jazz, která je spíš pro malé trans děti, ale hodila se i pro tuhle příležitost. Jenomže taky chtěla, abychom mu rovnou i řek‐ li, že se rozvádíme a že spolu nebudeme bydlet. A on to nějak špatně pochopil, jakože o tátu úplně přijde, tak se rozplakal. Po chvilce za mnou přišel s maskou kocoura, aby mu nebylo vidět do obličeje, a chtěl vidět nějakou fotku, jak bych mohla vypadat. Ukázala jsem mu vizuali‐ zaci v jedné aplikaci, on si to prohlížel a začal se mě vyptávat. Druhý den už mě oslovoval místy Lenko, ukazoval mi ve výlohách nějaké šatičky s tím, že by mi slušely, a ve škole se tím chlubil a mluvil o tom s nadšením. Nejdřív mu některé děti říkaly, že má dvě mámy a takové řeči, ale bylo to je ze začátku, teď to nikdo neřeší a berou to jako normální věc.“
Rodičovství transgender osob nebylo doposud předmětem mnoha výzkumů, ale z dostupné zprávy, která analyzovala jednapadesát amerických studií zaměřených na tuto oblast, vyplynulo, že jakkoli je mezi transgender osobami menší procento rodičů (25–50 %) než mezi cisgender osobami, tedy těmi, jejichž genderová identita je v souladu s tím, jaké pohlaví jim bylo připsáno po narození (tam je rodičů 65–74 %), nejde o jev natolik neobvyklý. Výzkumy uvádějí, že podle respondentů jsou vztahy mezi dětmi a rodiči většinou dobré (mezi 60,5 % a 90 % v různých výzkumech), a to i po coming outu nebo tranzici rodiče. Transgender rodiče ovšem zaznamenali určitou diskriminaci ze strany soudů nebo druhého rodiče, případně při žádosti o adopci dítěte.
Podstatné také je, že žádný z výzkumů nezjistil jakýkoli vliv transgender identity rodičů na sexuální orientaci nebo genderovou identitu dítěte ani na žádný jiný vývojový milník v jeho životě.
Zvolená versus tradiční rodina
Trans a nebinární lidé, podobně jako lesby a gayové, dávají v o něco větší míře než ostatní přednost rodině zvolené – tedy rodině, kterou si vytváříme tak, že si své příbuzné „vybíráme“ na základě citové blízkosti, porozumění nebo vzájemné důležitosti, ne nutně za účelem plození dětí nebo uzavření formálního svazku. Jistou nevýhodou může však někdy být právě ona neexistence formálního svazku nebo doložitelných příbuzenských vztahů, když například někdo z blízkých skončí v nemocnici, ve vězení a podobně. Těžko se pak vysvětluje, že nejde jen o obyčejného spolubydlícího, souseda či kamaráda, ale člověka, který pro mě představuje rodinu.
Jindy mohou rodiny zejména trans lidí, kteří prošli tranzicí, působit na okolí jako ty, které si přestavíme pod pojmem tradiční, tedy manžel, manželka a minimálně jedno dítě. Trans lidé se už totiž častokrát nechtějí vracet ke své minulosti, přejí si prostě jenom zapadnout a žít běžným životem jako většina ostatních. V některých případech se může dokonce stát, že děti nevědí o tom, že jeden z jejich rodičů je trans.
Žádný vzorec na to, jak by měla vypadat ideální rodina, neexistuje. Důležité je mít ve svém životě někoho blízkého nebo několik blízkých lidí, se kterým nebo kterými budeme společně vytvářet domov – totiž prostředí, v němž se budeme cítit dobře a které nám umožní osobnostně i jinak se rozvíjet a bude nám v případě potřeby oporou. A nezáleží pak na tom, jestli toto prostředí budeme nazývat tradiční rodinou, alternativní rodinou nebo nějak jinak. Ve všech případech totiž rodina může být stejně tak funkční jako dysfunkční a pramálo přitom záleží na tom, nakolik se vejde do obvyklých společenských kategorií či škatulek.
Podobně jak jsem začal, můžu tedy i skončit – rodinná uspořádání trans a nebinárních osob jsou velmi pestrá a v zásadních obrysech se neliší od jakýchkoli jiných rodin. Až na ty rodiny, které se liší...
---
