Konec světa, třikrát prosím
Román Fosilie Michala Kašpárka jsou školou tance mezigeneračního neporozumění
Fosilie jsem snad nemohl číst v lepší chvíli než o Vánocích. Zatímco jsem dopoledne v knize sledoval, jak boomer Vladimír nedokáže pochopit, proč by si jeho dcera, ekologická aktivistka, dávala něco jako nerybí a vegan fish & chips, odpoledne už jsem musel hájit existenci sójového řízku v trojobalu. Stejně jako Vladimír, i můj otec jednu dobu hltal rodokmeny a navzdory všem encyklopediím, i on občas spílá Evropské unii za omezování fosilních paliv. Jen dědu konspirátora nemám. Naštěstí, nebo bohužel, protože Fosilie nedávají jednoznačné soudy ani rozhřešení. Taky nerománový rodinný život, okolím do velké míry předurčené postoje, je plný nedorozumění, dějinných křivd.
Vladimír je úspěšný programátor, nyní manažer, v nadnárodním vyhledávači letenek. Typický volič liberální pravice, co má všechno spočítané, holedbá se racionalitou a nejvíc se děsí toho, že by byl Rusák. Jeho táta propadl konspiračním teoriím a píše knihu o konci Evropy pod nadvládou práva Šaría. A Julie se zapletla do problému, když blokovala v nejmenované sousední zemi rypadlo v uhelném dole. Fosilie je román o navzájem se hroutících světech.
Měl bych tendenci přemýšlet, jestli nejsou Michalovy (budu mu říkat familiárně, protože se známe) postavy přece jen až moc šablonovité – kdyby nebylo zjevné, že to je součást literární hry. A pokud by nebyly jejich monology i dialogy napsané tak, že z nich dílem kape humor i chlad odcizení, smutku, neporozumění. A místy, s úsměvem mezi řádky, že všechno přece jen není ztracené, taky solidarita nebo aspoň její náznaky. Vladimír, jeho otec i Julie jsou stejným dílem součástky narativní skládačky jako prostředníci a prostřednice čtenářské reflexe. Ani jeden z nich nemá tak úplně pravdu (i když je jasné, komu fandíme my a myslím, že i Michal), ale v tom je ta krása. Nakonec dost možná nejvíc překvapivě pro liberální čtenáře, v úvodu zhrozené dědovou konspiračně-xenofobní fantazií, je to Vladimír, který z příběhu vychází jako největší ňouma. Penězům, wikipedii po ruce, racionálnímu kalkulu hroutícímu se pod příkrovem covidového lockdownu i klimatické krize navzdory.
Fosiliím ale chybí až na výjimky patos. Smíření dědy a vnučky se i přes společnou obžalobu prázdných slibů porevolučního neoliberalismu nekoná – aspoň tak, jak by to méně ironický autor než Michal napsal. Kulturní války totiž nejsou jen nános nad ekonomikou, ale tnou do žité zkušenosti zejména těch v menšině. Queer lidí, žen, co nemají děti, asexuálů, v Česku pod rouškou rozumné diskuze umlčovaných hlasů.
Na to je potřeba až další generace. Kombinatorická hra s vlastnostmi i zájmy postav vyústí v spekulativní scénář, jehož obrysy by nebylo správné prozrazovat. Michalův optimisticky cynická (což je pochvala) šroubovice třech příběhů občas propletených kurzívou v něm dosahuje syntézy, která se (místo do chmurné/veselé a pak chmurné/chmurné) obrací zpátky. Vložené, skoro komentářové, odstavce přibývají. Michal nakonec svou publicistickou kariéru nezapře, když na pár stranách uvažuje nad nutností redefinovat kulturu vzpomínání nebo nabízí posthumánní perspektivu na lidské tělo i osud.
Jenom si říkám, že jestli se Michalovi neděje něco podobného, co na produkci filmové společnosti A24 nekritizuje Sam Kriss – tedy, jestli jednotlivé duševní pochody, postoje i konání Vladimíra, Julie i Vladimíra nevysvětluje až moc jejich rodinnými traumaty a výchovou. Může být, konec konců na terapii se k rodině vracím znovu a znovu, a právě osobní psychologická rovina pomáhá prokreslovat jejich životy nad rámec hashtagů z Twitter profilů. Přesto se vkrádá lehounce dotěrná myšlenka, jestli do sebe nezapadá všechno nějak moc hezky. A jestli úhledně sestavený dramaticko-osobnostní oblouk nepostrádá trošku nějakého tajemství.
Tak jako tak, Fosilie tnou do živého, a to byť ne úplně rovným, tak dostatečně spravedlivým dílem, aby po nich při hodobožových procházkách zůstával v hlavě zaklesnutý vir reflexe. Když už ne směrem ke generačnímu smíření, tak aspoň přemýšlení nad vlastní rolí v tom všem. Samota bolí totiž všechny, ať už je trápí rozvrat tradiční rodiny, nízký výnos futures v microtradingové aplikaci, nebo hořící planeta.
Všichni se stejně nakonec potkáme v kulturní krajině nevyřešených sporů, kterým příští generace možná už vůbec nebudou rozumět. A je to tak správně.
---
