Monstrozita: zázračné stávání se jako východisko z hetero-patriarchátu (část 2)

Nepoddajná těla intersex, trans a genderově nekonformních subjektů jsou předmětem patologizace, institucionalizace a dehumanizace, jsou koloniálními enklávami v područí politických systémů, jsou odstrčeni k okraji společnosti. Esej zkoumá, jak k této patologizaci dochází, kde tato monstrózní stvoření žijí a v čem spočívá jejich politická radikalita a potencialita pro narušování ustálených struktur státního násilí a útlaku.

Část 2: Trans tělesnosti jako cesty z hetero-patriarchátu

(Text přímo navazuje na část 1)

Normativní společnost si udržuje monstrózní těla v postavení kolonií – závislých entit, které nemají svobodnou vůli rozhodovat o svých tělech. Paul B. Preciado svou tranzici (zachycenou v knihách Testo Junkie a Can This Monster Speak?) chápe jako proces dekolonizace svého těla, jako transgresní komunikaci s hormonem, který má cizí kód; cizí rytmus.[1] Z něho vzniká nová genealogie mimo dualistické myšlení a mimo normativní způsoby lineární reprodukce. Preciado volá po kolektivní monstrozitě, stávání se Jinými.[2] Skrze uvědomění si multiplicity buněčného stávání se lidského těla (do kterého vstupují nespočetní nelidští aktéři, každý se svým vlastním procesem) a uznání, že jsme nehomogenními organismy, ve kterých se nepřetržitě odehrávají komplexní procesy dělení na hraně říší, dáváme za vznik alternativě vůči pohlavnímu dimorfismu. Podobáme se spíše lišejníkům, složených z rozličných organismů, které spolupracují na získávání potřebných živin, jsme mnohovrstevnatá komunita, každá buňka jedinečná svým osobitým stáváním se, dohromady však ve spolupráci s ostatními.

Tuto spekulativní myšlenku, tedy nejednoznačnost hranic mezi organismy a substancemi, rozvíjí irský umělec David O’Reilly, který ve své hře Everything nabízí prožití jiných živých i neživých subjektivit. [3] [4] Hráč/ka se postupně převtěluje do rozmanitých entit, zkoumá měřítko existence od molekuly přes šroubovici DNA až po mléčnou dráhu. Nabývá tak postupně dojmu, že všechny organismy a látky jsou vzájemně propojené a zrcadlí se.

Teoretik Hilary Malatino od Deleuze a Guattariho přebírá pojem n-pohlaví, množinu „tisíce malinkých pohlaví“, kterou představují intersex a trans těla.[3] Ta vyplňuje zdánlivě prázdné meziprostory, dokáže destabilizovat „velký binární agregát“, a přitom si zachovat svou nefixní pozici vůči identitární logice a umožňuje intersex či trans tělům vymanit se z područí logiky medicínské a získat zpět kontrolu nad svou tělesností.  Příkladem podobné praxe můžou být nebinární umělci Mary Maggic, kteří pořádají DIY workshopy pro domácí extrakci estrogenu z moči nebo vytváří spekulativní gynekologické ordinace v rámci projektu Genital(*)Panic, ve kterých nabádají návštěvníky, aby si naskenovali telefonem své genitálie, a přispěli tak do online archivu tělesností. Tento archiv nahlíží na biologickou rozmanitost lidského pohlaví skrze genderovou identifikaci jednotlivých subjektů. [5] Vzhledem k neviditelnosti intersex těl v celostátních průzkumech, jako je například sčítání lidu, se jeví tato spekulativní praxe jako důležitý nástroj reprezentace lidské monstrozity.

Monstrozita jako časoprostorový jev

„…moje živé tělo, které zahrnuje všechny své nepřetržité mutace a násobné evoluce, je jako řecké město, ve kterém v různých rovinách energie koexistují současné trans budovy, postmoderní lesbická architektura a krásné Art Deco domy vedle starověkých rustikálních budov, pod jejichž základy leží jak klasické ruiny, tak zvířecí či rostlinné, minerální a chemické substráty, které bývají neviditelné. Stopy minulého života v mé paměti se stávají víc a víc komplexnější a propojenější, vytváří sbírku živých sil. Není možné říct, že před šesti lety jsem byl jednoduše ženou a teď jsem jednoduše mužem. Upřednostňuji svou novou podobu jako monstra oproti podobě ženy či muže, protože skrze tuto podobu mohu vykročit vstříc propasti, kterou začíná cesta do jiného světa.“[4]

Preciado nemluví o těle jakožto o anatomickém objektu, ale jako o něčem, čemu říká „somatheque“ – tělo jako živý politický archiv. Je to nový somatický aparát, který bere v potaz historii těl a zapovězené způsoby tělesnosti, ale také těla, která existují na okraji společnosti, těla, jež existují a jsou zprostředkovaná skrze digitální, farmakologické, biochemické či protetické technologie. „Somatheque mutuje“.[5]

Intersex a trans těla se dají chápat také v rámci časoprostorových souvislostí. Amy Ireland ve své eseji Cizí Rytmy píše, že se rozdíl mezi normalitou a monstrozitou dá popsat jako vzájemný vztah vnějšku a vnitřku, kdy vnitřek je pomyslný prostor, ve kterém jsou jasně dané dualistické zákony a vnějšek pak funguje na základě odlišných časoprostorových pravidel.[6]

„Lidská zkušenost si zakládá na sdíleném vnímání času a prostoru, máme v sobě zabudované pomyslné hodiny a kompas, které nám slouží k univerzalizaci prožitků. V důsledku toho pro nás existuje stejnost, která strukturuje realitu.“[7] Tato stejnost nás ukotvuje a zároveň vytváří náš specificky antropomorfní rytmický režim.

Ireland se ptá: Co kdyby naše vnímání času a prostoru bylo odlišné? Dává do kontrastu (původně Freudovo) unhleimlich (podivné) – cosi podivného uvnitř známého, avšak pronásledováno vnějškem – a eerie (přízračné) neboli podle Marka Fishera něco, co nám naopak umožňuje vidět vnitřek z perspektivy vnějšku, absenci činitele tam, kde by měl být, a jeho přítomnost, kde být nemá.

Ireland uvádí, že pro přízračné je klíčový pojem agency, česky překládaný jako schopnost jednat. Když se podíváme za hranice té (privilegované) lidské, najdeme podivnou krajinu zbavenou lidských aktérů, plnou ruin, o jejichž původu můžeme spekulovat.[8] Obdobně se dá chápat erotická krajina tvořena queer těly, kterou popisuje Preciado. Naše těla jsou ruiny, pozůstatky boje s vnitřkem. Ireland dále píše, že unheimlich & eerie značí novost, která předchází poznání. Podivné a přízračné s poznáním podle ní zaniká. I přes zvyšující se poznání v medicínských vědách se nedaří zařadit intersex těla do povědomí široké veřejnosti. Přízračnost tedy mizí a namísto toho dochází k patologizaci queer subjektů, stigmatizaci a vymazávání jejich historií. Vnějšek je tedy uměle udržovaný v područí vnitřku a neustále naráží na jeho elektrický plot.

Vnějšek, který ovládá cizí rytmus, je častým námětem sci-fi knih a filmů. Asi nejznámějším ztvárněním, který uvádí i Ireland, je tzv. Zóna, místo s odlišnými pravidly mimo lidské chápání, kde čas a prostor plynou jinak. Zóny z filmů Stalker nebo Annihilation narušují antropomorfní svět. V Annihilation má zóna jméno Třpyt.[9] Uvnitř dochází k zvláštním mutacím organismů, jejichž křížením vznikají nové monstrózní druhy – je to nelineární reprodukce, nespoutaná hra buněk a ekosystémů, jež se proplétají a rozpíjí své hranice. Tajuplným bujením lákají účastnice mise, aby se také staly součástí nekonečné řetězové reakce vzniku nového a nového života. Třpyt v sobě nese zkázu v zakouzlení, tedy alespoň v antropocentrickém smyslu – stáváme se součástí přírody, naše buňky se dělí a zrcadlí vše kolem. Z pohledu queer budoucností oslavuje jiné způsoby reprodukce mimo linearitu většinové společnosti.

Třpytivost, resp. brilantnost je fenomén převzatý od australských domorodců, kterým antropoložka Deborah Bird Rose ve své eseji popisuje estetiku procesu, ve kterém rostliny lákají svou vůní a barvou jiné, specifické, entity k interakci (třeba opylení), která ve výsledku odmění oba.[10] Brilantnost či Třpytivost nás láká do svého živého, chvějícího se světa. Tvorové chtějí být lapeni, zažít romanci, silné smyslové opojení, pomíjivou zářivou krásu, touží propadnout jiné bytosti. Podle Rose je dynamika existence složená ze střídajícího se třpytu a matu. Třpyt queer těl nás oslňuje a vzbuzuje jak pocit touhy, tak ohrožení.

Do fikčních zón nakonec také vstupují ti, které láká touha po neznámém v protikladu k tíživé lidské existenci, chtějí narušit lidský rytmus, jeho automatismy.[11]

Symbolizují-li zóny liminální prostor bez genderových a sexuálních binarit, lze touhu po queer erotické krajině chápat jako touhu po vyproštění se z rytmů hetero-patriarchální společnosti. Touha se vymanit ze svazující gestační práce a nerovnoměrně rozdělené péče. Možná tato erotická krajina nabízí úkryt před násilím patriarchátu a představuje tak utopii, rozptýlenou slast či „šťastné limbo ne-identity“, jak píše Foucault v úvodu do deníku známé intersex historické postavy Herculine Barbin.[12]

Zkusme však obrátit logiku a připustit, že naopak rigidní rytmus hetero-patriarchátu je ten cizí. Tento uměle nastavený režim dává vznik rezistentním zónám, které přirozeně vytvářejí lidskou rozmanitost. Jejich potlačení vede k mutaci zevnitř, nikoli tam, kde by to režim čekal – tedy na okrajích společnosti. Když se stáváme objekty touhy, erotickou krajinou pro normativní společnost, násobí tato touha naše odcizení. Jsme uvnitř, ale nejsme vidět.

Osvojení si monstrozity

Podle Foucaulta bylo monstrum od středověku do 18. století smíšeninou dvou různých jsoucen, ať už lidských, zvířecích, či mytických.[13] Malatino vysvětluje, že společnost se smíšenými entitami cítí ohrožená – překračují kategorie bytí, které dávají právu jeho význam (občanskému či božskému). Popisuje obludná těla jako „zázračná“ právě pro jejich schopnost narušovat (nejeden) řád.[14]

Přístup k intersex tělům jako k Monstrózním zázrakům nám dle Malatino umožňuje pochopit diskurz, který předchází současnému západnímu pojetí instersex těla jako poruchy. Před 18. stoletím tvořily zázraky hranici mezi poznaným a nepoznaným, „vznášely se nad okraji vědeckého bádání“, označovaly nejzazší hranice přírody. Monstra tak odmítají status epistemologického objektu, který je možný poznat. Jsou jako „trhlina, jako zlom“. [15] Monstrózní či zázračná těla jsou taková stvoření, která narušují koncepci ustáleného přírodního řádu, nutí ho přehodnocovat jeho logiku.

Jakožto monstra si musíme přivlastnit termín monstrozita. Osvojením monstrozity si připouštíme náš status jakožto smyšlených, fabrikovaných stvoření, zaujímáme tím anti-humanistickou pozici, která, jak píše Malatino, má potenciál dekolonizovat. Skrze přijetí statusu „věci vyrobené“ odmítáme chápání člověka jakožto autonomní, individuální a nezávislé bytosti a otevíráme se hojnosti, která přichází s multiplicitou kolektivního těla. Kolektivní tělo lidských i nelidských bytostí, „konstruovaných, lapených v prostředích, které si nikdy úplně nevybrali sami (…) inter-relačních a nesuverénních“.[16]

Monstra jsou dvojznačná. Na jednu stranu jsou stvořeními, která si vytváří většinová společnost, podle níž mají zosobňovat jinakost a vytvářet a udržovat strach z odlišnosti. Na druhou ale monstra ztělesňují pomyslné křižovatky, které nabízejí alternativní možnosti cest, mimo vyznačené hlavní proudy dominantní logiky genderu a sexuality, ale také mimo tradiční chápání rodiny. Nabízejí odlišné způsoby tělesnosti a existence, vztahovosti, která není majetnicky individualistická. Vybízí k mezidruhové smířlivosti, k solidaritě mezi subjekty, a to lidskými, zvířecími, rostlinnými a dalšími rozličnými substancemi. Mohou tak nabídnout odpovědi na otázky, které se týkají přežití našich i budoucích generací na této planetě.

Jsme vnějšek, uvězněný ve slepé mapě vnitřku. Jsme mytické území, které se třpytí na horizontu genderu. Jsme mezidruhové společenství. Jsme multiplicity, tekuté, hybridní, mutující. Jsme zapomenuté dějiny a tiché budoucnosti. Jsme cizí rytmus, který nabírá na intenzitě. Pro nás, monstra, je však rytmus vnitřku ten cizí.

Cizí rytmus nám nedá spát.

Cizí rytmus je trauma ve své nevyzpytatelné časovosti.

Cizí rytmus se projevuje jako chronická křeč v břiše.

Monstrozita je krásná svou neuchopitelností,
může se obratně schovat uvnitř ustálených systémů

a pomalým tancem je začít narušovat.

---

Nela Pietrová vystudovala University of Arts London, aktuálně studuje Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru intermédií Mileny Dopitové. Zkoumá trauma a queer narativy skrz digitální a materiálové přeměny.

---

Líbilo se vám? Sdílejte