Monstrozita: zázračné stávání se jako východisko z hetero-patriarchátu (část 1)

Nepoddajná těla intersex, trans a genderově nekonformních subjektů jsou předmětem patologizace, institucionalizace a dehumanizace, jsou koloniálními enklávami v područí politických systémů, jsou odstrčeni k okraji společnosti. Esej zkoumá, jak k této patologizaci dochází, kde tato monstrózní stvoření žijí a v čem spočívá jejich politická radikalita a potencialita pro narušování ustálených struktur státního násilí a útlaku.

(Část 1 ze 2)

Při psaní této eseje mě (ne)překvapily následující skutečnosti: Microsoft Word nemá ve svém českém slovníku mimo jiné následující pojmy: queer, intersex, tranzice, patologizace, hetero, medikalizace, binarizace, nedokončitelný. Nevyhnutelný afekt, který se během psaní rozléval v mém těle, akcentoval jak pocit odcizení a vyčlenění ze systému znaků, které řídí naši společnost, tak i humorné připomenutí, že většina lidí stále netuší, co tyto pojmy znamenají.

Jediný pojem, který však vysvětlím, je Intersex, jakožto zastřešující termín pro osoby, které se narodí s „atypickými“ pohlavními znaky. Mezi ně patří tzv. odlišnosti v anatomii genitálií a pohlavních orgánů, v chromozomech, v hormonálních hladinách apod., zkrátka vše, co se odchyluje od sociální konstrukce muže a ženy. Budu zde citovat z Intersex Society of North America (ISoNA): „Intersex je sociálně vykonstruovaná kategorie, která reflektuje skutečnou biologickou rozmanitost. Pro lepší vysvětlení můžeme spektrum pohlaví přirovnat k barevnému spektru.“[1] Pro zjednodušení rozpoznáváme pouze základní barvy: modrou, červenou, žlutou, zelenou… Jen v určitých situacích je výhodné rozlišovat mezi odstíny těchto barev, blíže je specifikovat. Naše pohlavní znaky jsou velmi rozmanité, mají rozličné tvary a velikosti a můžou se nacházet v nekonečných kombinacích. „V lidských kulturách se pohlavní kategorie zjednodušují do mužských, ženských a občas intersex, aby se zjednodušily sociální interakce a zachoval se řád,“ uvádí ISoNA.

To znamená, že příroda nevymyslela kategorie „muž“ a „žena“ a nerozhodla se, kde tyto kategorie končí a kde začíná kategorie intersex. „Lidé (dnes většinou doktoři a doktorky) rozhodují, jak malý musí penis být, nebo jak nevšední musí být kombinace jednotlivých částí [našeho těla], než se začnou považovat za intersex [charakteristiku]. Lidé rozhodují, jestli osoba s XXY chromozomy nebo XY chromosomy a syndromem androgenní insenzitivity[2] bude označovaná za intersex.“[3]

V tomto textu spojuji tento nejednoznačný fenomén, který mimochodem stojí za písmenem I v LGBTQIA+, s fenoménem monstrozity a zkoumám, jak ztělesněním monstra můžeme získat autonomii a kontrolu nad našimi nepoddajnými těly. Má pět částí. Nejdřív za pomoci knihy Může monstrum mluvit? (Can the Monster Speak?) Paula B. Preciada nastíním historii vzniku pohlavního dimorfismu a nutnost nové epistemologie, která zaznamená současné změny ve vnímání genderu a sexuality a rozvolní jejich rigidní chápání ve vztahu k nekonformním tělům. Následně rozeberu proces vyčlenění těchto těl z normativní společnosti. Budu se opírat o Hilary Malatino a jejich výklad tezí Deleuze a Guattariho, kteří popisují dynamiku mezi „státní“ vědou a „vedlejší (nomádskou)“ vědou. Ve třetí části se podívám na možné únikové cesty, které nám nabízí queer stávání se skrze přijetí multiplicity našich těl ve vztahu k jiným subjektům. Navážu esejí Cizí Rytmy od Amy Ireland, která zpracovává „Monstrozitu jako časoprostorový jev“; vše, co je podivné a přízračné a popisuje, jaké mají tyto entity politické potenciály. Nakonec vyzývám k monstrózní koalici, která se postaví do opozice vůči hetero-patriarchátu.

Kapitola I: Krize epistemologie

Paul Preciado, vystudovaný psychoanalytik, ale také trans muž v nebinárním těle, promluvil v listopadu roku 2019 před 3 500 psychoanalytiky École de la Cause Freudienne na téma „Ženy v psychoanalýze“. Navrhl, že by se současná psychoanalýza měla začít zabývat právě probíhající a nevyhnutelnou změnou epistemologie sexuality a genderové identity, čímž si téměř vysloužil vykázání z budovy. Preciado se rozhodl svůj nedokončený proslov vydat v tištěné podobě a v původním znění pod názvem „Can the Monster Speak?“ (Může Monstrum Mluvit?): „Jsem monstrum, které vstane z psychoanalytického gauče a odhodlá se promluvit, nikoli jako pacient, ale jako občan, jako monstrózní rovný s rovným.“[4]

Gender, pohlaví a sexualita jsou považovány společností za takřka metafyzické a univerzální režimy, přestože nepředstavují výsledky empirického zkoumání, ani nejsou určujícím symbolickým řádem našeho nevědomí. Podle Preciada se jedná o historický systém, který vznikal v Evropě ruku v ruce s rasovou ideologií a koloniální expanzí a konečně se ukotvil v polovině 19.století. Dodnes se tato epistemologie stará o administraci reproduktivních energií. Namísto odrazu reality se tak jedná spíše o „performativní stroj“, který vytváří náš společenský řád, který Preciado nazývá hetero-koloniální patriarchát. Jedná se o hierarchický systém založený na diferenci, na rozdílnosti mezi mírou lidskosti určitých subjektů.[5]

Binární pojetí maskulinity/feminity či homo/heterosexuality bylo vytvořeno teprve v 19. století. Jak uvádí Preciado, zřejmě až do počátku 17. století lidé přijímali model jednoho pohlaví, totiž mužského.[6] Žena byla pouze nedokonalou verzí muže, byla pouze proměnnou ve vztahu k rozprostření moci. Toto paradigma bylo vyměněno za dichotomii ženy a muže, nejpravděpodobněji proto, aby se nastavily „přirozené“ rozdíly mezi pohlavími, které by pomohly udržet ženy mimo politickou moc a mohla se vybudovat pevná patriarchální společnost.[7]

Od roku 1940 namísto přijetí multiplicity tělesností a oslavy lidské rozmanitosti tak dochází k patologizaci nekonformních těl. Instituce medicíny a psychiatrie se „namísto pozměnění epistemologie rozhodnou upravit tělo, normalizovat sexuality, opravit identifikace“, píše Preciado a dodává, že psychoanalýza přesvědčivě přispěla k „normalizaci nekonformních těl jako ‚intersex‘ a k patologizaci nebinárních a trans identit jako ‚transsexuality‘“.[8]

Tento režim vnímání lidských těl není ani přirozený, ani symbolický, nýbrž epistemologický. Preciado vysvětluje epistemologii jako ohraničení našeho kognitivního systému, který nejen odpovídá na naše otázky, ale také určuje, které otázky můžeme klást. Epistemologie má poskytovat odpovědi na všechny společenské otázky, jakmile však k hranici majoritní společnosti začnou pronikat otázky, na které daná epistemologie nezná odpověď, ba naopak, když si v jejím důsledku otázek klademe více, než se nám dostává odpovědí, je čas na formulování epistemologie nové.[9] Dá se tedy říct, že dnes jsme na hranici starého přemýšlení, které podléhá mutaci a spěje k novému paradigmatu.

Tento politický režim je v krizi nejen díky identitárnímu boji minoritních částí společnosti, ale také díky novým poznatkům z endokrinologie, genetiky a anatomie, které potvrzují, že lidská těla jsou mnohem rozmanitější. „Epistemický režim sexuální rozdílnosti mutuje,“ píše Preciado s tím, že v příštích desetiletích ho nejspíš nahradí nová epistemologie.[10] Queer feministické antikoloniální proudy jsou výsledky oné mutace.

Kapitola II: Patologie a erotická krajina

„Monstry jsou ti, kteří žijí v tranzici. Ti, jejichž tváře, těla a chování zatím nemůže být považováno za pravdivé v předem určeném režimu vědění a moci.“ (Preciado)[11]

K pochopení taktiky patologizace intersex, trans a jinak genderově nekonformních subjektů nabízí vysvětlení Hilary Malatino, ve své knize Queer Embodiment (Queer vtělení). Opírá se zde o teorii nomádství Deleuze a Guattariho jakožto formy „vedlejší vědy“, která je opozicí „státní vědě“.[12] Vedlejší věda zastupuje fluidní, tvarovatelnou a metaforickou podstatu bytí, zatímco státní věda reprezentuje vše, co je pevné, neměnné a údajně esenciální. Právě vedlejší věda je klíčová pro chápání trans a intersex tělesnosti, píše Malatino, protože je v přímé opozici medicínskému chápání jejich podstaty. Tekutost rozpouští všechny pevné struktury. Tyto pevné struktury jsou součástí státní vědy, slouží k patologizaci nekonformních subjektů.[13]

Deleuze a Guattari pak nomádství chápou jako způsob života v neustálém úprku, života v nekonečném transformativním stávání se, které pramení z kontinuálního boje proti utlačujícím silám státu. Být tělem v této „linii útěku“ má, podle výše zmíněných teoretiků, potenciál vymanit se z kontroly a útlaku, osvobodit se. Státní věda se snaží ochočit si tyto toulavé, nomádské tvory, aby uhlídala jejich kreativní vynalézavost, je neschopná konceptualizace těl, která jsou v procesu stávání se.[14]  Esencialismus, který se skrývá za politikou protikladů a předpokládá neměnné podstaty rozřazující nás na jeden, nebo druhý gender, je základní taktikou medicínské patologizace – a protiklady jsou stavebním kamenem patriarchální společnosti. Anomální těla jsou pak upravována, aby splňovala pravidla pohlavního dimorfismu a statické ontologie pohlaví a sexuality, které se řídí principem neměnného bytí, nikoli nikdy neukončeného stávání se. Dobře zdokumentovány jsou například nekonsenzuální chirurgické zákroky na dětských intersex tělech, jejichž cílem je násilně je vřadit do světa dvou pohlaví a genderů.

Stávání se, jakožto pomyslný prostor, který není ohraničený pevnými body, protéká mezi rigidními pozicemi identitární politiky. Malatino vysvětluje, že hegemonní logika dokáže uznávat menšinové komunity skrze odkazy k většinové, normativní společnosti.[15]  Uznané menšiny pak stabilizuje skrze jazykový, geografický či jiný aparát.

Podle Deleuze a Guattariho je proto důležité „rozlišovat mezi většinovými (subjekty) jakožto neměnným homogenním systémem; menšinami (minorities) jako subsystémy; a menšinovými (minoritarian) jako nadanými potenciálem, kreativním a stvořeným, stávání se.“[16]  Menšinoví tak nejsou na rozdíl minorit redukovaní na marginální okraje společnosti, ale jsou spíše „semínka, krystaly stávání se, jejichž hodnotou je spouštění nekontrolovatelných pohybů a deteritorializací průměru nebo většiny.“[17]

Trans a intersex těla nejsou pouze démonizována a patologizována, ale jsou také předmětem zakázané touhy. Jsou k rozebrání, abjektivní kusy pohlavních údů, nevyvinutých děloh, geneticky atypických tkání. Tvoří „erotickou krajinu těla“.[18] 

Britská umělkyně Tai Shani ve své práci ohledává možnosti vyprávění skrze kombinaci mytologie, historie a budoucnosti, a to z pohledu femininní subjektivity. Ve své instalaci Dark Continent: Semiramis (2019) nám představuje krajinu, která stojí mimo čas a za hranicemi patriarchátu. [1] Ve svém dlouhotrvajícím projektu The Neon Hieroglyph (2021) pak proplétá mytické, lidské i nelidské činitele. Hlavní postavou jsou námely [19] a duchové. Jak autorka popisuje, mísí se zde motivy „apokalyptických úzkostí a utopických aspirací – smutek a neshody kolují na stejné propletené síti jako extáze a empatie“. Shani vysvětluje, že socha, která byla v rámci tohoto projektu umístěna do kašny ve italském Spoletu, pak ztvárňuje „vnitřní život feminizovaného, biologického těla“, které se potácí mezi „technologicky propojenou blažeností a fraktální dezintegrací“.[20] Jako bychom mohli zahlédnout zmrazený okamžik nové reality.

Je zde zjevná podobnost s Preciadovým výkladem sexuálních orgánů monstrózních těl jako mocenských koloniálních enkláv, které jsou erotizovány a zbaveny své funkce zároveň. Silný provaz, který škrtí spektrální postavu, vyvolává dojem mocenské nadvlády, je v kontrastu s povznesenou aurou, kterou tvoří ve vzduchu visící nelidské orgány. Ti, kteří drží moc, jsou instituce, farmaceutický průmysl, trh či média. Jako monstra jsme na nich závislí.

(část 2 pokračuje tady)

---

Nela Pietrová vystudovala University of Arts London, aktuálně studuje Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru intermédií Mileny Dopitové. Zkoumá trauma a queer narativy skrz digitální a materiálové přeměny.

Líbilo se vám? Sdílejte