Moderní dějiny rodiny v několika literárních příkladech
Pohled na „rodinu“ v obraze české literatury od 19. století po dnešek ukazuje mimo jiné, že jakkoli se mění estetické a tematické požadavky doby na literární zobrazení rodiny, určitá schémata, archetypy i pouta společenských struktur zůstávají až překvapivě živá a naší současnosti blízká. Vybízejí mimo jiné i k podnětnému promýšlení proměn i neměnnosti rodinných i genderových rolí a modelů.
Tento text je převzatý z 115. čísla tištěné revue Prostor s tématem rodina
Co je to rodina? Široká příbuzenská pospolitost vázaná gruntem? Patriarchát a kult předků? Kontinuita? Nebo nukleární úhledná mladá heterosexuální rodina se dvěma roztomilými dětmi a pejskem ve vilce na předměstí? Jak dlouho tato ideální konstelace „mladé rodiny“ v životě trvá? Co rodinné fragmenty a postrodiny? Vdovy? Bezdětné páry? Samotáři? Nebo naopak komunity, široká společenství a sekty? Je rodina zázemím, součástí identity a pomocnou sítí vztahů, nebo dusivá past a ložisko traumat?
Literatura samozřejmě principiálně tíhne ke konfliktům, což postihuje i téma rodiny: onu „antikomunistickými konzervativci“ vzývanou idylickou „tradiční rodinu“, která by skvěle fungovala, v literatuře vlastně nenajdeme. Nakonec o společenské situaci rodiny svědčí jak nezájem o ni například v individualisticky koncipované experimentální tvorbě, tak vytváření jejího ironizovaného či satirického obrazu: viz ony maloměšťácké rodiny v dramatech Václava Havla nebo třeba homolkovská filmová trilogie Jaroslava Papouška. Kultura včetně literatury bezděčně zaznamenává zkrátka vše, co se s rodinou během posledních století stalo. O její venkovské pospolitosti, o společenských vzestupech městských buržoazních rodin, o městské chudině, o socialistické rodině i té kapitalistické. Rodina je sociálním vzorkem pro zkoumání národní povahy i politické kultury. Do tématu pronikají i další související fenomény: ženská emancipace, sexuální revoluce, neurózy individualismu. Alkohol, politika i věda. To všechno také patří mezi (literární) rodinné problémy. A protože zdejších próz, které se k tématu vztahují, existuje až příliš mnoho, následující text se upamatovává jen na texty něčím příznačné.
Tradiční východiska
Babička Boženy Němcové. Jaká šťastná náhoda, že tento pilíř novodobé české literatury nese název seniorní rodinné příslušnice! Román zachycuje dva základní rodinné archetypy. První je tradiční, „babičkovský“, v němž koloběh přírody obkružuje koloběhy lidské. Naplněnost života tu smiřuje se smrtí. Lidské příbuzenské společenství se jeví jako laskavé, kontinuální, otevřené. Román dokonale ilustruje jednu z nejtrvanlivějších představ týkající se fungování rodin, podle níž žena slouží rodinné komunitě celoživotně, je amalgámem vztahů, svému okolí se odevzdává, ideálně pak s moudrostí a mírností. Autorita tohoto archetypu elegantně překračuje i sociální propasti – jeho hodnotu ctí i na zámku. Ideál biedermeieru, kultury měšťanské společnosti první poloviny 19. století.
Tím druhým archetypem je Viktorka. Postava, která je temným výhonkem romantismu, jenž v člověku objevil individuum podléhající vášni a vlastní živočišné podstatě – něco, co je součástí modernity dodnes, našeho individualismu, co rezonuje ve feminismu, co se odráží v sexuální revoluci a sexualizované popkultuře. Viktorka narušuje řád patriarchátu – to ji vypudí z tehdejší lidské společnosti. Mezi její tragikou a marasmem současných samoživitelek, které se příliš často propadají do chudoby, je hluboká souvislost, která tkví v přetrvávající asymetrii společenského uspořádání mezi ženami a muži.
Jestliže Babička postihuje pro a protirodinné síly v poetické filosofující abstrakci, takový Ignát Hermann v románu U snědeného krámu popatřil chladným okem realisty na sociálně ekonomickou dynamiku manželství. Narativ románu je jednoduchý, jde o příkladnou story „zlatokopky“ (zde v částečném zastoupení matkou). Chudý Martin Žemla se zmůže na vlastní krám. Bohatým kupcem, jenž se vlastním úsilím vydrápe z bídy, se ale nestane. I on je totiž paradoxní obětí patriarchálního uspořádání a společenské kontroly sexuální aktivity omezované na manželství. Naivní Žemla bez sociálního kapitálu a zkušeností se nechá (z velké části proto, že je tak dychtivý intimního života a představy útulného domova) vmanipulovat do účelového manželství. Panna nevěsta a tchyně se díky manželství zmocňují obchodu, jímž začnou vyživovat svou domácnost. Hrdinův následný ekonomický pád je navíc umocněn nejen odepřením sexu, ale i ponížením v podobě manželčina mimomanželského těhotenství.
Román, který působí jako exemplum varující před ženskou prohnaností a takřka dokonalou schopností psychologické manipulace, však zdaleka nemusí mít vyznění takto jednoznačné. Ukazuje totiž tradiční společnost genderově rozdělených rolí, ekonomizace sexu a tvrdé regulace ženského uplatnění mimo domácnost. Pro ženy v tomto patriarchálním řádu existují v zásadě dvě cesty: jednou je cesta Viktorčina, cesta utrpení, chudoby a společenského opovržení, tvrdá cesta žen samoživitelek, žen na samé hranici chudoby i pod ní. Tou druhou je „zlatokopectví“, sňatek z rozumu, vztah jako obchod, kde se kapitálem může stát i pouhé mládí nebo fyzická atraktivita.
Hermann paradoxně ukazuje (sotva to bylo jeho záměrem), jak tento genderově rozpolcený svět může tvrdě dopadnout i na privilegovanou část společnosti. Respektive že genderové privilegium mužství nemusí trumfovat to ekonomické. Zatímco zneužitá žena i žena zneužívající druhé vyvolává spíše opovržení, zneužitý muž budí naopak soucit – a zneužívající mnohdy i obdiv. Jakkoliv se právní povaha a možnosti žen od konce 19. století dramaticky změnily, na příběhu románu Ignáta Hermanna lze pozorovat, jak hluboce je nám příběh blízký svým hodnotovým vzorcem a tradiční představou role ženy a muže na ose rodina a společnost. Žena jako by vždy představovala ohrožení suverénní mužské pozice – její ujařmení v domácnosti a vyvolávání společenského tlaku na její „přirozené“ pečující role (nejde jen o děti, ale i později i péči o rodiče či naopak vnoučata) jsou jakýmsi novodobým společenským kladivem na čarodějnice.
Rodina versus kapitalismus
Z poměrů měšťanské morálky konce devatenáctého století, ze všeho toho dusna kolem otcovských hlav rodin, zastydle úslužných matek, nedělních obědů s ženichy nadrženými či sužovanými kapavkou, z těsného propojení sexuality a ekonomického statusu vyrůstá psychoanalýza. Literárním svědectvím neurózy vrcholného patriarchátu je například dílo Franze Kafky – nejen Dopis otci, ale především rodinné dusno ústící v paranoiu ztělesňuje novela Proměna. Rodičovské superego naléhající zpoza dveří na Řehoře, aby šel do práce, ústí v existenciální katastrofu. Objevuje se tu pocit nedostatečnosti pro tento výkonný svět, v němž hraje roli důvěrníka hierarchicky rovnocenná sestra, hrdina je nakonec ale uvržen v zánik obyčejnou služkou.
Zatímco na venkově tou dobou dost možná ještě vzduchem svištěly sukovice starých Lízalů, aby zaháněly nevhodné ženichy nešťastných Maryš, a zoufalí Hordubalové se vydávali z agrárních končin bez ekonomických příležitostí hledat štěstí do zámoří, aby pak ztratili nejen rodinu, vztahy, ale nakonec i život, maloměsto s jeho grunderskou podnikatelskou energií v kombinaci s rodinným emočním chladem dokonale popisuje Neviditelný Jaroslava Havlíčka. V subtilním psychologickém románu se před námi opět otevírá téma společenské konjunktury skrze sňatek z rozumu. Do hry ale vstupují pracovní nároky průmyslu: dřina, inovace, efektivita řízení a tlak na zaměstnance. Kult pracovitosti, workoholismu, budování kapitalistického úspěchu. Neduživá novomanželka zůstává uvězněna ve vile plné příbuzných, jejichž vztahy se pohybují na škále od strohých až po chorobné, což se týká (ponejprve) především „neviditelného“ strýce.
Sociální deprivace mladé ženy přechází v histriónské reakce. Rodinný model, který dodnes ztělesňují zelené vdovy v satelitních vilkách, na nichž visí hypotéky, zatímco manželé vysedávají v kancelářích a na pracovních večeřích do pozdních hodin, aby na zlatou klec vydělali. Vztahy rozdělené kariérou muže ukazují, jak kapitalismus parazituje na nerovnosti pohlaví: někdo zkrátka musí dělat levnou servisní práci, někdo musí pečovat o druhé – a jsou to stále tradičně ženy. Prostor pro vztahové patologie vyplývající z nerovnosti a odcizenosti je tu zaručen.
Hipíci a playboyové za socialismu
Představy Marie Majerové a dalších autorů meziválečné avantgardy o osvobození ženy a přežitku buržoazního manželství se ani zdaleka nenaplnily. Jestliže je poválečná sociální revoluce provázena i emblematickými obrazy traktoristek a jeřábnic, do literatury se emancipace promítla spíše jako pokrytecké gesto nebo nezáměrná karikatura. Kult románu ze staveb přehrad a z hornictví dokládá, že žena jako rovnocenný partner byla v éře těžkého průmyslu nereálná. Když se hlavní hrdina románu Václava Řezáče Nástup, který popisuje kolonizaci Sudet po vyhnání Němců, v závěru chystá oženit, zatrne mu, když se jeho nastávající dušuje, že bude pracovat i po svatbě – mužný hrdina je odhalen, kterak se bojí o svůj žaludek, že mu zkrátka nikdo neuvaří. Mladá energická dělnice se ale zapřísahá výjimečným nasazením, s nímž zvládne obě role. Tím je tak nějak definováno břímě dvou ženských směn, které v mnohém přežívá dodnes, dokonce se jím argumentuje ve prospěch nižších mezd žen, které „logicky“ nemohou tak kvalitně pracovat v zaměstnání, když se vysilují mimo něj.
V poválečné literatuře se z literatury téměř vytrácejí romány širších rodinných a mezigeneračních vztahů. Středobodem světa je mladá rodina, kolektivy, mládí obecně, mladí pracující anebo naopak ironicky či kriticky nepracující – které v pozdějších dekádách vystřídá subtilní psýché jednotlivce. Šedesátá léta s obnoveným smyslem pro existenciální otázky a literární experiment se zkrátka realizují spíše v rámci individuální sebereflexe než formou výpravné panoramatické prózy, která by dokázala obsáhnout širší rodinné komunity. Do hry vstupuje i sexuální revoluce, která pohání nezávazné milenecké křeččí rošády Páralových románů – panelákové štěstí hrdinů je již oproštěno od nutnosti hledat nevěstu s dukáty a chalupou od táty. Milan Kundera pro změnu stvořil typ manipulativního sexuálně agresivního playboye. Vztah matky a syna v jeho románu Život je jinde je výhradně patologický, zapřen o psychoanalytická východiska, kde příznačnou se stává absence otce i slabost a labilita Jaromila.
Z disidentského prostředí lze „situaci rodiny“, potažmo nově objevenou volnost vztahů vyvázanou z ekonomických souvislostí demonstrovat na Českém snáři Ludvíka Vaculíka – je to čas, kdy si muži berou vše. Jak moc – to nedávno odhalila i knižní vzpomínka Dani Horákové na soužití s dalším playboyem-géniem Pavlem Juráčkem. Je dokonce příznačné, že se tu Horáková odvolává na typ mučednické lásky a její literární matrice: Viktorka 20. století.
V oficiální i neoficiální literatuře se výrazně objevuje i téma „závadové mládeže“. Generační rozkol v oficiální literatuře je situován mezi otce budovatele a syny flákače, kteří jsou nároční a neváží si socialistického blahobytu. Takový půdorys mají i rodinné a pracovní trable inženýra budujícího dukovanskou elektrárnu v románu Stanislava Rudolfa Běh znaveného koně. Z neoficiální prózy ve své době šokovala nihilistická próza plná životního znechucení, sexu, násilí a všeobecné frustrace máničkovské generace … a bude hůř Jana Pelce, která pobuřovala nejen socialistickou „zemi mladých“, ale štítily se jí i emigrantské kruhy vyrostlé na skautském milieu uniformy, vojáckého drilu a nadřazeného chlapáctví.
Pokud část společnosti podléhala květinovému uvolnění v otázkách partnerské věrnosti, předmanželského sexu a vyvázanosti z kapitalizace sexu pod příkrovem vyženěného či vyvdaného sociálního statusu, neplatilo to samozřejmě bezezbytku. I v osmdesátých letech, v éře, kdy se v socialistické realitě už probouzelo poupátko neoliberálních a různých dalších kapitalistických představ, se rodina mnohdy stala vzájemně kooperující jednotkou, v níž se všichni podílejí na zvyšování rodinného blahobytu (většinou na úkor státu, aneb dobové „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“): na rodinné vazby navazují další sítě sociálního kapitálu potřebného k získání kde čeho a ten, kdo sociálním kapitálem nevládne, může mezitím vystát aspoň nějakou tu frontu na barevnou televizi nebo bicykl. Například v románu Požáry a spáleniště Jiřího Švejdy opět nacházíme mocnou hlavu rodiny, podnikavého ducha, který manažuje kariéry svých dětí, zatímco upravená nepracující manželka se stává neklamnou známkou společenské konjunktury a ve vzduchu visící touhy po „západním stylu života“.
Posametové revize
Snad touha revidovat za socialismu deformovaný příběh dějin vyvolala od devadesátých let potřebu psát rodinné ságy. Mezi nejvýraznější prózy tohoto typu, zobrazujících zároveň i hlubokou krizi archaického vzorce mužství, který pohlcují společenské patologie, patří román Pavla Brycze Patriarchátu dávno zašlá sláva. Konflikt rodinné situace mezi tradicí a modernitou na osudu několika generací žen oslovil i Petru Hůlovou v její superúspěšné prvotině Paměť mojí babičce, o níž tu lze podotknout například to, že navzdory dálněvýchodním mongolským reáliím se tu situace žen ukazuje podobně limitovaná a ekonomicky křehká jako téměř kdekoliv jinde na světě. Zatímco Bryczovi muži o své role přicházejí, ženy se učí žít v nových.
Rozhodně ale nelze říci, že by se čeští literáti v porevoluční době nějak výrazně domáhali revize rodinných hodnot ve prospěch rovnocennějšího zastoupení mužů a žen ve sférách práce a péče a obecně liberálnějšího pohledu na rodinu třeba i se zahrnutím LGBT rodinných situací a témat. Rodina je pomyslným harmonickým celkem, který se především vinou vnějších „totalitních“ dějin stal jen nedosažitelným snem. Rodinný rozpad mnohdy provází deziluzi z dějin a provází i ekologickou zkázu – tak je tomu v Hájíčkově téměř apokalyptické Rybí krvi. Sentiment po ztraceném (rodinném) zázemí je silně přítomen v hloubkové reflexi „krize středního věku“ čili O rodičích a dětech Emila Hakla. O generaci mladší Jana Šrámková zase popsala hořkost mladé hrdinky, která pochází z neúplné rodiny sužované nedostatkem a která se skrze přátelství stane součástí rodiny zcela odlišné: blahobytné, kulturně na úrovni, úplné… alespoň zpočátku. Jakousi neohrozitelnost tradiční rodinné konstelace autorka demonstruje na schopnosti nejen přestát tragédii ztráty dospívajícího dítěte, ale i na rozporuplném erotickém pnutí mezi otcem rodiny a „kukaččí dívkou“, které manželství přežije – tradičně: početím dítěte.
Zřejmě nejpříznačnější pro porevoluční éru jsou také dramaticky narůstající výpovědi autorek, čímž se mění perspektiva a vůbec obecně zájem o rodinné dysfunkce, ale i různé alternativní modely rodinného soužití.
Rukověť emancipované pracující ženy – zde navíc vědkyně –, která dokonale vystihuje zvýšené nároky na výkon ženy doma i v zaměstnání, humorně a se sci-fi zápletkou (kdybych to všechno žila podruhé, co už bych si nenechala líbit) glosuje Eva Hauserová ve Cvokyni. Novela navíc ukazuje typ mezigeneračního vzájemného vymezování se a „boj o muže“ – zde mezi snachou a tchyní – i privilegované postavení mužů v profesním světě. Tento typ otevřeného feministického psaní ale nenašel v následujících dekádách mnoho pokračovatelek, autorky se soustřeďují obecně spíše konzervativněji na intimní vztahové dysfunkce než na limitované možnosti pracovního a společenského uplatnění žen.
Až snad frustrace rezonují autenticitní prózou Rok kohouta Terezy Boučkové o nepříliš zdařené výchově adoptovaných romských chlapů, kdy hrdinka výchovou nedokázala „přelstít geny“. Podobné typy rozpaků s etnicky podmíněnými interpretacemi lidského chování najdeme i v románu Ivy Pekárkové Levhartice, kde hrdinka objevuje „africký“ model rodiny. Jakousi nekonečnou mystickou rodinu živých i mrtvých, příbuzných i zcela cizích pak zahrnuje do svého přízračného románového světa Daniela Hodrová. I takto odlišné knihy může spojovat daleko méně rigidní příbuzensky definovaná představa rodiny.
V jeho nejbanálnějších, a tím pádem realističtějších odstínech dokáže popsat marasmus rodinného „štěstí“ v pozdním kapitalismu Petra Soukupová, jež je nadána i schopností zahrnout do vyprávění i dětský pohled. Tíseň z rodinných a partnerských klecí je patrná i v dalších prózách autorek, jakými jsou Viktorie Hanišová nebo Petra Dvořáková. Objevují se i vztahově alternativní výpovědi v lesbickém Roku perel Zuzany Brabcové, deziluzivní hutná zpověď o ponižujícím, patologicky závislém vztahu Temná láska Alexandry Berkové, Petra Hůlová v Macoše nechává řádit matku alkoholičku, Anna Bolavá vytváří vzdorné hrdinky z okrajů společnosti.
Tyto neúplné fragmentární rodiny jsou odpovědí na iluzorní představy o přirozené dosažitelnosti tradičního rodinného štěstí. Rodina, širší i nukleární, podstupují v českých prózách jednu pitvu za druhou. Směsice patologií, banality, nihilismu ukazují slepou uličku tradičního pojetí rodinné dělby práce. Dokonce se – vlastně nijak překvapivě– zdá, že ženy projevují vůči romantickému konstruktu trvalé manželské lásky daleko méně sentimentu než muži. S jistou mírou abstrakce lze říci, že vítězí spíše Viktorky nad babičkami.
---
Eva Klíčová (* 1977) vystudovala na FF MU V Brně dějiny umění a češtinu. Několik let učila na střední škole, od roku 2009 přispívá do různých periodik: Literární noviny, Tvar, Respekt, Lidové noviny, v současnosti především do Salonu Práva a Deníku N. Od roku 2013 je redaktorkou časopisu Host.
