Maskulinita na prodej. Kdo vydělává na českých mužích a co dnes stojí být pravý chlap?

David Laufer
21. 12. 2023

„Pickupeři“, „grifteři“ a všemožní čeští online guruové zasévají škodlivé ideje mužství a sklízejí miliony zhlédnutí i korun. Co si s tím jako mladý muž počít?

Foto: Nora Třísková

Začínáte číst první díl textu. Článek pokračuje druhou částí, v níž najdete tři osobní příběhy o vyrovnávání se s tlaky maskulinity – na ni navazuje taky audio část, kterou pro vás David připravil a v níž si rozhovory můžete poslechnout v rozšířené podobě.

Nejdřív se ale pojďme podívat na společensko-mediální podhoubí, ve kterém se to všechno odehrává.

„Dnes to má chlap strašně těžké,“ komentuje herec Jordan Haj v rozhovoru pro iDnes.cz své hledání toho správného mužství, tedy aby nepůsobil jako šovinistický macho, ale ani jako zakřiklý srab. „Buď chlap!“ vzkazuje mi s nadsázkou zase nová komedie Michala Samira o mužích překonávajících krizi z nedostatku chlapáctví. Na TikToku mě vzápětí vzdělávají autoři podcastu GunPoint v tom, jak být dobrý přítel: „Když jsem míval holku, tak jsem měl automatizovaný odpovědi. (...) A takhle jsem dokázal komunikovat skoro celej večer.“ „Chlapi přestali být dost výrazně chlapi, stali se metrosexuály,“ vysvětluje mi pak Ondřej Novotný, spoluvlastník organizace Oktagon MMA a moderátor českého Survivoru, v loňském rozhovoru s Čestmírem Strakatým pro Reflex. Citovaný úryvek dodnes koluje Instagramem s půlmilionem zhlédnutí. Nedej bože, aby kluci měli kabelku, pokračuje Novotný.

To jsou jen střípky mainstreamových pohledů na současnou maskulinitu, s nimiž se setkávám po chvíli scrollování českým online prostorem. Čím hlouběji pak zabředávám i do mezinárodních motivačně maskulinních vod, tím se projevy síly a hořekování nad „zženštilými kluky“ stupňují. Od nevybíravých komentářů se dostávám k vyloženě nenávistným vizím, které šíří influenceři a nebojácní obhájci tradičního mužství jako Steven Crowder, Matt Walsh či Andrew Tate. Jako by jen zakrývali, že se paradoxně cítí být bytostně ohroženi – ať už kluky s kabelkou, queer muži, trans lidmi, maskulinními ženami nebo prostě kýmkoliv, kdo se nebojí prolamovat svazující a škodlivé hranice tradiční patriarchální maskulinity.

Podle Roberta Lawsona, autora knihy Language and Mediated Masculinities (Jazyk a zprostředkované maskulinity, 2023), jsou lidi jako Tate a jejich názory atraktivní, protože svým zpátečnickým a binárním pojetím genderových rolí velmi explicitně navrací mladé bílé muže do centra pozornosti. Poskytují jim tak moc i pocit bezpečí jasně definované identity: „Ženy už nejsou finančně či emočně plně závislé na mužích. Tate a jemu podobní tak říkají: Proti tomu musíme bojovat, a to návratem primální, tradiční maskulinity… Jde tak o reartikulaci diskurzu o krizi maskulinity ze 70. a 80. let a různých hnutí za práva mužů.“

Sdílené halucinace i úzkosti

Dnes se pro podobné misogynní komunity působící na sítích užívá souhrnný pojem manosféra (ač se názory v ní mohou lišit). Zásadním komunikačním prvkem tu jsou virální memy a přesvědčivé teorie útočící na mužské nejistoty, jimiž se vzájemně utěšují a radikalizují v rámci sdílené halucinace o nespravedlnostech (nejen) světa randění. Uvědomit si poté, že jde o pokřivenou představu světa existujícího často jen v jejich hlavě či na internetu a seznamovacích aplikacích, může být těžší, než se zdá. Spadá sem vše od incelů počítajících například pomocí rovnic a geometrie, proč je ženy nechtějí, přes muže polykající pomyslné „červené pilulky“ odhalující domnělou opresi sebe i žen pod rukou feminismu až po zmíněné tvrdé týpky usilující o tzv. „odmítnutí modernity a přijetí maskulinity“. A to vše běžně s miliony zhlédnutí.

Foto: Nora Třísková

Zajímá mě, co se skrývá pod nucenou rouškou drsnosti takových bojovníků – často to totiž opravdu bývá úzkost, jak odkrývá David Scharf v textu Jak křehké je příliš křehké? Ublížená maskulinita jako pilíř nejen konzervativní pravice pro magazín Druhá : směna. Scharf popisuje takzvané „narativy zranění“, které samozvaní strážci tradiční maskulinity využívají v rámci politických bojů pod praporem konzervativní pravice. Umožňují jim zaujmout jakousi umělou pozici „těch ohrožených“, a v lidech tak vyvolávat strach, zatímco sami mohou zastávat roli hrdinných a zraňovaných obránců hodnot, na něž se vedou útoky zvenčí (ze strany levice, feminismu, „multikulturalismu“, „genderové ideologie“ či „woke hnutí“).

To vše navzdory faktu, že tito ohrožení online hrdinové čerpají privilegia (ale i úzkosti) ze své zcela konformní a v naší kultuře mainstreamové ideje mužství. Ve stejnou chvíli přitom poštvávají veřejnost proti utlačovaným menšinám, kterým jsou u nás dodnes legálně upírána práva, jako je manželství či úřední změna pohlaví bez nucené sterilizace. Novodobí bojovníci maskulinity to navíc často dělají hlavně kvůli vlivu, egu a penězům. Zajímavé je, že obdobné antifeministické názory leckdy najdeme i mezi ženami, často inspirovanými mužskými tvůrci. Tyto populární americké influencerky zkoumá Eviane Leidig v knize The Women of the Far Right (Ženy krajní pravice, 2023).

Na sociálních sítích tak během pár okamžiků vidím virálně kolovat vše od lehkého machismu až po zavrženíhodnou misogynii. Tahle konfrontace mě nutí ptát se: Prochází maskulinita krizí? Jestli ano, tak proč? Jak je na tom v Česku? A co s tím?

Vydělávat na českých mužích

Prostory, v nichž popisované tendence bublají a vyvěrají na povrch, pak nemusím hledat jen v zahraničí, třeba mezi mrazivými komentáři pod videi předních zástupců zmiňované manosféry, jako jsou právě Crowder či dnes už i částí svých sledujících vysmívaný Tate (parodie na něj a jemu podobné zde, zde či zde). Bohužel ani český internet „není pozadu“. David Scharf píše například o tzv. Unii otců, která nejen že sdružuje rozvádějící se otce, již bojují o práva na děti, ale zároveň je plná příspěvků o tom, že zlé feministky ovládají svět. Vedle toho ale u nás najdete i celou řadu dalších online ohnisek škodlivě maskulinních či antifeministických názorů.

Já se chci zaměřit na specifickou oblast – tu, v níž střežení tradičních hodnot zakrývá skutečný záměr, kterým je zkrátka na svých stoupencích co nejvíc vydělat.

Symbolem tohohle stylu influencerství je bývalý rapper a současný motivační byznys guru Marcus Revolta. Ten svému stotisíci sledujících na Instagramu s doutníkem v ruce a jachtou v pozadí vtlouká do hlavy například následující: „Nebuď posera, nebuď b*tch, nestěžuj si, nevymlouvej se,“ a že „Jako chlap musíš mít neustále cíl“. Marcusovým cílem je převážně přes svůj web Double Academy prodávat za desítky tisíc vstupy na své semináře o podnikání, protože známkou úspěšného mužství je nashromáždit i co největší bohatství. Slovy Revolty: „Já nechápu, jak někdo nemůže každý den řešit, jak vydělat více peněz.“

Foto: Nora Třísková

Jako by nestačilo už tak nebezpečné pojetí tradičně maskulinního světa prostoupeného násilím, zesměšňováním „slabších“ a útlakem žen či sexuálních a genderových menšin. Přes Revoltu a jemu podobné „griftery“ (termín označuje ty, kterým jde v nějaké komunitě nebo trendu jen o zisk) se do takového světa ještě vkrádá fetišizace konzumu a marketingová schémata kapitalizující na úzkostech mužů. Mužské strachy a duševní trable jsou ale ve skutečnosti často způsobeny ne nedostatkem Gucci brýlí a drahých aut, ale nároky, které na muže klade právě patriarchální společnost. Ta na vyvolaných úzkostech pak zároveň pohodlně vydělává.

Socioložka Allison Castillo Small onu krizi mužství ve své studii částečně připisuje i proměnám pracovního trhu tzv. na Západě vlivem deindustrializace, kdy tradičně „maskulinní“ těžkou manuální práci (pro společnost klíčovou a častokrát opomíjenou) nahrazuje „povahově více ‚feminizovaný‘ sektor služeb a dočasné, málo placené a nejisté práce“. To mění genderové dynamiky určující, kdo zaopatřuje rodinu a jaké chování a dovednosti jsou po pracujících mužích vyžadovány. Část mužů pracující třídy pak přijímá „jemnější“ formy maskulinit, část další se ale cítí ze společnosti vyčleněná, neboť, slovy Small, „nemá možnost adaptovat se a svou prací dále naplňovat maskulinní ideál: roli primárního živitele rodiny. Strach ze selhání pak narušuje pocit vnitřní hodnoty takových mužů i jejich duševní zdraví.“

Pocity bezmoci a ohrožení (v zaměstnání, vztazích a v „bytí mužem“) se u takovýchto tzv. „marginalizovaných maskulinit“ pak často pojí i s averzí vůči feminismu a snahám o rovnost. Ty dotyční považují za hrozbu.

Foto: Nora Třísková

Tyto snadno zneužitelné narativy o „znevýhodněných mužích“ ale podporuje řada statistik. Například kluci v ČR, ale i globálně, vypadávají ze vzdělávacího systému dříve, mají menší zájem o studium a dosahují nižšího vzdělání než dívky. Vysokou školu v Česku studuje o čtvrtinu více žen a podobný nedostatek mužů hlásí i univerzity v USA či Velké Británii. V médiích se pak často skloňuje i tzv. „epidemie mužské samoty“ a jejich neúspěchy v jak romantických, tak přátelských vztazích. Kritizovaná, ale medializovaná studie od Pew Research Center (neověřeně) uvádí, že je ve Spojených státech mezi nezadanými dvojnásobek mladých mužů než mladých žen. Samozřejmě existují i jiné statistiky, dokládající zase převahu a zvýhodnění mužů v řadě oblastí. Ty už zmiňovaní influenceři ale neukážou. Místo odhalování často komplexních příčin nerovností je pro ně snazší naopak jeden z důvodů klučičích a mužských nesnází vzít a prezentovat ho jako řešení – je zkrátka o to větší potřeba „nebýt posera“ a víc se pochlapit.

Skutečná podpora kluků v tom, aby nezůstávali pozadu, totiž vyžaduje strukturální a společenské změny.„Alternativní maskulinity mají obtíže existovat, dokud moderní genderové vztahy fungují v neoliberálních kontextech, které umocňují individualismus, frustraci a úzkost,“ dodává Small. Ani to mi už ale Revolta a jemu podobní neprozradí. Místo toho dál ve svých videích hlásají: Kupte si můj kurz a budete konečně pravý chlap. Odkaz v biu.

Úspěch u žen za pár tisíc měsíčně

Na podobně výdělečném principu funguje i česká „pick-up artist“ scéna, kterou mapuje například dokumentární série České televize. Jsou to kluci a muži, kteří oslovování žen na ulici berou jako soutěž. Mají strategie, e-knihy, konference a fóra s tisíci příspěvků, kde rozebírají různé ženské „psychologické hry“ a taktiky, které na ženy zkoušet. „[Holka] nic po mně fakt chtít nesmí. Nejsem v pozici, abych jí něco musel plnit,“ prohlašuje na fóru www.Streetgame.cz hlava české „streetařské“ scény Princ s profilovým obrázkem Charlieho Chaplina převlečeného za Adolfa Hitlera ve snímku Diktátor. Vlákno má přes 70 stran, tisíc příspěvků a 300 tisíc zhlédnutí. „Bych jí chtěl to ego srazit tak, že mi nakonec bude zobat z ruky jako doposud téměř každá. ;) Nějaké rady?“ hledá tipy zase Honza.

Naživo se scházejí na pickuperských konferencích, kde si vypráví návody, jak být nejpřitažlivějším „alfa“ či „sigma“ samcem. Takové postupy přitom tkví v manipulaci, nátlaku i sexuálním obtěžování a násilí: „Přitažlivost byla tak vysoká, že vzal ruku holky a položil ji rovnou na svůj penis. Za chvíli se s ním holka vyspala,“ zaznamenal takzvanou „přímou strategii“ jeden z nadšených účastníků konference pro web www.erekce.cz. Nechápání konsentu pak není bohužel výsadou jen návštěvníků podobných fór, nýbrž prostupuje muži různých druhů, jak ostatně dokládají i statistiky o četnosti sexuálního násilí.

Foto: Nora Třísková

O ženách se tu často píše v ekonomických termínech – přispěvatelé se snaží vyhnout „nepřiměřené investici“, bojí se jejich „fluktuace partnerů“ či přílišné „konkurence na trhu“. „Pro mě je políbit ženu na ulici jako koupit si rohlík v krámě,“ pokračuje v dehumanizačním slovníku Aragorn_. Není tak divu, že o trochu níže nacházím vlákna o tom, jak nejsnáze vydělat peníze, do jaké kryptoměny investovat či jaké „biohackingové“ přípravky si koupit (biohackingem nazývají místní „self care“ procedury, jako je péče o pleť, pojídání suplementů pro růst či zatínání čelisti nebo zadržování semene pro docílení mužnějších rysů). Celá pointa streetgame totiž opět spočívá v tom, toho mužům co nejvíce prodat – vlákna tu jsou protkaná odkazy na e-booky, vstupy na bootcampy, doplňky stravy, přípravky na erekci nebo kurzy svádění, jejichž cena se pohybuje kolem 3–6 tisíc korun. Jedině tak se naučíš zaujmout holky, jedině tak budeš pravý chlap.

Steroidy, dětem, a za miliony

„Rodiče tě nechtěj, kun*y tě nechtěj, kamarády nemáš. Víš proč? Protože vypadáš na pí*u…“ vyskakuje na mě na TikToku asertivní hlas kontroverzního kulturisty a MMA zápasníka Filipa Grznára ve videu s téměř milionem zhlédnutí. Grznár české maskulinní influencerství obohacuje o další faktor – vedle peněz a žen nesmí pravý chlap zapomenout na macaté bicepsy. Jeho vystupování se může zdát až jako parodie na hypermaskulinní standardy a svou vulgaritou a posedlostí svaly může sám působit jako odstrašující příklad. Účastník populárních influencerských zápasů Clash of the Stars byl i několikrát trestně stíhaný za výhrůžky Romům či volání po ruské invazi do ČR. Nicméně i díky svému extrémnímu vystupování nasbíral nemalý vliv.

Foto: Nora Třísková

Na jeho TikToku s téměř 90 tisíci sledujících se kluci dozvídají nejen jak zlepšit bench press, ale i jak být alfa, jak sbalit holku a, co je nejhorší, i proč tzv. „sypat“. V bodybuilding a fitness komunitě se tak může označovat v zásadě neškodné používání proteinových doplňků, jenže Grznár „sypáním“ skoro nepochybně myslí steroidy či další dopingové látky. Právě ty jsou totiž Grznárovým klíčem k vysněnému tělu. V komentářích jeho videa propagujícího jejich užívání slovy „Neberte si ze mě příklad… Ale každopádně sypte jako kráva, protože nesypat je sebevražda“ nacházím následující reakce už šestnáctiletých kluků: „Filip je prostě král.“, „Pane Grznár, od kolika let by jste doporučili sypat?“ nebo „Přesně tak. ????“.

Foto: Nora Třísková

A samozřejmě i tady jde o peníze. Právě za prodej dopingových látek byl Grznár obžalován v kauze, kterou začátkem roku 2023 medializovalo Aktuálně.cz. Skupina pěti českých kulturistů v čele s Grznárovým kolegou Alešem Bursou na svých sociálních sítích propagovala a na e-shopu následně prodávala zakázané anabolické látky SARM, jejichž „užívání bez dohledu lékaře může mít fatální následky“, jak varovala policie. V rámci prodeje „ideálního mužství“ zvládli dotyční rozeslat téměř 2800 zásilek v celkové hodnotě přes sedm milionů Kč podle informací kulturistického serveru Ronnie.cz. Všichni zapojení kromě Grznára již byli odsouzeni.

Vedle rozsáhlých škod na zdraví může propagování nezdravých látek a tělesných ideálů klukům a mladým mužům způsobit poruchy příjmu potravy a narušovat vztah k jejich tělu. O to více, když takové standardy vidí všude ve filmech, videohrách či na sociálních sítích. O tématu se zmiňuji už v dřívějším textu a problematice se v českém kontextu věnoval například Lukáš Houdek v podcastu Hrana Radia Wave. Nárůst užívání steroidů mezi mladými muži i kluky především v USA dokumentuje řada článků a studií.

Nebezpečí „pravého chlapáctví“

Není nic snazšího než v lidech vyvolat problém a poté jim prodávat iluzi jeho řešení. Kvůli nedosažitelným patriarchálním ideálům „pravého“ mužství ale muži neutrácejí jen peníze za škodlivé a misogynní rady, kterých je už tak plný internet. Taky i kvůli nim potlačují své emoce, nezvládají mezilidské vztahy, nesvěřují se svým blízkým, trpí depresemi, sužují je komplexy a traumata, což v nejtěžších případech vede až k sebevraždám – podle ČSÚ v roce 2020 muži spáchali 82 % všech sebevražd v ČR.

Jak píše bell hooks v knize The Will To Change (Vůle ke změně, 2004): „Abychom chlapce indoktrinovali do pravidel patriarchátu, nutíme je prožívat bolest a popírat své pocity.“ Podle ní muže totiž nesužuje krize maskulinity, nýbrž krize patriarchální maskulinity. Tu by pak měli jako spojenci feminismu, ne jeho nepřátelé, narušovat, a bojovat tak proti systému založenému i na vlastním útlaku. „Jestli mají muži znovuzískat esenciální dobrotu mužského bytí, […] musíme si představit alternativy k patriarchální maskulinitě. Všichni se musíme změnit,“ uzavírá bell hooks.

Foto: Nora Třísková

Samozřejmě, že alternativy existují, že empatické a pečující i zdravě silné a sebevědomé maskulinity jsou možné a řadou lidí, co znám, praktikované či u partnera vítané. Snad jsou dosud uváděné příklady spíš výseče extrémů, které vidí pouze jednu „správnou“ maskulinitu, jejíž škodlivost ale věřím plyne hlavně z propojení s heteronormativními a patriarchálními představami a kteréžto spojení je proto nutné rozplést. A to jak u sebe, tak třeba u svých méně ohleduplných kamarádů. Společnému hledání takových mužství – neúzkostných, nepodléhajících machistické manipulaci, nevyžadujících desetitisícové investice – nicméně neprospívá, jak bývá maskulinita leckdy prezentována. Ať už jde o v médiích nadužívané přízvisko „toxická“, nebo o určitý žánr online humoru zesměšňující muže při běžných, avšak „nemužných“ aktivitách (třeba stlaní postele) či idealizující si svět zcela bez mužů.

„Když musíš mluvit s m*ži v práci nebo někde na veřejnosti ????????“ stojí ve videu, kde autor*ka komediálně imituje své zděšení z popsané situace a cenzuruje slovo „men“ (= „muži“). Video má přes sto tisíc lajků a více než půl milionu zhlédnutí. „Jestli nesnáším muže? To vůbec ne,“ zní zase ve virálním rozhovoru s modelkou, herečkou a ikonou Julií Fox pro Vanity Fair, která touto svou odpovědí ale bohužel neprošla „detektorem lži“. Poskytla tak desetitisícům lidí ideální zvuk na TikToku k citování ve vlastních videích, v nichž ženy společně a hravě vyjadřují svou „nenávist“ k mužskému pohlaví. Humor se tu stává jak nástrojem ke sdílení pochopitelných frustrací, tak obranným mechanismem před kolektivním a opodstatněným strachem z mužů, který pociťují ženy, queer lidé, ale i samotní muži například v hromadné dopravě či v noci na ulici.

Co s vlastním genderem?

Jak se pak jako muž ale kladně vypořádávat s vlastním genderem? Jak se občas zachovat „jako chlap“, ale přitom nepůsobit toxicky nebo jako hrozba? A jak místy třeba taky „chlap nebýt“ a zároveň nevzbudit pocit selhání či výsměch, a to jak od mužů, tak žen či lidí všech genderů? Kde během dekonstruování maskulinity hledat i pozitivní vzory, které by ukazovaly cestu dál, a ne zpět? Vzhledem k nebezpečí, které může lpění na „pravém chlapáctví“ jako jediné formě mužství představovat pro zdraví jednotlivce, jeho okolí i společnosti, dává některým lidem smysl se vůči maskulinitě otočit zády: vůbec se s ní neztotožňovat či s ní prožívat komplikovaný vztah. A to i přesto, že dotyčným bylo mužství přiřazeno při narození, sami se jako muži vnímají nebo tak byli celý život socializováni.

V kontextu takového společenského klimatu mě zajímalo, jak to se svou maskulinitou mají mladí lidé v mém okolí, a zejména ti, kteří s ní nějak zápasí či nad ní přemýšlejí – jak se k ní vztahují, jak pociťují maskulinní výzvy a jaké strategie například využívají k tomu, aby ideu mužství a jeho rysy sami v sobě pozitivně přerámovali, anebo se s ním naopak nadobro rozloučili.

Foto: Nora Třísková

Své známé jsem proto oslovil. Většina z nich byla velmi ochotná svůj pohled sdílet – spousta z nich se chtěla zapojit, jako by v sobě pocity právě na toto téma dlouho potlačovala. Nakonec jsem vybral tři. Jejich výpovědi nemají být objektivním obrazem, radami do života, ani hledáním nových ideálů. Jsou to osobní perspektivy, které slouží jako vyústění textu a třeba i jako případná inspirace či podnět k vlastní reflexi komukoliv, kdo tohle téma řeší. Zároveň mám potřebu okomentovat i svůj pocit, že ač na téma maskulinity osobně nahlížím spíš tak trochu zvenčí, stále se jedná o další text o mužských perspektivách, mužích a mužství, a chci tak pojmenovat problematiku zabírání prostoru a platforem, která se s tímto pocitem pojí. Doufám ale, že náš pobyt v prostoru bude (aspoň z většiny) využitý k dobru věci.

Jejich příběhy o vztahování se k vlastní maskulinitě si můžete přečíst v navazujícím textu anebo v rozšířené audio verzi poslechnout od nich samých na podcastových platformách nebo níže na YouTube:

---

David Laufer píše o internetových (hudebních) subkulturách a identitě, umění a módě ve virtuálním věku. Podílí se na chodu uměleckého prostoru SVĚTOVA 1 a platformy Artyčok.TV. Studuje nová média na FF UK. Laureát ceny Vinyla pro mladé hudební publicisty*ky.

Nora Třísková studuje nová média na Filozofické fakultě UK, kromě toho se věnuje kulturní publicistice nebo fotografii (nejen) městských prostředí.

---

This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.

Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.

      

 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít