„Chci být Fight club týpek i David Bowie.“ Příběhy o vypořádávání se s vlastní maskulinitou
Jak se vyrovnat se společenskou představou toho „správného mužství“? Jak různě se maskulinity vplétají do životů tří mladých lidí?
Začínáte číst druhou část textu, tu první o byznysu s maskulinitou, influencerské scéně a společensko-mediálních kontextech hledání dnešního mužství najdete tady. A poslechněte si také audio část, v níž najdete rozšířené rozhovory s Vláďou, Tomášem a Kryštofem.
Co dnes stojí být „pravý chlap“? A čím vším se na to doplácí vedle peněz? Tuhle otázku si pokládám v předchozím textu na téma českých hypermaskulinních influencerů a fór prodávajících pokřivené ideály mužství a jejich vlivu na mladé muže a jejich okolí. V této druhé části se pak už neptám internetu, studií a knih – zajímají mě osobní příběhy lidí kolem mě, kteří se svou maskulinitou zápasí či nad ní přemýšlí, a popisované dopady tak pociťují na vlastní kůži. Namísto jednoho uceleného závěru, který by předchozí text uhlazeně zakončil, otevírají jejich výpovědi spíše řadu klikatých cest a způsobů vztahování se k sobě samému. Probíráme vyrůstání v různých společenských kontextech, prožívání emocí, vztah ke svému tělu, vliv online světa, posilování, umění i módy.
Jejich příběhy si můžete také poslechnout v rozšířené audio verzi tohoto textu od nich samých:
Co vzniklo, je mozaika tří navzájem se vylučujících i setkávajících se pohledů. V prvním z rozhovorů jsem svědkem osobního příběhu o distancování se od maskulinity pro její konotace s přílišnou agresivitou a dominancí a pro bytostný nesouhlas s životními cíli, které se v dané rodině s mužstvím nevyhnutelně pojí a od nichž je leckdy nejlepší unikat do umění a hudby. Druhé střetnutí se nese v akademičtějším duchu a nasměrovává mě k produktivní práci s vlastní maskulinitou ve snaze o prosazování jejích inkluzivnějších variant – ať už pomocí nástrojů feminismů, kritické reflexe, kolektivního svěřování se, či psychoterapie. Poslední ze zpovídaných mi na závěr ukazuje, že vedle radosti, kterou čerpá z nabourávání norem, se i v tradičním konceptu mužství skrývají pozitiva, a nechce jej tak celý zavrhovat. Dokáže si z něj vybrat jen to, co jemu i jeho okolí prospívá, jeho škodlivé nánosy přenechat historii, a nebát se tak vzít si třeba sukni, ale ani se neostýchat být „dobrý chlap“.
Nutno zopakovat, že následující výpovědi nemají být objektivním odrazem, radami do života, ani hledáním nových ideálů. Jsou to osobní perspektivy, které slouží jako vyústění předchozího textu a třeba i jako případná inspirace či podnět k vlastní reflexi komukoliv řešícímu tohle téma. Zároveň mám znovu potřebu okomentovat i svůj pocit, že i zde se jedná o další text dominovaný mužstvím (byť často jeho dekonstrukcí), a pojmenovat tak problematiku zabírání prostoru a platforem, která se s tímto pocitem pojí. Doufám ale, že náš pobyt v prostoru bude (aspoň z většiny) využitý k dobru věci.
1: Dát od maskulinity ruce pryč
Vláďa studuje fotografii a intermédia, žije v Praze, ale pochází ze Středočeského kraje. Rád*a dělá hudbu, 3D umění, chodí do přírody. Maskulinitu a svůj vztah k ní vnitřně řeší na osobní i umělecké rovině. Povídáme si na zahradě ve stínu stromů při jednom z nejteplejších dní letošního léta. Odpoledne se s dalšími přáteli asi vyrazíme koupat. Ještě předtím mi je Vláďa ale ochotný*á říct, jak se k mužství staví.
„Z dětství a obecně za život zjišťuju, že jsem konvenčně a podle nějakých binarit muž. Celý život mám ale pocit, že proporčně nebo řemeslně nesplňuju jisté charakteristiky muže, a tak se mnou zacházeli jako se ženou – sexisticky, toxicky, a to i moje rodina. Takže se s tím v důsledku tak nějak ztotožňuju a podle nálady se to, jak se vůči maskulinitě cítím, mění. Obecně jsem asi neutrální nebo fluidní. Ale spíše mám vztah k feminitě.“ Své pojetí genderu mi pak Vláďa dále vysvětluje: „Neříkám si, že jsem jeden den muž, nebo žena. Spíš chci třeba zrovna vypadat jako týpek, tak si někdy vezmu kalhoty, jindy chci být naopak víc feminní a připadat si citlivější. Přijde mi, že právě to se ve výchově podrývá. Prostě chlap má být jak kámen.“
Veden vzpomínkami i na vlastní vyrůstání se dále ptám na zážitky z klučičích kolektivů a sportovních aktivit na základní škole: „Kolektivní sporty mi nijak zvlášť nešly. Bylo to spíš, že hraju v osmé třídě fotbal, protože musím. A když ti to nejde, ostatní z toho můžou mít hroznou srandu.“ Část spolužáků s Vláďou v tomhle ovšem souzněla, zatímco další část takové selhání v „bytí klukem“ nenechala bez trestu: „Ale zároveň to nebylo zas tak těžké, my jsme byli v tomhle docela podobná třída. Nicméně spolužáci fotbalisti říkali dost hnusný věci.“ Absurditu toho selhávat v něčem, čím člověk ale ani nechce být, pak shrnuje: „Přitom ale člověk přece nehraje ten sport, tak proč by to měl nějak dobře umět? To samo o sobě nedává smysl.“
Odloučení s maskulinitou vzešlo částečně z rodinného kontextu – děda byl instalatér, druhý učil na technické VŠ, a spojení řemesla a maskulinity se tak předávalo napříč generacemi. „Když přijedu k dědovi, tak se mě ptá, kdy začnu něco dělat rukama. Nerozumí tomu, o co se snažím. Jsou to ale i mezigenerační problémy.“ Vizuální a hudební tvorba se totiž s přijetím nesetkala, a to navzdory tomu, že Vláďa má vystudované dvě konzervatoře a hudbou se v určité fázi života už živil*a. Další averze pak pociťuje k rysům, které se s maskulinitou tradičně pojí: „Toxická dominance alfa samce, který přebírá kmen, mi není sympatická. Nebo když byla vzácně potřeba stavit se doma a interagovat s mým otcem, tak vždy říkával: ‚Tak co, už sis našel holku?‘ nebo úplnou blbost, že chlap má v životě dokázat tři věci: zasadit strom, zplodit dítě a… tu třetí věc si už ani nepamatuju. Jo… postavit dům. A z toho mi je úplně na blití.“
To, že Vláďu otec vidí převážně skrze tradiční optiku přiřazeného pohlaví a genderu, s níž ale Vláďa nesouzní, mezi nimi vztah natolik rozbilo, že se od otce v 17 letech odstěhoval*a a omezil*a s ním veškerý kontakt na minimum. „Klidně bych asi i radši, kdyby mě nevychovali moji rodiče. Což se mi i trochu stalo, protože mě odmala máma nevychovávala a s tátou už roky nejsme v kontaktu. Časem svou paměť chci přepsat,“ vysvětluje. Svůj špatný vztah k patriarchálně maskulinním charakteristikám Vláďa ukazuje především na genderově podmíněném násilí: „Například jakékoliv znásilnění je prostě zločin proti lidskosti. Hodně se mě dotýká zneužívání žen nebo hrubé chování k nim ze strany mužů. To mi připadá jako eskalace toho dominantního chování.“
Na otázku, zda hledá i nějakou pro sebe přijatelnou variantu maskulinity, tak proto odpovídá: „Asi spíš mám pocit, že od ní chci dát ruce pryč. Je docela těžké to v sobě nějak vyřešit. Jsou to dost úzké vazby a zautomatizované maskulinní vzorce, od kterých se ale nadále vzdaluji. A přijde mi mnohem lepší tu mužskou existenci mentálně zničit.“ Právě hudba a umění pak podle Vládi umožňují vytvářet přívětivější komunity a světy, v nichž lze ničit utlačující stereotypy a povznést se nad nepříjemnosti žité reality. „Mám proto rád posthumanismus. Queer lidi to extrémně zajímavě a nově používají jak v hudbě, tak 3D umění. Jako kdybys založil nový svět, takovou kosmickou civilizaci,“ svěřuje se mi a pokračuje s doporučením: „Furt proto zbožňuju SOPHIE, baví mě 100gecs, gupi, Fraxiom. Mám pocit, že v hyperpopu se staly věci s tak velkým přesahem, že v nich stále nacházím nekonečnou studnici inspirace. A směřování, že to jde dál, a povznesení, že věci nejsou tak na hovno, jak jsou.“
„Andrewa Tatea samozřejmě znám,“ reaguje na závěr na dotaz ohledně mužských influencerů, „a ten člověk by měl být vyhnán z tohohle světa.“ S mírným optimismem ale kolem sebe pozoruje, že Tate a jemu podobní sklízejí výsměch: „Znám spoustu lidí, kteří se s takovými nehumánními názory neztotožňují, ale stejně to sledují. To ale vidím například i u sledujících Dominika Feriho. Třeba tak dělají i proto, aby si na ten extrém mohli udělat názor a nějak to kritizovat. Nebo si z toho prostě dělat srandu.“
2: Maskulinity, které jsou v pohodě
Hledáním zdravějších podob mužství se akademicky i osobně zabývá můj druhý známý, Tomáš, který ve své diplomce zkoumá téma konstruování maskulinit na sociálních sítích. Poskytuje mi proto zase svou perspektivu na popisované influencery. „Rozklikávám teď kvůli tomu Andrewa Tatea a Petersona, a mám tak plný feed rad, jak být ,dobrý muž‘,“ vysvětluje s lehkou ironií. „Vyskakuje to na mě pořád, sdílí to i lidi ze základky nebo střední. Připadá mi to absurdní, ale v něčem i děsivý. Hodně mých kamarádek mi vyprávělo své zkušenosti, že s někým takovým chodily.“
Ve svém výzkumu si všímá, že například body shaming kluků a mužů na sítích se akademicky řeší málokdy, ač k němu může dle různých studií docházet v podobné míře jako u dívek a žen, a v některých kontextech i častěji, co do poměru negativních komentářů pod příspěvky k těm pozitivním. Stejně tak by Tomáš vítal i hlubší feministickou reflexi tématu: „Ve feminismu se často rozebírá feminita, ženskost a jejich vztah k patriarchátu. A přijde mi, že maskulinita sama se dostatečně neřeší. Že není moc dobrých teorií, které by kriticky reflektovaly maskulinitu.“
Menší citlivost pozoruje ale i v popkultuře: „Například hudebnice Lizzo, která se snaží být body positive, má v klipech ženy různých postav a tvarů. Podobně to bylo ve snímku Barbie. U obou ale jedinou sexy maskulinitu vždy představují jen svalnatí, namakaní muži.“ Takové nároky na těla, někdy i intenzivnější, pak místy sleduje i mezi queer muži. Tomáš mi proto vypráví o tom, jak důležité jsou podle něj inkluzivnější pohledy na mužství. Zdůrazňuje, že vedle tzv. hegemonní maskulinity (termín socioložky Raewyn Connel popisující převažující představu stoického, dominujícího muže, živitele rodiny) existují i maskulinity inkluzivní, které se osvobozují od škodlivých standardů kladených na muže, ale i ženy či kohokoliv, kdo se s maskulinitou identifikuje.
Lidé, kteří nároky hegemonní maskulinity nesplňují, se k ní pak podle Tomáše staví různými způsoby: „Například u subkultury incelů to místo kritické reflexe norem vede k pocitům méněcennosti a frustrace.” Vlastní mužnost tak Tomáš naopak bere jako něco konstruovaného a nesamozřejmého: „Byl jsem socializovaný jako muž, ale vlastně si na tom nezakládám. Jsou to struktury, kterých se sice nemůžu úplně zbavit, vždy mě nějak ovlivňují, ale můžu nad nimi přemýšlet a hledat v nich, co mi vyhovuje a co ne.“
Často ale kvůli tomu i kvůli své queer identitě ve svém životě cítil, že ostatní jeho formu maskulinity nerespektovali: „Mám pocit, že jsme si s hegemonní maskulinitou nikdy nerozuměli – ten vztah mezi námi byl taková propast. Bylo mi nepříjemné, když mě k ní lidé chtěli zatáhnout nebo mě soudit podle jejích norem. Spíše mě zajímá ty normy napadat.“ Navzdory tomu je ale i pro něj stále těžké mluvit o svých emocích, projevovat náklonnost, navazovat bližší vztahy nebo brečet: „I přes všechnu reflexi se do mě moje socializace jako muže silně promítla. Mám pocit, že by nebylo přijímané, kdybych třeba více projevoval emoce.“
Spíš než jen útočit na maskulinitu a její možná negativa je nicméně podle Tomáše důležité zaujmout produktivnější perspektivu. „Já plně chápu tu frustraci a hněv. Nejsem si ale jistý, jestli pouze negativní kritika nebo například nazývání maskulinity rovnou plošně jako toxické bez hlubší feministické analýzy nevytváří další konflikty mezi rozdělenými tábory, které ve výsledku situaci moc neprospívají.“ Vyvážit kritiku by mohly zdravé mužské vzory, ty ale Tomáš mívá občas obtíže pro sebe nacházet: „Taky jsem si spíš hledal vzory v ženách. Z mužů mě inspirují spíš kamarádi a lidi kolem mě než někdo veřejně známý. A taky Miss Petty!“ Jemu osobně proto pomáhá otevřeně mluvit o svých emocích s ostatními maskulinními lidmi, společně nabourávat negativní maskulinní ideály i měnit své navyklé mechanismy skrze psychoterapii.
„Inkluzivní maskulinity je termín v množném čísle. Není tam jen jeden vzor. Každý typ maskulinity, který neškodí sobě ani svému okolí, je proto v pohodě,“ vysvětluje mi svůj přístup Tomáš. „Maskulinita může vypadat jakkoliv, jde o to, aby s sebou nenesla ty negativní prvky – uzavírání se do sebe, sebevražedné myšlenky, škození sobě a svému okolí, vnímání žen jako podřadných nebo vnucování takových norem ostatním.“
3: Být dobrej chlap pro 21. století
Při oslovování mužů z mého okolí mě zaujala reakce mého kamaráda a modela Kryštofa: „Maskulinitu adoruju i nesnáším. Chci být Fight Club týpek, ale i David Bowie.“ Tento postoj mu tak během dospívání vysloužil výsměch za lakování nehtů, zároveň mu ale ukázal i určitá pozitiva tradičních genderových rolí. „Přijde mi v pohodě, když se muži chovají jako muži a ženy jako ženy. Akorát se muži musí chovat, jako že patří do 21. století. A samozřejmě když je člověk trans, tak go for it!“ zní na úvod našeho povídání.
Zdravé mužství tak vidí v jeho pozitivních projevech: „Chtěl bych se umět starat o rodinu, být gentleman, být slušný. Nevím, jestli to nazývat maskulinitou, ale to se mi líbí. Být dobrej chlap. A nepřijde mi, že bych selhal jako muž, kdybych se já staral o dítě a přítelkyně dělala kariéru a byli bychom my i rodina spokojení. Je v pohodě vzít tyhle stereotypy, ale musíš je formovat do současnosti. Hlavní je neubližovat ostatním. Když tohle odebereš z toxické maskulinity, tak z ní většinou nezůstane nic,“ dodává a pokračuje: „To zas nějaký český kulturista vyhlašoval, že pokud mu holka neuvaří, nebude s ní chodit. No úplná blbost.“ Onu toxicitu vidí hlavně v dokazování si vlastní nadřazenosti na úkor druhých: „Ale pracovat na tom být v něčem nejsilnější nebo nejlepší je super, ať to dělají muži, ženy, nebo kdokoliv. Ale nesmí to být založené na ponižování ostatních.“
Kryštof vyrůstal na vesnici, kam se v první třídě přestěhovali z města. V jedenácti letech ho začal zajímat modeling, k němuž se dostal skrze svůj zájem o boty. „Koupil jsem si první vansky, šli jsme si sednout na kofolu a jeden kluk mi říká: ‚No všichni mají normální boty, jen Kryštof bu***ant musí mít barevný.‘ Ale on to myslel vlastně ze srandy. Byli prostě jen naučení to nemít rádi.“ Kryštof se ale odradit nenechal. Ve čtvrté třídě nosil číro, později chodil do třídy s nalakovanými nehty nebo barevnými vlasy, na gymplu se zase ostatním zdálo nemyslitelné, že pečuje o svou pleť. „Všichni, a to i holky, mi tehdy říkali, že vypadám jak debil. Za tři roky to ale spolužáci nosili nebo dělali taky. A stejně tak tehdy lidi na vesnici říkali, že gaye nemůžou vystát, a dnes už ‚nemají problém‘ se stejnopohlavními sňatky,“ zamýšlí se Kryštof nad silou trendů a posunech ve společenském mínění. „Dnes si lakuje nehty každej Franta, co se za to před lety ostatním smál,“ doplňuje.
I proto otevřenost v oblékání Kryštof v dětství neviděl jen jako věc maskulinity, ale spíše jako projev revolty a jistoty sebou samým. „Kurt Cobain nebo ostatní grunge zpěváci v devadesátkách nosili růžový vlasy nebo sukně a pořád je brali jako muže. Není to ani o sexualitě nebo pohlaví, ale o tom ukázat: ‚Hej, mně je to jedno. Mě tvoje nadávky neuráží.‘“ S vypořádáváním se s reakcemi okolí mu pomáhala i podpora rodiny: „Moji rodiče byli vždy strašně v pohodě a vzhlížel jsem hlavně k nim. Takže mě ti lidi nikdy netrápili.“ Svou revoltou pak chtě nechtě vytvářel přívětivější a otevřenější prostředí i pro ostatní: „Dělal jsem to pro sebe, ne abych v kolektivu posouval nějaké hranice. Ale myslím, že to pro ostatní kluky pak bylo přijatelnější. Že to viděli u někoho jiného a nemuseli se tak stydět to začít dělat taky.“
Tak ostatně fungují i sociální sítě. Ty totiž neslouží jen Andrew Tateovi a podobným, ale dokáží normalizovat i inkluzivní projevy maskulinit – ať už jde o kluky v sukních, nebo s nalakovanými nehty. I tady ale Kryštof vidí rizika: „Jak říkám, všeho s mírou. Jsou chlapi, co na tom mají vystavený online profil, přitom by to v reálu nikdy nedělali. A i přílišná ,wokeness‘ může někdy zajít za hranu a začít být toxická vůči ostatním.“ Abychom se tedy nebavili jen o podobných vnějších (a někdy umělých) projevech inkluzivity, Kryštof raději vysvětluje: „Poslední dobou si ale už nehty nelakuju, přemýšlím občas, že si vyndám náušnice. Hlavní je umět se chovat. To je super cool.“
Dále experimentovat v sebevyjádření pak Kryštofovi umožňuje modeling. V souvislosti s ním mi ale také prozrazuje, jaké dopady měl na jeho body-image: „Když jsem ještě hrál rugby, tak pamatuju, jak mi kámoš řekl, že vypadám jako reklama na hlad. Mě to ale neuráželo, mně se líbilo být hubený. Mnohem víc mě zasáhlo slyšet, že jsem přibral.“ Zároveň ale pozoruje, že vztah k vlastnímu tělu často záleží na konkrétním prostředí: „Když kamarádovi modelovi řeknu, že nabral, je to pro něj strašný. Kamarád, co posiluje, z toho ale bude mít radost.“
Kryštof si totiž všímá, že v poslední době právě kulturistika láká spoustu jeho kamarádů a sám by, nebýt modelingu, taky dnes už „chtěl hodně nabrat“. A co cvičení kvůli holkám? Na to nabízí jednoduchou odpověď. „Jsou holky, kterým se líbí fakt maskulinní kluci. Jsou holky, kterým se nelíbí maskulinní kluci, nebo holky nebo kdokoliv. Ať už budeš cokoliv dělat na sílu jen kvůli ostatním, tak to nebude fungovat. Je lepší být real a počkat na svého člověka. Jinak stejně nebudeš spokojený,“ zakončuje rozhovor.
Množství mužství
Sám na téma mužství a tradičních maskulinit nahlížím spíš jako někdo cizí. Taky nevím, co si s těmi přiřazenými kategoriemi počít. Uzavřít vše v pár odstavcích tak asi neumím. Už jen kvůli mnohosti, specificitě a pluralitě daných výpovědí. Ze všeho nejvíc asi rozhovory ukazují důležitost mluvit o maskulinitách, namísto o jedné univerzální maskulinitě, a to ať už té „zdravé“, či „škodlivé“. I tak ale zaznívala stále patrná nutnost muset se chtě nechtě vztahovat k jistým obecným idejím patriarchálního, hegemonního či „toxického“ mužství, různě prostupujících naším vyrůstáním a socializací. Jako by „bytí mužem“ někdy už předem a automaticky znamenalo v očích nás samotných i okolí to špatné, co se s takovým bytím asociativně pojí. S tím se musíme prostě vypořádat.
Ony asociace nevznikly „jen tak“. Inkluzivně maskulinní či mužské hlasy, perspektivy a zkušenosti (které onu inkluzivitu pouze nepředstírají pro sociální kredit), spojené s vůlí „to špatné“ měnit, v představách, praktikování a diskuzích o současných mužstvích často chybí.
Asi se pak ani nedivím, že například „pečující“ maskulinita je pro někoho tak zvláštní spojení, že je nutné ji v akademických článcích teprve „teoretizovat jakožto vznikající koncept“ – samozřejmě nejspíš i proto, že je takových mužů výrazně málo v pečujících profesích. Mám ale trochu strach, aby první z mých textů jen nezakotvil tyhle automatizované asociace a výpovědi tří mých známých nebyly odmávnuty jako výjimky potvrzující pravidlo. Jak v onom textu zmiňuju, vím, že prospěšné a vřelé maskulinity existují; ty, které nejsou formované skrze útlak ostatních či jich samých. Chci naopak doufat, že zapálení fanoušci popisovaných influencerů a návštěvníci uvedených online zákoutí zastávají jen jednu z forem mužství, které je potřeba se zbavit. Třeba z toho vyrostou, až opustí základní školu. A taky, jak zní i v rozhovorech, to třeba spousta lidí sleduje, jen aby si z toho mohla dělat srandu.
Chtěl bych si myslet, že muži pečovat umí, ač třeba zatím jen svými způsoby vyplývajícími z toho, jak byli socializováni. Že, navzdory nepopiratelným privilegiím, se mohou potýkat s vlastními problémy, nedostatky, bezprávím a boji se svou genderovou rolí, kterou by měli spolu s ostatními měnit skrze feministické perspektivy a koncepty. Poskytovat tak alternativy k jednoduchým „řešením“ těchto problémů od manipulativních macho YouTuberů a přístupnější formou přibližovat produktivnější cesty klukům i mužům hledajícím, kým mají v dnešním světě být. Ať vidí vedle kritiky i pozitivní vzory. Ať ví, že feminismus je i pro ně, naučí se respektovat ženy, a poznají třeba negativní dopady standardů krásy a těl, marginalizace maskulinit či „mužské“ práce, anebo vlivu patriarchální maskulinity na chování a zdraví jich samotných a všech v jejich okolí. Ať začnou (třeba jen lehce) call-outovat své kamarády, kteří ony škodlivé názory a chování šíři.
Ideálně tím třeba můžeme postupně rozrůzňovat binární a reduktivní iluzi o dělení na „mužský“ a „ženský“ svět. Než toho docílíme, lze myslím alespoň rozrůzňovat ono „mužství“ a „ženství“. Ztělesňování inkluzivních maskulinit a feminit, případně hledání pozitivních aspektů i v konsenzuálních a fér tradičních genderových rolích, anebo i konstruování vlastních pozitivních identit mimo tyhle kategorie zní jako fajn cesty. Naše identita koneckonců není jediná, stálá a neměnná – lze ji přetvářet, střídat, kombinovat. Hlavní je neubližovat sobě ani ostatním. A spíše než maskulinitu jako takovou tak nejprve můžeme rozbíjet především patriarchální, heteronormativní a homofobní standardy, které ji překrucují a jejichž útlaku už od dětství, a jako lidé všech genderů, podléháme společně.
---
Poslechněte si také audio část, v níž najdete rozšířené rozhovory s Vláďou, Tomášem a Kryštofem. Najdete ji na podcastových platformách nebo níže na YouTube:
---
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
