Můžeme to dotáhnout dál než na nenávistný plakát? Kampaň SPD ukázala, že většině Čechů je rasizmus jedno
Narodili jsme se tu, vyrostli, studujeme, pracujeme, vychováváme děti. Většina z nás tu plánuje budoucnost. Jsme součástí české společnosti, ale máme tmavou barvu pleti. Podle SPD a jejích příznivců představujeme riziko. V boji přesvědčovat veřejnost, že to tak není, jsme sami.
Jsou dny, týdny a občas i měsíce, kdy si žijeme naše životy v poklidu.
Pak ale přijdou dny, kdy si například při cestě do práce někdo kvůli naší přítomnosti chytí pevněji kabelku, odsedne si v MHD nebo začne nahlas probírat, že nesnáší čokoládu. A vy přesně víte, proč to říká. To je ještě ta lepší varianta. Také se může stát, že si vyslechnete nadávky nebo urážky. Jen tak. Záleží, kde žijete, kde se pohybujete, co nosíte na sobě nebo jak máte upravené vlasy.
Personalizovaný balíček zkušeností s mikroagresemi a projevy rasizmu ale máme téměř všichni. Pro Čechy a Češky tmavé barvy pleti jde o opakující se faktor, který často přecházíme, protože už jsme ho zažili tolikrát, že nemá smysl se jím zabývat více, než je potřeba. Ještě donedávna jsem si myslela, že mě v této souvislosti jen tak něco nerozhodí. Mýlila jsem se.
Když jsem zjistila, že se jeden zářijový čtvrtek objevil na Václavském náměstí plakát SPD se zakrvaveným mužem držícím nůž v ruce a sloganem „Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší chirurgové z dovozu“, došla mi slova.
Muž z plakátu totiž vypadal jako já. A taky jako můj táta, strejda nebo bratranci. Hlavní sdělení plakátu s krvelačně vyhlížející postavou bylo jasné – lidé, co vypadají jako my, představují pro české občany zrůdy a nebezpečí.
Nevěřícně jsem si říkala, jak je možné, že se tohle děje v zemi, kde jsem se narodila, vyrostla a kde bych třeba jednou chtěla mít děti. Ty navíc v dospělosti můžou vypadat jako muž z plakátu a současně být Češi.
Nebyla jsem jediná.
„Šokovalo mě to, rozhodilo a bylo mi zle. Zrovna jsem byla v zahraničí a na chvíli mi blesklo hlavou, že se nechci vrátit do země, kde takhle může vypadat politická kampaň,“ popsala mi dojmy Lucka. Stejnou barvu pleti jako muž na plakátu má i její táta. Právník.
„Když jsem viděl fotografie ‚výstavy SPD‘ na Václaváku, vyvolalo to ve mně rozhořčení, lítost a zklamání. Nechápu, jak někdo mohl něco takového povolit v historickém centru našeho hlavního města, kde denně projdou desetitisíce lidí, včetně turistů,“ říká Nick. Jeho táta pracuje jako taxikář a má stejnou barvu pleti jako muž z plakátu.
„Bolí to. Vidíš člověka, co vypadá jako ty, ale někdo ho využívá jako podřadnou kategorii… Plakát ve mně vyvolal frustraci, vztek a smutek, že se něco takového objevilo ve veřejném prostoru. Navíc člověk je v tom sám, protože většina mého okolí je bílá a bohužel, ať mi mohou být sebeblíž, tak nedokážou pochopit, na jaké rovině se mě to dotýká,“ popsala mi Clara. I její táta vypadá jako muž z plakátu. Před lety vystudoval geoinženýrství v Ostravě.
Lucka, Nick, Clara i já jsme se shodli, že jsme o kampani SPD, která kromě lidí, co vypadají jako my, cílila na to prohloubit nenávist také vůči Romům nebo Ukrajincům, věděli už dříve. Ze židle nás bohužel nezvedla samotná existence plakátu, protože přece jen žijeme v Česku. V zemi, kde je stále přípustné nazývat Romy slovem na c…, protože „si tak říkají sami“, byť nám romská komunita už roky opakuje, že jde o historický omyl a hanlivé označení, nebo kde je šéfem nejvlivnější xenofobní strany poloviční Japonec.
Co nás ale zasáhlo, je to, že se kampaň SPD objevila na místě, kde se „píší české dějiny“, kde se „bojovalo za svobodu a demokracii“, „zvonilo klíčema“ a jen za posledních roky zde proběhlo několik akcí varujících před nebezpečím totalitních režimů i různých forem extremizmu, mezi něž se řadí i rasizmus.
Člověk si také nemohl nevšimnout, jak potichu byla v souvislosti s touto kampaní česká společnost, která se přitom zaklíná demokratickými hodnotami, tolerancí, slušností či hesly typu „patříme na Západ“.
Ticho napříč společností
„Když takový plakát vystavíš na nejfrekventovanějším místě v Praze, lidé, kteří už předtím měli podobný názor, tak ten plakát jejich názor legitimizuje. Řeknou si: Aha, očividně nejsem sám s určitými názory. Asi si to myslí i někdo důležitější,“ vysvětluje mi Richard, proč mu plakát SPD na Václavském náměstí přijde jako nebezpečný precedens. Stejnou barvu pleti jako muž na plakátu má jeho táta.
Pocit, že umístění plakátu na Václavském náměstí je pro nás vyloženě nebezpečné, jsem měla i já.
Zároveň jsem měla silné nutkání, že by měl zmizet nebo že bychom se proti němu měli vymezit. Co ale udělat? Strhnout jej? Posprejovat? Uspořádat před ním oslavný happening black culture, abychom ukázali, že nejsme monstra, ale „lidé“?
Emoce byly silné. Až tak, že s dotčenými lidmi jsme v ten moment neřešili, že bychom si určitou formou vyjádření mohli zadělat na problémy v práci nebo v našich životech. Týkalo se nás to zkrátka osobně a nechtěli jsme si to nechat líbit.
Než jsme se ale stihli zmobilizovat – a chci jen zdůraznit, že jsme se nakonec rozhodli pro vyjádření v mezích zákona –, byl plakát druhý den pryč. Posloužil SPD údajně jen pro účel zvýšeného dosahu na sítích. Mise splněna.
Zůstala v nás tak jen nepříjemná pachuť, že jsme se jako komunita nevymezili a nepoukázali na to, že rasizmus proti nám nebudeme tolerovat.
Ve veřejném prostoru sice zaznívaly názory, že je kampaň nevhodná a za hranicí politické etiky. Téměř nikdo ale otevřeně neřekl, že šlo o rasizmus, a už vůbec nikdo nebral v potaz, že mohla zasáhnout nás osobně nebo sloužit k tomu, aby se proti lidem jako my spustila vlna nenávisti.
Mlčela například většina politických i vládních představitelů, což je paradoxní. Vztahy s africkými zeměmi (tedy i s lidmi, kteří vypadají jako muž z plakátu), nebyly v posledních desetiletích pro českou vládu nikdy tak prioritní jako teď. Vládní představitelé jezdí do afrických zemí, ti afričtí naopak navštěvují Prahu a současná vláda ráda opakuje, jak jsou pro ni afričtí partneři zásadní pro spolupráci, přičemž nešetří slovy o vzájemném respektu.
Jak by ale asi afričtí partneři vnímali skutečnost, že byl v centru Prahy vystavený plakát, který dehonestuje zhruba polovinu populace afrických zemí, a česká vláda jej neodsoudila?
Podle experta na extremizmus a politologa Jana Charváta z FSV UK nejde o nic překvapivého. „Čeští politici téma rasizmu nikdy nepřijali za své, protože rasizmus u nás v bodré lidové podobě existuje a je tolerovaný i z toho důvodu, že je naše společnost v podstatě od druhé světové války monokulturní,“ říká mi Charvát. Když se ho ptám, zda je podle něj kampaň SPD rasistická, odpovídá, že ano, byť zdůrazňuje, že není právník.
K mému překvapení se proti kampani SPD kategoricky nevyjádřili nijak zásadně ani veřejní ochránci lidských práv, zástupci neziskového sektoru či organizace, které se rasizmem zabývají. Jednou z výjimek byla organizace Romea, jež na SPD podala trestní oznámení.
Mlčela také většina novinářstva, komentátorstva, influencerstva, cestovatelstva a další, kteří mají na sociálních sítích jinak názor úplně na všechno (od manželství pro všechny přes třicítku ve městech až po kojení žen na veřejnosti), nebo i ti, kteří v Česku působí jako „mluvčí Afriky“, protože do tamních zemí jezdí, píšou o nich knihy nebo mluví v médiích.
Čím to je? Možná téma rasizmu a podpora nás nebo romského etnika není dost „sexy“? Možná má česká společnost pocit, že pokud nedochází k rasisticky motivovaným vraždám jako v devadesátkách, máme být vděční a nestěžovat si? Možná je ale zkrátka jednodušší kapitalizovat témata, lidi a kultury, aniž byste je zahrnuli do debaty.
Proč nemlčet
Než se posunu dál, chci rovnou odpovědět na několik protiargumentů, které v souvislosti s tímto článkem jistě padnou.
Zaprvé: Proč to řešíš, Natálie? Vždyť jsi Češka a netýká se tě to.
Řeším to, protože se mě to týká. Jasně, Rey Koranteng je známý, Ben Cristovao taky a obecně se ví, že i když mají tmavou barvu pleti, nepředstavují lidi „z dovozu“, které tu SPD nechce. Pak tu ale žije mnoho z nás, kteří jsme neznámí. A velmi často, dokud nepromluvíme plynnou češtinou, jsme kvůli barvě pleti považováni částí občanů v lepším případě za cizince, v tom horším za nechtěné africké migranty.
Zadruhé: Proč by měla česká společnost řešit plakát strany, která se podobných faulů neštítí dlouhodobě?
Protože reklama vyzývající k nenávisti stála na Václavském náměstí i díky nám, daňovým poplatníkům (SPD má jako parlamentní strana nárok na příspěvek). Říkám si také, kam se může politická kultura v Česku dále vyvíjet, když je v centru Prahy povoleno otevřeně projevovat rasizmus.
Dobře to vysvětluje Richard: „Když se nezatočí s jedním plakátem, za rok mohou být dva, za další dva roky tři, pak čtyři. Za několik let deset, až bude jeden někde viset nastálo. Pro mnoho lidí navíc půjde o jediného černocha, co za svůj život viděli. A až jednou potkají člověka, jako jsem já, vezmou vidle, šutry a ‚my tě tady nechceme‘.“
Zatřetí: Proč se s ohledem na dané téma neangažujeme víc my sami?
Někteří z nás to dělají. Ve veřejném prostoru, přes sociální sítě, média, umění, literaturu nebo zkrátka tím, že nás majoritní společnost vidí, jak zastáváme běžné profese a žijeme „normální životy“. Aktivně bojovat proti rasizmu ale není vůbec jednoduché. Stačí se podívat, jak se v tomto ohledu daří Romům.
Pokud se někdo rozhodne téma rasizmu v české společnosti otevřít, vyslouží si především hejt. Případně univerzální odpověď: „Když se ti tu nelíbí, tak táhni, odkud jsi přišel.“ Naopak široká veřejná podpora přijde málokdy.
Přidám i vlastní zkušenost. Když téma rasizmu řeším s přáteli, v práci nebo ve společnosti, jde to většinou jen do určité míry. Na začátku to může být cool, zajímavé nebo oči otevírající. Má to ale svou hranici. Když ji překročíte, „je toho moc“. Pak už jen posloucháte, že to „moc prožíváte“, jste „hysterická“ nebo „vidíte rasizmus všude a ve všem“.
Část z nás rasizmus řešit nechce, protože je to únavné a často jde o nevděčnou práci. Jiní zase projevy rasizmu či mikroagrese nepoznají nebo je ignorují, protože mají až moc indoktrinovaný pohled ze strany majority, tedy že rasizmus se české společnosti netýká a neměli bychom se tak prožívat.
Za páté: Vždyť je vás tu „moc málo“, tak co pořád chcete?
Ano, je nás výrazně méně než lidí z majority. Ale jsme tady. Mimo jiné tu platíme daně a jako v případě dalších skupin českých občanů je naším právem, aby se na nás neútočilo, byli jsme vnímáni jako právoplatná součást společnosti a ideálně měli i podporu majority.
Neplatí, že bychom chyběli ve veřejném prostoru. Tu a tam pronikneme například do české popkultury, byť je nám to často spíše na škodu. Většinou se totiž potýkáme se stereotypizací a tokenizací. Představujeme sexy divoženky, migrantky; studenty, co mluví směšně česky; občas se objevíme v nějaké reality show, na stránkách bulvárů s titulkem „exotická“, „čokoládový“ a samozřejmě, vždy nás s českým komentářem uvidíte v cestovatelských pořadech „z Afriky“ jako chudáky, co nic nemají, nic neumějí a žijí v bídě.
Pokud někdo z nás za své úspěchy či dovednosti dostane v médiích prostor, pak se velká část pozornosti stejně točí kolem otázek typu „kde jste se tu vzali“, „odkud máte rodiče“ nebo „jestli jste už navštívili africkou babičku“…
Úplně nejčastěji je to ale „o nás bez nás“, jak se ukázalo i v souvislosti s plakátem SPD. Vybavujete si někoho z našich řad, kdo by dostal prostor v médiích, včetně těch veřejnoprávních, aby se k tématu vyjádřil/a? V době, kdy v médiích dostává prostor přiblížit „jiný pohled“ nebo sdílet pocity téměř kdokoliv.
Pod vlivem „lidí z dovozu“ víc, než si myslíme
„Bojím se, jak se svět radikalizuje doprava, a takové kampaně pro nás představují obrovské riziko a nebezpečí. Plakát SPD ve mně vyvolal frustraci a mrzelo mě to nejen kvůli mým blízkým, ale i mně samotné. Říkala jsem si také, co bych asi prožívala, kdybych plakát viděla jako dítě? Co když ho uvidí nějaké černé nebo romské dítě? Nedokážu si představit, že se nebude cítit špatně,“ říká mi Becky. Stejnou barvu pleti jako muž z plakátu má její táta, který se živí jako svářeč.
Rasizmus a útoky na etnické menšiny v Česku zkrátka nerezonují. Lidé jako my většině majoritní společnosti za podporu nestojí. Téma není hodné politických projevů, větší společenské debaty, veřejných diskuzí, mediálního zájmu, přednášek nebo panelů, jichž bychom se my sami mohli účastnit.
Místo toho rezonují českou společností jiná menšinová nebo dílčí témata jako práva LGBTQ+, kde se přitom zcela nabízí, že bychom mohli naopak vytvářet spojenectví a podporovat se navzájem (protože jsme menšiny), relevance ženské sexuality ve veřejnoprávním podcastu nebo důstojný život slepic mimo klece.
Aby nedošlo k omylu, zmíněná témata považuji za důležitá a je dobře, že se řeší a mluví se o nich. Nechápu ale, že zatímco tato témata dokáží vzbudit emoce, motivují lidi k příklonu na jednu nebo druhou stranu, stojí zkrátka za vyjádření na sociálních sítích, rasizmus nechává většinu chladnou.
Chceme-li jako společnost stát na demokratických principech, patřit hodnotově na Západ a vyjednávat se zahraničními partnery mimo západní svět, což je nutnou součástí dnešního globalizovaného světa, mělo by být naším zájmem nemlčet.
Pokud vás nepřesvědčí ani to, tady jsou další argumenty. Jen díky kulturám „lidí z dovozu“ či jejich potomků máte možnost přidávat si na Instagram videa za doprovodu různých žánrů a interpretů populárního afrobeats, pletete si na české festivaly copánky, které historicky vycházejí z tradice afrických kmenů, chodíte na techno, za nimž stojí Afroameričané z Detroitu, tancujete jamajský dancehall, angolskou kizombu i kuduro, můžete říkat „slay queen“ nebo jezdit na dovolenou do oblíbené exotické destinace.
Samozřejmě nesmíme zapomenout na tak populární český rap. I místní rappeři překvapivě mlčeli, byť zastupují žánr, který tradičně tepe společenské neduhy, včetně rasizmu. Přitom kdyby se před několika desítkami let na americkém východním břehu tento žánr v afroamerických komunitách nezrodil, tak žádný rap není v Česku dodnes.
Už jen všechny tyto argumenty by měly být důvodem, proč v naší společnosti netolerovat nenávist vůči Afričanům nebo lidem, kteří vypadají jako my. A pokud ji někdo šíří, je na místě se hlasitě vymezit, i když se to netýká vás osobně.
Do té doby nás s největší pravděpodobností uvidíte jen na podobných místech jako plakát SPD.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
