Láska za časů hyperkapitalismu: gamifikace každodennosti v díle Matthewa Davise
Proč americká literární mládež nachází útěchu v post-ironii, spiritualitě a konzervativních hodnotách? Nad romantickou tragikomedií Let Me Try Again.
Matthew Davis je jedním z autorů současné beletrie, kteří se rozhodli spolknout pilulku ironie. Podobně jako Jordan Castro, Honor Levy, Madeline Cash a další post-alt lit autorstvo je Davis edgy až na dřeň, pracuje se současným jazykem a reflektuje nadužívání internetu. Jeho loni vydaná kniha Let Me Try Again je sžíravá satira a zčásti zvrácená romantická komedie, která místy připomíná algoritmem generovaný obsah.
Davis v ní neustále hledá nějaký univerzální jazyk, kterým by zachytil ploché emoce hlavního hrdiny. Tón románu je tak srdceryvný a vcelku urážlivý, ale i tragický a vtipný, sardonický i něžný. Autorovi se tak umně daří karikovat jak sebe sama, tak všechno kolem.
Softboi vibes – román jako nejupřímnější zpověď?
Davis vyrostl v malém městě Poughkeepsie ve státě New York a pracuje jako softwarový vývojář. Podle svých slov pochází z dělnické střední třídy, životní cesta ho však zavedla do světa trendy newyorské smetáky. Po studiích na New York University se stal součástí Dimes Square, literární scény ve čtvrti Lower East Side, kde se především jako dramatik pohyboval mezi mladými a významnými osobnostmi kulturní scény (kam paří třeba Honor Levy, o jejíž tvorbě jsme na Prostoru psali nedávno).
Davis působí jako softboi, týpek, co žije z kafe, pochyb a playlistů plných melancholických indie skladeb. Sám se považuje za neofreudovského gen Z spisovatele, který navazuje na židovskou komickou literaturu – například na u nás hojně překládaného Philipa Rotha, který je v neoliberálních intelektuálních kruzích stále populární. Generace Z, zakořeněná v ekonomické nerovnosti, online zmatku a společenských změnách, často hledá cestu zpět ke konzervativním náboženským hodnotám. Dodává jim ovšem estetický a alternativní nádech.
Davisova snaha literárně vyjádřit vlastní pohled na náboženství však podle všeho naráží na určitou koncepční nejasnost. Na otázku: Mohl byste říct něco víc na obvinění, že jste nábožensky neupřímný? v rozhovoru 12 questions by Gordon Glasgow odpovídá takto: „Řekl bych, že napsat román je to nejupřímnější, co člověk může udělat; je to zranitelný text o zlomeném srdci a náboženství.“
Neurotický hrdina pro neurotickou dobu
„Židovský román (…) se odjakživa snažil dělat si ze sebe legraci, odkazovat na sebe a vysmívat se sám sobě. (…) (Je Davisův román) parodií na Alexe Portnoye? Nebo poctou této postavě? Je to teorie podkovy: Může být někdo tak ironický, až se stane upřímným?“, píše o Let Me Try Again Leo Lasdun v recenzi pro časopis Los Angeles Review of Books.
Protagonistou románu je tuctový třiadvacetiletý Ross z moderního, městského a velmi propojeného světa. Je přesvědčený o vlastní genialitě, neustále nespokojený, narcistický a nešťastný. Je pečlivě upravený, obsedantně dbá na své zdraví, je sečtělý a živí se jako zdravotní bratr. Ve vztazích je nervózní, nedokáže jasně formulovat své morální přesvědčení a má neustálou potřebu dokazovat svou hodnotu – to všechno je frustrující, ale v lecčem pochopitelné. Ross je zkrátka vypravěč, který ztělesňuje úzkosti své generace.
Davis tak s ostrou, často satirickou přesností zachycuje rozpory moderního života. Rossovo zápolení s vlastní identitou či morálkou a tlaky digitálního, globalizovaného světa působí až mrazivě opravdově. Román napsaný během pandemie reflektuje realitu, která je čím dál povrchnější a rychlejší.
Jak vzkřísit lásku, která dávno vyprchala?
Právě takovou otázku si Ross klade, když zjistí, že se jeho bývalá přítelkyně Lora přestěhovala k bratrovi slavného herce. Místo, aby se s tím smířil, Loře – která už o něj vůbec nejeví zájem – začne dokazovat, že se změnil v zodpovědného dospělého muže. Jenže vším, co podniká, situaci pouze zhoršuje. Lora je zmatená a Ross se čím dál víc propadá do nejistoty.
Po ztroskotání každého dalšího plánu zazní tematický refrén na téma „nechte mě to zkusit znovu“, jenže protagonista zůstává pořád stejný. Všechny své naděje vkládá do Lory a věří, že když ji získá zpět, potvrdí se jeho přesvědčení, že má vlastně ve všem pravdu. Místo snahy skutečně dospět se uchyluje k povrchním trikům. Neurotická pýcha a touha po sebepoznání spíše prohlubují jeho frustrace, než aby uspokojovaly jeho potřeby. „Nakonec Ross nedokáže ani spát bez technologických vymožeností. Potřebuje svůj HomePod a chytré hodinky místo budíku, svůj chytrý prsten Oura Ring pro monitorování srdečního tepu a čelenku Dreem 2 pro měření mozkové aktivity během spánku,“ píše se v recenzi Los Angeles Review of Books. Technologie jsou v textu zkrátka něco naprosto běžného a Davis zdůrazňuje jejich domněle užitečné funkce i jejich všudypřítomnost.
Každý krok pod kontrolou
Ross má vlastně pocit, že se z něj stal paroháč – žena, kterou miluje, má sex s někým jiným. Je vykastrovaný technologiemi a pohodlím a až přespříliš si uvědomuje vlastní komplexy a dbá na své fyzické zdraví (neustále polyká různé pilulky a doplňky stravy). Tímto leitmotivem je protkaná celá kniha:
Vzal jsem si tabletu s 225 mcg jodidu draselného, abych pomohl neutralizovat případný fluorid v kohoutkové vodě.
Nebo:
Šel jsem do lednice a vytáhl rostlinnou alternativu sýra Whole Foods 365 Everyday a bezlepkový chléb Food for Life z bílé rýže (většina lidí neví, že bílá rýže je mnohem zdravější než hnědá, která je plná arzenu).
Každý aspekt Rossova života se pečlivě měří, monitoruje a odměňuje podle pravidel gamifikovaného světa, v němž žijeme. Jeho každodenní rutinu tvoří drobné hry a výzvy, přičemž každá činnost se okamžitě hodnotí – od počtu kroků zaznamenaných chytrými hodinkami až po počet lajků na příspěvcích na sociálních sítích. Tento systém Rosse nutí neustále soupeřit nejen s ostatními, ale také se sebou samým, čímž vzniká nepřetržitý tlak na výkon a neustálou sebeprezentaci. V Rossově světě se i láska sleduje a analyzuje – stejně jako finanční transakce. Algoritmy filtrují každou emoci a rozhodují o jejím významu a hodnotě. Rossova neschopnost z tohoto systému uniknout přitom upomíná na jeho emocionální kastraci.
Od tragédie k frivolnímu životu židovského Übermensche
V další části knihy Rossovi náhle zemřou oba rodiče při havárii vrtulníku a on zdědí miliony dolarů a do péče mladší sestru.
Pár týdnů poté jsem se probudil jako opravdový milionář, i když jsem si to hned neuvědomil. Začalo to dost normálním dospěláckým ránem. Vylezl jsem z postele v 7.15 (pacifického času), dobelhal se do koupelny, ulevil si a vydal se dolů, abych vypil 0,3 l filtrované ledové vody se lžičkou růžové himálajské soli (s pitím vody s mírným množstvím soli, zejména hned po ránu jsem měl skvělé výsledky. Sodíkem vyvolaná hypertenze mi podle všeho umožňuje myslet jasněji, protože mi do mozku proudí více krve), pročetl jsem si zprávy (WSJ a nejnovější sloupek Breta Stephense (škoda, že už je nemůžeme najít na jednom místě...)) a vypil nápoj s vysokým obsahem tuku (slavnostní matcha zelený čaj s kokosovým olejem). A když jsem šel zkontrolovat své kreditní skóre (760, tedy dobré, ale ne skvělé) v aplikaci Capital One, všiml jsem si zůstatku na běžném účtu ve výši jedenácti milionů dolarů (plus pět nebo šest tisíc, které jsem tam měl uložené na zaplacení nájmu).
Následuje několik stránek s návodem na to, jak investovat do akcií na indexu S&P 500, a vydělat si tak na důchod.
Po těchto událostech začíná protagonista románu žít naplno. Kniha se v tu chvíli částečně stává odpovědí na věčnou otázku: Co byste dělali, kdybyste vyhráli loterii? Pro Rosse, který je stále zamilovaný do Lory, to znamená zdvojnásobit milostné úsilí. Své prostředky směřuje k tomu, aby se stal jakýmsi židovským Übermenschem – jako profesionální wrestler Bill Goldberg, k němuž vzhlíží. Následuje nelineární cesta k bohatství a frivolnosti. Z knihy se stává jakási praštěná komedie plná hyperbolického absurdismu, který se cyklí a nikam nevede.
Syrová satira, která někdy bolí
„(Východiskem mi myslím byly) určité moje pocity a snažil jsem se vyjádřit, co je na nich legrační – Ross má nejspíš ty moje vlastnosti, které jsou nejhorší. Biografické detaily o jeho životě jsou však ve skutečnosti dost jiné a neudělal jsem nic z toho, co měl na svědomí on. Je ale fér říct, že na věci kolem sebe Ross reaguje podobně, jako bych v jeho věku reagoval já,“ říká Matthew Davis o své podobnosti s postavou Rosse v rozhovoru se Samem Franzini pro časopis Our Culture Mag.
Román Let Me Try Again působí jako zpověď, tichá prosba o pochopení ve světě, který často příliš rychle soudí a příliš pomalu odpouští. Davis se nevyhýbá nepohodlným a bolestným scénám, například tragické smrti rodičů nebo otázkám víry a náboženství. Noří se do nich a vytváří příběh, který je stejně tak o selháních lidské povahy, jako o křehké naději na vykoupení. Jeho próza je strohá, až minimalistická, což příběhu dodává na zranitelnosti a naléhavosti. V knize nenajdeme jen metafory, které znějí dobře na tričku. Davis píše tak, že si budete připadat, jako kdyby seděl na baru vedle vás, řešil, proč se mu zase rozpadl vztah, a svoje myšlenky si u toho nahrával na diktafon. Je to autentické, syrové, a když už vás začne unavovat Rossova sebelítost, autor přidá trochu humoru.
Davis má dar popsat momenty, které známe všichni – okamžiky, kdy se cítíme provinile, když zmeškáme hovor od mámy nebo když nostalgie chutná tak trochu jako jídlo ohřáté z mikrovlnky. Píše o nejkontroverznějších tématech současného internetového diskurzu, která přetavuje do zábavných situací plných bizarních postav. Najdeme mezi nimi například protestantského řidiče Uberu, který se stal soukromým detektivem, pokladní, která Rosse žádá o dolar na podporu boje proti nadřazenosti bílé rasy, nebo rabínku, která zároveň působí jako polyamorní médium. Svět románu Let Me Try Again je plný provokací a tyto situace mají odrážet polarizaci a napětí současné společnosti. místo hlubší analýzy však Davis volí cestu satirického přehánění a schovává se za neproniknutelnou vrstvou ironie.
Meme page marketing a online autorská persona
Být v dnešní době autorkou či autorem znamená být také kurátorem své značky. Davisův instagramový účet @letmetryagaincelletuals je toho skvělým příkladem. Prostřednictvím profilu, který je plný odkazů na vlastní „lore“ (osobní mytologii), Davis vznikající román Let Me Try Again propagoval několik měsíců před vydáním. Na Instagramu svůj text propojuje s širší popkulturou a využívá interních vtipy, a účet tak připomíná spíše sbírku memes. Příspěvky často kombinují sarkastické a provokativní popisky s obrázky, které záměrně postrádají kontext, což vytváří dojem absurdity a ironie.
„Je těžké získat hodně recenzí a pozornosti médií, proto se snažím oslovit přímo mládež. Nejsem si přitom jistý, nakolik je to při propagaci knihy efektivní. Instagram se pro odkládání takových napůl zformulovaných myšlenek hodí. Hodně se mi líbí formát stories, protože je pomíjivý,“ říká o svém instagramovém účtu Davis v rozhovoru s Elizabeth Handgun pro časopis Hobart.
Tato forma marketingu jen nejen efektivní, ale odráží také dobu. Obsah vytvořený autorem, jeho týmem nebo dokonce fanoušky okolo díla vytváří intertextuální síť. Těm, co po tom touží, může nabídnout bonusový obsah. V očích mladého čtenářstva, které na sociálních sítích tráví spoustu času, je taková forma propagace nejen účelná, ale i přirozená. Davis si tak šikovně buduje vlastní diváckou komunitu – svou schopností propojit humor, absurditu a existenciální úzkost dává najevo, jak hluboce rozumí současné kultuře. V románu i svými digitálními aktivitami.
Humor jako náplast na nedostatky?
Na poslední straně knihy, v části #Poděkování, autor děkuje umělci Jonu Rafmanovi za vytvoření „překrásné židovské obálky (zdarma)“. Tento vděk však nabírá další ironický rozměr, když si uvědomíme, že Rafman byl nedávno obviněn ze sexuálního zneužívání a byl tzv. cancelled. Tato kontroverze přidává další vrstvu ironie, jež ovšem zakrývá reálné problémy, které Matthew Davis už řešit nemusí. Stejně ironicky Davis mluví i v rozhovorech, například v podcastu Red Scare, jehož moderátorka Anna Khachiyan v jednu chvíli řekne: „Ano, jsme ve skutečnosti velmi mocné ženy, Dasha má (…) prorocké sny a já umím používat arménské kletby na celebrity, které na jejich následky zemřou.“
Davis jí na to odpoví: „Měla bys to použít na nějaké jiné mužské autory, kteří se mnou soupeří o národní cenu za židovskou knihu. Ani nevím, kdo to je, možná Joshua Cohen.“
Davis si je vědom, že jeho lehce antiklimaxový konec může čtenáře zklamat, a proto z něj, stejně jako z celého příběhu, udělá vtip. Humorem se snaží zakrýt všechny nedostatky knihy, což však ve výsledku není zcela uspokojivé. Někdy se zdá, že příběh půjde hlouběji, ale nakonec stejně jen klouže po povrchu a ironický konec, který rozbíjí čtvrtou stěnu příběhu mu na poutavosti nepřidá. Kniha přesto určitě stojí za přečtení, protože je skvělým komentářem k naší dnešní závislosti na technologiích a neschopnosti se plně otevřít druhému člověku a možná ani sobě samým. I přes spoustu vtipných momentů však nejde o radostné čtení. Let My Try Again působí spíše jako čtivo pro chvíle, kdy zrovna nemáte co dělat, sedíte doma, nefunguje vám internet a venku prší.
Kindred Haller (*2001) je student ateliéru Umění a technologie UMPRUM, vizuální umělec a performer.
