Antifašismu je třeba v ulicích, ne jen v učebnicích

Jan Motal
16. 8. 2017
©Barbora Klimszová
©Barbora Klimszová


Dospíval jsem v Brně v době, kdy bylo běžné potkávat v nočních ulicích bojůvky neonacistů. Útoky na kluby a hospody, mlácení fanoušků vracejících se z koncertů nebo prostě každého, kdo měl dlouhé vlasy nebo punkovou mikinu, bylo téměř na denním pořádku. Zdálo se, že ta doba už odešla. Mluvit o neonacismu mělo v posledních letech spíše příchuť neuvěřitelných historek z bujarého mládí.

Když jsem sledoval záběry z neonacistického pochodu v americkém Charlottesville, viděl ukřičené mladíky s pochodněmi a pozoroval, jak jeden z ultrapravičáků najel svým autem do protifašistických demonstrantů, nevzpomněl jsem si jen na hodiny dějepisu. V paměti mi znovu zasvítily obrazy honiček po brněnských ulicích a vymlácených hospod. Jenže zatímco před patnácti lety byl neonacismus undergroundovou záležitostí, dnes se nosí do ulic za bílého dne šibenice, agresivní lidé napadají cizince v tramvajích, strhávají muslimským ženám šátky a zastánci ultrapravicových hnutí jsou tolerováni politickým mainstreamem.

Díky odlišné právní tradici a historické zkušenosti se naštěstí v Evropě nehajluje veřejně na ulici, ale přesto je vzduch cítit hnědě. V roce 2016 v Německu došlo ke třem a půl tisícům útoků na uprchlíky a uprchlická zařízení. Mezi několika sty zraněnými byly i čtyři desítky dětí. Ve stejné zemi potom bylo napadeno více než dvě stě lidskoprávních organizací a aktivistů. Před volbami v roce 2015 byla pobodána současná primátorka Kolína nad Rýnem Henriette Rekerová. Letos v Londýně najel svojí bílou dodávkou sedmačtyřicetiletý Darren Osborne do davu muslimů.

Rasistická hnutí a nálady nezmizely. Spíše odpočívaly, aby nabyly síly. Antifašismus nemůže být jen kapitolou z učebnice, je to obranný instinkt západního světa. Člověk si to naplno uvědomí, když v televizi sleduje amerického ultrapravicového vůdce, jak vytahuje tři pistole, automat a nůž, načež prohlásí, že vražda Heather Heyerové je ospravedlnitelná.

Spojené státy americké nejsou tak daleko, jak se zdá. Rozzlobení bílí muži se skrývají i v českých obývacích pokojích. Na (nikoliv již pomyslné) mušce jsou nejen muslimové a imigranti, ale i Židé, lidskoprávní aktivisté, homosexuálové, ženy překračující práh kuchyně a ložnice. Antifašismus musí být jasným postojem všech zralých občanů nezávisle na jejich politické orientaci. Je ale třeba i podat pomocnou ruku těm, kteří z hnutí chtějí vystoupit nebo kteří by se teprve mohli stát jeho součástí. Pochopit souvislosti, které vedou k tomu, že někdo začne s neonacistickým hnutím sympatizovat. Patologických autoritářů je pravděpodobně málo. Těm je nutné se postavit. A ostatním ukázat, že rasismus a nacionalismus cestu k řešení problémů našeho světa nepředstavují.

---

Jan Motal vyučuje filozofii a teorii kultury na Divadelní fakultě JAMU. Ve svém výzkumu se věnuje fenomenologické hermeneutice umění. Na Fakultě sociálních studií MU vyučuje etiku médií, jíž se rovněž věnuje teoreticky. Dlouhou dobu jako režisér natáčel dokumentární filmy, dnes píše glosy a komentáře k aktuálním kulturním a sociálním tématům pro rozhlas. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku a religionistiku, doktorát získal v roce 2012. V roce 2016 mu vyšla kniha Dialog uměním, v níž obhajuje pojetí umělecké tvorby jako rozumějící události setkání. Často přednáší a vede dílny zaměřené na využití médií a umění ve veřejném dialogu.

 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít