Antifašismu je třeba v ulicích, ne jen v učebnicích
Dospíval jsem v Brně v době, kdy bylo běžné potkávat v nočních ulicích bojůvky neonacistů. Útoky na kluby a hospody, mlácení fanoušků vracejících se z koncertů nebo prostě každého, kdo měl dlouhé vlasy nebo punkovou mikinu, bylo téměř na denním pořádku. Zdálo se, že ta doba už odešla. Mluvit o neonacismu mělo v posledních letech spíše příchuť neuvěřitelných historek z bujarého mládí.
Když jsem sledoval záběry z neonacistického pochodu v americkém Charlottesville, viděl ukřičené mladíky s pochodněmi a pozoroval, jak jeden z ultrapravičáků najel svým autem do protifašistických demonstrantů, nevzpomněl jsem si jen na hodiny dějepisu. V paměti mi znovu zasvítily obrazy honiček po brněnských ulicích a vymlácených hospod. Jenže zatímco před patnácti lety byl neonacismus undergroundovou záležitostí, dnes se nosí do ulic za bílého dne šibenice, agresivní lidé napadají cizince v tramvajích, strhávají muslimským ženám šátky a zastánci ultrapravicových hnutí jsou tolerováni politickým mainstreamem.
Díky odlišné právní tradici a historické zkušenosti se naštěstí v Evropě nehajluje veřejně na ulici, ale přesto je vzduch cítit hnědě. V roce 2016 v Německu došlo ke třem a půl tisícům útoků na uprchlíky a uprchlická zařízení. Mezi několika sty zraněnými byly i čtyři desítky dětí. Ve stejné zemi potom bylo napadeno více než dvě stě lidskoprávních organizací a aktivistů. Před volbami v roce 2015 byla pobodána současná primátorka Kolína nad Rýnem Henriette Rekerová. Letos v Londýně najel svojí bílou dodávkou sedmačtyřicetiletý Darren Osborne do davu muslimů.
Rasistická hnutí a nálady nezmizely. Spíše odpočívaly, aby nabyly síly. Antifašismus nemůže být jen kapitolou z učebnice, je to obranný instinkt západního světa. Člověk si to naplno uvědomí, když v televizi sleduje amerického ultrapravicového vůdce, jak vytahuje tři pistole, automat a nůž, načež prohlásí, že vražda Heather Heyerové je ospravedlnitelná.
Spojené státy americké nejsou tak daleko, jak se zdá. Rozzlobení bílí muži se skrývají i v českých obývacích pokojích. Na (nikoliv již pomyslné) mušce jsou nejen muslimové a imigranti, ale i Židé, lidskoprávní aktivisté, homosexuálové, ženy překračující práh kuchyně a ložnice. Antifašismus musí být jasným postojem všech zralých občanů nezávisle na jejich politické orientaci. Je ale třeba i podat pomocnou ruku těm, kteří z hnutí chtějí vystoupit nebo kteří by se teprve mohli stát jeho součástí. Pochopit souvislosti, které vedou k tomu, že někdo začne s neonacistickým hnutím sympatizovat. Patologických autoritářů je pravděpodobně málo. Těm je nutné se postavit. A ostatním ukázat, že rasismus a nacionalismus cestu k řešení problémů našeho světa nepředstavují.
---