Vzít si porod zpět
Vaginální vyšetření v době těhotenství není vůbec tak nutné, jak se může zdát. A téměř se nepřihlíží k psychické rovině zásahů do intimních míst. K porodu coby zdravotnímu riziku přistupovali už osvícenci a dosud se ženské tělo často pojímá jen jako nesvéprávný stroj, který je potřeba kontrolovat, spravovat a ovládat v zájmu jeho reprodukční funkce. Je načase, aby se ženy opět zmocnily svých těl. A pokud směřují k porodu, aby si ho nenechaly ukrást.
„…lékař mlátil rukou do stolu a křičel na mě, že je to jeho nemocnice, jeho oddělení a on chce, abych se nechala vaginálně vyšetřit. Když jsem se ho ptala, k čemu mu tato informace v těhotenské poradně bude, pokud nemám žádné komplikace a jsem v termínu porodu, neodpověděl. Když jsem pak čekala na nějaké dokumenty u jeho zdravotní sestry a brečela pod tíhou té strašné bezmoci, slyšela jsem, jak mi ta jeho sestra soucitně říká: ‚A proč jste se nenechala vyšetřit? Pan doktor by se pak uklidnil.‘ Neměla jsem sílu jí odpovědět a jen jsem si v duchu říkala, že se nebudu nechávat znásilnit jen proto, aby se někdo uklidnil.“
Dotýkat se jiného člověka na intimních místech je v euroamerickém kulturním prostředí spojeno se silnými tabu. Jsou to ale právě lidé z lékařské profese, kteří mohou tato pravidla snadno porušovat. Narušení integrity těla ženy zavedením prstů do její vaginy je v tomto případě považováno za asexuální lékařský výkon, který je nezbytný k zachování zdraví ženy i jejího dítěte. Výzkumy ale jasně nedokazují, že by vaginální vyšetření přinášelo vždy benefity, naopak zdravým ženám se zjevně standardním průběhem těhotenství některé odborné společnosti nedoporučují, aby ho vůbec podstupovaly. Zvyšuje se například riziko zavlečení infekce do pochvy, a tím tedy i riziko potratu, předčasného porodu či jiných komplikací. Přesto jsou do něj ženy v těhotenství rutinně nuceny.
Hranice zdraví a nemoci, nutných lékařských zásahů nebo podpory fyziologických procesů se snad nikde tak nestírají jako právě v těhotenství a u porodu. Zdravé těhotenství systém nerozeznává, rozeznává jen nízkorizikové a rizikové. Ostatně jak praví stará průpovídka tradující se mezi lékaři, výsledek těhotenství a porodu lze hodnotit až zpětně. Zřejmě i proto se dohled nad normálním těhotenstvím dostal pod kódem diagnózy Z34 do Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10), výsledek porodu nese kód Z37. Stanovení diagnózy a hodnocení rizikovosti udává nejen hranici autonomie dvou profesí – porodnictví a porodní asistence –, ale také autonomii ženy a její možnosti rozhodovat o svém těle. Porodní asistentky mají ve svých kompetencích péči o ženy s fyziologickým těhotenstvím, porodem i šestinedělím. Lékařská péče má přicházet na řadu ve chvíli, kdy je odhalen problém či riziko. Nad tím vším by ale měla stát autonomie ženy.
Porodnictví předurčené osvícenstvím
Jsem porodní asistentka, a pokud se nějak jednoduše dá charakterizovat můj přístup k profesi, pak tím, že kladu důraz na odbornost a profesionalitu výkonu povolání na jedné straně a respekt a úctu k ženám na straně druhé. Vždy mě zajímaly okolnosti, které určovaly způsob společenského uvažování o těhotenství a porodu. Klasifikace a snaha kontrolovat porod má své kořeny v 18. století, tak jako ostatní klinická témata. Do popředí se v té době dostaly kvalitativně nové přístupy ke zkoumání těla, jeho řezání a pitvání a snahy o porozumění tělesným pochodům. Tehdy rychle rostly poznatky z fyziky, chemie, biologie… Karteziánský obrat sloužil novému naturalizovanému chápání člověka jako pevný intelektuální opěrný pilíř.
Konec 18. a začátek 19. století přinášely jeden úžasný objev za druhým a ani medicína nezůstala stranou. Bádání o těle a tělesnosti té doby ale nese jednu zásadní pečeť, pro ženy a jejich reprodukci zcela klíčovou. Autoritativní pečeť na uznané vědění tiskli výhradně muži. Porodní asistentky, zatím institucionálně vzdělávané jen minimálně, ještě nějakou dobu držely nad těhotenstvím a porodem ochrannou ruku. Lékař byl volán až v případě absolutní nouze, kdy v lepším případě mohl použít (asi od roku 1600) porodnické kleště a v tom horším mohl přistoupit k tzv. zmenšovací operaci, která měla za cíl jakkoli pomoci porodu dítěte, které již bylo zpravidla mrtvé, a tím alespoň zachránit život matky. Na císařský řez bezpečný jak pro dítě, tak především pro ženu bylo nutné si počkat až do 20. století, kdy se zdokonalily znalosti asepse, zkvalitnila se anestezie a Fleming objevil penicilin.
19. století přineslo nejen nové pojetí zdraví jako kolektivního jevu s důrazem na zdraví lidu, ale také akcentovalo zdravé, bezchybně fungující tělo. Nemoci byly proto bedlivě sledovány a popisovány. A i když první česká lékařka Bohuslava Kecková, která později vystudovala i babictví (porodní asistenci), promovala na curyšské univerzitě v roce 1880, v době jejího působení byla již odborná lékařská terminologie vztahující se k těhotenství a porodu lékařským stavem (tedy převážně muži) dávno vytvořena. Nemocnice začínají sloužit jako výuková pracoviště, dochází k rozvoji jednotlivých zdravotnických oborů a k jejich stále větší institucionalizaci a specializaci. Jak upozorňuje Michel Foucault ve Zrození kliniky, lékař již svoji diagnostiku nezačíná slovy „Jak se cítíte?“, ale ptá se „Kde vás to bolí?“. Důležité je vyřešit tělesný problém, pro který emoce a pocity nejsou zásadní.
Děti rodí muži
V roce 1741 se konala první akademická přednáška o porodnictví a prestiž lékařů zabývajících se porody (původně označovaných jako akušéři) se rychle zvyšovala. Porodních asistentek, které by mohly vystudovat na univerzitě, bylo poskrovnu a na rozdíl od lékařů měly mnohem omezenější možnosti (pokud vůbec nějaké) profilovat se jako vědkyně a podporovatelky profesionalizace profese. A tak když dnes otevřete učebnice porodnictví, nenajdete prakticky žádný odkaz na ženskou autorku, a to platí jak o historických textech, tak ještě i o valné většině knih z minulého století. Nejrůznější manévry či pravidla jsou pojmenovány téměř výhradně po mužích lékařích. Jeden z možných způsobů výpočtu termínu porodu, který se používá dodnes, se jmenuje Naegeleho pravidlo. Rychlost postupu porodu dle otvírání děložního hrdla a postupu hlavičky popsal Emanuel Friedman a využívá se jeho porodní křivka. Zevní vyšetření dělohy pro zjištění polohy a postavení dítěte je označeno jako Leopoldovy hmaty, zjištění vztahu hlavičky či zadečku dítěte k pánevnímu vchodu se označuje jako Pawlíkův hmat. A tak bychom mohli pokračovat dlouho. To, co bylo výsostně ženské a vyplývalo z běžné funkce ženského těla – tedy těhotenství a porod –, se stalo diagnózou, kterou sice možná není třeba léčit, ale rozhodně je třeba ji bedlivě sledovat.
Emily Martin se ve své knize The Woman in the Body (Ženy v těle, 2001) zabývá způsoby, jakými se při péči o těhotné a rodící tělo v rámci lékařského diskurzu mluví a přemýšlí, jaké přenesené významy a metafory se používají. Vychází přitom z principu karteziánského dualismu těla a mysli. V tomto směru chápe ženu jako stroj a lékaře jako mechanika, nebo mírně komplikovaněji dělohu jako stroj, rodící ženu jako pracovníka, dítě jako produkt a lékaře jako kontrolora průběhu prací. S rostoucími zkušenostmi lékařů a také s rostoucí ochotou lidí využívat technické vynálezy při běžných životních činnostech stoupla ochota vpustit techniku i do nejintimnějších tělesných zákoutí, jako jsou i ta spojená se sexualitou a reprodukcí. Porod se nabízel od prvopočátku, ale vzhledem ke komplikovanosti situace bylo nutné na výrazné zapojení přístrojů počkat až na konec druhé světové války. První ultrazvuk byl vynalezen v roce 1953, první kardiotokograf (monitor na sledování srdeční akce plodu) byl vyroben v roce 1963.
Měnil se také důraz, který lékaři kladli na život a zdraví ženy. Opět s rostoucími znalostmi v oblasti medicíny, a hlavně s rostoucími možnostmi v perinatologii (oblasti péče o ženu a dítě v období okolo porodu) a neonatologii (péči o novorozence) se zdraví ženy začalo považovat za samozřejmé a zájem se přemístil více na zdraví dítěte. Žena a její tělo se staly schránkou pro rostoucí plod. Vše, co by mohla říct, mohou ukázat přístroje. Důležitým se stalo narození zdravého dítěte (bezchybného výrobku), a to bez ohledu na to, co to vlastně „zdraví“ znamená. Přestalo být důležité, co si žena přeje nebo potřebuje, s předpokladem, že jejím jediným zájmem je zdravé dítě za každou cenu. Ženy přestaly být expertkami na svá vlastní těla. Tuto roli převzal lékař – odborník. Při porodu v logice lékařského vedení porodu nejsou ženy považovány za ty, které rodí. Každý jistě někdy viděl novinové články s titulkem „Lékař odrodil desetitisíce dětí“ nebo ještě bizarněji „Otec odrodil dítě v autě“. Expertní či jinak řečeno autoritativní vědění je zde uplatňováno absolutně.
Ukradená těla
V kontextu celé péče o reprodukci ženy se jedná o logické východisko. Dívky nejpozději v době dospívání začínají chodit na preventivní gynekologické prohlídky, jejich tělo je kontrolováno, pozorováno a dozorováno. Sleduje se jejich menstruační cyklus, jsou vaginálně vyšetřovány, kontroluje se stav poševní sliznice i možná rizika vzniku závažných onemocnění. Nejintimnější části jejich těla se každý rok dotýká třeba i jiný lékař/lékařka. Je jim vštěpováno, že je žádoucí dovolit odborníkovi manipulovat s jejich tělem.
V těhotenství se pak tato doktrína ještě prohlubuje. V zemích globálního severu je zdravá žena, která spontánně počne dítě, po potvrzení diagnózy pravidelně sledována v těhotenské poradně a kromě pravidelných těhotenských prohlídek sledujících její zdraví se provádí i vyšetření, jako jsou genetické screeningy a podobně, které mají zaručit „dokonalý výrobek“ nebo případně včas upozornit na ten „nedokonalý“, a umožnit tak těhotenství ukončit. Mnozí zdravotníci neoznačují vyšetření jako dobrovolná, ale naopak jako povinná, žena často ani není informována o možných negativních či vedlejších účincích jednotlivých procedur. Diagnózou těhotenství se určí její pozice pasivní příjemkyně péče a role pacientky. V odborném článku „Metodika organizace Komplexní péče o těhotnou ženu v České republice“, jehož autoři jsou výhradně muži, konkrétně lékaři a zástupci pojišťovny VZP, se v textu dokonce nachází údajně „nadsazený‟ příklad, ve kterém těhotná žena vystupuje v roli „nezletilé školačky‟ a lékař jako její „zákonný zástupce‟.
Dohled ale pokračuje i při porodu, kdy je sledován a hodnocen jeho průběh, a vše je vedeno k tomu, aby kontrolované procesy probíhaly pod expertním dozorem. I zde se zcela bez pochyb považuje za samozřejmé, že žena odevzdá své tělo instituci a odborníkům ve prospěch narození zdravého potomka. Úkony poskytované jak porodní asistentkou, tak lékařem jsou vysoce standardizované, preferuje se medicinalizace porodu a aktivní přístup k jeho průběhu, přičemž se mnohdy argumentuje jedinou větou: „Přece nechcete zabít své dítě!“ Výsledek porodu se jako dobrý hodnotí pouze na základě fyziologických funkcí ženy a dítěte. Psychické dopady traumatických porodů se dostávají do povědomí laické i odborné veřejnosti jen pozvolna, u poporodních sexuálních problémů, které jsou výsledkem zažitého násilí, to probíhá ještě pomaleji. Upozornění na porodnické násilí například ve Strategii pro rovnost žen a mužů na léta 2021–2030 vyvolalo silnou vlnu nevole a odporu mezi čelními představiteli České gynekologicko-porodnické společnosti. Ta udává doporučení pro poskytování porodní péče v České republice a zcela popírá, že by se cokoliv násilného či nehumánního u porodu v českých porodnicích dělo.
I přesto mnohé ženy odcházejí z porodnice traumatizované a s pocitem, že jejich tělo již není jejich, že jim byl ukradený porod a první chvíle, hodiny, dny s dítětem. Pomoci a podpory se nedočkají ani v šestinedělí. Fungující systém péče o ženu po porodu neexistuje. Setkávám se s tím denně. Třeba tento text jsem z většiny napsala na sesterně porodního sálu v nemocnici, kde pracuji a kde jsem čekala na porod své klientky. Vybrala si mě ke svému druhému porodu po první, velmi traumatické zkušenosti. Porod nakonec proběhl velmi intenzivně a krásně. Žena porodila ve svém tempu, v poloze, kterou si intuitivně vybrala, zcela bez poranění, krásné zdravé dítě, které jí bylo ihned přiloženo na hruď. Moje role byla čistě provázející. Respektující jednání u porodu po předchozí traumatické zkušenosti je pro ni a její budoucí život zcela zásadní, a především psychicky léčivé. Umožňuje jí, aby si vzala svůj ukradený porod zpět.
---
Magdaléna Ezrová (* 1985) vystudovala porodní asistenci na Západočeské univerzitě v Plzni. Diplomovou práci Antropologie porodu obhájila na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Je prezidentkou Unie porodních asistentek, členkou Komise pro porodnictví při Ministerstvu zdravotnictví. Kapitolami „S bolestí roditi budeš“ a „Řezání a stříhání: kulturní zásahy do integrity ženského těla“ přispěla do kolektivních monografií Tělo 2.1 (2020) a Tělo 3.0 (2021) Pracuje na porodním sále v Rakovníku.
