Kolonizace vesmíru. Utopie nebo nevyhnutelná budoucnost?
Vize člověka chodícího po jiných planetách se v různých vlnách objevuje v historii od nepaměti. S rostoucími technologickými možnostmi se o této vizi přestává mluvit jako o utopii a formují se konkrétní plány. Jakékoliv trvalé působení člověka na jiných planetách je ale natolik obrovskou výzvou, že se její udržitelná realizace může posunout klidně i o několik dalších desetiletí. V čem tedy spočívají hlavní překážky a co by nám trvalá přítomnost ve vesmíru mohla přinést?
Tou paradoxně nejzásadnější překážkou je racionalizace celého úsilí. Z hlediska vědeckého poznání jsou robotické mise nesrovnatelně levnější. Bez výrazných problémů lze vyrábět identické roboty na jiná místa téže planety a mise se výrazně neprodraží. Oproti tomu zajištění přežití lidské posádky je ohromně složitý úkol. Na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) jsme si sice ověřili, že jsme schopni zajistit trvalé přežití lidí na technologiích zajišťujících život. Také jsme si ale v únoru ověřili, že pokud má kosmická loď přepravující lidskou posádku poruchu, jsme schopni ze Země na oběžnou dráhu poslat okamžitě záchranu v podobě náhradní lodi. Něco takového na Marsu zpočátku nebude možné. Technických potíží je při misi do hlubokého vesmíru mnoho a současný globální ekonomický systém postavený na neoliberální racionalizaci bohatství v individuální neomezené konzumaci nedává moc prostoru k budování monumentů. Trvalá základna na jiné planetě je svým způsobem kulturní monument, protože nám roboti zajistí vědecké znalosti za zlomek peněz.
Obrovský problém je lidské zdraví. James Logan, svého času pracující v NASA jako expert na lidské zdraví ve vesmíru, před několika lety na konferenci v americkém Austinu argumentoval, že dlouhodobé mise do vesmíru s lidskou posádkou jsou „zombie ideas“. Lidé jako on se je snaží znemožnit pro jejich naprostou iracionalitu, s vědomím citlivosti lidského zdraví na nehostinné prostředí vesmíru, a i když se jim to podaří, za nějakou dobu se tyto nápady opět vrátí zpět.
Loganův hlavní argument spočívá ve vcelku neoddiskutovatelném faktu, že ve vesmíru se neustále snažíte člověka zachránit před smrtí. Radiace je obrovský problém, který na oběžné dráze ve výšce ISS, cca 400 kilometrů, jednoduše není díky přítomnosti magnetického pole Země. Loď na cestě k Marsu bude muset mít až 15 centimetrů tlustou stěnu z vody nebo ze speciálních materiálů od olova, hliníku po polyethylen, aby byly všechny typy radiace odstíněny – primárně z jednoho směru, tedy ze Slunce, ale ani radiace z hlubokého vesmíru není zanedbatelná. 20 centimetrů polyethylenu kolem kosmické lodě o 200 kubických metrech by vážilo 60 tun, a to se bavíme pouze o štítu proti radiaci. Na Marsu by lidé museli žít ideálně v podzemí, ve tmě, v takzvaných lávových tubusech, protože Mars magnetické pole nemá. Nakonec radiaci ideálně neodstíní ani skafandr. Lidé tudíž budou mít v důsledku radiace závažné zdravotní problémy, což je jak praktický, tak etický problém.
Gravitace se ale už vůbec nedá vyřešit. Reprodukující se myši na ISS měly z 92 % potomky neschopné přežít, ti zbývající byli zcela zásadně postižení. Lidé v nízké gravitaci začínají do roka ztrácet zrak. Nechat je roky na Marsu, kde sice gravitace je, byť menší než na Zemi, problém neobchází, pouze prodlužuje v čase a zdravotních problémů nízké gravitace je kromě ztrácení zraku celá řada, například řídnutí kostí. Důsledky nízké či nulové gravitace na lidské zdraví jsou naprosto zdrcující, v řádech let neúnosné, vedoucí k vážným zdravotním potížím až smrti. Člověk je produktem evoluce na planetě Zemi, na kterou se adaptoval. Umělá gravitace rotujících základen nebo kosmických lodí zase vytváří strukturální tlak na jejich konstrukci, která může po čase popraskat a roztrhnout se. Orbitální stanice kolem Marsu tedy také nejsou zatím řešením, protože neznámě tak kvalitní materiály, aby dávalo ekonomický smysl stavět rotující základnu, jakkoliv se o to některé skupiny lidí za pomocí miliardářů snaží. Na Zemi tyto problémy jednoduše nemáme, tak proč bychom ji měli opouštět? Otázka, kterou kladou skeptici.
Ideál kosmopolitní jednoty
Na druhou stranu cesta lidí do vesmíru otevírá okno do zcela neprobádaných končin, což je cesta, kterou se lidstvo vždy ubíralo. Lidská zvědavost a důvtip řešit komplexní problémy jsou hnacím motorem života. Vize kolonizace vesmíru jsou ohromnou idealistickou motivací mladé generace jít studovat obory, jejichž uplatnění může pomoci k podobné lidské cestě do neznáma. Protože se jedná de facto o jakékoliv obory, může se vize kolonizace stát základem motivace ke studiu obecně. Překonávání zdravotních výzev může otevřít úplně novou kapitolu medicíny. Navíc přítomnost člověka ve vesmíru má až mystické efekty na astronauty, kteří po návratu ztrácejí pocit příslušnosti k menší skupině (národu) a vnímají se jako vyslanci lidstva (takzvaný overview effect). Politické důsledky koordinovaného úsilí mohou otevřít novou kapitolu celoplanetární spolupráce.
Politická stránka kolonizace vesmíru je nesmírně komplexní, otevírající celou řadu potenciálních scénářů, od opakující se historie po kosmopolitní jednotu. Pro ten druhý scénář existuje jeden silný argument. Mezinárodní kosmické právo je totiž napsané až překvapivě kosmopolitním tónem, který říká, že astronauti jsou vyslanci lidstva, státy si nesmí přisvojovat území, vesmír je otevřený všem k prozkoumání, všichni si musí v případě nouze vzájemně pomoci, vesmír jako celek se musí využívat pouze k mírovému účelu, nebo že přístup do vesmíru musí být umožněn všem bez ohledu na míru ekonomického rozvoje. Všechny tyto ryze kosmopolitní principy, které samozřejmě spousty mocichtivých států provokují, jsou nicméně základem budoucího politického systému ve vesmíru, má-li se budoucí ústava kolonie na jiné planetě o něco opřít.
S tím souvisí i používání slova „kolonizace“. Jakkoliv jsme v Evropě kritičtí ke koloniální historii předcházející vzniku USA, jsou to paradoxně spíše američtí než evropští autoři, kdo použití slova „kolonizace“ z historických důvodů považují za nepřijatelné a navrhují slovo „settlement“, tedy osídlování. Avšak osídlení je příliš technicistní termín, kolonizace s sebou nese podtext kulturního vlivu. Kolonizace jiných planet nebude mít destruktivní efekt na místní kultury, jako tomu bylo v minulosti na Zemi, naopak v kontextu kosmopolitního mezinárodního kosmického práva je vhodné slovo kolonizace používat, abychom budoucímu trvalému osídlení poskytli výchozí základ pro jejich ústavní pořádek a mezinárodní (meziplanetární) vztahy. Mezinárodní kosmické právo svým způsobem odráží kulturu celého lidstva tím, že kodifikuje vizi rozvoje lidstva do budoucna, na které se všichni shodli.
Technologické spojenectví
Vývoj technologií je další nesmírně důležitou součástí úsilí, které v sobě skýtá spousty příležitostí. Všechny významné vesmírné mise přinesly technologie, které dnes používáme na každodenní bázi. Příběhy vedlejších produktů, takzvaných „spin-offs“, známe asi všichni: od ušních implantátů přes digitální fotoaparáty po mrazem sušené ovoce. Pro politickou spolupráci jsou ale podstatnější velké technologické komplexy, které v případě multigenerační mise mohou stimulovat mezinárodní spolupráci.
Rusko a USA jsou na pokraji přímého konfliktu. Tento text vznikal den poté, kdy Rusové nezodpovědným chováním zničili americký špionážní dron nad mezinárodními vodami v Černém moři, přesto spolupráce na ISS po roce války na Ukrajině nezaznamenala významné potíže. Celá teorie kolem stimulace mezinárodní spolupráce velkými technologickými komplexy stojí na několika málo příkladech.
Typickým, již zmíněným příkladem je Mezinárodní kosmická stanice. Mezi další se řadí například částicový urychlovač v CERNu, který navíc vznikal jako mezinárodně bezpečnostní, a nikoliv vědecký projekt, protože po druhé světové válce bylo třeba zajistit, aby další výzkum nukleární fyziky byl co možná nejvíc civilní. Fyzikům se tak splnil sen o částicovém urychlovači díky světové válce.
Oproti tomu fúzní reaktor ITER už vzniká jako civilní projekt s potenciálem zajistit obrovské množství energie, která by lidstvo zbavila závislosti na fosilních palivech. Protože se ale jedná o komplexní projekt bez okamžité potřeby, výsledek vznikne s trochou štěstí za půl století od jeho započetí. Kompaktní fúzní reaktor by řešil i radiaci tvorbou elektromagnetického pole kolem kosmické lodi během cesty na Mars, zajistil by dost energie pro základnu na jiné planetě, ale nakonec třeba i pro nějaké město na Zemi. ITER je gigantický, v historii lidstva nejkomplexnější projekt na desítky let, kterého se účastní ty nejsilnější státy světa. Kompaktní fúzní reaktory mají šanci vzniknout dříve, investice se do nich poslední dobou jen hrnou a plán o základně na Měsíci by je mohl značně urychlit s potenciálem zbavit nás fosilních paliv na Zemi, a předejít tak klimatické katastrofě.
Posledních sto padesát let se racionalizace vědeckého výzkumu řídí takzvaným modelem lineárního vývoje spočívajícím v racionalizaci základního výzkumu coby předchůdce výzkumu aplikovaného, který zajistí předpoklady průmyslové výroby. Debaty o smysluplnosti vědeckého bádání se pravidelně stáčí k okamžité aplikovatelnosti nového poznání. Nicméně ona aplikovatelnost se už podrobnějšímu kritickému zhodnocení nevystavuje, jelikož užitnost na trhu v konzumně orientované společnosti je svatý princip přínosu lidské aktivity k lidskému blahu, o kterém se nediskutuje. Společenské vědy tímto nešvarem trpí obzvláště.
Paralelně se otevírá debata, publikovaná nedávno v časopise Nature, o postupném vytrácení se disruptivních (zlomových) vědeckých objevů. Vysvětlení může být mnoho, například od typicky antropocentrických argumentů, že víme o světě už skoro všechno, po vliv neoliberální agendy vyžadující právě výše uvedený model smysluplnosti vědeckého bádání ve prospěch konzumního modelu života a znemožňujícího naplňování velkých ambiciózních projektů, na kterých by se podílelo lidstvo jako celek. Právě taková spolupráce by ale mohla mít dalekosáhlé politické důsledky. Je tedy na místě se bavit o ultra-ambiciózních cílech lidstva nejen pro naplnění idealistických snů, ale také proto, že může vlády posadit k jednomu stolu, jak se stalo v případě CERNu, ISS nebo ITERu.
Chystané základny na Měsíci
Vraťme se tedy zpět na začátek: Má kolonizace vesmíru smysl? V současnosti probíhají přípravy na trvalou základnu na Měsíci pod hlavičkou programu Artemis. Česká republika nedávno přistoupila k dohodě Artemis Accords, čímž se stala součástí mezinárodní koalice budování trvalé základny na Měsíci, jak jinak než pod vedením USA. Čína má vlastní plány, a USA si dokonce před lety, po čtvrtém pokusu Číny vstoupit do ISS, schválily zákon zapovídající spolupráci s Čínou na vesmírných projektech, což vedlo k extrémně prudkému zrodu čínského kosmického programu, který by se neměl brát na lehkou váhu.
Máme tu tedy poměrně pravděpodobnou situaci, kdy koalice vedená USA bude soupeřit s Čínou o „dobývání“ Měsíce. Vzhledem k tomu, že nepůjde pouze o jakýsi první dotyk povrchu, ale založení základen, můžeme očekávat první geopolitický spor na Měsíci. Základna totiž bude potřebovat vodu, voda je na Měsíci k dispozici pouze kolem pólů v trvale zastíněných kráterech, a těch je jen několik. Artemis Accords navíc obsahují relativně sporné ujednání o takzvaných bezpečnostních zónách, tedy oblastech, kam volně řečeno jiní nesmí, aby nezpůsobili bezpečnostní incident. O tom, zda se jedná o přisvojování si území zakázané mezinárodním právem, se sice vedou spory, ale vznik základny to zcela jistě nezastaví.
Základny na Měsíci tak budou prvními koloniemi člověka ve vesmíru. Protože si každá ponese svůj kulturní původ v podobě lidské posádky, je vcelku jisté, že jedna bude „západní“, druhá čínská. Rusové se nejspíš vyčerpají v toxickém přesvědčení o vlastní ruské velikosti na Zemi. Bohužel žádná z plánovaných základen nebude vyslankyní celého lidstva, protože tomu naše sociální, kulturní i politické předsudky zamezí. Vzhledem k blízkosti Měsíce se zdravotní problémy vyřeší častým střídáním posádek a postupným zjišťováním, jak se lidskému tělu ve vesmíru daří, což mu pomůže opět více porozumět, a posunout tak naše znalosti uplatněné v praktické medicíně. Technologický výzkum zajistí nové vedlejší produkty a vznikne možná i nějaký ten monument.
Nakonec tedy kolonizace vesmíru nebude tou fantastickou vysněnou budoucností lidstva, jako spíše klasickým geopolitickým problémem, známým na jedné straně z historie a s mnoha pozitivními důsledky na straně druhé. Předchozí ideály bych ale neopouštěl, protože se bude bezesporu jednat o bezprecedentní výzvu, jejíž důsledky – už třeba jen urychlení vývoje fúzních reaktorů – mohou pomoci při řešení klimatické krize, a mohou mít tedy zcela zásadně pozitivní dopad na náš život na Zemi.
Skepse vůči významným politickým změnám směrem ke globální spolupráci v důsledku takto monumentálního projektu je sice na místě, nicméně jak historie ukázala, demokracie sice přináší hádky, ale také bezpečnost a dlouhodobou politickou stabilitu. Bude-li jedna základna na měsíci demokratická a druhá totalitní, vznikne třeba další jasný příklad, kterým směrem se má lidstvo vydat. Důvodů k promýšlení úsilí kolonizovat jiné planety máme tedy nakonec relativně dost.
---
