Evropské hodnoty versus politická krize
Esej pochází z Revue Prostor č. 80, Spor o evropské hodnoty - klíč ke společné budoucnosti, které vyšlo v roce 2008 během českého předsednictví Evropské unie.
V současné době se evropská politická integrace zdá být v krizi. Společné rozhodování všech členských států se nedaří, francouzský prezident a německá kancléřka se stále častěji scházejí spolu s dalšími představiteli velkých zemí, aby iniciovali a prosadili nezbytné kroky. Podle jednoho z názorů vznikla tato politická krize z napětí mezi stále se rozšiřující Evropskou unií a neschopností zároveň dotvářet evropské společenství do skutečně společně jednajícího útvaru – a to zejména v takových oblastech, jako je společná zahraniční, bezpečnostní, energetická a klimatická politika.
V roce 2004 se Evropská unie rozšířila o státy, které nebyly na členství plně připraveny, a následným přijetím Rumunska a Bulharska v roce 2007 patrně přepjala své síly. Nejde přitom o vnější kritéria členství, která byla z větší zčásti splněna, ale o hodnotový stav dotyčných společností. Ten je v řadě případů katastrofální, především pokud jde o korupci a s ní spojenou neprůhlednost rozhodování státní správy. Elity Evropské unie podlehly názoru, jenž byl spíše zbožným přáním, že nedostatky a vady se postupně odstraní. Jenže ani původní členské státy na tom nejsou po hodnotové stránce nejlépe, protože většina globálních problémů tohoto světa nepřispívá k upevnění tradičních hodnotových orientací. Je proto dnes již obecně přijímanou skutečností, že unie sedmadvaceti států není schopna všech žádoucích a potřebných společných politik, ačkoli kvůli tomu evropská společenství vlastně vznikla. Při pokusu o odpověď na otázku, proč tomu tak je a bude, je třeba vyjít z toho, že tradiční evropské hodnoty, na jejichž základě integrace vznikla, jsou dnes poněkud odlišně vnímány v západní a východní části Evropy, což také znemožňuje společné jednání.
Solidarita versus neochota k oběti
Každé společné jednání stojí na určitých předpokladech. Mezi ně patří solidarita, jenž například funguje v rodině nebo ve společnosti mezi generacemi. Funguje také mezi západními státy Evropské unie, protože mají dlouhou společnou historii a vytvářejí už po řadu staletí jeden civilizační okruh. Evropská integrace vznikla ze společného rozhodování především Německa a Francie, s nimiž šly od počátku Itálie a státy Beneluxu. Čili státy, které mají na kontinentu už od středověku velmi dlouhou a vzájemně propojenou historii, která je naučila, že prohra nebo vážné oslabení jedné země může nakonec ohrozit všechny. Nebo že snaha o nadvládu či jenom dominanci jedné země vždy nakonec vyústí v násilí jedněch proti druhým a nakonec poškodí všechny. Proto byla filosofie Vídeňského kongresu po napoleonských válkách orientována na rovnováhu hlavních evropských mocností, i když to byla rovnováha pouze dynastických nároků na moc bez jakékoli demokracie. Tu v Evropě zavedla až evropská integrace, v níž jsou všechny státy, ať již malé nebo velké, rovnoprávné, i když se fakticky v řadě aspektů liší. Na počátku integrace stály, jak již bylo řečeno, tři velké státy (Německo, Francie a Itálie) a tři malé (Belgie, Nizozemsko a Lucembursko), jejichž představitelé jednali společně a solidárně, v duchu vytvářejícího se nového nadnárodního evropanství. Tyto a další země evropského Západu nikdy také neopomněly vyjadřovat a i praktikovat solidaritu se zeměmi za železnou oponou.
Od roku 2004 mají ale mnozí na západě Evropy pocit, že právě solidarita novým členským zemím mnohdy chybí. Chtějí z procesu integrace získávat hlavně výhody a nechtějí mnoho obětovat nebo alespoň vyjít vstříc naléhavým potřebám těch druhých. Po pádu sovětského impéria v Evropě si úzkostně střeží nově získané suverenity, ale mají již málo smyslu pro skutečnost, že je to právě evropské společenství, které jim může poskytnout největší garance jejich státností. Vzpomeňme si jenom, jak urputně bojovali v Nice Poláci o váhu svých hlasů v evropských institucích a jak dlouho blokovali přijetí dalších upravených smluv. Jako by nevěděli, že v konečných výsledcích rozhodování budou hrát roli variabilní koalice velkých a malých států, a ne pouhé aritmetické většiny. Že svobody a práva jednotlivých států se v Evropské unii mohou nejlépe hájit společně a v kooperaci, protože zatím všechny členské země patří do jednoho kulturního okruhu, jenž historicky vyrůstal z jedněch společných politických a duchovních tradic. Tyto tradice se mohou různě interpretovat a zdůrazňovat, ale jedno je téměř jisté: specifikum Evropy spočívá také ve schopnosti zásadní reflexe vlastních dějin a vyvozování určitých důsledků z prožitých zkušeností – a to převážně těch nejhorších. Například evropská integrace by nevznikla bez Verdunu, ale hlavně bez milionů mrtvých druhé světové války. Strašlivé zkušenosti s hnědým i rudým terorem mající za následek ztrátu hodnoty lidského života nakonec přivedly první představitele evropské integrace k návratu k základním evropským hodnotám.
K nim vedle evropské solidarity patří hodnoty evropského politického života, jež pocházejí z křesťanství, některé ze starověkého Řecka a Říma či později z osvícenství. Jde o hodnoty, které Evropu od jejích počátků odlišovaly od jiných kulturních okruhů a k nimž se Evropa vracela v osudových okamžicích svých dějin, aby z nich načerpala inspiraci a sílu pro nové začátky. Jenže problém byl a je v tom, že žádné hodnoty neleží někde ukryty a nestačí je jen znovu odkrýt a navázat na ně. Předně tu musí být politická vůle, která se rozhodne uvést je znovu v život tím, že je nově vyloží a ztvární.
Důstojnost člověka versus sametový despotismus
Když se podíváme na otce-zakladatele evropské integrace, vidíme, že to byli téměř všichni křesťanští demokraté, kteří se snažili ve své politické činnosti uplatňovat křesťanské hodnoty. Vezměme například dvě nejvýraznější postavy otců-zakladatelů, Konráda Adenauera a Roberta Schumana. V jejich zásadních politických projevech se můžeme setkat s odkazy na jednu z hlavních evropských hodnot, týkající se postavení člověka. Oba často mluvili o důstojnosti člověka jako té hodnotě, která musí být základem nové demokratické politiky v poválečné Evropě. Činili tak nejen proto, že totalitní systémy právě tuto důstojnost člověka systematicky pošlapávaly a ničily, ale také proto, že se podle jejich názoru Evropa nemohla nově konstituovat jinak než na evropských křesťanských hodnotách. Dávají totiž člověku možnost svobodného života, a přitom je to svoboda v rovnosti, protože lidé jsou si před Bohem všichni rovni. Když Alexis de Tocqueville na počátku 19. století uvažoval o demokracii v Americe, došel k názoru, že demokratická idea politické rovnosti lidí tam má křesťanské kořeny, a ne pouze racionální, osvícenské. Jinými slovy, demokracii do Ameriky nikdo neimportoval, ale přijela v srdcích věřících, kteří byli v Evropě pronásledováni pro svou víru a odhodlali se vydat na cestu přes oceán.
Evropská integrace mohla začít jen jako sled svobodných politických činů svobodně zvolených evropských reprezentací – jen tak mohla navázat na specifické evropské politické hodnoty, protože se v podstatě jedná o hodnoty lidské svobody. Přitom je to svoboda v tomto světě, svoboda realizovatelná v politice a ekonomice. Nikdo ji lidem nepřiděluje a milostivě nepřiznává, je dána tím, že jsme lidské bytosti a jsme součástí nějakého lidského společenství. Je Božím darem, stát nám ji nedává, může ji ale omezovat. Od toho je pak demokracie, aby si ji občané vymáhali a bránili ji. A i když se nám zdá, že hodnoty solidarity, důstojnosti a svobody člověka nemají už v dnešní Evropě tu váhu, jakou by měly mít, nelze popřít, že se stále v nových podobách objevují a uplatňují.
Vedle nich se ovšem často objevují i jiné svobody, individualistické, egoistické, vedené pouze materialistickými zájmy. Vzniká pak situace, v níž se normálním stal pocit, že lidé mohou své svobody jen velmi málo ovlivnit a jsou stále více odkázáni na to, co se stane ve světě financí, jak poroste nebo bude klesat hospodářský vývoj, jak se rozhodnou či nerozhodnou vlády, jaké zákony budou přijaty, aniž by o nich občané cokoli věděli atd. V duchovní oblasti jsou pak stále více ovlivňováni umně konstruovaným a manipulovaným veřejným míněním, jemuž bez odporu podléhají, protože je to mínění většiny. Tocqueville tomu říkal sametový despotismus. Nelze se pak divit dojmu, že člověk je v podstatě nesvobodný, že vzniká opět jakási rovnost v nesvobodě namísto rovnosti ve svobodě. Připomeňme si proto slova Svatého otce, jenž ještě jako kardinál Ratzinger napsal, že jeden z největších omylů od dob osvícenství je názor, že pokroky v oblasti vědecké, technické a hospodářské mohou sloužit jako základ pro získání lidské svobody.
Občan a jeho práva versus instituce
Mezi další základní evropské hodnoty, které ani zdaleka neztratily svůj význam, patří politické hodnoty řeckého světa. V posledních letech se objevila řada nových prací o tom, jak vlastně vznikl řecký svět, jak vznikla politika a demokracie. Řešila se také otázka, proč se tyto fenomény objevily právě v Řecku, a ne někde jinde, na jiném místě tehdejšího světa. Vysvětlení je jednoduché, ale ohromující. Od 8. století před naším letopočtem se postupně v tehdejším „řeckém“ světě objevují na řadě míst osídlení, menší společenství lidí, kteří jsou svobodnými vlastníky, začínají mluvit společným jazykem, řečtinou, a začínají si budovat politická zřízení, která se sobě velmi podobají. Šlo o polis, řeckou obec, založenou na základě svobodného vlastnictví a rozhodnutí jejích občanů vytvořit si svobodné politické zřízení, v němž budou na společných shromážděních a na základě určitých základních občanských práv rozhodovat jenom oni sami. Mezi tato práva patřila hlavně politická rovnost všech občanů, jejich právo svobodně mluvit na společných shromážděních a být voleni do jakýchkoli úřadů v polis.
Řekové ještě neznali přirozená práva člověka, z nichž vychází dnešní západní demokracie, ale jejich model politiky je pro nás trvalým odkazem, k němuž je třeba se také vracet. Tento odkaz je inspirující zvláště dnes, v dnešní situaci Evropské unie. Nemělo by se dnes zaprvé podléhat pokušení příliš obnovovat státní vlastnictví, protože to podlamuje zájem o politickou participaci občanů. Kdyby v tehdejším řeckém světě všechno patřilo jednotlivým panovníkům, nikdy by polis nevznikla. Evropské instituce by se měly dále demokratizovat, protože nic tak neprospívá obci jako možnost, aby o ní rozhodovali sami občané, i když ne na nějakých společných shromážděních. A konečně je důležité udržet evropské občanství jako to, co poskytuje zásadní politickou rovnost všem jeho nositelům. Také by se mělo více dbát na to, aby občanství Evropské unie bylo jakousi výsadou či spíše hodnotou samo o sobě tak, jak to chápali Řekové nebo Římané. Evropská unie musí být otevřeným společenstvím, ale politicky a hodnotově výrazně rozpoznatelným. Zatím k tomu má ale ještě poměrně daleko.
