Geofágie: pojídání země a světa skrze digitální obrazy (2)

Zrak i čas, fotografie i obraz na sítnici prochází žaludkem, představám o oddělené duši a tělu navzdory. Druhá část textu.

První část textu o vztahu vidění a těla, který rozbíjí ustálené kategorie lidského a nelidského najdete tady.

Pojídání tkaniv světa mění něco v nás, a to dualismu materiálna a ne-materiálna navzdory bez rozlišitelnosti skrze dualismus materiálna a ne-materiálna: jsme totiž součástí světa a svět je zase součástí nás. Tento dualismus je ale nutno zbořit nejen v oblasti recepce vizuality a její technické produkce, ale i v oblasti její technologické produkce. Přejděme nyní od recepce a tvorby vizuality i k technologiím, které ji umožňují, protože, jak jsem popisoval v první části textu, svět a země jsou protnuty. Vraťme se tedy nohama pevně na zem. Při tvorbě elektronických zařízení ze země z ní rveme její kovy a nerosty. Čerpáme její vodu. Znečišťujeme vzduch. Všechna tato destrukce je zároveň tvorbou. Neživému je vdechován pohyb skrze rozdělování a spojování do nových celků. Procesem alchymie přichází komputační technika k životu. Stroje začínají dýchat. Dochází k metamorfóze země v něco, co se dá následně konzumovat i v rámci jiného způsobu, třeba jako obraz na obrazovce počítače. Spolu s konzumací světa konzumujeme i zemi. Nemusíme si představovat obří entitu, pojídače světů z dalekého vesmíru, který otevře ústa a kus země ukousne svými zuby. Činíme tak sami. Země je naším každodenním chlebem. Nemetaforicky (chléb je z obilí a obilí z hlíny). Konzumujeme zemi a přeměňujeme ji na část sebe samých. Země potom ve vztahu vzájemnosti konzumuje nás a přeměňuje nás na součást sebe samé. Jak jsme viděli už výše: elektronická zařízení tvoří nejen lidé, ale i země.[1] Na okamžik se vytrhneme z hlíny a následně se do ní navrátíme. K výměně látek i energie dochází zcela nepřetržitě.

Pojídáním obrazů tedy nepojídáme jen abstraktní ne-materiální obrazy, protože obrazovky počítačů jsou materiální: pojídáme i zemi, půdu, oceány, vzduch, chlad, bolest a energii i životy jiných (nejen lidských zvířat a tvorů). Notebook, na kterém právě píšu tenhle text, je placen lidským dechem: uhelným znečištěním vzduchu (Jussi Parikka uvádí, že 81 % energie spotřebované během života počítače je vynaloženo už na jeho výrobní proces, který se odehrává hlavně v zemích s vysokou spotřebou uhlí),[2] nesmíme zapomenout ani na dolování nerostů a plíce horníků těžících minerály a vše potřebné pro výrobu našich přístrojů. Tím to ale nekončí. Naše přístroje jsou také leštěny: „Hliníkový prach je jedním z přebytečných ,produktů’ výroby výpočetních technologií, například leštění krytů na iPady. Miniaturní částečky prachu s sebou nesou dvojí riziko: jsou vysoce hořlavé, a co je důležitější, můžou dělníkům přivodit řadu plicních onemocnění.“[3] Z plic odnímá potom (non-humánní) elektronické zařízení dech ještě naposledy při své kremaci, kdy se přístroj „stává součástí elektroodpadu, který poškozuje životní prostředí znečišťováním řek nebo spalováním. Spalování pak produkuje toxické výpary, které zanášejí nervové soustavy špatně placených dělníků v Číně, Indii a Ghaně.“[4]

Zatímco na začátku tohoto textu bylo použito slovo „sublimace“ ve smyslu povstávání něčeho hůře uchopitelného, dechu nebo světa z něčeho, co může působit pevněji, tedy ze země, všimněme si, že v tento moment ztráty dechu dochází k pravému opaku, k desublimaci: dech se vytrácí a tělo je činěno postupně bezvládným. Pojídači země neustále rozřezávají plíce dehumanizovaných a zároveň rozbolavělých lidí-čísel, jejichž bolesti a nářky si ani nedovedou představit. Z této bolesti a nedýchající dýchací soustavy člověka-čísla se poté zrodí jako fénix z popela krásný motivační obrázek s citátem Arthura Schopenhauera, který hlásá: „Zdraví není vším, ale bez zdraví je všechno ničím.“[5] Jiný pojídač země zase právě píše tuto esej a jiný pojídač země zase tuto esej právě čte.[6]Když o tom přemýšlím, vždy se narušuje moje integrita a moje myšlení kolabuje do neuchopitelnosti.

Tento kolaps však nemusí být nutně negativní. Je nutno brát v potaz brutalitu a to, co do našich struktur myšlení nezapadá. Být ztracen není vždy negativní, protože v situaci ztracenosti lze objevovat neznámé. Když něco naše myšlení narušuje, může nás tato situace otevírat vůči přemýšlení novým způsobem. Ignorování většinou problémy nevyřeší. Někdy je třeba vztahovat se k věcem jinak, než jak se vztahujeme. Tato změna s sebou však nese i jakousi destrukci: ta ale nemusí být nutně negativní. Existuje i destrukce afirmativní (či přitakávající) – tedy taková, která rozkládá věci v prach, aby z tohoto prachu povstalo něco nového.[7] Pojídání země i světa odkazuje jak k procesu destrukce, protože konzumací jsou věci ničeny, tak zároveň i k procesu transformace, protože konzumací vzniká něco nového (ne vše však musí tento text nutně prozkoumávat). Svět i země se neustále transformují a pojídání je vzájemné.

Experimentujícím myšlením v podobě imaginace geofágie jsem se v tomhle textu právě pokusil o transformaci, jiný způsob myšlení. Takový, který chce vyjít z dualistických protipólů směrem k jejich reflexi a ukázat komplexní vztah, v němž jsou země-svět propojeny. Kromě narušení dualismu materiálnosti a nemateriálnosti se jedná i o narušení dualismu člověka a světa: člověk je tvořen reorganizací půdy a do půdy se také vrací. Pojídáme zemi. Země pojídá nás. Pojídáme svět. Svět pojídá nás. Připomeňme si, že „svět je (…) tvořen z látky samého těla.“[8] Oddělováním sebe sama z kontextu země a oddělováním země z kontextu sebe ignorujeme otázku vzájemnosti a ekologických problémů. Imaginace geofágie může směřovat k poukazování na vzájemnost vztahů spíše než na jejich oddělování. Tento text pak v rámci promýšlení geofágie neklade důraz na jednotu a kontinuitu, ale ponechává prostor vzpírání se normám tradičních akademických textů skrze momenty nesourodosti či nesrozumitelnosti, které nutí pohybovat myšlením. Klade tak důraz na experimentování s různými způsoby toho, jak se dá myslet a vidět, protože rozlamování sebe sama a otevřenost vůči světu i zemi jsou podmínkami produktivního růstu.

Tomáš Samek studuje nová média na FF UK, píše filozofické texty (je inspirován posthumanismem, Nietzschem, feminismy nebo queer teoriemi), věnuje se umění a je členem spolků Artbiom a Aignos.

Literatura

Bazin, André. „The Ontology of the Photographic Image“. In: What is Cinema? Přeložil Hugh Gray. London: University of California Press, 1967, s. 9–16.

Blohal, Vít a Kovačeva, Elizabet. „Úvod: Xenofeminismus 010“. In: Bohal, Vít (ed.) a Kovačeva, Elizabet (ed.), (xeno)feministická čítanka. Praha: Display, 2021, s. 7–19.

Bulb, Emmanuel a Kern, Elena a Ebert, Dieter a Bach, Michael a Tabartz van Elst, Ludger. „Seeing gray when feeling blue? Depression can be measured in the eye of the diseased“ in: Biol Psychiatry: 2010 Jul 15;68(2), s. 205–208.

Deleuze, Gilles a Guattari, Félix. Tisíc plošin. Přeložila Marie Caruccio Caporale. Praha: Herrmann & synové, 2019.

Dykast, Roman. Hudba věku melancholie. Praha: TOGGA, 2005.

Janečková, Hana a Shildrick, Margrit a Kolářová, Kateřina. „Monstrozita, touha a smrt“. Přeložil Vít Bohal. In: Janečková, Hana (ed.) a Jakalová, Zuzana (ed.), Multilogues on the now: o žlázách, membránách a dutinách. Praha: Display, 2011, s. 100–119.

Merleau-Ponty, Maurice. „Oko a duch“. In: Oko a duch a jiné eseje. Přeložil Oldřich Kuba. Praha: Obelisk, 1971, s.7–34.

Nietzsche, Friedrich. Radostná věda. Přeložila Věra Koubová. Praha: Aurora, 2001.

Parikka, Jussi. Co je to archeologie médií?. Přeložil Michal Šimůnek. Praha: AMU, 2022.

Parikka, Jussi. Geologie médií. Přeložil Jan Petříček. Praha: Karolinum, 2020.

Petříček, Miroslav. Myšlení obrazem. Praha: Herrmann & synové, 2009.

Zuska, Vlastimil. Estetika: úvod do současnosti tradiční disciplíny. Praha: TRITON, 2001.

Spielrein, Sabina. „Destruction as the Cause of Coming into Being“. Journal of Analytical Psychology 39/ Volume 39, Issue 2 (1994), s. 155–186.

Líbilo se vám? Sdílejte