Geofágie: pojídání země a světa skrze digitální obrazy (1)

Zrak i čas, fotografie i obraz na sítnici prochází žaludkem, představám o oddělené duši a tělu navzdory

Tento text byl psán po dobu čtyř měsíců převážně do zápisníku v telefonu: útržkovitě ho tvořily různé verze mě. Byl neustále přepisován a skládán do různých verzí, z nichž následně vznikla verze tato. Podobně jako píšou Deleuze a Guattari v úvodní větě Tisíce plošin: „A jelikož byl každý z nás několikerý, tvořili jsme celý zástup.“ [1], tak i tato práce je spíše zástupem různých hlasů než hlasem jedním či sjednoceným. Počáteční (a zároveň nejdůležitější) inspirací mi byla umělkyně Eartheater, jejíž jméno mi posloužilo k přemýšlení o pojídání země a následně i pojídání světa.

Země a svět spolu totiž úzce souvisí. Země je pro nás prostorem, který bývá popisován jako spíše „fyzický“, jako půda, hlína, minerály nebo třeba voda. Tato země však sublimuje,[2] čímž vytváří prostor světa: jakéhosi horizontu, ve kterém jsme schopni se pohybovat i „jinak než pouze fyzicky“. Oba prostory se nikdy nedají (jinde než v prostoru jazyka) plně oddělit, stejně jako se nedá oddělit dualisticky „fyzický proces v mozku“ a „idea“. Zdánlivě pouze materiální předměty mívají vliv na věci, které se nám zdají jako nemateriální (třeba látky v mozku ovlivňují naše myšlenky a naši náladu) a věci zdánlivě nemateriální potom zase přetváří ty zdánlivě čistě materiální (třeba naše myšlenky a naše nálada ovlivňuje látky v mozku). Jedná se jen o jeden propojený a komplexní proces, který je poté následně rozřezán na dva až v naší řeči a v našem uchopování světa.

Svět jakožto horizont, prostor myšlení, něco, na co je nahlíženo, či struktura intencionálních (lidským pohledem se ustanovujících) objektů, je potom něčím pro člověka hrozně zvláštním a prchlivým. Máme tendenci činit plynulý svět i zemi kamennými a nehybnými: jen těžko si zvykáme na změny. To se týká i vizuality: Máme tendenci vizualitu konzervovat, vyrvat ji z toku trvání, vytvořit si fotografii a vlastnit tak něco z minulosti na chvíli jen pro sebe. Konzervovaná vizualita[3] je určitým rozlamováním a pojídáním světa. Svět je prostřednictvím konzervování neustále rozbíjen na kusy, které násilím vytrháváme z plynutí času a prostoru. Čas praská a stává se nelineární, lze se k němu vracet bez jasné kontinuity, protože nám i v přítomnosti zůstalo něco z minulosti. Filmový kritik a teoretik André Bazin by tvrdil, že fotografie je z psychoanalytického hlediska završením snahy o mumifikaci: ve fotografii se zachovává lidská podoba přesněji, než je tomu třeba v malovaných portrétech, což činí z fotky výborné médium k uchování času, ke konverzaci, k vyrvání.[4] Náš pohyb k těmto obrazům pak připomíná spíše věčný návrat a kruhovost, obrazy nejsou v poli naší pozornosti trvale, ale je k nim navracováno. Někdy bez našeho vědomí.

Jí se i očima. Oči jsou zároveň ústy, protože pojídají toto neustálé rozlamování vizuálna na kusy. Konzumované vizuálno se dostane skrze trávení do našeho metabolismu: viděné se stává naší součástí, má na nás vliv, hýbe námi. Možná to není vždy tak zřejmé jako při konzumaci jídla, ale skutečně se nám při vnímání obrazů mění něco v mozku tak, že se nám přepisuje paměť a jsme schopni si uchovávat vzpomínky, ke kterým se lze (někdy) vracet. To, že se obrazy stávají součástí, se někdy děje nepozorovaně, ale není to tolik odlišné od konzumace jídla v tom smyslu, že se obé při konzumaci stává součástí nás, má vliv na náš metabolismus, na naši energii, naše rozpoložení nebo i psychické a fyzické zdraví (tyto dva typy zdraví, stejně jako jiné dualismy, často zbytečně komplikovaně rozpojujeme).

Na rozdíl od konzumace jídla ústy je ale konzumace jednoho obrazu očima někdy dlouhodobější proces. Může trvat i nadosmrti. Je někdy kruhem. Věčným návratem. Neustále se navracejícím proudem. Fotky mrtvých lidí po střelbě. Legrační meme. Dítě bývalé spolužačky ze střední. Fotografie z pokusu o atentát na Václava Klause. Fotka posledního popraveného člověka v Česku. Sto třicet nejzajímavějších fotek židlí, fotka číslo osmnáct vás šokuje. Dítě, které umírá hlady. Erotická fotka. To všechno se zapisuje do našeho mozku, tvoří nás, má vliv na dávky serotoninu, dopaminu nebo kortizolu, ovládá náš dech, srdeční tep, formuje náš mozek, nebo i pocity v trávicí soustavě. Může se nám začít chtít zvracet, nebo se naopak cítíme těžce a ztratíme chuť k jídlu, nebo začneme mít hlad. Vizualitu trávíme. Po vizualitě hladovíme, či hladovíme z ní. Vizualita není nikdy jenom „čistě myšlenková“, to jenom platónská infekce snahou zbavit se našich těl[5] směrem k imateriálnímu ideálu nám tvrdí, že je.[6] Celé naše tělo je vizualitou protínáno. Z obrazů cítíme imaginární doteky a slyšíme imaginární zvuky.

Vnímání vizuálních obrazů nikdy není nemateriální. Je s člověkem vždy vzájemně a komplexně propojeno. Člověk je vždy pojídajícím a pojídaným zároveň. Filozof, jehož jméno zní jako název celkem obstojného francouzského krabicového vína, Merleau-Ponty, ve své fenomenologii vnímání tvrdí, že člověk je vždy dotýkaným i dotýkajícím se zároveň: Když se něčeho dotýkáme, cítíme dotek dotýkaného jen díky tomuto vzájemnému dotyku, díky vzájemnému vztahu.[7] Kdyby se nás nic nedotýkalo, žádný dotyk bychom necítili. Vztahy většinou nebývají jednostranné (tedy pokud se nejedná o vztah s mým ex). Člověk nikdy není autonomním subjektem či jakousi autonomní racionalitou. Nikdy není absolutně odděleným od svého kontextu[8] – děje se tak jen v jazyce, který používáme.[9]

I na poli vizuality se do aktu vidění propisuje vzájemnost: Vidoucí je vždy zároveň viděné. Vidíme jen díky tomu, že jsme mezi věcmi – mezi věcmi jsme tím, co je zažehnuto „jiskérkou“ mezi cítícím a pociťovaným.[10] Tento oheň pak „přestane hořet teprve tehdy, až nějaká tělesná příhoda uhasí to, co by nedokázala žádná jiná událost.“[11] Jinými slovy: jsme tvořeni materialitou země a země potom materialitou nás. Naše oči jsou dle Merleau-Pontyho „počítače světa“.[12] Bylo by zajímavé rozvinout tuto myšlenku a nepřemýšlet jen nad tím, jak my tvoříme počítače ze země, ale také nad tím, jak naopak země sama tvoří antropomorfní elektronická zařízení (nás) – a to vzhledem k tomu, že signály v mozku jsou přenášeny elektrickými impulsy, které putují nervovými vlákny, nebo proto, že svalové kontrakce jsou způsobeny elektrickými impulsy v nervových vláknech. Zatímco my tvoříme svá elektronická zařízení ze země, země je pak schopna tvořit svá vlastní elektronická zařízení sama ze sebe.[13]

Naše vidění je konstruováno. Vždycky vidíme už nějak, jak jsme se to naučili a jak jsme schopní. Třeba: naše vnímání bývá jazykem rozřezáváno na jednotlivé smysly, ačkoliv vždy vnímáme celkově (často i třeba přes hmat či chuť, které přichází v okamžiku pohledu na povrch něčeho, co se našeho těla bezprostředně nedotýká). Nebo: máme tendenci v rámci vidění světa vnímat 3D prostor, ačkoliv s ním nemáme skrze naše oči zkušenost, protože vidíme vše jen jako ploché. Nikdy nevidíme celý 3D objekt naráz.[14] Většinou také vidíme věci jako věci. Nepřemýšlíme nad jedinečností židle, na které sedíme, ale vnímáme ji jako „obecnou židli“. A když máme depresi, vidíme bledší barvy.[15]

Způsoby vidění se však mohou různě proměňovat. V pojetí Merleau-Pontyho jsme si už výše ilustrovali jeho tvrzení, že země (potažmo svět) a člověk jsou ze stejné látky, a právě díky tomu, že je člověk mezi věcmi jako věc, je mu umožněno vidět. Z této myšlenky musíme dle našeho oblíbeného filozofujícího krabicáku vycházet, když se chceme učit transformovat svoje vidění – musíme se učit vidět naším tělem a osvobozovat se od konstruktů, které v sobě máme (Merleau-Ponty si je však vědom, že se nikdy nemůžeme absolutně osvobodit, vždy se můžeme jen nějak nedokonavě osvobozovat). Například malíř v tomto kontextu zaujímá pozici někoho, kdo konstruuje nové vize, protože „mění svět v malbu tím, že propůjčuje své tělo světu.“ [16] Jeho duch vystupuje z očí a jde „na procházku do věcí, protože neustále zaměřuje své vidění na ně.“[17] Malíř na této procházce do věcí vidí různé barvy, tvary a linie. Nevidí věc jako věc, ale jako něco, co je  rozložené do jednotlivých částí. Do barev. Tyto barvy potom rekonstruuje v obraz, který v tomto kontextu není jen triviálním „zobrazením“ toho, jaká věc je, ale je jakýmsi znovu-konstruováním mnohosti barev do nové vize. Jinými slovy: imaginárno je diagramem života věcí v našich tělech,[18] které jsou potom tělem malíře zpracovány do média obrazu. Obraz je „nitrem vnějška a vnějškem nitra“.[19] Obraz není jen něčím, co je pouze „hezké“, má také velkou informační hodnotu, protože nám ukazuje, jak lze vidět a jak toto vidění lze konstruovat. Obrazem se myslí.[20]

Domnívám se, že tyto myšlenky by se v jisté rovině daly uplatnit na vizuální tvorbu obecně: od fotografie přes tvorbu digitální. Vizuální tvorba je vždy charakteristická tím, že nám ukazuje určitý způsob vidění světa. V tomto ohledu je pak vizualita charakteristická tím, že naše vidění může měnit. Slovy Miroslava Petříčka: „A řeknu-li, že vidím ten či onen obraz právě jako obraz, je to událost: obraz mne donutil změnit postoj, skutečnost se ukazuje jinak.“[21] Je důležité neustále a nedokonavě rozřezávat vlastní myšlení a snažit se s respektem a otevřeností přemýšlet i o tom, co se vzpírá našemu uchopování: vystupovat ze sebe samých a ze svých konstruktů. Vnímání obrazu může plynulost našeho vidění narušit, dezautomatizovat.[22] Tato dezautomatizace a důležitý moment zvláštnosti či nesnadné konzumace nás nutí v ideálním případě destruovat staré a otevírat se novému.[23] Budovat nové vize.

Líbilo se vám? Sdílejte