Geofágie: pojídání země a světa skrze digitální obrazy (1)

Tomáš Samek
22. 8. 2023

Zrak i čas, fotografie i obraz na sítnici prochází žaludkem, představám o oddělené duši a tělu navzdory

©️ Zuzana Kotrbová

Tento text byl psán po dobu čtyř měsíců převážně do zápisníku v telefonu: útržkovitě ho tvořily různé verze mě. Byl neustále přepisován a skládán do různých verzí, z nichž následně vznikla verze tato. Podobně jako píšou Deleuze a Guattari v úvodní větě Tisíce plošin: „A jelikož byl každý z nás několikerý, tvořili jsme celý zástup.“ [1], tak i tato práce je spíše zástupem různých hlasů než hlasem jedním či sjednoceným. Počáteční (a zároveň nejdůležitější) inspirací mi byla umělkyně Eartheater, jejíž jméno mi posloužilo k přemýšlení o pojídání země a následně i pojídání světa.

Země a svět spolu totiž úzce souvisí. Země je pro nás prostorem, který bývá popisován jako spíše „fyzický“, jako půda, hlína, minerály nebo třeba voda. Tato země však sublimuje,[2] čímž vytváří prostor světa: jakéhosi horizontu, ve kterém jsme schopni se pohybovat i „jinak než pouze fyzicky“. Oba prostory se nikdy nedají (jinde než v prostoru jazyka) plně oddělit, stejně jako se nedá oddělit dualisticky „fyzický proces v mozku“ a „idea“. Zdánlivě pouze materiální předměty mívají vliv na věci, které se nám zdají jako nemateriální (třeba látky v mozku ovlivňují naše myšlenky a naši náladu) a věci zdánlivě nemateriální potom zase přetváří ty zdánlivě čistě materiální (třeba naše myšlenky a naše nálada ovlivňuje látky v mozku). Jedná se jen o jeden propojený a komplexní proces, který je poté následně rozřezán na dva až v naší řeči a v našem uchopování světa.

Svět jakožto horizont, prostor myšlení, něco, na co je nahlíženo, či struktura intencionálních (lidským pohledem se ustanovujících) objektů, je potom něčím pro člověka hrozně zvláštním a prchlivým. Máme tendenci činit plynulý svět i zemi kamennými a nehybnými: jen těžko si zvykáme na změny. To se týká i vizuality: Máme tendenci vizualitu konzervovat, vyrvat ji z toku trvání, vytvořit si fotografii a vlastnit tak něco z minulosti na chvíli jen pro sebe. Konzervovaná vizualita[3] je určitým rozlamováním a pojídáním světa. Svět je prostřednictvím konzervování neustále rozbíjen na kusy, které násilím vytrháváme z plynutí času a prostoru. Čas praská a stává se nelineární, lze se k němu vracet bez jasné kontinuity, protože nám i v přítomnosti zůstalo něco z minulosti. Filmový kritik a teoretik André Bazin by tvrdil, že fotografie je z psychoanalytického hlediska završením snahy o mumifikaci: ve fotografii se zachovává lidská podoba přesněji, než je tomu třeba v malovaných portrétech, což činí z fotky výborné médium k uchování času, ke konverzaci, k vyrvání.[4] Náš pohyb k těmto obrazům pak připomíná spíše věčný návrat a kruhovost, obrazy nejsou v poli naší pozornosti trvale, ale je k nim navracováno. Někdy bez našeho vědomí.

Jí se i očima. Oči jsou zároveň ústy, protože pojídají toto neustálé rozlamování vizuálna na kusy. Konzumované vizuálno se dostane skrze trávení do našeho metabolismu: viděné se stává naší součástí, má na nás vliv, hýbe námi. Možná to není vždy tak zřejmé jako při konzumaci jídla, ale skutečně se nám při vnímání obrazů mění něco v mozku tak, že se nám přepisuje paměť a jsme schopni si uchovávat vzpomínky, ke kterým se lze (někdy) vracet. To, že se obrazy stávají součástí, se někdy děje nepozorovaně, ale není to tolik odlišné od konzumace jídla v tom smyslu, že se obé při konzumaci stává součástí nás, má vliv na náš metabolismus, na naši energii, naše rozpoložení nebo i psychické a fyzické zdraví (tyto dva typy zdraví, stejně jako jiné dualismy, často zbytečně komplikovaně rozpojujeme).

Na rozdíl od konzumace jídla ústy je ale konzumace jednoho obrazu očima někdy dlouhodobější proces. Může trvat i nadosmrti. Je někdy kruhem. Věčným návratem. Neustále se navracejícím proudem. Fotky mrtvých lidí po střelbě. Legrační meme. Dítě bývalé spolužačky ze střední. Fotografie z pokusu o atentát na Václava Klause. Fotka posledního popraveného člověka v Česku. Sto třicet nejzajímavějších fotek židlí, fotka číslo osmnáct vás šokuje. Dítě, které umírá hlady. Erotická fotka. To všechno se zapisuje do našeho mozku, tvoří nás, má vliv na dávky serotoninu, dopaminu nebo kortizolu, ovládá náš dech, srdeční tep, formuje náš mozek, nebo i pocity v trávicí soustavě. Může se nám začít chtít zvracet, nebo se naopak cítíme těžce a ztratíme chuť k jídlu, nebo začneme mít hlad. Vizualitu trávíme. Po vizualitě hladovíme, či hladovíme z ní. Vizualita není nikdy jenom „čistě myšlenková“, to jenom platónská infekce snahou zbavit se našich těl[5] směrem k imateriálnímu ideálu nám tvrdí, že je.[6] Celé naše tělo je vizualitou protínáno. Z obrazů cítíme imaginární doteky a slyšíme imaginární zvuky.

Vnímání vizuálních obrazů nikdy není nemateriální. Je s člověkem vždy vzájemně a komplexně propojeno. Člověk je vždy pojídajícím a pojídaným zároveň. Filozof, jehož jméno zní jako název celkem obstojného francouzského krabicového vína, Merleau-Ponty, ve své fenomenologii vnímání tvrdí, že člověk je vždy dotýkaným i dotýkajícím se zároveň: Když se něčeho dotýkáme, cítíme dotek dotýkaného jen díky tomuto vzájemnému dotyku, díky vzájemnému vztahu.[7] Kdyby se nás nic nedotýkalo, žádný dotyk bychom necítili. Vztahy většinou nebývají jednostranné (tedy pokud se nejedná o vztah s mým ex). Člověk nikdy není autonomním subjektem či jakousi autonomní racionalitou. Nikdy není absolutně odděleným od svého kontextu[8] – děje se tak jen v jazyce, který používáme.[9]

I na poli vizuality se do aktu vidění propisuje vzájemnost: Vidoucí je vždy zároveň viděné. Vidíme jen díky tomu, že jsme mezi věcmi – mezi věcmi jsme tím, co je zažehnuto „jiskérkou“ mezi cítícím a pociťovaným.[10] Tento oheň pak „přestane hořet teprve tehdy, až nějaká tělesná příhoda uhasí to, co by nedokázala žádná jiná událost.“[11] Jinými slovy: jsme tvořeni materialitou země a země potom materialitou nás. Naše oči jsou dle Merleau-Pontyho „počítače světa“.[12] Bylo by zajímavé rozvinout tuto myšlenku a nepřemýšlet jen nad tím, jak my tvoříme počítače ze země, ale také nad tím, jak naopak země sama tvoří antropomorfní elektronická zařízení (nás) – a to vzhledem k tomu, že signály v mozku jsou přenášeny elektrickými impulsy, které putují nervovými vlákny, nebo proto, že svalové kontrakce jsou způsobeny elektrickými impulsy v nervových vláknech. Zatímco my tvoříme svá elektronická zařízení ze země, země je pak schopna tvořit svá vlastní elektronická zařízení sama ze sebe.[13]

Naše vidění je konstruováno. Vždycky vidíme už nějak, jak jsme se to naučili a jak jsme schopní. Třeba: naše vnímání bývá jazykem rozřezáváno na jednotlivé smysly, ačkoliv vždy vnímáme celkově (často i třeba přes hmat či chuť, které přichází v okamžiku pohledu na povrch něčeho, co se našeho těla bezprostředně nedotýká). Nebo: máme tendenci v rámci vidění světa vnímat 3D prostor, ačkoliv s ním nemáme skrze naše oči zkušenost, protože vidíme vše jen jako ploché. Nikdy nevidíme celý 3D objekt naráz.[14] Většinou také vidíme věci jako věci. Nepřemýšlíme nad jedinečností židle, na které sedíme, ale vnímáme ji jako „obecnou židli“. A když máme depresi, vidíme bledší barvy.[15]

Způsoby vidění se však mohou různě proměňovat. V pojetí Merleau-Pontyho jsme si už výše ilustrovali jeho tvrzení, že země (potažmo svět) a člověk jsou ze stejné látky, a právě díky tomu, že je člověk mezi věcmi jako věc, je mu umožněno vidět. Z této myšlenky musíme dle našeho oblíbeného filozofujícího krabicáku vycházet, když se chceme učit transformovat svoje vidění – musíme se učit vidět naším tělem a osvobozovat se od konstruktů, které v sobě máme (Merleau-Ponty si je však vědom, že se nikdy nemůžeme absolutně osvobodit, vždy se můžeme jen nějak nedokonavě osvobozovat). Například malíř v tomto kontextu zaujímá pozici někoho, kdo konstruuje nové vize, protože „mění svět v malbu tím, že propůjčuje své tělo světu.“ [16] Jeho duch vystupuje z očí a jde „na procházku do věcí, protože neustále zaměřuje své vidění na ně.“[17] Malíř na této procházce do věcí vidí různé barvy, tvary a linie. Nevidí věc jako věc, ale jako něco, co je  rozložené do jednotlivých částí. Do barev. Tyto barvy potom rekonstruuje v obraz, který v tomto kontextu není jen triviálním „zobrazením“ toho, jaká věc je, ale je jakýmsi znovu-konstruováním mnohosti barev do nové vize. Jinými slovy: imaginárno je diagramem života věcí v našich tělech,[18] které jsou potom tělem malíře zpracovány do média obrazu. Obraz je „nitrem vnějška a vnějškem nitra“.[19] Obraz není jen něčím, co je pouze „hezké“, má také velkou informační hodnotu, protože nám ukazuje, jak lze vidět a jak toto vidění lze konstruovat. Obrazem se myslí.[20]

Domnívám se, že tyto myšlenky by se v jisté rovině daly uplatnit na vizuální tvorbu obecně: od fotografie přes tvorbu digitální. Vizuální tvorba je vždy charakteristická tím, že nám ukazuje určitý způsob vidění světa. V tomto ohledu je pak vizualita charakteristická tím, že naše vidění může měnit. Slovy Miroslava Petříčka: „A řeknu-li, že vidím ten či onen obraz právě jako obraz, je to událost: obraz mne donutil změnit postoj, skutečnost se ukazuje jinak.“[21] Je důležité neustále a nedokonavě rozřezávat vlastní myšlení a snažit se s respektem a otevřeností přemýšlet i o tom, co se vzpírá našemu uchopování: vystupovat ze sebe samých a ze svých konstruktů. Vnímání obrazu může plynulost našeho vidění narušit, dezautomatizovat.[22] Tato dezautomatizace a důležitý moment zvláštnosti či nesnadné konzumace nás nutí v ideálním případě destruovat staré a otevírat se novému.[23] Budovat nové vize.

Druhou část textu plnou nerostů, kovů a takzvané geologie médií najdete na Prostoru On-line příští týden.

Esej publikujeme v rámci spolupráce se Studii nových médií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Původně vznikla jako závěrečná práce pro předmět Současná vizuální kultura.

----

Tomáš Samek píše filozofické texty, studuje nová média na FF UK, je členem spolků Artbiom a Aignos.

---

[1] Gilles Deleuze a Félix Guattari, Tisíc plošin (přeložila Marie Caruccio Caporale, Praha: Herrmann & synové, 2019), s. 9.

[2] Sublimaci používám jako obecný obraz přeměny něčeho v „pevném skupenství“ (například pevných chemických prvků a sloučenin) na něco méně uchopitelného a abstraktnějšího: například přeměnu na plyn, dech či mysl. Dech a mysl jsou často propojovány. Tak třeba hebrejské slovo „Rauch“ označuje obě tyto věci zároveň; propojení dechu a ducha se objevuje také v imaginaci stoiků a renesanční filozofie. „(…) Stoikové pneuma ztotožnili s činným principem, přisoudili tomuto všeprostupujícímu ,dechu’ schopnost kontinuálního pohybu, kterým se přenášejí smyslové, rozumové a intelektuální ,informace’. Nejmenší možná řídkost a jemnost pneumatu měla umožňovat, aby pronikalo celým vesmírem a současně přenášelo do těles určitou ,energetickou’ sílu.“ (Roman Dykast, Hudba věku melancholie (Praha: TOGGA, 2005), s. 19).

[3] Konzervovanou vizualitou označuji takovou vizualitu, která je (zdánlivě) nehybná, jako třeba fotografii, nástěnný obraz, nebo i video, které je možné přehrávat pořád dokola. Jedná se tedy o takovou vizualitu, která je vytržena z lineárního plynutí času (například fotoaparátem).

[4] André Bazin, „The Ontology of the Photographic Image“. In: What is Cinema? (přeložil Hugh Gray, London: University of California Press, 1967), s. 9–16.

[5] Jussi Parikka uvažuje o dematerializaci našeho myšlení jako o moderním fenoménu (Jussi Parikka, Co je to archeologie médií?, (přeložil Michal Šimůnek. Praha: AMU, 2022), s. 101). Domnívám se však, že tato tradice je komplexnější a její kořeny jsou hluboké. Lze ji najít třeba už v Platonovi, Descartovi či Kantovi.

[6] Maurice Merleau-Ponty například tvrdí, že věda manipuluje věcmi a tvoří tím určité neosobní vidění světa jakoby z „ptačí perspektivy“, které jsme naučeni přebírat. Je ale možné tato vědecká vidění světa různě ohýbat a experimentovat s novými náhledy na svět, jak uvidíme už záhy. Merleau-Ponty mluví třeba o obrácení pozornosti vůči zkušenostem svého vlastního živoucího těla (Maurice Merleau-Ponty, „Oko a duch“. In: Oko a duch a jiné eseje (přeložil Oldřich Kuba. Praha: Obelisk, 1971), s. 7–9). Tento text je potom experimentem, v rámci něhož si zkouším představovat jiné náhledy na svět – mimo dualismus materiálna a ne-materiálna spíše směrem k propojování různých oblastí (například když mluvím o světě a o zemi, nejedná se o tradiční dualismus materiálna a ne-materiálna, ale o jeho překročení ve snaze ukazovat propojenost a neoddělitelnost, které mi přijdou zajímavé.

[8] Je zajímavé zkoumat různé momenty, které se mohou zdát jako „hraniční“, avšak tak moc neobvyklé nejsou: například způsoby, kterými mikroorganismy a lidé vstupují do více-než-lidských ekologií vztahů, nebo také přemýšlet o fenoménu mikrochimérismu, kdy těla nosí více než jednu sadu DNA: „Celá západní filozofie vlastně říká, že všichni jsme za sebe a za své já zodpovědní, všichni jsme celiství, všichni stojíme proti jinakosti, a toto chápání se zakládá na biologickém porozumění těla, podle nějž je tělo ve skutečnosti jednolité, protože můžeme poukázat na naše DNA. Avšak v momentě, kdy začneme přemýšlet o různých formách DNA, které přebývají ve stejném těle, máme další důvod předpokládat, že tělo není jednolité a celistvé a konečné. I v rámci života nabývá nových forem DNA, například skrze těhotenství či transplantace, a možná i skrze sex.“ (Hana Janečková a Margrit Shildrick a Kateřina Kolářová, „Monstrozita, touha a smrt“. Přeložil Vít Bohal, in: Hana Janečková (ed.) a Zuzana Jakalová (ed.), Multilogues on the now: o žlázách, membránách a dutinách (Praha: Display, 2011), s. 105).

[9] Jussi Parikka pak v tomto kontextu mluví třeba o prachu jako o něčem, co bývá z našeho myšlení potlačováno jako cosi zvláštního, protože prach narušuje hranice mezi „námi“ a „ostatním“ tím, že přivádí naše myšlení do křečí, když se snažíme v tomto narušování hranic určit hranice pevné (Jussi Parikka, Geologie médií (přeložil Jan Petříček, Praha: Karolinum, 2020), s. 113–140).

[10] Merleau-Ponty, „Oko a duch“, s. 11. Zvláštní pozornost by měla být poskytnuta slovu „jiskérka“ (které sám Merleau-Ponty používá), protože je velmi hezké. Jiskérka v tomto ohledu zřejmě označuje cosi jako vědomí.

[11] Tamtéž, s. 11.

[12] Tamtéž, s. 12.

[13] Například ve filozofickém proudu s názvem „nový materialismus“ se často na tomto základě narušuje rozdíl mezi člověkem a strojem: „Dle nového materialismu se člověk netěší nijak zvláštně výsadnímu postavení v širší ekologii vztahů a inteligence je spíše jistou formou open-source technologie, která je přenositelná na různorodý uhlíkový i silikonový substrát.“ (Blohal, Vít a Kovačeva, Elizabet. „Úvod: Xenofeminismus 010“. In: Bohal, Vít (ed.) a Kovačeva, Elizabet (ed.), (xeno)feministická čítanka (Praha: Display, 2021), s. 14).

[14] Merleau-Ponty, „Oko a duch“, s. 19–23.

[15] Emmanuel Bulb a Elena Kern a Dieter Ebert a Michael Bach a Ludger Tabartz van Elst, „Seeing gray when feeling blue? Depression can be measured in the eye of the diseased“ (in: Biol Psychiatry: 2010 Jul 15;68(2), s. 205–208).

[16] Merleau-Ponty, „Oko a duch“, s. 9.

[17] Tamtéž, s.13.

[18] Tamtéž, s. 11.

[19] Tamtéž.

[20] Tamtéž, s. 23.

[21] Tamtéž, s. 24.

[22] Koncept „ozvláštnění“ pochází z ruské literární školy formalismu a slouží k popisu jakéhosi vytržení z běžného prožívání skrze určitý pocit „zvláštnosti“, který může nastat při estetickém vnímání. (Vlastimil Zuska, Estetika: úvod do současnosti tradiční disciplíny (Praha: TRITON, 2001) s. 46–47). Toto vytržení je charakteristické dezautomatizací a svým nucením k otevírání se novým způsobům vztahování se ke světu. Když něco nezapadá do našeho běžného vnímání, jsme často vedeni snahou hledat nové způsoby náhledu. Jako příklad takovéhoto ozvláštnění může sloužit událost, kdy se člověka hluboce esteticky dotkne internetové meme se Zuzanou Bubílkovou (přezdívanou Bubu): následně je v člověku vyvolán pocit zvláštnosti a vytržení z šedé zautomatizovanosti dne. Recipient je v této situaci následně nucen přijímat nový stav prožívání světa, které bylo tímto internetovým memem se Zuzanou Bubílkovou vyvoláno a svůj náhled na svět mu přizpůsobovat (nutno podotknout, že ruský formalismus aplikuje koncept ozvláštnění a dezautomatizace na jiné příklady).

[23] Například odhodit předsudky vůči internetovým memům se Zuzanou Bubílkovou (přezdívanou Bubu) a otevřeně přijímat svou zálibu v nich, spolu se všemi změnami prožívání, které se k tomuto jevu váží.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít