Dysphoria Mundi: v ruinách epistemologie binárního genderu
Imaginace revoluční přítomnosti disidenta genderového systému Paula B. Preciada
Co když dysforie není psychickou poruchou, ale politicko-estetickým nesouladem mezi formami subjektivit a epistemickým paradigmatem pohlavní a genderové diference? Tuto revoluční hypotézu nabízí kniha Dysphoria mundi, filosofický experiment španělského filosofa Paula B. Preciada. Preciado, který si říká disident genderového systému, jako nebinární trans muž přesouvá medicínskou diagnózu genderové dysforie do celoplanetárního měřítka.
---
Od Foucaulta a jeho pokračovatelstva víme, že medikalizace společenských fenoménů odchylujících se od normy je jednou z konstitutivních složek moderní i neoliberální moci. Dominantnímu řádu nehodící se těla a identity jsou převedena do teritoria medicínského aparátu, jenž jde ruku v ruce s uvalováním individuálního požadavku na dotyčné, aby v sobě našli vůli se „vyléčit“.
Medikalizace implikuje racionální vědecký úsudek o objektivní existenci určité patologie. Zdánlivá objektivní racionalita, která ovšem stojí na morálních soudech spjatých s aktuálním politicko-epistemickým režimem, legitimizuje monopol medicínské autority na kontrolu daných společenských jevů a tím je zároveň depolitizuje.
Do tohoto mocenského paradigmatu spadá také klinická kategorie dysforie, která označuje subjektivní nepohodlí spojené s prožíváním vlastního těla – nejčastěji používaná v kontextu trans osob. Dysforie byla poprvé použita na konci 19. století a znovuobjevena v 70. letech jakožto klinická diagnóza, která nahrazuje kategorii transsexuality, která byla do té doby klasifikovaná jako pohlavní psychóza a fetišistický transvestitismus. Do klinické praxe dysforii uvádí sexuologové H. Benjamin a J. Money.
Je tak dědicem binární ontologie, která zakládá konvenční a sociálně normativní distinkce mezi maskulinním a femininním, heterosexualitou a homosexualitou, k čemuž se přidává rozlišení mezi anatomií a psychologií, pohlavím jako organickou přirozeností a genderem jakožto sociální konstrukcí.
Etymologický původ pojmu dysforie pochází z řeckého slovesa pherein (nosit, držet pohromadě, v souladu). Jenže dysforická těla nedrží pohromadě – pohlaví přisouzené při narození a genderová identita jsou v nesouladu.
Preciadova kniha pojem dysforie demedikalizuje a vyzývá k tomu, položit si naléhavou otázku: Co když tento nesoulad nespočívá v rozporu mezi tělesnou percepcí a sebe-identifikací jednotlivých dysforických těl, nýbrž zosobňuje neshodu mezi moderní binární epistemologii, v jejímž rámci se produkuje moderní subjektivita, a prožíváním těchto dysforických těl? Co když se nejedná o psychický, ale politický, epistemický a estetický (smyslový) nesoulad?
Binární epistemologie pohlavní diference a materiální performativita genderu
Dosavadní režim moci nazývá Preciado petro-sexo-rasový kapitalismus. Tento novotvar označuje modus sociální organizace a soubor technologií vládnutí a reprezentace, které se ustavují od 16. století současně s koloniální expanzí, která nachází své ospravedlnění v epistemologii pohlavní a rasové diference. Odkazuje na součinnost toků fosilní energie (petro-), tělesných tekutin, hormonů, genderových/tělesných reprezentací (sexo-) a koloniálního rozdělení světa legitimizovaného rasovou hierarchií (raso-), které tvoří ekonomicko-politickou strukturu kapitalistické modernity a živí se navzájem jeden z druhého.
Globální kapitalismus by se podle Preciada nemohl rozvinut do takto monstrózních měřítek, kdyby nestál na epistemologii pohlavní diference, která pod rouškou zdánlivě přirozené vědecké pravdy kóduje tok touhy a sexuální praktiky ve službě reprodukce pracovní síly a konzumace. Jinými slovy: tedy kdyby se nám heterosexuální touha a s ní spojená touha založit nukleární rodinu a v ní zastávat hierarchické rozdělení genderových rolí nevnucovala jako přirozený, tj. „normální“ řád věcí.
V dnes již kultovní knize feministické teorie Gender Trouble představilx Judith Butler performativní teorii genderu, podle níž je gender performován v sérii ritualizovaných praktik, do kterých vrůstáme, které si osvojujeme, opakujeme a případně se od zaběhlých opakování odchylujeme, parodujeme je, a tím odhalujeme jejich sociálně podmíněný charakter.
Teorie genderové performativity nás tak osvobozuje od esencialistického pojetí lidské identity, když ukazuje, že i pohlaví jakožto materiální základ genderové performance je diskurzivně konstruováno jako právě pre-diskurzivní realita, jako by se každý akt narození dítěte odehrával ve významovém vzduchoprázdnu, v němž by lékařstvo, které zvolává „je to kluk/holčička“, teprve vynalézalo binární schéma vnímání těla na základě „jasných“ znaků (pohlavní orgány, chromozomy, hormony). Gender tak zároveň funguje jako nástroj udržování propasti (binarity) mezi tělem (pohlavními znaky) a diskurzem (sociálními významy, které tělu přisuzujeme).
V knize Testo junkie, filosoficko-tělesném deníku užívání testosteronu, dovádí Preciado teorii performativity až do tělesných tkání, když předvádí, jak jsou genderové identity nejen diskurzivně, ale materiálně utvářeny prostřednictvím techno-farmaceutických mechanismů, jako je hormonální antikoncepce nebo viagra. Řečeno s Deleuzem, kapitalismus nekontroluje pouze tok znaků, významů nebo touhy, ale také tělesných tekutin, orgánů, hormonů.
Tento materialistický přístup inspirovaný Donnou Haraway a její teorií kyborga, který stírá hranice mezi člověkem a strojem, umožňuje poukázat na úskalí, na něž teorie genderové performativity naráží. Zlom, který gender přinesl, znamenal na jedné straně možnost reflektovat ekonomii konstrukce pohlavní diference, na straně druhé zlomenost těla udržuje a zavádí novou ontologicko-pohlavní diferenci mezi tím, co Preciado nazývá bio-gender a trans-gender. (Bio- protože je techniko-farmaceutickými praktikami konstruováno jako biologická přirozenost.)
V tomto binárním paradigmatu se medicínská praktika přisuzování genderu zakládá na domnělé materiální realitě bio-ženství a bio-mužství, což má dva klíčové následky. Jakožto subjekty jsme konstituováni s přesvědčením, že disponujeme touto pravou identitou ženství nebo mužství a v souladu s tím je jediným institucionálně uznaným způsobem, jak být trans, nechat si diagnostikovat genderovou dysforii, tj. odvolat se na to, že naše pravé mužství či ženství neodpovídá tělesné konstituci. Reduktivitu a násilí takového pojetí výmluvně demonstruje Preciado v dokumentárním dopise adresovaném Virginii Woolfové Orlando, moje politická biografie (2023). V jedné ze scén se postava ztvárňující psychiatra ptá Orlanda: „Cítíte se uvězněn ve vašem těle muže?“ a Orlando si povzdychne: „Jaká to posedlost binaritou. Ne, jsem živoucí tělo uvězněné v normativním režimu.“ Psychiatr zmateně kroutí hlavou. Kdokoliv, kdo do binárního vzorce nezapadá, je chápán jako monstrózní nebo případně (v konzervativních akademických kruzích) jako módní výtržník.
Trans-móda, nebo tranzice paradigmatu?
Společně s Preciadem ale tvrdíme, že nazývat gender-nonkomformní identity módou vychází z (ne)pochopení procesu epistemologické tranzice, v níž se nacházíme. A možná je to také známkou úzkosti, nejistoty z rozpadu tradičních kategorií či strategickým rozhodnutím devalorizovat a diskreditovat: „módní záležitost“ totiž značí svévolné rozhodnutí, téměř až rozmar.
Je příhodné, že se k módní metafoře uchylovala již kritika genderové performativity z 90. let. Tehdejší kritici a kritičky přirovnávaly gender k šatům, které si svévolně vybíráme ze šatníku. Vyjadřovali tak obavu, že koncept performativity genderu upozaďuje utiskující charakter genderových norem a reálnou bolest, kterou působí – jako by genderová performance vycházela pouze z individuálních rozhodnutí a nezáležela na řetězci genderových praktik (od pojmenování, které nám dali rodiče, přes barvy oblečení, do kterého nás oblékali, po způsoby chůze či vyjadřování se nebo koníčky, k nimž nás vedli a podobně), které jsou intersubjektivní a institucionálně (zdravotnictvím, školstvím, rodinou) ukotvené. Zatímco v 90tkách se upozorňovalo na to, že gender není móda, dnes se z opačného tábora ozývá, že to nonkonformní gendery jsou v módě! Dysphoria mundi nabízí inspiraci, jak se v této situaci vyznat. Osočování z módní záležitosti totiž může být výrazem strachu z průrvy mezi dvěma epistemologickými režimy, v nichž se nacházíme.
Pojem epistemologického režimu nebo také paradigmatu si Preciado propůjčuje od filosofa vědy T. Kuhna. Nejedná se o empirický soubor faktů nebo všeobjímající teorie, z níž by fakta vyplývala, nýbrž o soubor způsobů verifikace, tj. ritualizovaných sociálních mechanismů, které rozlišují mezí tím, co je pravdivé a co nepravdivé, co je reálné a co je označováno za fikci. Ve stávajícím režimu vědění byla pohlavní diference ustavena jako přirozeně existující, a tedy pravdivá, a nebinární identity jsou proto vytlačeny do pole fikce.
Ke změně paradigmatu pak nedochází poklidným přechodem, ale ani náhlým skokem či rozhodným výběrem mezi empirickou pravdou a výstřední fikcí. Děje se tak postupným zviditelňováním těch, kteří dosud byli považováni za neexistující (do diskurzu se dostávali právě jako ti výstřední). Ke změně paradigmatu dochází také prostřednictvím nabývání politického vědomí osob s takto dysforickými těli – když začnou svá těla prožívat jakožto kategorii, která je vůči normě v opozici, a zároveň si tak konstruovanost normy uvědomovat.
To ale neznamená, že být trans znamená nutně binární hegemonii a heteronormativitu kritizovat. Existuje tolik způsobů, jak být trans, jako je trans lidí – na co Preciado jakožto aktivista upozorňuje, je riziko homonormativity, tedy že subversivní sílu zachytí současné politické uspořádání, v němž ovšem trans-identita zůstává implicitně druhořadá. Preciado autorstvo zastávající toto pojetí trans bytí označuje za „trans neocons“ (tedy odvozeno trans neokonzervativce) a sám se řadí mezi „anarcho mutanty“, kteří své prožívání trans identity neoddělují od politického boje. To ovšem neznamená, že jedno je opravdovější než druhé. (Ostatně o opravdovosti různých fikcí rozhoduje právě dané epistemické paradigma.)
Preciado je vůči takovému trans-autorstvu nicméně kritický, protože spíš, než aby vyvrátilo celý systém, který trans-identitu devalorizuje, medikalizuje a patologizuje, usiluje „trans neoconství“ pouze o asimilaci v rámci tohoto binárního režimu, který je bytostně založen na nároku přirozenosti cis identity.
Preciado je tak v Dysphoria Mundi podobně radikální jako Sophie Lewis, která tvrdí, že obava konzervativců z rozboření tradiční rodiny uznáním homosexuálních sňatků je paradoxně oprávněná, protože homosexuální způsoby soužití odhalují arbitrárnost nuklerání rodiny a potažmo její utiskující charakter. Stejně tak dysforická těla odhalují nejen falešný nárok přirozenosti pohlavní diference, ale také násilné, medicínské a diskurzivní mechanismy, jimiž je tento nárok udržován jako pravdivý.
Lze namítat, že ne všichni trans a queer lidé ovšem disponují kulturním kapitálem a privilegiem volného času, díky kterým se mohou k těmto závěrům dofilosofovat, protože třeba bojují prostě o vlastní život. Je to ale právě dosavadní epistemický režim, který systematicky podpírá násilí, jemuž trans lidé čelí. Boj za trans životy je bojem politicko-kritickým.
Dysforie vyjadřuje bolest z produkce moderní subjektivity v binární epistemologii pohlavní diference a zároveň sílu živých těl odtrhnout se od genealogie kapitalismu skrze praktiky desidentifikace. A tato bolest a síla jsou komplementární. Je to bolest epistemická, která je stejně tak reálná jako bolest psychická. Považovat proto kritiku a rezistenci jako oddělenou od otázky tělesného přežití je rovněž produktem binární epistemologie, která má základ v dualistické ontologii příroda vs. kultura. Z ní plyne také iluzorní opozice opravdovost x módní rozhodnutí.
Všichni jsme trans! Každý gender je techno-genderem
Rozdíl mezi bio-genderem a trans-genderem na první pohled evokuje rozdíl mezi genderem, který je tělesně přirozený a nepotřebuje ke své performanci žádný technický zásah, a tím, jež je technologicky upraven pomocí hormonální terapie a jiných medicínských zásahů. To je ale podle Preciada iluze. Aplikujme Harawayský koncept kyborga na gender: tak jako Haraway tvrdí, že nelze vést jasné hranice mezi člověkem a strojem, protože člověk je udržován za pomocí strojů a technologií (brýle, hůl, injekce inzulinu, google kalendář…), tak Preciado dodává: každý bio-gender je již trans-genderem v tom smyslu, že je taktéž utvářen a udržován techno-somatickými prostředky. Lehce provokativně tak Preciado prohlašuje, že jsme všichni trans. (Protože je však v aktuální epistemologii udržování diference mezi bio-genderem/cisgenderem a techno-genderem nutné pro uznání existence nonkonformních genderů vůbec, přesnější je v duchu kyborga koncept techno-genderu.)
Tvrdit, že jsme všichni trans, má svá rizika. Může to zatemňovat bolestné zkušenosti trans lidí a systematické násilí medicínského a státního aparátu, jemuž jsou vystavováni. Může také ovšem odhalit historicky situovaný charakter binární epistemologie pohlavní diference, která mezi bio- a trans- nejen rozlišuje, ale také je hierarchicky rozřazuje.
Preciadova teze nás ale také může vybavit konceptuálními nástroji ke kritice tohoto epistemologického režimu a pomoci nám pochopit právě probíhající transformace genderového paradigmatu. V neposlední řadě Preciado poukazuje na to, že neexistuje jeden správný způsob, jak být trans, který by byl opravdovější. Je Virginie Despentes méně lesbou než jiné lesby, když tvrdí, že se rozhodla stát lesbou, aby unikla patriarchální heteronormativitě? Je postava Daniela z Vernona Subutexe méně trans, když přiznává, že se pro tranzici rozhodl, aby ukončil koloběh poruch příjmu potravy a nečelil striktním normám ženské krásy? Je člověk méně nebinární, když se rozhodne pro top surgery z nenávisti k vlastním prsům, k němuž jej dohnala internalizovaná misogynie? Jaká je souvislost mezi genderovou dysforií a internalizovanou misogynií? Tyto otázky nejsou důkazy módy, rozmaru, plezíru, znudění nebo kompenzace – jedná se o dysforie v tom smyslu, že jsou živoucími bolestmi plynoucími z dosavadního epistemologického režimu, Jsou jeho kritikou a ohlášením změny paradigmatu. Jsou ruinami, v nichž se nacházejí nová spojenectví.
Ruiny binárního světa
Dysphoria mundi by se dala zařadit mezi antropologické teorie ruin, které konceptualizují současnost v době globální klimatické krize jakožto ruiny, tj. zkázonosné a nepředvídatelné důsledky triumfální modernity, které na nás dopadají v čase, v němž pociťujeme, že nekonečný lineární pokrok není možný.
Tyto ruiny zároveň ohlašují pád kapitalistického realismu a imaginace možných jiných genderových identit je v tomto ohledu důkazem touhy po změně, a tedy vysvobozením se ze spárů kapitalismu, který touhu monopolizoval do jediné podoby reprodukce kapitálu, který až donedávna nacházel své ospravedlnění v domněle přirozené pohlavní diferenci a heteronormativním uspořádání.
Preciado si vybírá jedny konkrétní ruiny, ruiny hořící katedrály Notre-Dame, jež vzplanula 15. dubna 2019. Chápe je jakožto symbolickou manifestaci epistemologicko-politické mutace, ohlášení konce jedné éry, v jejichž popelavých ruinách se rodí doba nová. Dysphoria Mundi jako multižánrová kniha, která se vymyká přiřčení žánru (francouzsky genre, tj. žánr i gender) kombinuje filosofické úvahy s fragmenty z intimního deníku, dopisy, básněmi, hymny i lamentacemi. Pohřební óda ruinám Notre-Damu se opakuje dvanáctkrát – Preciado oslovuje vždy jiné molochy kapitalismu (psychoanalýzu, velké fosilní hráče, komodifikaci zdravotní péče, farmaceutický průmysl, neokoloniální ekonomiku, obchod se zbraněmi…), kteří se staly nedotknutelnými, naturalizovanými a takřka zbožštěnými, a ironicky je prosí o slitování v ruinách, za něž nesou zodpovědnost. Série anafor začínající slovy „Notre-dame… modli se za nás“ je filozoficky mírně zkratkovitá, ale poeticky nesmírně silná.
Mezi pohřebními hymnami pak v knize najdete sérii vyšinutí či vykloubení, které Preciado s odkazem na Hamletův citát „time is out of joint“ pokládá za známky zastavení času, jež tvoří současný epistemicko-politický stav planety. Protože se nachází v průrvě dvou epistemologicko-politických režimů, označuje ho Preciado jako stav dysforický, dysphoria mundi. Binární kategorie, na nichž jsme vystavili modernitu, se dávají do pohybu.
Vnitřní, vnější. Plný, prázdný. Zdravý, toxický. Mužský, ženský. Bílý, černý. Národní, cizí. Kulturní, přírodní. Lidský, zvířecí. Veřejný, soukromý. Centrum, periferie. Tady, tam. Analogický, digitální. Živý, mrtvý.
Soubor těchto binarit se opakuje na začátku každé kapitoly, každého vykloubení, a právě pomocí opakování mutuje. Za zesilovač této mutace a za jakýsi přechodný rituál mezi těmito režimy považuje Preciado pandemii covidu, během níž Dysphoria Mundi tento disident genderu psal. Po vzoru rituálu amazonského kmene Tuppi obsahuje covid jakožto přechodný rituál tři části: uvědomění si vlastní smrtelnosti, spatření vlastní pozice v hierarchickém řetězci predace (v němž je nerovně distribuována prekarita těl, s ní např. přístup k léčbě) a změnu touhy, která zažehne proces stávání se jiným (zastavení průmyslu, byť dočasné, ukázalo reálnou možnost vykloubení kapitalismu).
V tomto světle lze také chápat zmíněný provokativní výrok Virginie Despentes: politické rozhodnutí stát se lesbou může znamenat zažehnutí procesu stávání se jiným, a to jak sebe, tak i světa, v němž bude pravdou, že jsme všichni trans. Změna paradigmatu tak odpovídá světové proměně.
Proto Preciadova kniha performuje zastavení času, zastavení světa, přechodný rituál. Výrok od Despentes provokuje, protože zpochybňuje předpoklad touhy jako předdiskurzivní oblasti, kam společnost nedosáhne. Touha tak může zůstat přístřeškem svobody a přitom narušovat binární předpoklad opozice touhy jako přirozenosti a volby jako racionální rozumové deliberace. Horizontem je deklarace, kterou pronáší Despentes v roli postavy soudce z Orlando, moje politická biografie: „Dnes, ve středu 11. října 2028, vzhledem ke zhroucení patriarchálního koloniálního režimu a z moci mi svěřené Virginii Woolfovou a literaturou, deklaruji zrušení přiřčení pohlavní diference při narození a nutnost jeho právní a administrativní registrace. Garantuji planetární nebinární občanství Orlandovi.“
S touto imaginativní mocí promlouvá i Preciado v Dysphoria mundi a vyzývá k metodologickému optimismu. Naše živoucí a toužící těla jsou vektorem politicko-epistemické změny. A tato změna se již odehrává.
---
Přečtěte si také esej Nely Pietrové Monstrozita: zázračné stávání se jako východisko z hetero-patriarchátu, v níž práce Paula B. Preciada hraje zásadní roli.
Paul B. Preciado, Dysphoria Mundi, Paris, Éditions Grasset & Fasquelle, 2022.
---
