„Ženy se musí zbavit řetězů útisku, ty moje milý hovězí mimino.“
Výrok v titulku sděluje Baba Jaga v báječné knize Nesmrtelný příběh od Catherynne M. Valente. A má samozřejmě pravdu. Všechny*všichni jsme součástí patriarchátu – systému, který diskriminuje různé skupiny lidí kvůli jejich pohlaví, sexualitě, národnosti, barvě pleti, finanční situaci, zdravotnímu stavu, náboženství a dalším odlišnostem. Koncepty maskulinity se nás týkají nejen jednotlivě a subjektivně, ale také celospolečensky; patriarchát je sakra těžký závaží.
Už pár let se s větší či menší intenzitou zabývám maskulinitami a věřím, že feministické myšlení a praxe je jediný způsob, jak skutečně řešit a transformovat současnou krizi patriarchální maskulinity, a že věnovat se právě maskulinitě je nutné. Ne že bychom témata týkající se útlaku žen a dalších marginalizovaných skupin už vyřešily*i, ale mám pocit, že už jsme je promyslely*i skrz naskrz, zatímco kolem maskulinit a jejich možných podob je stále tolik nezodpovězených otázek...
Různé podoby a výrazy dnešní patriarchální maskulinity máme všude kolem sebe. A je dobré si připomenout, jak nebezpečná taková patriarchální maskulinita je a může být a kolik bolesti a utrpení způsobuje, a to nejen ženám a marginalizovaným skupinám, ale i mužům samotným. Patriarchální maskulinita nepodporuje muže v kontaktu s jejich emocemi, citlivostí a jejími projevy, v kontaktu s nimi samými. Určuje jim krutě a pevně dané role, jací muži být mají a jací ne. Validním důkazem její toxicity nám mohou být mimo jiné statistiky o duševním zdraví mužů, nižší délce jejich života (podle Českého statistického úřadu u nás ženy žijí zhruba o šest let déle), častějším zanedbávání zdraví a propadání závislostem, vyšší frekvenci sebevražd a dalších násilných činů nebo o množství mužů zavřených ve věznicích. Ani mužům, přinejmenším jejich většině, patriarchát neprospívá.
Jak píše ve své zásadní knize The Will to Change: Men, Masculinity, and Love americká feministka bell hooks: „Muži, kteří vyhrávají na základě podmínek patriarchátu, nakonec prohrávají, pokud jde o zásadní aspekt kvality jejich života. Patriarchální maskulinitě dávají přednost před láskyplnými vztahy a nejprve se vzdávají sebelásky a pak i lásky, kterou by mohli dávat i dostávat a která by je spojovala s jinými lidmi.“
Přetékám víc než obvykle
Ráda si představuji svět, ve kterém patriarchální maskulinita není. Co by se změnilo? Najednou by se s lidmi nakládalo podle jejich zásluh, a ne podle něčeho, s čím se (alespoň většina z nich) narodí. Nezáleželo by na tom, kdo má jaké pohlavní orgány, a jejich vlastnictví by neovlivňovalo postavení ve společnosti, množství místa, které člověk zabírá, hlas, který dostává, výši platu a mnoho dalších věci.
Kdo by pak byl oním univerzálním tělem, kolem kterého se děje většina výzkumů, pro něž se navrhují věci? Tělem s univerzální velikostí, univerzální bolestí, univerzálními potřebami. Protože zatím je to bílé mužské tělo průměrné výšky a váhy. Rozhodně to nejsem já, tlustá queer holka, ani ty, hodně hubená a malá nebinární osoba vietnamského původu.
A nejde jen o to, jestli se nám blbě drží ten široký mobil, jestli jsou pásy v autě pro nás vůbec bezpečné nebo jestli se vejdu do sedaček ve vlaku (do některých tak tak!). Jde třeba i o sexizmus ve zdravotnictví. O to, jaká míra bolesti je vnímána u žen jako ještě v pořádku, jak je jim důvěřováno při popisování příznaků a jaké nemoci se vůbec vědecky zkoumají, samozřejmě včetně jejich léčby.
Mám muže a syna. A pocit, že mi nic jiného, než věnovat se maskulinitě nezbývá.
Vlastně bych se nejradši na všechny binární kategorie vykašlala! Není na nich nic zajímavého, genderová binarita je koncept, který si přeju jednou provždy překonat. Víc mě zajímá individuální sebeurčení konkrétních osob. Jenže binární kategorie mají pořád obrovský vliv na životy nás všech. Je mnohem snazší být v očích společnosti osobou jasně zařaditelnou do jedné z binárních kategorií. Normativní genderovanou osobou, ideálně tedy heteronormativní.
Patriarchát a kapitalizmus má pro nás přichystané chlívečky, boxíčky pro hovězí a vepřová mimina, kam můžeme jednoduše zapadnout a bez nějakého velkého přemýšlení je vyplnit. Normy fungují jako takové schovky; ulevují a ubírají nutnost se zabývat vlastními potřebami, svou rolí ve společnosti a očekáváními, která na nás uvaluje. Strach tady hraje velkou roli. A ten, kdo rozhoduje o tom, co je norma, má opravdovou moc.
Když jsi queer a do těchhle boxů nespadáš, musíš si najít vlastní cestu. Nějak si to vyřešit. Je pak jasné, že jsi v procesu individuace vlastně dál, protože nemáš ten luxus o své identitě a potřebách nepřemýšlet a jen ji slepě z vnějšku přebírat.
Podle mainstreamových amerických filmů a pohádek by se mohlo zdát, že je ve společnosti velká poptávka po jedinečnosti, osobitosti a kreativitě. Ta ve skutečnosti končí tam, kde končí normativita. Můžeš být sama sebou, ale jen dokud to bude pro většinovou společnost komfortní. Nekonformita je vnímána jako nezralá, dětinská, nedospělá. Systém odměňuje konformitu, ne kreativitu.
Mám svoji femininitu ráda, ale možná by bylo lepší být v rámci boje s heteronormativitou prostě nebinární, ve smyslu politického gesta. Jenže moje nenormativita je jiného rázu, není nebinární, je queer, nekonformní, tlustá, třpytivá a divoká. Moje nenormativity se setkávají na velikých barevných intersekcionálních křižovatkách. A tam září, rozhazují třpytky, smějí se a nahé tančí celé dny.
„We are children that need to be loved“
To zpívá Pink v protestním songu „What About Us“ (2017), jímž reagovala na tehdejší politickou situaci v USA a zastupovala hlas osob, které se cítily být zapomenuty a nevyslyšeny. Myslím na spisovatelku a umělkyni Johannu Hedvu, jak protestuje z postele. Nebo na sedřené matky malých dětí, které demošku prostě nezvládnou. Na někoho, kdo je moc smutnej, v depresi.
Politický jsme i doma v posteli, ale musíme k tomu, jako ke všemu, mít nástroje – vzdělání, uvědomění, kulturní kapitál, intelekt, kontext. Schopnost se rozhodovat. Čas a prostor vůbec nad tímhle vším přemýšlet, protože neřešíme existenciální sračky, nebojujeme na útěku o život, nebojujeme s chudobou, závislostí, velkým traumatem. Je to zkrátka ohromně privilegovaná pozice moct si někde číst anebo psát.
Myslím na ty, jejichž hlasy tady z různých důvodů nejsou. Někdy stačí být potichu a naslouchat příběhům ostatních, jejich zkušenostem a problémům. Hlavně těm, které jsou úplně jiné než naše.
Proměna maskulinit je důležitý a neustálý proces sebeaktualizace, aktualizace systémů, mentálních i fyzických prostor, cest, linek a spoluprací mezi nimi. Jedině na kolektivní rovině je možné budovat nový a lepší systém; systém, který je pečující, inkluzivní, citlivý ke specifikům nás všech. Systém, v kterém jsou jedinečnost a rozdílnost prostorem k oslavě, sdílení, vzájemnému učení se a rozvoji. Potřebujeme bezpečný prostor pro autentické zkušenosti. Prostor lásky.
Prostory lásky. Občas mě překvapí, kde se nachází. Jak citlivě a potichu je třeba do nich vstupovat, jak opatrně se v nich musím pohybovat a jak kouzelnými a pestrými se ukazují, když k tomu dostanou příležitost. Setkávat se společně v křehkosti, podporovat se. Žasnout a obdivovat se, pro všechny ty vrstvy a specifika našich osobností.
Pocit silný lásky. Cítím tu lásku v sobě, protože láska pochází zevnitř, ne odněkud zvenku. Nikdo nám ji nemusí dát, nemusíme si ji zasloužit, získat ji, vyhrát v přetlačovaný, přesvědčovaný, v dostizích. A čím častěji se dokážu vrátit do tohoto prostoru lásky, tím spíš se z něj stane místo, kde se žije.
Rostu, protože vidím odraz svojí záře ve tvých očích.
Proměny maskulinit jsou o touze. Touze být více sám sebou, být lepší, upřímnější, opravdovější, být více pečující, spravedlivější k sobě i ostatním.
Podobu současné maskulinity nemůžeme vytvořit my samy, jednotlivci a jednotlivkyně, musí jít o kolektivní práci, o něco, co tvoříme společně. Představme si společně svět, který by mohl být; hledejme a budujme k němu cestu.
Jakou maskulinitu bychom si přály?
Citlivou a otevřenou k rozdílným životním zkušenostem různých lidí, maskulinitu chápavou, schopnou se učit, vyvíjet, zlepšovat, omlouvat, poučit se, milovat!
Maskulinitu mlčenlivou, která umí ocenit zásluhy ostatních. Neignoruje svoje a cizí emoce, umí s nimi být, vnímat je, pojmenovávat, zpracovávat je. Maskulinitu, která se nebojí emocí.
Maskulinitu, která se umí dělit.
Maskulinitu láskyplnou.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
