Diagnostikováni algoritmem: TikTok diagnóza jako identita?
Ve třetím díle série prozkoumáme, jak logika sociálních sítí proměnila status jednotlivých duševních poruch. Čím to, že se z psychiatrických diagnóz staly další identitární nálepky? A proč jsou pro mladé uživatele tak lákavé?
Sousoší “Zpívající chlapci” od rakouského sochaře Siegfrieda Charoux jsem vybrala, protože se v textu píše ve velkém o tom, jak mladí lidé skrze TikTok a jeho specifický audiovizuální jazyk nachází sounáležitost.
︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵
První díl si přečtěte tady.
Druhý díl si přečtěte tady.
︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵
Dalším podstatným úskalím, které přináší zbytečné či nepřesné sebediagnostikování zejména u adolescentů, je potenciální vliv nově získané diagnózy na jejich identitu. Diagnóza a její údajné projevy mohou zásadně zasáhnout do sebeobrazu mladého člověka, překrýt jiné části osobnosti. Hrozí pak uzavření se do jakéhosi bludného kruhu sebenaplňujícího se psychiatrického proroctví. Klinická sociální pracovnice Jessica Brunner to v Boston Globe komentuje: „Může to zcela změnit to, jak o sobě člověk přemýšlí. ,Dobrý den, jmenuji se OCD’ nebo ,Dobrý den, jmenuji se deprese’.“ Takové nálepky se mohou stát nejen převládající součástí identity, ale také pomyslným štítem, jímž se dotyční chrání před nekomfortními situacemi. „Sebediagnostika zejména v případě oné hraniční poruchy osobnosti je problematická právě proto, že za takovou diagnózou se člověk může schovat. A vyžadovat pak nějaké výhody, kterými si krátkodobě ulehčuje život,“ doplňuje psychiatr Martin. To pak může bránit v budování psychické odolnosti, která je nezbytnou součástí terapeutického procesu. Adolescent má totiž tendenci vnímat se jako zranitelnější a křehčí, než ve skutečnosti je, a může tak částečně rezignovat na snahu se ze špatných stavů vůbec dostat. Samostatně stanovená diagnóza mu může vzít víru ve změnu i postupné zlepšení, a následně dokonce negativně ovlivňovat efektivitu terapie.
Trefně to vystihla spisovatelka Hanna Brooks Olsen, která se tématu života s diagnózou věnuje: „Když se většinu života ztotožňujete s tím nejhorším, co ve vás je, a dokonce na tom nejbolestivějším lpíte, připadá vám, že být zdravý a v pořádku by znamenalo se něčeho vzdát.“ Lpění na diagnóze v situaci, kdy už přestává plnit svou původní (a tedy spíše informativní) funkci a splyne s identitou, komplikuje situaci i odborníkům. „Snažíme se tyto děti přesvědčit, aby se diagnóz, které si samy stanovily, vzdaly, ale když od nás odejdou, hned se vrátí do komunit na TikToku, které jejich přesvědčení opět posílí,“ popisuje svou zkušenost Don Grant z kalifornského centra pro léčbu dospívajících Newport Healthcare.
V předchozích dílech zmíněná tendence určité psychické poruchy romantizovat rovněž poukazuje na těsné propojení mezi diagnostikováním a sebeidentifikací. Během pubertálního období, pro které je příznačné hledání sebe sama, může určitá forma performativního depresivního chování plnit funkci dočasné identity.
Takzvaný sadfishing (tedy přehnané stěžování si online za účelem získání pozornosti) je v prostředí TikToku obdobou performativnímu štěstí a pozitivitě, které jsou typické na Instagramu. Jako by se jednalo o různé projevy totožného mechanismu, který je v té či oné míře nezbytnou podmínkou provozu každé sociální sítě: performativity sebe sama. Zda svůj příspěvek označíte hashtagem #positivevibesonly, anebo #depression je již pak zcela na vás. Formu online „divadla“ určuje logika jednotlivých platforem. Zatímco na Instagramu se notoricky daří „toxické“ pozitivitě, naopak „samotný duch TikToku podněcuje uživatele k tomu, aby ukazovali svou zranitelnost,“ komentuje v The Guardianu Yim Register, výzkumník v oblasti duševního zdraví a sociálních médií.
Jedním z mnoha vedlejších (a dle mého názoru relativně okrajových) průvodních jevů popularizace tématu duševního zdraví v online prostoru je vznik určitého segmentu uživatelů, pro které je „deprese“ pouze povrchním trendem a pomyslná diagnóza způsobem, jak se od ostatních odlišit. „Musím říct, že nejnevhodnější mi určitě přijdou videa, kde daný uživatel nazývá depresí obyčejný smutek, který prožívá v běžném životě každý, i duševně zdravý člověk. Věřím, že když na takové video narazí pacient s vážnou formou deprese, dost mu to přitíží. Trochu mi připadá, že se z psychických poruch se stává nějaký „trend”. Pak bohužel vzniká problém: lidi, kteří se doopravdy léčí a snaží se z potíží dostat, nemusí okolí brát vážně. A to léčbě nepřispívá,“ dodává dvacetiletá Anna, TikTok tvůrkyně, která na svém profilu sdílí vlastní zkušenosti s hraniční poruchou osobnosti, se kterou jsem pro tento text mluvila.
Diagnóza v době identitarismu
Performování sebe sama ale nejde omezit jen na pouhé obviňování z „pozérství“, protože bychom tím přehlíželi řadu mechanismů sociálních sítí, které k takovým formám sebevyjadřování podněcují. „Internet je fakticky nástrojem na kategorizaci,“ míní publicisté P. E. Moskowitz. Jak již zaznělo, hlavním úkolem TikTok algoritmu je za co nejkratší dobu „rozklíčovat“ osobnost každého uživatele, onálepkovat ji a následně zařadit do konkrétních kategorií – pak může síť nabídnout pro něj nejvhodnější obsah. Velmi trefně to formuluje výzkumnice Isabel Munson: „Logika diagnostikování je zakódována v každém jednotlivém obsahu, který vám sociální síť ukáže. Každý nový obsah slouží jako sonda, která odhaluje a přiřazuje uživateli osobnostní rysy, potenciální záliby a sklony. Samotná identita je tak koncipována jako něco, co je třeba odhalit, nikoliv vyjádřit.“
Samotný uživatel nicméně podvědomě volí zcela totožnou strategii jako algoritmus: aby se neztratil v oceánu nabízeného obsahu, potřebuje se vymezit, stanovit si online identitu, zájmy a postoje, a tedy zaujmout jasné místo v nekonečném informačním rizomu. Právě rizomatická struktura, která postrádá centrální uzel, je pro TikTok charakteristická. Je také jedním z důvodů jeho popularity: místo hierarchie velkých a malých trendů nabízí prostředí, ve kterém je v trendu „všechno, všude, najednou„. Právě takzvané „mikrokomunitní niky“ (niche micro communities) jsou hlavním kouzlem TikToku. Své místo v nich najdou ty nejkonkrétnější a nejbizarnější zájmy. Spolu s tím se ale zásadně mění pojetí, jak vůbec toto slovo chápeme: každý předmět zájmu se totiž na TikToku stává další mikrokomunitou. Pokud se o něco zajímáte, automaticky patříte do odpovídající mikrosubkultury, každý jednotlivý zájem je tak další nálepkou, další vrstvou vaší identity. Na sociálních sítích tak svou osobnost nejen ukazujete, ale zároveň ji aktivně vytváříte: „Sleduji to, tedy (tohle) jsem.“
Uzavírání se do online bubliny nebo komunity a omezování vlastní osobnosti na seznam hashtagů se tak zda být základním (a v jejich současné logice hlavně jediným možným) principem fungování na sociálních sítích. Jasně (a místy dost militantně) vyhraněné politické názory, sexualita, postoje k ožehavým tématům, vkus a smysl pro humor se při online sebeprezentaci projevují výrazněji než v komunikaci reálné. Jednoduše jsme nuceni zvolit si „stranu“.
Část TikToku věnovaná duševnímu zdraví proto není zdaleka jen spousta obsahu sdruženého pod společným hashtagem. Když se místní uživatelé o toto téma zajímají, spolu s tím objevují další stránky své osobnosti, ale také si volí komunitu. Tak trochu automaticky se pak hlásí ke subkulturám, jako je #depressedtok, #venttok, #sadtok anebo i #psychwardtok. „Jakmile vás [algoritmus] jednou zařadí na nějakou stranu, už vás tam udrží. A začne to vypadat, že jste diagnostikováni,“ píše Inna Kanevsky, profesorka psychologie (a také autorka populárního TikToku účtu @dr_inna, který se jak jeden z mála věnuje online dezinformacím na téma duševního zdraví). Možná právě proto často na profilech uživatelů TikToku najdeme kromě věku, astrologického znamení, sexuální orientace a preferovaných zájmen také DSM kódy jednotlivých diagnóz. P. E. Moskowitz označují tento fenomén jako „buzzfeedizace duševního zdraví“ a srovnávají proces sebediagnostikování na TikToku s vyplňováním typických buzzfeedových testů typu „Jaký jste druh grilovaného sýru?“ . „Když trváme na tom, že každý spadá do nějaké kategorie – neurotypický vs. atypický, ADHD vs. jakákoliv jiná diagnóza, „skutečná“ deprese v protikladu k intenzivnímu smutku nebo žalu –, vytváříme a zároveň prosazujeme určitý typ struktur, kterými chápeme svět, jež se pro nás stal tak nepochopitelným. V tomto procesu definování nacházíme komunitu a smysl,“ shrnují trefně autoři populárního newsletteru Mental Helth.
︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵
Pusťte si také videoesej, kterou jako doprovod série vytvořila Veronika Hanáková. Najdete v ní také ukázky obsahu, o kterém se píše v textu:
︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵
Diagnóza: Kapitalismus?
Tím se vracíme zpátky k tendenci uživatelů TikToku se nadměrně patologizovat. Pokud je diagnóza – ať už pomyslná nebo reálná – určitým identitárním štítem, tak proti čemu? „Sebediagnostika a identitární politika mají často tendenci se vzájemně ovlivňovat dost nebezpečným způsobem. (...) Sebediagnostiku a přehnanou patologizaci zároveň můžeme vnímat jako logickou reakci na situaci, (...) kdy naše společnost není stavěna tak, aby dokázala uspokojit široké spektrum lidských potřeb,“ míní kulturní kritička, internetová osobnost a TikTok tvůrkyně Rayne Fisher-Quann. „Své osobní potřeby musíte ospravedlnit tím, že máte určitou identitu nebo určitou diagnózu,“ dodává.
Skutečně se dnešní středoškolák (a ostatně i dospělý) může přiznat k únavě, smutku nebo strachu, aniž by se musel jakkoli ospravedlňovat? Je dnešní společnost schopna člověka, který je roztěkaný a prokrastinuje, neodsoudit – tedy aniž by si sám nejdřív nediagnostikoval ADHD? Dokážeme si navzájem říct, že se v nějaké společenské situaci cítíme nekomfortně a nesví, aniž bychom to spojovali se sociální fobií? A koneckonců, můžeme si dovolit být dlouhou dobu smutní bez toho, že bychom museli svému okolí vysvětlovat, že zrovna máme „depresivní období„? Zdá se, že právě ona kultura falešné pozitivity, well-beingu a ableismu vede k tomu, že jsme přišli o právo na selhání, nicnedělání nebo negativitu, aniž by byly legitimizované razítkem od psychiatra.
Stírání hranic mezi stresem, leností a psychiatrickou diagnózou se děje nejenom na TikToku či kvůli efektu zacyklení následně v psychiatrických ambulancích. Tyto rozdíly mizí také v důsledku společenských představ o produktivitě a blahobytu jako jediných přijatelných normách a synonymech jakéhosi „zdravého“ životního stavu. Nedostatek motivace k dosažení očekávaných studijních a kariérních cílů se pak může stát varovným symptomem, nikoli důkazem toho, že tyto často okolím uvalované aspirace nemusí sedět každému. Kritika společenských norem v oblastí duševního zdraví, které ve výsledku nevyhovují všem a některým rovnou škodí, není nová. Prolíná stovkami textů od Foucaultových Dějin šílenství po Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem.
Jsou medikace a psychiatrický diskurz stále jedinými nástroji, pomocí kterých se neoliberální společnost vyrovnává s problémy s motivací a nedostatečnými pracovními výkony? Aby snížili očekávání ostatních, co se jejich schopností týče, mohou se dospívající opřít o psychiatrickou diagnózu,“ tvrdí klinická psycholožka Alexandra Hamlet, která také trend sebediagnostikování dává do souvislosti právě s rostoucím společenským tlakem a očekáváními, jímž mladí lidé čelí.
Self-help lepší než no help
Když však fenomén sebediagnostikování vrátíme do českého kontextu, kde je odborná pomoc často nedostupná, i tato forma vypořádávání se s potížemi může být lepší než nic. Destigmatizace tématu duševního zdraví, ve kterém je TikTok neoddiskutovatelně úspěšný, rovněž vede k tomu, že se mladí lidé učí reflektovat vlastní prožívání a pocity, zaznamenávat a popisovat své stavy – jakkoliv k tomu třeba zbytečně používají odborné pojmy. V ideálním scénáři by taková reflexe byla impulsem ke sdílení, že něco není v pořádku, s vlastními rodiči. Mohl by to tak být důležitým prvním krokem k řešení problémů. A v té nejideálnější situaci pak bude následovat nějaká forma odborné péče.
Přes všechna úskalí může uvědomělost i erudice mladých pacientů setkání s lékařem a terapeutem usnadnit. Odborníci poukazují na zvýšené sebeuvědomění adolescentních klientů, což je pozitivní: dospívající se tak nestydí s lékaři mluvit a i v případě oficiálního stanovení diagnózy se necítí být tolik stigmatizovaní, jako by tomu bylo ještě před 10 lety. „Vzhledem k tomu, že na TikToku se o duševním zdraví člověk dozví opravdu hodně, je pro nás jako doktory důležité s dětmi mluvit srozumitelně a narovinu. A před rodiči je neupozaďovat,“ dodává dětský psychiatr Martin.
Taková dokonalá situace je ale reálné zkušenosti dospívajících vzdálená. Pochopení rodičů či okolí i přístup k odborné péči je stále otázkou náhody. V situaci, kdy je získání oficiální diagnózy privilegium, sebediagnostika není otázkou osobní volby. Stává se jediným dostupný způsobem, kterým dotyční mohou získat nejen jakéhokoliv vysvětlení svých problémů, ale především pochopení a podporu. Sebedignostikování není v beznadějné situací ničím jiným než zoufalým voláním o pomoc, adresovaným anonymnímu online prostoru. Je to právě úleva, kterou sdílení s online komunitou přináší, na které se jako na pozitivním efektu psychiatricko-psychologického TikToku shoduje většina většina uživatelů. „Za mě je určitě fajn vědět, že si tím neprocházím sama,“ říká 16letá Karolína. Když se podíváme na videa s hashtagem #venttok, který se jmenuje podle amerického slova „vent“ pro nefiltrované sdílení emocí s ostatními, jsou vždy plná komentářů jako „omg, ještěže nejsem jediná, kdo to tak má!“ nebo „mám to teď stejný, drž se!“. Když se o obdobné potíže podělíte s vrstevníky, přináší to pocity katarze a validace. Právě v tom může být taková neformální peer-to-peer podpora do jisté míry efektivní náhradou terapie.
Stejně tak může být přínosná i pro ty, co již léčbu podstupují a mají zájem o zkušeností jiných lidí s podobnou diagnózou. Takové informace „z první ruky“ přirozeně nedokáže poskytnout žádný odborník. „Sám znám pacienty, kteří mají za sebou pozitivní výsledky a chtějí tvořit obsah, který bude pro ostatní motivační. Taky dostávají zpětnou vazbu, že to někomu z jejich sledujících pomáhá, a to jim přináší pocit uspokojení. Může to v nich podpořit pocit, že na tom budou také sami lépe. Z okruhu online uživatelů se stávají virtuálními kamarády, kteří jsou pár kroků před tebou, provází tě onemocněním a třeba motivují k tomu vyhledat konkrétní druh péče,“ dodává Martin. „Jakékoli pozitivní rady online jsou vlastně lepší než nic, lepší, než se s tím trápit sám. V tom TikTok komunity nevnímám jako kontraproduktivní,“ uzavírá.
Podobně to má i 23letá TikTok tvůrkyně Hana, kterou k online aktivitě motivují podobné věci: „Sledování obsahu věnovaného duševnímu zdraví mi pomáhá, protože se pak necítím sama. Je fajn vědět, že jsou na světě lidi, kteří to mají stejně a kteří se i díky terapii vyléčili. Proto i já sdílím stejný obsah, chci, aby ostatní věděli, že v tom nejsou sami.“ Podobně k tomu přistupuje i 20letá Anna: „Sdílení mých psychických nemocí na sociálních sítích mi určitě pomáhá tím, že jednak ventiluju svoje problémy a zároveň se snažím lidi informovat o tom, že s duševními problémy je třeba pracovat. Moje nejoblíbenější přirovnání zní, že, když má člověk chřipku, taky se musí léčit. Psychické zdraví je stejně důležité jak to fyzické. Co se týče sledování takového obsahu jiných uživatelů, je určitě fajn vědět, že si tím neprocházím sama.“
Pozitivní vliv online komunit na TikToku je však možný pouze v případě, že se zakládají na společné touze po uzdravení a zlepšení, nikoli pouze ventilují negativní zážitky. „Koncept toho, že je člověk součástí komunity, lze hodnotit velmi odlišně v závislosti na tom, jestli je součástí toxické komunity, anebo komunity, která má motivaci a tendenci ke změně,“ pokračuje oborník. Zároveň se v rámci platformy jedná o relativně nový jev: „Mám pocit, že až poslední rok nebo dva se v těchto internet bublinách začíná objevovat i jiný kontent než jenom o tom, že všechno je hrozné a o jakémsi předbíhání se v tom, kdo se má hůř. Vzniká tam i jakási kontravlna uživatelů, kteří sice mluví o tom, že jsou na tom špatně, ale zároveň rádi sdílejí, co jim samotným pomohlo. V případě obou typů těchto online uživatelů i tvůrců se jim ale nedá upřít, že jim evidentně není dobře a že je dobré mít vedle sebe lidi, se kterými to můžou sdílet.“
V závěrečném díle série se dočtete, jak se králičí nory na TikToku můžou stát smrtícím nástrojem, proč uživatelé označují své jizvy na videích za falešné a jak souvisí TikTok se zvýšením počtu hospitalizací.
︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵
První díl si přečtěte tady.
Druhý díl si přečtěte tady.
︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵‿︵
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
