Spúšť: Príbehy o láske a nenávisti
Upozornění: Následující článek obsahuje citlivý obsah.
I my jsme to zvládli
12. října 2022 byl Marek Hudec, spisovatel a publicista, doma. Ačkoliv se toho v kultuře děje v říjnu hodně a on se na ní aktivně podílí, ten den byl kupodivu klidný. Uvolněný večer přerušily příchozí smsky s tím, že se v Zámecké střílelo. Všichni v Bratislavě ví, že se v Zámecké ulici nachází Tepláreň – podnik Romana Samotného s názvem, který nenechává na pochybách, jaká komunita se zde schází. A právě ta byla trnem v oku mladého radikalizovaného teroristy, který se rozhodl, že je zavraždí.
Útok na Tepláreň si vyžádal dvě mladé oběti – Matúše a Juraje. Vrah byl ještě mladší než oni a po činu spáchal sebevraždu. To vše nasvědčuje tomu, že to měl promyšlené. Hudec se rozhodl situaci na Slovensku po útoku zmapovat. Knihu nazval výstižně Spúšť (Žilina: Absynt, 2024), přičemž při rekonstrukci vycházel hlavně z desítek rozhovorů, a to nejen s přímými účastníky, členy LGBT+ komunity, aktivisty za rovná práva, ale i s lidmi, kteří homosexualitu nepovažují za přirozenou. Do kontextu ale zasadil i historii queer lidí na Slovensku a to, co útoku předcházelo.
Například rabín Miša Kapustin bydlel ve Velké Británii, na Ukrajině, v Gruzii a s antisemitismem se setkal všude. Slovensko, kde jako rabín slouží od roku 2014, ale na rozdíl od nich vždy vnímal jako klidnější zemi. Kde se společnost mění jen velmi pomalu. Když se stane něco šokujícího a neuvěřitelného, jako v Zámecké ulici, zdá se mu, že lidé neví, jak reagovat, a nejsou na podobné situace připraveni. Vnímají to totiž jako něco, co přišlo z jiné planety, na co nejsou u sebe doma zvyklí, a tedy jako něco nepochopitelného. (s. 71) A nepochopitelné to bylo. Ale překvapivé už méně – Slovensko je totiž v posledních letech živnou půdou radikalizace.
Nezávislá média se stávají zakázaným slovem a kultura slovem sprostým. Dění na Slovensku připomíná kulisy nějaké dystopie, v níž se totalitární vládci snaží změnit nejen kulturu, ale i její jazyk. Bohužel to není žádná kapitola z románu, ale slovenská realita. Tyhle konzervativní a nacionalistické nálady se šíří poměrně rychle a ohrožují životy statisíců lidí (po tragickém útoku vznikla iniciativa Ide nám o život, která formulovala požadavky týkající se bezpečí queer lidí na Slovensku, ale všechny byly zamítnuty). Ze sociálních výzkumů vyplývá, že Gen Z má větší sympatie ke konzervativcům než mileniálové, alespoň co se mužského zastoupení týče. Krom toho, že jim liberálové chtějí vzít smradlavá auta, mají pocit, že jejich hlas z médií vymizel. Přitom zrovna na Slovensku je způsob, jakým se o queer lidech (a o jakékoli minoritě vůbec) mluví ve veřejném prostoru, přímo alarmující.
Romana Schlesiger, jedna z organizátorek slovenské Pride, která v knize vystupuje, vnímá situaci na Slovensku jako krizovou: Opakovala bych: Dosáhli jsme posledního stádia. Chladnokrevně nám zabili kamarády, dejte nám to, co nám patří, práva, status manželství, rodičovská práva. Dokud nám to jako občanům této země a daňovým poplatníkům nedáte, tak budeme protestovat! (s. 142) Dnes žije v Dánsku, kde nemusí lhát úřadům o svém vztahu, a s partnerkou vychovávají dítě. (s. 148) Ostatně ze Slovenska už odešla spousta dalších lidí a mimochodem Praha bývá označována za město slovenských queer lidí (viz rozhovor Ivany Svobodové s autorem pro týdeník Respekt, „Žiju pořád tady, i dva roky po vraždě,“ 5. 1. 2025).
Pár dní po teroristickém útoku (ano, slovenská prokuratura útok překvalifikovala na teroristický útok) si Tomáš Griač se svým manželem (Američanem tmavší pleti) vyrazil do restaurace na večeři. Když si dali krátkou pusu, ihned byli atakováni — někdo po nich zlostně hodil podtácek a spustila se lavina nadávek na queer lidi, na rasu Tomášova manžela a další. Co ale dokresluje, jak se nenávist vůči queer lidem dostala do mainstreamu, je skutečnost, že z restaurace byli vyhoštěni právě oni, nikoli agresor. Přivolaná policie vyslýchala je, nikoli agresora.
Vražda dvou lidí (Radka Trokšiarová útok na Tepláreň přežila) homofobní náladu na Slovensku nezměnila. Nenávistné projevy se stupňovaly. Duhová vlajka jako znamení, že podnik je safe space queer lidí, se stala i vodítkem, komu rozbít hubu. Skupina nácků kvůli tomu napadla i punkovou kapelu Berlin Manson v klubu Orlovňa, konkrétně Adama Draguna. Když stavěli pódium pro Duhový pride, jedna paní naháněla organizátory a křičela, že symbol duhy patří dětem a neměli by si ho přivlastňovat „perverzáci“. (s. 203) Takových žalostných příběhů je v knize víc a slouží vlastně jen pro vykreslení situace, jaké to je žít v zemi, kde jsou homofobní názory ve veřejném projevu běžné. Nenávist se stala součástí společnosti a taky hlavní motivací vraha.
Trestní zákoník z dob monarchie definoval intimní styk mezi osobami stejného pohlaví jako smilstvo proti přírodě. (s. 83) Ačkoli k dekriminalizaci homosexuality došlo v Československu již v roce 1961, neznamená to, že společnost začala být vůči queer lidem tolerantní. Např. básník Allen Ginsberg byl pro svou orientaci z Československa vyhoštěn v roce 1965. Názor, že „když si to nechají na doma, je mi to jedno“ panuje ve velké míře i v Česku (vycházím ovšem ze zkušenosti, nikoli ze statistiky). Data, která by vyhodnotila, kolik queer lidí už opustilo Slovensko, protože se tam necítí bezpečně, neexistují, ale víme, že jich jsou tisíce. Nejen Fico a Smer, nejen Šimkovičová a SNS, ale celá společnost se stává součástí téhle „kultury“.
Marek Hudec v knize rekonstruuje události, které vedly mladého, teprve devatenáctiletého teroristu k útoku. Číst pasáže z veřejných diskusí i z jeho manifestu (na kterém podle nedávných analýz nepracoval sám) bylo těžké. Mnohem těžší ale bylo číst o životech Juraje a Matúše, které útok tak náhle ukončil, a o Radce, která jej jako jediná s vážnými zraněními přežila. Myslím, že je velmi těžké pro kohokoli z nás si představit, jaké to je, když se po práci stavíte za přáteli na pivko, sedíte na lavičce, a najednou se ozve ohlušující rána, vy ucítíte bolest a přátelé se vedle vás svalí mrtví. Odplížíte se strachy bez sebe a zmatení dovnitř klubu a nevíte, jestli čekáte na smrt, nebo na záchranu. Ano, tohle číst bylo to nejtěžší. Ještě těžší než pasáže o lidech, pro něž queer znamená úchylku, nemoc nebo hřích. O tom totiž víte, že je to blbost, a tak nějak pořád věříte, že to jednou pochopí všichni. Ale to, že se Radka plazila schovat a ani v tu chvíli nevěděla, před čím, je realita, která se už nedá zvrátit.
Spoušť je především Příběhem o lásce a nenávisti. Oceňuji, že autor ve své reportáži nevytváří kult útočníka a že se kultura, kdy všichni znají vraha a jeho příběh, ale nikdo už nezná jména obětí, mění. Ani o jeho zázemí se moc nerozepisuje, jen zmíní, že jeho ultrapravicově založený otec (dodnes) trvá na tom, že jeho syn je obětí. Více prostoru věnoval obětem a přeživší Radce. Je to totiž hlavně jejich příběh. Na rekonstrukci útoku tak Marek Hudec dokládá, kam až tolik tolerované podněcování k nenávisti může vést. Přestože znal prostředí Teplárně osobně a aktivně se pohybuje na slovenské queer scéně, svou reportáž napsal bez patosu a profesionálně. Jednotlivé osobní vstupy jen dodávají na atmosféře, která se dotýká nás všech, například tahle silná reflexe autorových pocitů při rozhovoru se švédskou reportérkou po útoku: Znovu se cítím jako atrakce v ZOO. Mimozemšťané si mě z dálky natáčí. Přicházíme k vám z jiné planety, kde neustále svítí slunce a není chudoba. Přicházíme k vám, do výběhu pro šimpanze, kteří jsou stovky let světelných let za námi. Ničeho se ale nebojte, jednou dospějete na naši úroveň. I my jsme to zvládli. To, co zažíváte, je velmi smutné, ale tam, v civilizovaném světě, máme tyto problémy dávno vyřešené. Jste zajímavý exemplář, který se příčí logice a poznatkům, vzorový příklad zaostalosti a nevyvinuté demokracie. (s. 241)
Nakladatelství Absynt vydalo krátce nato reportáž i v českém překladu Michala Lebdušky. V souvislosti s tím chci podotknout, že zatímco slovenská verze má na přebalu černou stuhu jako projev národního smutku, ta česká má stuhu v barvách duhy. Smutek se ale držel i na české straně. Kniha Marka Hudce upozorňuje na to, co může spustit nenávist. A jak řekla Zuzana Čaputová: v naší společnosti by pro ni nemělo být místo. Snad jeho reportáž pomůže alespoň něco změnit.
Marek Hudec: Spúšť.
Žilina: Absynt, 2024.
