Skok do tmy – překonání konce dějin vede přes rozbořenou vesnici
Absurdní vesnický román na hranici mezi minulostí a klimatickou katastrofou
Vesnický román Destrukce je zábavné podobenství, které v absurdní podobě ukazuje život v době pozdního kapitalismu a klimatické krize. „Krize všeho“ a nejistota existence v podmínkách současného světa vede hlavního hrdinu na vesnici, kde se ocitá tváří v tvář kolabujícím ekosystémům a pozoruje stát v rozkladu.
Stanislav Biler čtenáři nabízí poutavý příběh odrážející stav české společnosti i kritiku místní veřejné debaty. Specifická forma doplňuje zvláštnost obsahu hravým, i když občas úsměvným způsobem – od „rozbitého“ fontu Destruction a číslování kapitol podle posloupnosti prvočísel po vyprávění neuvozující přímou řeč postav. Destrukce je naléhavá a neklidná, vyvolává úzkost, čímž odráží a zachycuje stavy, které mnozí v důsledku každodenního politického, environmentálního i existenciálního tlaku zažívají.
Od nekonečného vesmíru k uzavřenému světu
Ulrich, hlavní hrdina Destrukce, podobně jako postavy mnoha současných knih utíká z velkoměsta. Hledá život, který je „jednoduchý“, prostý zbytečných výmyslů jakými jsou postnewtonovská fyzika a další všemožné postmoderní relativismy. Jako u hrdiny Florent-Clauda Labrousta v Serotoninu Michela Houellebecqa se Ulrichovým cílem stává venkov.
Ale podobně jako Florent i Bilerův hrdina objevuje, že reálný stav věcí na vesnici je dost vzdálený její idealizované podobě. Žádná vesnice ostatně dnes není vyjmuta ze světo-ekologie pozdního kapitalismu. Houellebecqův Florent zjišťuje, že francouzský venkov je v depresivním stavu - podle posledních zpráv „spáchá sebevraždu každý druhý den jeden zemědělec“. Bilerův hrdina rovněž postupně poznává, že útěk do pohádkové minulosti, kterou vesnice symbolizuje, je neuskutečnitelný - zatímco ve městě se ztrácel v bludišti významů a teorií, na vesnici, čili v minulosti, se přímo topí v nesmyslech. Útěk před komplikovaným otevřeným vesmírem do zpátečnictví a ignorace se nakonec ukáže jako přímo patologický a zhoubný.
Svět je zde ještě v pořádku
Na vesnici si každý hledí svého a všichni se snaží žít podle zavedených pořádků a neustále omílaných frází. Od skutečných problémů tedy všichni odvracejí zrak, někteří dokonce předstírají, že o problému nevědí, jiní zase spoléhají na sliby politických činitelů.
Za takové situace představuje pro fungování obce a veřejnou pohodu větší nebezpečí alarmismus hlavního hrdiny, který na tyto problémy opovážlivě upozorňuje. Jako vesnický učitel navíc nabádá své studenty k vyjadřování vlastních pocitů z neutěšeného stavu, který pozorují a v němž žijí, místo aby je učil tomu podle vesničanů nejhlavnějšímu – slušnému chování a přijetí řádu světa a ustálených hierarchií.
Musíme být především rozumní
Zodpovědnost za chod vesnice nese starosta, který má ovšem vedle ředitele továrny zaměstnávající většinu místních obyvatel druhořadou pozici. Ze strachu z odlivu kapitálu a z přiznání vlastních chyb starosta hledá viníky vesnických problémů mezi nemístními chataři, podryvnými živly, Romy a dětmi.
Nejpalčivějším problémem vesnice je přitom sucho, o kterém ale starosta odmítá mluvit. Místo toho veškerou pozornost soustředí na povodně, kterým musela vesnice čelit před mnoha desítkami let. Vyhýbání se odpovědnosti za dopady své činnosti dokonale ilustruje scéna, kdy ředitel továrny mluví o potřebě se stavět k věcem realisticky – „(...) úrodné pole, krásný les, plné studny vody, školu, která má čtyři zdi a která by v ideálním světě možná ani nehořela“ podává jako ideál, k němuž by se mělo směřovat. Námitky, že takový svět už byl, odbývá poznámkou, že se nesmí žít minulostí, přeci dnes má každý auto a klimatizaci.
„Opakuji si základní věci a zároveň se jim snažím uvěřit“
Z minulosti se však má odnést étos toho, že všechno je tak, jak má být. Vesnice je podle této představy místo, kde ještě stále má platit, že dvě a dvě jsou čtyři, což je naprostá jistota, základ, na němž se dá stavět světonázor. V Orwellově 1984 má čtenáři nahánět hrůzu představa, že i něco tak evidentně nelogického a nepravdivého jako 2 + 2 = 5 bude společností přijímáno, pokud to prosadí mocní totalitního státu. Dnes je s odkazem na 1984 označováno za orwelliánské kdeco.
Bilerova Destrukce ukazuje situaci, v níž zjevné a jednoduché pravdy, před jejichž zpochybňováním hrdina utekl, plodí nespravedlivý systém neodpovídající současným potřebám a neřešící aktuální problémy. Z dobře míněných rad se tak staly fráze a z logického uspořádání společnosti se stal přežitek násilně vtlačující současnost do značně omezeného rámce.
„Absurdní, říkají lidé“
Jednotlivá témata otevíraná v Destrukci reflektují otázky, jimiž se autor zabýval ve svých textech a pořadu Všichni tady umřeme (nejen) na portálu A2larm. Ostatně kniha se skvěle doplňuje s publikací Stát v rozklad z pera dalších členů redakce tohoto online deníku. Ústřední body se shodují: je tu klimatická krize, zanedbávání jejího dopadu (především sucha) českými politiky, posedlost automobilovou dopravou a výchova nové generace. Zastřešujícím motivem Bilerovy publicistiky i beletrie je atmosféra nesmyslnosti, absurdity celkové situace i jednotlivých událostí a chování lidí.
Občas má člověk skutečně pocit, že, jak psal Stanislav Biler na svém Facebooku, frázi „absurdní, říkají lidé“ lze doplnit téměř za každou skutečnou zprávu – od pandemických opatření v podobě „pracovní karantény“ po zprávu o prodeji NFT rentgenového snímku zranění po teroristickém útoku.
Destrukce se nebojí nazývat věci pravými jmény, ačkoliv občas to dělá možná až příliš návodně – úvahy nad ledničkou, která je plná genocidy, jsou čtenářsky působivější než pasáže, kde se jednoduše řekne, „může za to ten a ten“. Na druhou stranu, jak podotkl Ezra Brain v článku pro Leftvoice – problémy, jimž čelíme, nejsou subtilní, tak proč by mělo být subtilní naše umění? Plány hlavních hrdinů sabotovat továrnu rezonují s kontroverzní loňskou knihou Andrease Malma How to Blow Up a Pipeline (Jak odpálit ropovod). V Destrukci nakonec to ale není potřeba, jelikož se celá vesnice jednoduše rozpadne.
„Svět, kde dvě a dvě jsou čtyři, a nic dalšího z toho nevyplývá“
Co dál? Francis Fukuyama po „pádu komunismu“ ohlásil konec dějin, ale dějiny přece nemusí končit neoliberalismem. Pravidla se dají přepsat. Neudržitelná minulost se postupně rozpadá a samozřejmě není snadné přijmout nejistotu budoucnosti, protože budoucnost je nejspíš docela ponurá. Ale jak napsala Virginia Woolf v roce 1915 do svého deníku – „Budoucnost je temná, ale lepší být, si myslím, nemůže.“ Tma je plná možností, a nejen těch děsivých. Nemusíme se na ni těšit, ale jejím výzvám přesto můžeme čelit. Podobně jako Woolf, která neopomněla dodat „si myslím“, uzavírá Biler knihu zpochybněním tohoto přístupu zvoláním „ale hovno“. Není to tedy tak jednoduché a pochybností se jen tak nezbavíme.
---
Ivan Loginov (* 1997) studuje doktorát na PřF UK a pracuje na CTS (UK & AV ČR). Zabývá se zejména dějinami vědy a filozofie. Dále studuje na FMV VŠE a The New Centre for Research and Practice.
