Smutek nás spojuje. S environmentálním žalem se musíme vyrovnat společně

Magdaléna Michlová
1. 10. 2021

Jak pracovat s klimatickou, ekonomickou a ekologickou krizí? Přinášíme rozhovor o vlivné knize Aktivní naděje a jejích metodách s Miloslavou Hazuchovou a Martinem Nawrathem. Jak vnímat současné dění a nebláznit se z něj?

Fotografie v textu: Magdaléna Michlová

Terapeutický workshop v PLATO zastřešil formát seznamek pro lidi se smutkem, který navázal na další seznamky propojující určitou komunitu. Galerie v minulosti hostila třeba seznamky pro rodiny s dětmi, v říjnu návštěvníky a návštěvnice čeká seznamka pro mineralogy a nadšence práce s polodrahokamy.

 „Formát seznamek pro lidi se smutkem vznikl před pár lety jako nápad pozvat do PLATO různé lidi napříč místními komunitami, které spojuje zážitek smutku. Ten chápeme jako zkušenost, kterou má v životě každý a která může nabývat různých forem. Seznamky jsme se rozhodli dělat tematicky, protože smutek se často váže k fenoménům doby a kolektivně sdíleným zkušenostem. Teď jsme jako téma zvolili klimatickou krizi, která nás všechny ovlivňuje, a žal s ní spojený,“ vysvětluje Jakub Černý, terapeut, psycholog, facilitátor a garant seznamek pro lidi se smutkem. Příští seznamka, kterou plánujeme na letošní prosinec, se zaměří na smutek spojený se životem ve městě. Úplně první akce z téhle série byla naopak obecnější, setkali se na ní lidé s různými druhy smutku, někdo, kdo někoho ztratil, někdo, kdo se s někým rozešel, někdo s chemickou imbalancí, zkrátka lidé napříč komunitami, kteří se jinak nepotkávají. Proto jsme sérii setkání nazvali seznamkou. Smutek nás sice běžně rozděluje, ale jelikož jej v nějaké formě zažíváme všichni, vlastně nás spojuje,“ dodává Čený.

Mezi hosty této seznamky byli i facilitátorka metody Miloslava Hazuchová a terapeut Martin Nawrath, kteří se dlouhodobě snaží metodu vyrovnávání se s environmentálním žalem přibližovat široké veřejnosti.

Kniha se jmenuje „aktivní naděje“. V jakém smyslu je aktivní? Naději si představím spíše jako něco pasivního: v literatuře se objevuje tehdy, kdy je pro činy pozdě a už zbývá jen doufat. Jak chápe kniha onu aktivitu? Lze ji zde ztotožnit třeba s aktivismem?

Miloslava Hazuchová (MH): Já koncept i název knihy chápu a pracuju s ním tak, že aktivní naděje není jen nějaké přesvědčení nebo víra, že něco dobře dopadne, není to jen čekání, ale i aktivita. Musíme se o věc přičinit, vzít ji do svých rukou. V tomto ohledu tam patří i aktivismus.

Martin Nawrath (MN): Tahle aktivita je právě opakem naivní důvěry v to, že se věci nějak samy dějí, že nějak dopadnou. Spoluautor té knížky říká, že v každém okamžiku, ať se děje cokoli, mám vždy na vybranou minimálně postoj, který zaujmu. Ani to čekání tedy není pasivní, protože minimálně o svém postoji se můžu rozhodovat. Tahle aktivní naděje je opřena spíše o hluboký, reflektivní aktivismus, který rozvažuje a přemýšlí o tom, co je skutečně potřeba dělat.

MH: V tom spočívá i ta tvorba – že se aktivně podílím na tom, co si přeji. Tvořím svět, budoucnost.

MN: Často se stává, že aktivismus vede k vyhoření. Děje se to, když sice vychází z dobré vůle, ale také z omezených lidských zdrojů. Přístup aktivní naděje je naopak opřen o spojení s něčím hlubším, než je naše běžné kauzální uvažování. Většina aktivistů a aktivistek dochází k vyhoření proto, že spoustu věcí kauzálně řešit nelze a s tím je těžké se srovnat.

Miloslava Hazuchová

Zmínili jste, že aktivní naděje má iniciovat vlastní tvorbu, vlastní zapojení. Jak Joanna Macy pohlíží na pozici jednotlivce ve společnosti? Klade důraz na individuální odpovědnost? A jak podle ní vzniká žal, jako něco individuálního a vnitřního, anebo systémového?

MN: Environmentální žal se dříve považoval za specifickou psychickou nemoc lidí, kteří jsou třeba přecitlivělí. Čím dál více je ale zřejmé, že environmentální žal je spíše symptomem doby, a nemá tudíž jen individuální rozměr. Sledujeme požáry, tání ledovců, devastaci přírody, a to se od vnitřního prožitku odpárat nedá. Právě tady je ale důležité prožitek vztahovat k celku. Hledat vztah ke své citlivosti, přemýšlet o tom, jak se s všudypřítomnou destrukcí srovnávám já, ale zároveň se vztahovat ke svým blízkým, ke svému kolektivu, své práci, místu, kde žiju a kde můžu tvořit tak, aby to mělo kolektivní rozměr.

MH: Pro mě je to průnik. Svůj žal nemůžu oddělit od žalu světa. Jsou to soustředné kružnice. Nejsem já a svět zvlášť. Aktivní naděje a celý koncept metody obnovující spojení (jedná se o skupinovou metodu ekofilozofky a autorky knihy Macy, jejímž cílem je proměnit zoufalství a apatii v konstruktivní činnost založenou na spolupráci, pozn. autorka) klade velký důraz na to, že jedinec je spojený s celkem. Jedna z věcí, která se totiž systému „podařila“, je to, že se stáváme malými, bezmocnými a oddělenými jedinci, kteří si pěstují individualismus. Princip Joanny Macy představuje pravý opak: Všichni jsme na sobě vzájemně závislí. Síla pak tedy spočívá v celku, v systému. Metoda je postavena na tom, že se neustále vzájemně podporujeme a vyživujeme, abychom potom obstáli ve světě a mohli různými způsoby přispět k jeho změně.

MN: Jedním z bodů Macyina přístupu je nazírat věci jiným pohledem. To je důležité v okamžiku zrelativizování já a světa. Kdyby si člověk to, co ví a slyší o válkách, změnách klimatu nebo pandemii, připustil k tělu, zhroutí se pod tíhou světa. Dá se na to ale nazírat i jinak: Každý z nás má v dnešní době za sebou ohromný kus dějin a může se jimi cítit posílen. Může vnímat to, že tady je díky svým rodičům a dalším lidem a událostem z minulosti. Neseme tedy sice tíhu světa, ale zároveň jsme utvářeni a posíleni vším, co nás předcházelo.

Mluvili jste o nutnosti soustředit se na to, co máme, namísto toho, co bychom mohli požadovat. Napadají mě třeba socio-ekonomické podmínky, pracovní podmínky, nebo v kontextu environmentálním třeba životní podmínky lidí v postindustriálních městech, jako je Ostrava, nebo v klimatickou změnou nejvíce ohrožených světových regionech. Nevede spokojení se se současným stavem naopak spíše k pasivitě? Není žal a nespokojenost právě tím, co pohání aktivitu?

MH: Vděčnost ve smyslu metody obnovující spojení je zdrojem, posilněním, podporou, zvýšením kapacity, kterou následně můžu využít pro tu změnu ve svém městě. Je to vděčnost ve smyslu zvyšování citlivosti, nadchnutí se pro věc, probuzení z apatie, zkrátka způsob, jak se nazdrojovat a poté disponovat hybnou silou něco změnit. Environmentální žal nebo jiná nespokojenost má potenciál dělat to stejné, buď to dělám z dostatku kapacity, které mě motivuje se zapojit, nebo mě naopak tlačí nedostatek, je pro mě neudržitelný a také se proto potřebuji zapojit. Obě možnosti mohou být onou hybnou silou, ale vděčnost na rozdíl od nespokojenosti jako motiv předchází vyhoření. Když nemám dostatek zdrojů, moc se nenajím. Když mám zdrojů dost, připravím vydatné jídlo a ještě ke stolu pozvu své blízké.

MN: Aktivní naděje není terapeutický přístup, ale terapeutický rozměr má. Když se učíme zcitlivovat vůči tomu, co se ve světě děje, přináší nám to smutek a slabost. Vděčnost, respektive to posilnění, které nám jako zdroj přináší, nám to proto musí vyvažovat. Pokud chci vstoupit do bolesti a pochopit ji, potřebuji kvalitní zdroj, jinak upadnu do deprese. A takovým kvalitním zdrojem je pro Macy vděčnost.

MH: Když si člověk s až jaksi banální vděčností uvědomí, co má, není to proto, aby se s tím spokojil, ale aby se mohl klidně a zhluboka nadechnout a pustit do nárokování nového.

Martin Nawrath

Abychom to shrnuli a odpověděli na otázku, kterou anotace knihy nabízí, zeptám se možná trochu naivně: Jak se tedy, jednoduše a konkrétně, můžeme vyrovnat s environmentálním žalem?

MH: Já mám ráda jednu větu z Mayciny knihy: Cítit bolest je normální, přirozené a zdravé. To, co lidé můžou se svým environmentálním žalem udělat, je dovolit si ho, projevit ho, vyslovit ho, vyjádřit ho. Tam pak automaticky nastane úleva a ocitáme se někde jinde. Je to terapeutický přístup a zároveň přístup úplně lidský. Něco podobného, co se děje, když kolem sebe máme fajn lidi a je nám dobře. Jeden z konkrétních způsobů je tedy najít si bezpečné prostředí, kde můžeme bez odsouzení vyjádřit naše obavy a všechno to, co ve vztahu ke světu cítíme.

MN: Ta metoda je jednoduchá, a v tom je krásná, protože funguje na pouhých čtyřech bodech (dotknout se vděčnosti, vstoupit do bolesti, vnímat jiný pohled a pak něco udělat), které lze snadno převést do každodenní praxe. Joanna Macy vyzývá k tomu, abychom v každém okamžiku, každý den hledali zdroje, které nám umožnuje fungovat, prožít si bolest a nalézt inspiraci. Já to hodně vnímám jako spojování se s vlastním tělem. Jak devastujeme zemi, devastujeme i vlastní těla. Nejsme zvyklí sami sebe vnímat, a to nejen ve smyslu emočním, ale třeba i v tom, jak teď dýchám, jak sedím. A pokud se naučím zcitlivovat byť jen takto banální věc, povede mě to přirozeně k tomu, že na sebe nebudu klást takové výkonnostní nároky. A v té potřebě jet nadoraz a každou kapacitu vytěžit do poslední kapky vidím i paralelu vůči přírodě.

MH: Já jako taneční a pohybová terapeutka s tělem pracuji pořád, ale i když si to neuvědomujeme, jsme s tělem v kontaktu neustále všichni – jinak bychom tu samozřejmě nebyli. Ta všímavost, ku příkladu práce s dechem, je jeden takový konkrétní návod, dalším jsou třeba uzemňovací techniky nebo libovolný pohyb celkově. Žal a emoce, které se odehrávají v těle, mají konkrétní fyziologické reakce, tvoří určité hormony, určitým způsobem mění tlak. Můžeme je tedy skrze tělo vyjádřit – třeba pomocí tance nebo volného pohybu. Do kontaktu s hněvem nebo smutkem se mohu dostat klidně jen skrze gesto, a rázem se můj postoj trochu změní a dostanu se blíže ke kreativitě. Já pracuji s tělem, ale někdo takhle může pracovat s uměním. Tím vyjádřením emoce to začíná.

MN: Nemusí jít tedy o aktivismus v úzkém slova smyslu jako petiční akce nebo happening, ale i umělecký akt může být aktivistickým. Koneckonců městská galerie PLATO s tím pracuje hodně.

Kniha Aktivní naděje je veřejnosti k dispozici k prolistování i absenčnímu zapůjčení v knihovně a čítárně PLATO. Knihovna/čítárna vznikla jako umělecké dílo Jana Šerých s názvem „Vzájemná šetření“ a je otevřena každému, kdo si chce prohloubit znalosti o umění a příbuzných oborech. Obsahuje přes 5 000 českých a zahraničních publikací a časopisů a je řazena nestandardně dle záměru umělce – v jedné sekci jsou například publikace rozděleny podle barev, v další podle velikosti. Takové řazení může znesnadňovat praktickou orientaci, zato však návštěvníkovi či návštěvnici nabízí nečekané nálezy.

---

Magdaléna Michlová je součástí komunikačního týmu městské galerie a platformy pro současné umění PLATO v Ostravě. Je absolventkou sociologie a studuje kulturální studia. Příležitostně překládá knihy a články z angličtiny a španělštiny a publikuje reportáže a rozhovory.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít