Co nového v poezii? (druhá třetina roku 2025)
Pravidelný příspěvek k debatám kolem Ceny literární kritiky se tentokrát věnuje knihám z druhé třetiny druhého ročníku ceny. Vedle komentářů k jednotlivým sbírkám přináší také náčrt vybraných tendencí v současné české poezii a glosu ke kritické praxi.
(c) Anna Luňáková, Jakub Štourač.
Další díl seriálu Co nového v poezii? se zabývá osmnácti knihami, které se ke mně dostaly v období od května do srpna, a třemi tituly pod čarou. Krátkým textům (vždy třem větám) k těmto knihám předchází komentář k tendencím aktuální básnické produkce na půdorysu trojice kategorií třeštění, bájení a svěřování nastíněných v minulém textu. Také v tomto textu hodlám pokračovat v záměru popsaném v prvním a druhém dílu Co nového v poezii? z roku 2024, tedy podat přehled relevantní básnické produkce sledovaného období. Co se týče zmíněných titulů pod čarou, jde o knihu Jitky Bret Srbové Přímluva za malé věci, která je jakožto publikace členky poroty CLK postavena tzv. mimo hru. Po jedné větě také věnuji sbírkám s vročením 2024, kterým jsem se v tomto přehledu dosud nevěnoval.
Proudy
Zkusím nejprve situovat představované tituly na pomyslných osách třeštění, bájení a svěřování. Připomínám, že třeštění označuje různé typy zvýšené pozornosti k materiálním (zvukovým, grafickým, rytmickým) stránkám jazyka. Název třeštění odkazuje na stav vytržení, se kterým se pojí upozadění civilního já. Konstrukce já naopak vystupuje do popředí v konfesijním typu psaní, který zde označuji jako svěřování. Jedná se o pohyb k sebevyjádření, k artikulaci identity a dalších směrnic utvářejících básnickou subjektivitu. Výrazná pozice promlouvajícího já je přítomná také v bájení, které je ovšem nasměrováno k příběhu a postavám či k obraznosti, popisu dění „mimo“ sebe; ve zkratce bych bájení označil jako imaginativní vyprávění.
Tyto postupy označuji jako osy či proudy také z toho důvodu, že v konkrétních sbírkách se často prolínají a různě doplňují. Přiřazením sbírky k určité ose mám na mysli převažující pohyb, tíhnutí, důraz atp. A především: jedná se o ilustrativní příklady. Níže také uvádím několik sbírek, v nichž se mi zdají výrazné dva nebo všechny tři vyznačené proudy.
Pohyb třeštění se mi zdá být výrazný především ve sbírkách Alexandry Brockové, Anny Pokorné, Dominika Bárta a Ondřeje Macla. Jedná se přitom o poměrně odlišné realizace popsaného proudu. Zatímco Pokorná a částečně Brocková pracují s přebytkem, hýřivostí (obrazů, slov, významů), u Bárta naopak nalézám střídmost – krátké básně, práce s neokázalými výrazy... Spojuje je nicméně zvýšená pozornost vůči dějům v samotném jazyce, v případě Bárta pak také v pozoruhodně evokovaném prostoru mezi dvěma jazyky (češtinou a polštinou).
Specifický případ třeštění představují Maclovy montáže fragmentů známých písní či básní. Kompilace těchto apropriovaných textů nejvýrazněji působí díky evokacím jejich původních kontextů (typicky melodií) a jejich vzájemným křížením. Ve sbírce hrají jistou roli také mikropříběhy či konfesijní figury, ale jejich působivost je dána právě prací s jazykem či s jednotlivými výroky.
Vyprávění příběhů, evokaci charakterů postav i různých typů situačního napětí využívají ve svých sbírkách především Anna Bartáková (jako součást tohoto pohybu lze vidět také fiktivní identitu autorky), Marie Iljašenko a Lenka Nehybová. Za zmínku dále stojí to, že ve všech třech případech je imaginativní vyprávění (bájení) spojeno s pokusem (lze to chápat i jako experiment) zaujímat mimo-lidské perspektivy. V případě Bartákové jde především o rostliny, u Iljašenko a Nehybové pak hlavně o zvířata, třebaže také v jejich knihách nalezneme texty věnované rostlinám či celým ekosystémům (místům).
Polohu svěřování nalézám výrazně u Nely Haluzové, Víta Kolmačky a Tomáše Míky Kleina. Opět se jedná o poměrně různorodé přístupy, které však spojuje důraz na sebevyjádření prostřednictvím figury autorského „já“. Nejskrytější je tento postup u Haluzové, jejíž texty se vyznačují jakousi nezřetelností, rozplývavostí. Sbírky Kolmačky a Míky Kleina naopak stojí na osobně laděných existenciálních výpovědích, autory sbližuje také situovanost do prostor venkova či menších měst.
U několik dalších knih mám dojem, že označení pouze jednou kategorií by bylo už příliš schematické. Mezerovité, minimalistické texty Taša Andjelkovského, excentrická pásma Nely Bártové a imaginativní záznamy Jana Zvettlera spojuje po mém soudu výrazné spojení třeštění a svěřování. Třeštění, tedy zvláštní pozornost k jazyku – ať už ve smyslu tíže jednotlivých slov, práce s rýmy či určité rétorické dekonstrukce Andjelkovského, záliby v hovorovosti u Bártové nebo vrstvení drobných jazykových úkazů u Zvettlera – se v těchto titulech spojuje s tendencí ke svěřování: u Andjelkovského daného už rámováním knihy za zemřelou blízkou osobu, u Bártové výrazně v artikulaci sebe (i když jistý protipól zde tvoří také záznamy odposlechnuté řeči), u Zvettlera zase určitým příležitostným laděním velké části textů (psaných v souvislosti vyznačené jako osobní, rodinná, existenciální a podobně).
Spojení tendencí k bájení a svěřování, které vyznačuje napětí mezi směřováním od-sebe a k-sobě, lze podle mě sledovat v knize petyy stach, ve které autorka ohledává různé polohy psaní o trans zkušenosti. V jejích textech se prolínají velmi osobní, adresné promluvy s utopickými vizemi možného mírumilovnějšího soužití. O spojení imaginativního vyprávění a konfesijních postupů by také bylo částečně možné mluvit v případě knihy Marie Iljašenko, která v několik básních rozpracovává osobní zkušenost pobytu v různých městech.
Knihy Jiřího Dynky a Jana Krasického se mi naopak zdají být formovány tendencemi k bájení a třeštění, tedy kombinací strategií zaměřených k popisu vnějšího světa a zvýšené pozornosti k jazyku. Jedná se ovšem opět o poměrně kontrastní příklady. Zatímco Dynka vykresluje v poťouchlém či groteskním duchu své dovolenkové cesty, Krasický evokuje ponurou a tíživou atmosféru svých všedních dnů. V obou případech se nicméně setkáme nejen se snahou zaznamenat, popsat či vyobrazit, ale také s působivou prací s rytmem vět, různými typy stylizací (především u Dynky) a obecně působivou „atmosférou“ budovanou specifickou prací s jazykem.
Všechny tři tendence by pak bylo možné sledovat v knihách Richarda L. Kramára a Aleše Kauera. Bájení v určité scéničnosti (konkretizace, obrazné modelování scény básně) nebo výrazněji u Kauera ve vyvolávání postav-stínů, postav-referencí (známé osobnosti) či postav-blízkých. Třeštění ve smyslu míšení jazyků a citátovosti (Kramár) i určité vytrženosti nebo extatičnosti (patos), kterou čtu u obou autorů. Svěřování: zmíněné knihy jsou zároveň silně osobně laděné, adresované konkrétním lidem, v jistém smyslu intimní a výrazně sebe-vyjadřující, i když ve specifickém ohledu. Podobně jako u stach (a specificky u Macla) je též u Kramára a Kauera silný moment kolektivnosti či komunitnosti a zároveň heterogenity promlouvajícího „já“.
(c) Anna Luňáková, Jakub Štourač.
Žánry
Výše uvedené rozkreslení titulů do několik os či proudů lze chápat jako obecnější pohled na mapu aktuální básnické produkce z hlediska formální výstavby jednotlivých knih. O úroveň konkrétnější by mohl být žánrový pohled. Zkusím zde naznačit dva obrysy možných žánrů. V prvním případě mi přitom půjde o tendenci spojující několik výrazných textů, v druhém případě naopak o tendenci překvapivě spíše absentující, respektive artikulovanou méně zřetelně.
1) Mám na mysli přítomnost mimo-lidských perspektiv v několika knihách, které vyšly v posledních měsících. Především sbírky Lenky Nehybové a Marie Iljašenko, částečně pak Jitky Bret Srbové či Anny Bartákové přicházejí s psaním založeným na perspektivizaci promluvy, která je pronášena z pozice rostlin, zvířat či konkrétních prostředí a míst. Tuto tendenci lze do nějaké míry spojovat s deantropocentrizujícími podněty environmentálního myšlení o literatuře, v dílčím smyslu případně i nové přírodní lyriky.
Tím by ovšem nemělo být sugerováno, že po této cestě autorky ke zmíněné poloze došly. Naopak je třeba sledovat tuto linii jako integrální součást jejich osobité básnické práce. Zřetelné je to v případě Lenky Nehybové, která navazuje na metodu své předchozí knihy Včelí války, tedy na přístup založený na poučeném přírodovědném pohledu na jedné straně a prolínání lidských a mimo-lidských světů na straně druhé. V případě Marie Iljašenko by bylo třeba uvažovat (zde samozřejmě nanejvýš zkusmo) o specifické roli války a vztahu k napadané zemi na půdorysu vztahu k druhému, jímž je nejen jiný jazyk či země, ale také zvířata či rostliny zachraňované z ostřelovaných měst. Iljašenko přitom důrazněji tematizuje určitou prekérnost situace vyslovování se za tvory v jiném než jejich vlastním jazyce prostřednictvím tematizace jejich uvěznění či nepřiměřenosti v mezích lidské architektury. Je také třeba zmínit, že u obou autorek se naznačené perspektivy prostupují, na pomyslné straně jiného se často ocitá to lidské atp.
2) V druhém případě mi jde o psaní jako společensko-kritické gesto; nebo možná lépe řečeno: jako specifický způsob, jímž je v poezii formulována kritika. Na poli žánrů lze takové psaní situovat do blízkosti společensko-kritické či angažované poezie. V jisté míře je takový rozměr vlastní velké části současné poezie, pro niž je podstatná formulace vlastního postoje vůči dění ve světě, ať už tím máme na mysli politickou realitu, nebo skrytější podoby společenského dění – může jít například o práci s modelováním osobního postoje (pól svěřování), snahu o věcný popis a tvorbu obrazů či podobenství (pól bájení) anebo různé podoby zaklínání či práci s politickým a jinými jazykovými mody jakožto s básnickým materiálem (pól třeštění).
Ve sledovaném období využívá žánr kritické poezie nejvýrazněji Aleš Kauer. Jeho sbírka je nejen silným komentářem ke společenskému dění od probíhající války proti Rusku přes rozvrat americké demokracie nebo pokračující útlak žen, ale také záznamem vnitřního boje s osobními tématy od ztráty blízké osoby po pravdivost psaní. Neformuluje statementy, ale vrhá se po hlavě a upřímně (alespoň tak mám tendenci sbírku číst) se vší nejistotou a bolestí, kterou to člověku přináší. Co víc, nejvlastnější silou jeho textů zůstává svobodná představivost, obraznost a přese vše jistý vtip, který dovoluje artikulovat proti zoufalství stávající situace jednak politickou utopii (konec patriarchátu) ve zcela konkrétních a živoucích obrazech, jednak víru ve vzájemnost a komunitu – nejde o fráze (ty zde píšu já), ale o zcela konkrétní vyznání, akt promluvy, žitého slova.
Popsané dvě žánrové polohy mají podle mého názoru jeden důležitý spojující moment, a tím je vcítění, soucit či účast. Ať už účast se zvířaty a rostlinami žijícími své životy navzdory antropomorfizaci krajiny (přizpůsobování životního prostředí pouze-lidským potřebám), nebo například s umírajícími muži ve zbytečných válkách.
Kritika
Význam kritiky v nejobecnějším smyslu je spojený se souzením, hodnocením či rozlišováním. Mezi těmito významy jsou spíš drobné rozdíly, přesto – kdybych měl formulovat osobní stanovisko – bych položil největší důraz právě na třetí z jmenovaných významů, tedy rozlišování. Vidím v něm základ jakékoli možnosti hodnocení či soudu, který však neimplikuje jejich hodnotovost či hierarchizaci na osách dobré/špatné/ambivalentní. Rozlišování je především způsobem učinění zřetelnějším; možná by se dalo chápat jako popis, který pomáhá lépe porozumět popisované skutečnosti. V tomto pojetí základního kritického úkonu nejde tedy v první řadě o hodnotový soud, ale o analýzu, utřídění, rozpoznání detailů atp. Abych rovnou naznačené aplikoval: je třeba důrazně rozlišovat vulgární pojetí kritiky jakožto negativního hodnocení a, řekněme, základní pojetí kritiky jakožto rozlišování.
Vedle samotného kritického úkonu je nicméně důležitá také otázka, kdo kritiku vykonává a co je jejím předmětem. V perspektivě této či podobných otázek se totiž ukazuje, že kritika je vedle poznávacího aktu také druhem vztahu. A že je pro ni důležité zmíněné účastenství, které je spolu s odstupem (nutným pro rozlišení či případné hodnocení) klíčovým pohybem nejen básně, ale také kritiky. Mezi těmito dvěma póly je třeba udržovat rovnováhu: kritika nemůže mluvit za báseň (ta mluví sama za sebe), ale vždy mluví v nějakém vztahu k ní. Měla by si tedy udržovat odstup, aby neztratila schopnost rozlišovat, ale měla by pečovat také o svou účast na dění básně, bez níž ztrácí vztah, jenž je pro ni jako kritiku určující.
(c) Anna Luňáková, Jakub Štourač.
Andjelkovski, Tašo: Holina (Torst). Básně sestávající z několika málo slov, rýmů, elementárních obrazů, básně-očisty i básně-zářezy, básně za mrtvou. Slova adresovaná druhé (přítomně nepřítomné) osobě, která splývají se sebe-oslovením. Zející rána ztráty soustředěně vyslovovaná, „uzel mlčení“.
Bárt, Dominik: Díky dvěma jazykům se neztratíme v překladu / Dzięki dwóm językom nie zgubimy się w tłumaczeniu (Větrné mlýny). Básnické miniatury (čtyřverší či dvojice čtyřverší, několik trojverší) jako prostory setkání dvou jazyků, češtiny a polštiny. Nejde přitom o překlad (částečně možná o poznámky k překladu), spíš o blízkost bez nutnosti doteku, návaznost bez sjednocení; důležitá je role zvuku (naslouchání), rýmy propojují slova z různých jazyků, vedou artikulaci, pomáhají slyšet melodie jazyka, i když to zrovna není ten, kterému čtoucí rozumí. Při čtení vnímám zvláštní pocit bytí mezi, v hraničním nemístě, kde se potkávají národní jazyky, regionalizmy či novotvary; a taky pocit lehkosti, který možná vychází nejen ze zmíněné hudebnosti, naslouchání zvuku jazyka, nepodbízivých rýmů a krátkých útvarů složených z běžných, místy trochu abstraktních slov, ale už v samotném gestu postavit vedle sebe dva jazyky bez nutnosti vzájemného překladu, bez nutnosti „doslovně“ porozumět – a přesto je nechat podílet se na básni.
Bartáková, Anna: Lamium album (Odeon). Kratší prozaizované básně zčásti připomínající nesoustavné deníkové zápisky samotářské sběračky bylin, zčásti utvářející vzájemný vztah člověka a rostliny, jejich těl, způsobů života, interakcí prostřednictvím sběračské praxe, ale také jmen či výpovědních perspektiv (promluva rostliny). Nejsilnější je pro mě kniha právě v momentech ohledávání prostupného prostoru lidského a mimo-lidského prostřednictvím jazyka, který usiluje o překročení lidskostředné perspektivy. Místy se básně zdají příliš náznakovité a nesdělné, zaměřené k prožívání, které je popisováno, ale zároveň jakoby zahalováno gesty odmítnutí či úniku; nápadný je vracející se motiv (či událost) deště – jako by vše podstatné vycházelo z vlhkosti.
Bártová, Nela: Házeliště granátů (Bílý Vigvam). Je toho trochu moc, ale texty mají drajv. Některé básně připomínají krátké stand-upy, jiné litanické a opulentní melodramatické monology, často variující téma sebedestrukce, zamilování či změněných stavů vědomí. Konfesijní texty prostupují texty-štěnice stylizované jako záznamy odposlechnutých hovorů a v působivé zkratce evokující specifika dikce konkrétních mluvčích, hovorové vrstvy jazyka nebo bizarní životní situace typicky spojené s intoxikací.
Brocková, Alexandra: Číhat na mech (Dauphin). Do popředí v těchto textech vystupuje melodická forma, a především rým, často působící klopotně, naivisticky či ornamentálně. Jako by básně tvořily spletité a pocuchané sítě pokrývající vjemy okolního světa, který pozbývá koherence (časté výčty věcí bez zřetelnějších souvislostí či zastřenost jakýchsi aktérů). Vytrvalost, zdánlivá neuspořádanost i pevnost plevele či náletových dřevin mi přitom připadají jako výstižné metafory nejen pro práci s rýmy, ale do jisté míry i pro dynamiku autorčina psaní.
Dynka, Jiří: Zdrhnout CZ (Klenov). Turistické básně posouvající význam úsloví „mluvit z cesty“ (mluvit na volnoběh, na dovolené a zároveň reportovat z cest) – cesty jsou v Dynkově podání situované do tuzemských měst, v nichž črtá v oparu běžných výletních aktivit (zmrzlina, památky, hodnocení místních zvyků, nové sblížené s blízkou osobu...) výmluvné obrazy atmosféry posledních let –, důležitou roli hrají mimo jiné dva vytrvale se navracející motivy: jezdec některé z kurýrních služeb dovážející jídlo a vlajky vyjadřující solidaritu s napadenou Ukrajinou – tyto obrazy vnáší do básní dojem jakýchsi zátiší či žánrových krajin, pohlednic z dovolené, které zobrazují známé každodenní skutečnosti kapitalizmu a globálních konfliktů, jen v trochu pozměněných kulisách. Dojem „bedekrovitosti“ posilují také doprovodné (průvodcovské) poznámky předznamenávající každý oddíl – něco mezi básnickým perexem a šaškovskou promluvou k davu před vlastním vystoupením herců a kejklířů (k žánru středověkých veršovaných oslovení publika autor, zdá se mi, přímo odkazuje); píšu to takto stylizovaně také s odkazem na Dynkovu lehkost a humor, které prostupují celou knihou, aniž by z ní dělaly (pouze) sbírku vtipných anekdot. Naznačené linii dobrodružství v českých městech se vymyká oddíl „Texty ke komiksům“ tvořící jakési intermezzo mezi kapitolami turistického deníku; lze jej snad spojovat s milostnou, respektive vztahovou linií sbírky.
Haluzová, Nela: Odplouvám, nečekej (Bílý Vigvam). Básně náznakovité, vystavěné skrýváním slov, jak se v jedné z nich píše; některé budí dojem náčrtu – typicky tam, kde autorka pracuje s vizualitou básně, umístěním slov na stránce, ale také (možná zdánlivou) nedotažeností interpunkce nebo stylistiky. Titul, úvodní motto i názvy oddílů (sucho, příliv, odliv) – nemluvě o množství momentů, prostředí, obrazů – zvýrazňují vodní motivy, které lze analogicky vztáhnout i k poetice knihy: unikavé, tekuté, zdánlivě beztvaré a hladce plynoucí, vyžadující opakované přemílání a ponory. Kompozici tří oddílů lze zkusmo chápat zhruba takto: sucho evokuje problémy současného světa na osobní, společenské i systémové úrovni; příliv je prostorem soužití s vodním živlem; odliv pak přináší aktivizující básnická gesta s nenápadným, ale důrazným politickým přesahem.
Iljašenko, Marie: Zvířata přicházejí do města (Host). Něco přes padesát básní o pobývání ve městech se zvláštním zřetelem k životu zvířat a rostlin a k osobní kartografii. Jednotlivé básně jsou psané kultivovaným (až jakoby odosobněným), prozaizovaným jazykem; některá místa připomínají zápisy snů nebo věcné popisy v odborných publikacích; čtu tyhle básně jako volně pojaté studie (knihu doprovází seznam zdrojů) na pomezí bajky a přírodovědných popularizačních pořadů. Pomyslný ústřední bod sbírky tvoří evokace života zvířat v antropocentricky vybudovaném světě města a jazyka; nebo možná přesněji: rozpornost snahy přiblížit se mimo-lidské perspektivě (místy snad promlouvat jejím jménem) prostřednictvím lidských popisů a přirovnání, jejíž možnost – navzdory hrozícím rozpakům či omylům – zároveň stále obnovují (jazyková) gesta soucitu.
(c) Anna Luňáková, Jakub Štourač.
Kauer, Aleš: Lebka hoří neonovým snem (Adolescent). Kniha uvozená odbojným citátem francouzského básníka Cédrica Demangeota – mimo jiné autora, který v roce 2011 napsal v předmluvě k Sonetům smrti Bernarda Noëla, že „psaní je Palestina“ – nás provází peklem současného světa s jeho válečnými konflikty nedaleko našich hranic i hroucením demokracie v přímém přenosu. V šesti básnických skladbách či cyklech (které jsou dostupné také jako audiokniha) je autor apelativní a soudící, stejně jako osobní, něžný a vnitřně účastný skutečnosti světa, který jako by se ztrácel ve vlastních úlomcích, drolil se v obrazech obrazů a mizel ve spleti mediálních kanálů; autor přitom umně splétá odkazy na různé mediální formy, které zároveň ironicky zkoumá v kontextu verše, hlasu, slova – toho, co unesou tváří v tvář nejen globálním politickým událostem, ale především v osobní promluvě ke konkrétním lidem, kteří se Kauerovými básněmi pohybují a snad v nich i dýchají a na dlouhý okamžik se zpřítomňují… tak se například jeden z cyklů (psaný ve slovenštině) působivě věnuje prostředí sociálních sítí, zpravodajství, ale také útrobám kódu splétaného za srozumitelnými sděleními… jiný pak v básni rozehrává jevištní situaci a zkoumá napětí skutečnosti, fikce a gesta věnování či vypodobení konkrétního lidského života, který jakoukoliv mediální formu přesahuje. Bolestné a jaksi prorocké gesto těchto textů – svým způsobem vykresluje Kauer apokalypsu, konec starého patriarchálního světa – pak stvrzuje závěrečná skladba, v níž básník předestírá vizi nového začátku světa, který vzejde z činů žen.
Kolmačka, Vít: Skrytí svědkové (Dauphin). Rozsáhlá sbírka převážně konfesijní lyriky tematizující osobní imprese, momentky vzpomínek, výseky místopisu, artefakty s křesťanskou symbolikou, útržky rozhovorů… Formálně jde o volný verš s názvuky rytmicko-melodického uspořádání či refrénů. Básně jsou jaksi mnohomluvné, rozbíhavé, místy sahají ke klišé (typicky tam, kde zaznívají moralizující prohlášení, ale i jinde), místy koncentrují působivá gesta duchovního i fyzického pohybu člověka krajinou.
Kramár; Richard L.: Sukces saisóny: atto I. & II. [dva svazky] (Adolescent). Psaní jako jevištní událost, gestická koláž jazyků (italština, francouzština, němčina, polština, angličtina, čeština, slovenština a další včetně řeči ptáků) a jiných ozvuků (písně a opery, básně a knihy, dedikace a odposlechy i autorovy starší básně etc.). V každém svazku pak sedlina poznámek: fundus, rekvizitář, sklad… ale také stopa jakési kramárovské břitvy (Blade of Kramár), způsobu těkavé zaměřenosti, multifokální pozornosti s neoblomným citem pro rozhraní patosu a parodie, vážnosti a vyzývavosti, kýče a komponovanosti. Kdybych si měl vyrábět nějaké interpretační kukátko k tomuto dílu o dvou dějstvích, nejspíš bych k tomu využil něco na způsob režírovaného dialogu s vlastní pamětí — všechny ty refrény, bonmoty a verše, minulé a možné podoby těla, identity, hlasu… které se vynořují, aby se staly součástí stále vznikající a mizející sítě nových významů; ještě si to ale promyslím o přestávce.
Krasický, Jan: Kosti (Protimluv). Motivicky i stylově soudržná kniha básní stavící na stručných, někdy přetržitých (plných zámlk, ticha) evokací běžných dějů, pohybů, situací, osudů. Autorovi se daří působivě vykreslit jednotlivé obrazy plné vnitřního napětí; to je často tvořeno dojmem jakéhosi skrytého dění, hybné síly operující kdesi za viditelným světem (možná má jít o dějiny či historii, které se v několika básních mihnou) a zároveň pocitem odcizení, vyprázdnění či přízračnosti světa. Texty plné konstatování, popisů a záznamů modelují jakousi ponurou, místy snad ironickou, místy svědeckou, či dokonce prorockou perspektivu (objevují se motivy memento mori aj.).
Macl, Ondřej a kol.: Hrajte ještě dál (Revue Prostor). Autor využívá efektu povědomosti určitých frází či figur z populárních písní, při jejichž čtení se nám vybaví melodie; jako poeta remixans (remixující básník) tyto úryvky kolážuje s fragmenty známých básní (Halas, Rimbaud a podobně), alternativní hudby (Janota) a spoustou dalšího materiálu. Výsledkem jsou krátké, z většiny rýmované texty, v nichž tento materiál ožívá v nečekaných spojeních a pointách, často tvořících napětí s původním významem použitých výroků; autorovi se podařilo napsat knihu srozumitelnou a vtipnou, otevírající též řadu otázek týkajících se tradičního spojení básnictví a hudby. Tento směr úvah lze sledovat spolu s textem Malého sémionautického manifestu Nicolase Bourriauda, který je v Maclově překladu připojen jako doslov a který nabízí rozlišení aktivního/pasivního přístupu ke kultuře namísto staršího rozlišení kultury vysoké/nízké; Macl svou knihou nejen ilustruje Bourriaudovu tezi, že nezáleží na povaze materiálu, leč na způsobu práce s ním, ale podnětně a zábavně také vrací do oblasti básnické práce právě tento konkrétní materiál: populární hudbu, čímž kontrastuje nejen marginální a masové umění, ale konfrontuje také představu a roli autorství.
Míka Klein, Tomáš: Les sazí (Dauphin). Existenciálně laděné básně zasazené do středočeské krajiny, především okolí Sedlce-Prčic. Autor dovede pracovat s minimem slov, z nichž črtá působivé scenérie, soubor nicméně obsahuje také delší básně a dvě lyrické prózy. Až obsedantně se vrací téma tělesnosti, sexuality, smrtelnosti; spíše periferně pak například rodičovství.
Nehybová, Lenka: Krajina za deště třese hlavou (Dauphin). Kniha kratších básní (většinou kolem pěti až deseti veršů) ohledávající podoby soužití nejrůznějších životních forem od mikroorganizmů přes hmyz, rostliny, zvířata či celé biotopy. Slouží jí k tomu postupy přirovnání či perspektivizace promluv, díky jejichž konkrétnosti (pojmenování druhů či procesů, která místy svou specifičností evokují odborné pojednání), nápaditosti (typicky v prostupování přírodního světa se zdánlivě odlehlými oblastmi světa lidí, například byrokracie) a také jisté lehkosti a vtipu vznikají působivé obrazy živoucího, propleteného světa, v němž člověk sehrává spíše okrajovou roli jednoho z činitelů v tvorbě společného prostředí. Trojice oddílů se týká ptáků (první, asi nejzřetelněji vymezená část), pohybů a cyklů v krajině (včetně soužití domu a zahrady) a lesu; klíčovým živlem je zde voda.
Pokorná, Anna: Tanec světlem (Host). Čtyřiatřicet básní výrazně ornamentální práce s jazykem a evokacemi především vizuálních vjemů spojených s přírodními motivy. Ve slovní hýřivosti vyvstávají názvuky příběhů a situací, vyprávění s pohádkovou atmosférou. Neustále se vrací motiv očí a vidění, spjatý s titulním světlem i evokovanou barevností a vjemovým bohatstvím světa.
stach, petya: Od svého vyoutování nosím jen boty ve kterých můžu bojovat nebo utéct (JT’s). Při čtení přemýšlím, nakolik by se pro tuhle knihu hodilo žánrové označení, napadá mě: queer romantická či feministická spekulativní poezie. Mám tím na mysli nejen souvislost s podstatnou částí současné literatury spojující menšinovou perspektivu se silnou společenskou kritikou, utopickými vizemi možných světů a přesahy k více-než-lidským citlivostem, ale také důležitý manifestní a kolektivní rozměr autorčiny poezie, pro kterou je klíčová adresnost, sdílení, oslovení, splétání sítí vztahů a vazeb. V základu těchto básnických gest lze spatřovat široce chápanou lásku, která jako živý třpyt prostupuje všemi třemi oddíly knihy – ať už jde o evokace různých forem liminálních stavů a přechodů, které mají hluboký tělesný rozměr (typicky noc spojená s nespavostí nebo naopak role snů), popisy disociace a soužití ve světě, který násilně zpochybňuje svobodně zvolenou identitu lyrické mluvčí (s důrazem na moc a použití jazyka), či léčivé a nadějeplné básně-povzbuzení a básně-vize, láska se zde spolustává doznáním křehkosti, která se v pohybu vztahy splétajícího psaní mění v sílu.
Zvettler, Jan: Křoví záškoláků (Odeon). Sbírka mapující podle autorských vročení období 2011–2023 sestává ze dvou odlišně koncipovaných, zhruba shodně dlouhých oddílů. První tematizuje prožitek smrti blízkého přítele; zahrnuje formálně poměrně různorodé texty od básní s pravidelnými verši přes chrlivé, přerývavé texty blízké litaniím, s působivým využitím opakování, až k prozaickým záznamům setkání se zemřelým, které připomínají zápisy snů; stejně jako v druhém oddíle zde hraje roli věcnost obrazů a zaměření na detail. Druhý oddíl působí výrazněji jako konvolut příležitostných básní, které zaujmou pozoruhodnými skládanými (chimérickými) obrazy, významovými posuny a jazykovými detaily povstávajícími ze slovních souzvuků a podobností, nebo drobnými evokacemi situací, působivosti prvního oddílu se zde pro mě ale už nedostává.
(c) Anna Luňáková, Jakub Štourač.
Bret Srbová, Jitka: Přímluva za malé věci (Host, 2025). Myslím, že tahle kniha je podstatně o domově. O místě, kde jsou nám zdánlivě neviditelné věci důvěrně známé a získávají moc konat jako malí duchové. Prostor, kde se mohou odehrát kouzelné a prosté děje vzájemnosti a také prostor, v němž je možné šťastné dětství.
Hayek, Elkan: Modlitby odpadlého chasida (Dauphin, 2024). Meditativní, konfesijně proklamační básně a formálně ozvláštněné (typicky) rýmované miniatury; psaní jako tvorba ústraní současného světa, vůči němuž se autor místy přímo vymezuje formou jakýchsi osobních konzervativních manifestů; sbírku rámují zajímavé názvuky hry s modelováním autorské identity.
Kašpárková, Ivana: Pozice rukou (Odeon, 2024). Průsečíky prožitků sebe sama a perspektivy vnějšího, odosobňujícího pohledu; pečlivě vážené, střídmé verše výpovědního rázu oscilující mezi popisem vlastní situace a jejího zcizení; osobní choreografie a zároveň záznam jejího provedení.
