Anatomie protestu I: Jak se studenti snaží změnit Srbsko
Protivládní protesty otřásají Srbskem už téměř osm měsíců a zatím to vypadá, že neztrácejí na intenzitě. Po víkendové demonstraci v hlavním městě došlo k tvrdým střetům s policií a zatýkání. Účastníci zabarikádovali hlavní dopravní tahy v Bělehradu i dalších městech a požadují předčasné volby. Na začátku všeho byli studenti, kteří vyhlásili stávku a od podzimu blokují srbské univerzity. Jak se stal protest hlavní náplní jejich životů? V dubnu se mi povedlo dostat do jedné z okupovaných škol.
S Vojinem se v březnu náhodou seznámíme v Praze, kde navštívil svého bratra. Devatenáctiletý student se v protestním hnutí aktivně angažuje a fascinovaně mi vypráví o atmosféře, která už několik měsíců paralyzuje tamní společnost. Náš rozhovor vede k tomu, že o pár týdnů později sedím v autobuse směr Bělehrad. Zdá se, že se v Srbsku něco skutečně mění.
Zhruba hodinu po přejetí srbských hranic autobus zastavuje v Novém Sadu. Právě v tomto městě došlo v loňském listopadu k nešťastné události, která zemi uvrhla do největších protestů v dějinách. Zřícení železničního přístřešku si doposud vyžádalo šestnáct obětí. Z autobusového nádraží dohlédnu i na to vlakové. Je obehnané páskami a plotem, u kterého leží svíčky, květiny, fotky. Přes plexisklo autobusu na mě dýchne pietní atmosféra.
Bělehrad, hlavní město dálkových autobusů
Na autobusovém nádraží mě vítá Vojin, vysoký kluk s tmavými vlasy a lehce netrpělivým výrazem. „Nemáme moc času, musíme na fakultu, už se sjíždějí. Vezmeme si taxík, hromadná doprava nefunguje.“ Vojin studuje gymnázium, které se k blokádě škol připojilo také. Mladý Srb ale působí i jako hlavní fotograf zemědělské fakulty, na kterou právě míříme. Nevím, co přesně čekat, jelikož budu první novinář, kterého na okupovanou univerzitu pustí.
Celé město je zaplavené dálkovými autobusy. Dnes se v Bělehradu hraje velké fotbalové derby, ale davy se sem sjíždějí z jiného důvodu. „Na tento víkend svolal prezident sjezd svých příznivců a tvrdí, že už toho bylo dost. Došlo k útokům na několik fakult. Velké akce se ruší a mezi studenty panuje trochu paranoia a obavy, co bude,“ vysvětluje Vojin a dodává, že je to poprvé od začátku protestů, kdy se vládnoucí garnitura k něčemu podobnému uchýlila.
Protesty začátkem roku smetly premiéra Miloše Vučeviće, který po tlaku veřejnosti rezignoval. Jeho spolustraník z vládní Srbské pokrokové strany (SNS), prezident Aleksandar Vučić ve svém křesle navzdory protestům zůstává. SNS svoláním dnešní akce reaguje mimo jiné na březnovou demonstraci, kdy do hlavního města přijelo proti režimu protestovat na 300 000 lidí. Nyní chce Vučić ukázat, že i za ním stojí lid.
Autobusů kolem nás je čím dál více. Zastavují u krajnic a vylézají z nich skupiny lidí. Celé to působí jako zájezd, který kontrolují desítky policejních aut. Vojin se na mě z přední sedačky taxíku otáčí: „Bál jsem se, že ćaci jeli i s vámi.“
Slovo ćaci je zkomoleninou slova đaci, které v srbštině označuje žáky základních a středních škol. „Jeden z prorežimních chuligánů kdysi posprejoval univerzitu v Novém Sadu nápisem ćaci nazad u školu (v překladu Žáci, běžte zpátky do školy, pozn aut.), v prvním slově ale udělal pravopisnou chybu,“ vysvětluje Vojin s úsměvem původ přezdívky, kterou nyní protestující Srbové označují podporovatele režimu.
„Srbsko je jediná země na světě, kde mohou volit mrtví lidé.“
Podle studenta mnoho z nich ale nejsou skuteční podporovatelé. Vojin se domnívá, že tyto „zájezdy“ organizuje samotný režim. „Sváží lidi z celého Srbska, často z chudších vesnic. Někteří vládě fakt věří. Velká část z nich jsou ale zaměstnanci státních podniků, kteří se jen bojí o práci.“ V záplavě autobusů si všímám i registračních značek Bosny nebo Kosova. „Sváží i lidi z okolních zemí, aby měli co největší účast. Některým za to dokonce platí,“ je přesvědčený Vojin.
V minulosti nezávislé instituce informovaly o podobných praktikách v rámci srbských voleb, ať už šlo o organizovanou migraci voličů, kupování hlasů nebo tlak na státní zaměstnance. „Srbsko je jediná země na světě, kde mohou volit mrtví lidé,“ komentuje student s humorem jednu z nesrovnalostí posledních let.
„Máte na rukou krev!“
Po dvaceti minutách vysedáváme z auta a přicházíme k zemědělské fakultě ve čtvrti Zemun. Před budovou postává několik mladých studujících. Na štítu budovy visí transparent, který cyrilicí hlásá jediné – BLOKÁDA. Pod nápisem stojí muž v uniformě a červeném baretu, bývalý člen výsadkových jednotek. „Část válečných veteránů stojí na naší straně. Pomáhají nám střežit fakulty.“ Vojin vysvětluje, že se bývalí vojáci účastní i velkých protestů, při nichž stojí v první linii a dohlížejí na ochranu demonstrujících.
„My se vše snažíme udržovat mírumilovné. Vláda tam ale občas posílá své lidi převlečené za demonstranty, kteří mají za úkol rozdmýchat násilí.“ Režim tím chce podle studentů najít záminku k tomu zakročit proti nim silou, k čemuž se zatím ve větší míře zdráhá. „Jakmile si veteráni někoho takového všimnou, spoutají ho a dovedou k policii. V srbské společnosti mají váleční veteráni vysokou prestiž, takže je policisté respektují.“
Za dveřmi fakulty se před námi objeví živé chodby plné studentů, kteří nás vítají skvělou angličtinou. Aktuálně jich univerzitu okupuje zhruba padesát. Navzdory všemu zde panuje uvolněná atmosféra. Po klasicistních schodištích visí transparenty, které hlásají protirežimní hesla. Na většině z nich vidím otisk červené ruky. „Máte na rukou krev – hlavní slogan protestů,” přiblíží mi Vojin význam symbolu. Podle protestujících patří tyto ruce reprezentantům současného režimu, kteří nesou za neštěstí v Novém Sadu odpovědnost. Tragický pád přístřešku spojují s nedávnou rekonstrukcí nádraží, kterou podle odpůrců provázely nesrovnalosti a vládní korupce.
„Běžní Srbové nám přispívají na všechno.”
Vítá nás studentka vinařství Maria, která mě společně s Vojinem budovou provádí. V hlavní chodbě mě praští do nosu příjemná vůně. „Tady je naše kuchyně a tohle hlavní šéfkuchař,“ představuje nám mladého Srba Lava, který na improvizovaném sporáku připravuje kuře. Všude okolo jsou vyskládané banánové krabice plné jídla. Zásoby připomínají potravinovou sbírku. „Lidé nám přispívají na všechno. Vozí nám jídlo, vybavení, dokonce i darují peníze na naše fungování,“ ukazuje na kasičku u vchodu.
„Děláme si seznamy toho, co potřebujeme. Jednou jsem trochu z legrace napsala, že chci olivy a okurky. A teď jich tu máme až příliš,” odůvodňuje Maria několik krabic plných zavařovaček. „Když je ale něčeho moc, hlavně uvařeného jídla, nosíme je ostatním fakultám nebo lidem bez domova. Snažíme se nic nevyhazovat,“ vysvětluje Vojin.
Půl roku bez vyučování
„Tady probíhala většina společných přednášek, teď je to v podstatě náš obývák,” říká Maria, když vcházíme do hlavní posluchárny. „Okupace je legální tak napůl, ale i to z ní dělá formu protestu,“ dodává studentka.
„Na začátku jsme si dělali legraci, že jsme jak nějaká komunita. Najednou jsme ale večer skončili v kroužku s kytarou a uvědomili jsme si: Jo, tady budeme pěkně dlouho,“ vzpomíná Maria s úsměvem. Studenty měly zanedlouho čekat maturity, přijímačky, zkouškové, pomalu se blížily i letní prázdniny. „Vůbec nevíme, co bude. Vláda už je zoufalá a také neví,“ přiznávají okupující, „my tu ale zůstaneme, dokud budeme muset.“
Ani profesoři nevyučují. Část z nich dostává mzdu z univerzitních úspor. Některé však systém vyplácet přestal, což je i případ Vojinova gymnázia. „Naši rodiče vybírají peníze, aby pedagogům pomohli,“ poukazuje mladý Srb na solidaritu obyvatel. Podle studentů stojí většina profesorů na jejich straně, a tímto způsobem je režim trestá. „Někteří nám koupili matrace, občas se zastaví i na návštěvu.” Podporu ale studenti nemají ve všech případech, zmiňují například vedení fakulty: „Vypli nám teplou vodu, takže se musíme chodit sprchovat na Vojinovo gymnázium, které je přes ulici.”
„Nikdy jsme nebyli takhle jednotní”
„Tyhle ikony, busty a obrázky historických osobností nám dali lidé, když jsme pochodovali,“ ukazuje nám Vojin získané artefakty. Mladí lidé se snaží rozšiřovat odpor z velkých měst také do menších vesnic. Organizují tzv. marše – několikadenní pochody, při nichž stovky demonstrujících procházejí přes odlehlé části země. Starší obyvatelé těchto oblastí často získávají informace pouze z televize nebo rádia, kterým vévodí režimní propaganda. „Lidé nás radostně vítají, nosí nám pohoštění. Přirovnal bych to k armádě osvobozující město,“ popisuje Vojin atmosféru maršů, která dokládá, že trpělivost dochází i lidem mimo velká sídla.
Srbské protesty tak už dávno nejsou pouze „studentské“. Od listopadu postupně prorostly napříč celou společností. Mimo veterány, profesory a rodiny studentů se k odporu přidávají také celebrity, umělci, právníci, lékaři, ale právě i lidé z vesnic, například z řad farmářů. Zemědělci totiž získávají od srbské vlády nízkou podporu. „Studentku naší zemědělky během protestu před několika týdny bezdůvodně srazilo auto, a tak skončila v nemocnici,“ popisuje Vojin, jak došlo ke zranění jejich spolužačky. I tato událost přispěla k tomu, že se farmáři postavili na jejich stranu. Na velký březnový protest tak do Bělehradu přijela i početná kolona traktorů.
„Nikdy jsme nebyli takhle jednotní. Už to není o levici nebo pravici, o náboženství ani o tom, odkud pocházíš. Všichni se shodujeme na tom, že chceme dát Srbsko do kupy,“ vysvětluje Vojin, proč jde nyní politikaření stranou. „Já například jsem pro Evropskou unii, ale stejně tak jsou mezi námi lidé, co jsou proruští,” připouští Vojin a zároveň dodává, že Srbsko má stále velký problém s nacionalizmem.
Deková pevnost proti režimu
Vcházíme do jedné ze spacích místností. V učebně se nachází zhruba čtyřicet matrací, které jsou ohraničené stěnami ze zavěšených dek. Spací kóje jsou tak oddělené od sebe. „Potřebovali jsme soukromí, tak jsme to vyřešili takhle,“ sděluje Maria. Každý student má svoji „soukromou ložnici“, vedle matrace třeba i noční stolek s kosmetikou a osobními drobnostmi. Některá místa zdobí fotky a obrázky, podle toho, kdo zde přespává.
Vojin ukazuje spací plánek se jmény, který je připnutý na skříni: „To, kdybychom potřebovali v noci někoho konkrétního vzbudit.“ Právě kvůli víkendovému shromáždění podporovatelů SNS musejí být studenti přes noc ve střehu, kdyby se někdo pokusil do budovy vniknout. „Dnes se zkus vyspat, je dost možné, že celou zítřejší noc budeme muset být vzhůru,” upozorňuje mě student gymnázia a záměrně neprozrazuje konkrétní plán.
Vcházíme do další učebny, kterou průvodkyně představuje jako „pokoj pro hosty“. „Tady budeš spát. Jsou tu i veteráni, takže je to ta nejbezpečnější místnost na fakultě,” vtipkuje studentka. „Bez zábavy bychom se tu zbláznili,“ vysvětluje, proč chtějí místnost v budoucnu předělat pro volnočasové aktivity. „Máme i takové domovní schůze, při kterých si sdílíme názory a pocity,” popisuje Maria, jak se studenti starají o duševní hygienu, „pokud to ale někdo nezvládá, může se vždycky jít na pár nocí vyspat domů a pak se zase vrátit.
Dřívější kabinet nyní slouží jako organizační místnost. „Tady se vaří plány na všechny protesty.“ Vojin mi vysvětluje, že si každá fakulta organizuje své vlastní menší akce. „My děláme takzvané blitz. V noci se tu potkáme a házíme kostkou. Pokud hodíme třikrát šestku, jdeme druhé ráno něco vyvést,“ popisuje, jak se snaží místo a čas rychlé akce nechat do poslední chvíle náhodě. „Například zablokujeme hlavní tahy ve městě, aby nemohli lidé do práce. Nikomu nebráníme, jen stojíme a říkáme, že dnes studenti protestují a doporučujeme všem zůstat doma.“ Většina obyvatel stávku podle Vojina vítá a požadavek respektuje. „Pokud ale někdo chce, necháme ho normálně projet,“ dodává.
Studentská anarchie?
Studenti jsou pečlivě organizovaní. Jakékoliv rozhodnutí v rámci fakulty musí odhlasovat plénum, kterého se účastní každý její student. Jinak tomu nebylo ani v případě mého vstupu na fakultu, který musel orgán nejprve schválit.
Pro fungování mají školy vlastní organizační odbory (tzv. radne grupy), jejichž členstvo také volí plénum. Tyto pracovní skupiny mají na starost různé věci od hygieny, logistiky či komunikace až po strategii nebo bezpečnost. Právě Vojin působí jako fotograf fakultní bezpečnostní skupiny. „Máme například za úkol udržovat protesty nenásilné. Pokud se objeví někdo, kdo se snaží vyvolat násilí, upozorníme na něj ostatní. Pak se kolem něj rozestoupíme do kruhu a čekáme na veterány nebo policii. I proto jsme měli za pět měsíců protestů minimum potyček,” objasňuje student mírumilovnou formu demonstrací.
Fakultní plénum také volí své dva delegáty. Ti se pak scházejí se zástupci dalších škol na úrovni měst, ba i celé země. Diskutují o společných požadavcích nebo organizují větší protesty. Nevyjadřují vlastní názory, vždy pouze zprostředkovávají výstupy svých plén. „Nemáme žádného lídra. Je to v podstatě přímá demokracie, možná až anarchie, ale funguje to,“ soudí Vojin.
Šest požadavků
Odpor stojí na šesti hlavních požadavcích, kterými chtějí protestující docílit změn v zemi. První je zveřejnění všech důležitých dokumentů o tragédii v Novém Sadu. Druhý požadavek se týká zproštění obvinění studentů, které režim zadržel nebo zatkl v souvislosti s protesty. Ve třetím bodě naopak požadují vyšetření těch, kteří na protestující útočili. Čtvrtý bod usiluje o zvýšení rozpočtu na vysoké školství.
Pátý požadavek přibyl po masivní březnové demonstraci. V průběhu šestnácti minut ticha, které protestující tradičně drží za oběti, na ně policie použila zvukové dělo (tzv. vortex cannon), které mezi přítomnými rozpoutalo chaos. Vláda několik týdnů mlžila, že by podobnou zbraň měla vůbec ve výbavě, jelikož její použití je nezákonné. Sám prezident Vučič dokonce prohlašoval, že pokud se použití kontroverzního nástroje potvrdí, rezignuje. Po několika týdnech se zdá použití sonické zbraně téměř jisté. Vyšetření březnového incidentu tak přibylo na seznam studentských požadavků.
Zatím poslední bod usiluje přímo o stíhání prezidenta. Studenti kritizují nedávnou událost, při které Vučič vstoupil do nemocničního pokoje s oběťmi požáru. Na lůžkovém oddělení správně být neměl. Vstup si údajně vynutil a nechal se u celé akce natáčet. „Nakráčel tam se třinácti kamerami pouze kvůli své publicitě,“ vysvětluje Vojin rozhořčeně.
Druhou část reportáže „Anatomie protestu“ najdete zde.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
