Co nového v poezii? (První půlrok 2024)
Následující poznámky vznikly na okraj probíhajících diskuzí k Ceně literární kritiky, za níž stojí některé české literární časopisy (konkrétně A2, Host, revue Prostor, Souvislosti a Tvar). To, co zde předkládám, nicméně nesleduje primárně hodnotící („oceňovací“) intenci. Jedná se spíš o pokus formulovat čtenářské dojmy s možností poskytnout také určitý panoramatický náhled na to, co zatím letos vyšlo.
Hlavní část textu obsahuje komentovaný seznam 35 vybraných knih s vročením 2024 z období od ledna do července (k 22. 7.); další část tohoto „čtenářského deníku“ pak pokryje období srpen–prosinec. Zabývám se knihami, které lze neproblematicky považovat za knihy poezie, tj. označuje je tak samo autorstvo, vycházejí v edicích poezie, s takovým označením a podobně. V závěru je připojen seznam nepřečtených titulů, které letos také vyšly a zaznamenal jsem je.
Ke každé z vybraných knih jsem se pokusil napsat tři věty; někdy je toho víc, někdy méně. Občas jsem se asi s knihou minul nebo vytáhl na světlo nějaký – z jiného pohledu – vedlejší aspekt. Stejně tak jsem často formuloval myšlenky, které by se daly obdobně přiřadit i k jiné knize a vystihují spíše obecnější postupy spojené s psaním poezie, případně v současnosti silné tendence. Kromě toho připojuji pár obecnějších úvah, nebo spíš zkratkovitých komentářů, za seznam pročtených knih.
Benýšek, Zbyněk. Singularity a další básně. Zbyněk Benýšek.
Veršované, příležitostně rýmované texty různého rozsahu; místy nepříjemné, ukřičené, vulgární, místy dovedou zasáhnout přesným výrazem smutku, pomíjivosti, neporozumění i nečekanou metaforou; citelně chybí redakce textu (redaktorce, která je v tiráži uvedena, se omlouvám, za výsledný dojem nicméně odpovídá především autor). Nejvýrazněji vystupuje téma smrti jako singularity, které „rámuje“ (formulace z klopy knihy) ostatní texty, mezi nimiž se objevují portréty lidí, často bojujících s alkoholizmem a dalšími životními neštěstími, navzdory kterým usilují o zachování důstojnosti. Výsledné tvary připomínají karikatury; místy prorocky stylizované hřímání o zkaženosti světa, které ale samo sebe podvrací úhyby k nesmyslným asociacím a zahořkle působícímu vymezování se vůči okolí.
Berný, Aleš. K Helmovskému jezu. Argo.
Výrazně narativní básnické pásmo o těžkých osudech (šikana, sebevražda, nemoc, samota, nostalgie, alkoholizmus…). Mluvčí je takový trochu nesympatický chlápek, ale skladba má sílu a dokáže vtáhnout. Za cenné a zajímavé považuji různohlasí několika postav a práci s kompozicí takto relativně rozsáhlého celku.
Brikciusová, Anna. V uších celý oceán. Bor.
Několik veršů, pár slov, zámlky, náznaky; splétané linky drobných příběhů, jejich stop či názvuků, které je třeba otevřít, odtušit, domyslet – občas je to možné jen tápavě, občas i na základě pouhých několika slov zřetelněji. Jednou z těch nití je kritika představitelů katolické církve, konkrétně se opakovaně vrací promlčený zločin znásilnění. Výrazné jsou také zvukové evokace krajin bez přítomnosti lidí nebo básně věnované rostlinám, jejich vztahům, dějům, symbolice.
Cerovská, Zuzana Vajnerová. Královna všech příště. Dauphin.
Převažují konfesijně zaměřené básně (romantická láska dvou lidí, místy působící až bezohledně), práce s rýmem, hádankami, slovními hříčkami nebo frázemi. Občas mám dojem trapnosti, která se pojí také s přímočarostí v psaní či v pojmenování a zdůraznění pocitů, čímž se mění v gesta. Pozoruhodná je pro mě přítomnost stromů, které sbírkou nenápadně prorůstají jako svědkové, zrcadla, možná i protiváhy lidského světa.
Čápová, Běla. Cucat vnitřní mňau. Malvern.
Sluchově organizované blízkosti a podobnosti slov, slabik, hlásek – jakási sonická tvarosloví; osvobozování spodního proudu řeči, kde se začíná (znovu) podobat vrnění, přeskakujícím a proplétaným rytmům, akusmatickým setkáním… Se ztrátou výhradnosti znamenání, významu, sémantiky, objevují se zvířata, bytosti a tvorové. Hýřivost přiživují (pokud se přidržím gastronomické metaforiky autora průvodního slova Lukáše Tomáška) ilustrace Anny Nevrlé; některé jsou podobně jako básně nápadně vystředěné; chvějivá zaklínadla.
Čermáček, Petr. Skrčené dny. Dobrý důvod.
Nenápadná a zároveň obtížná poezie citlivě pracující s jakýmsi přírodovědným (přírodě-blízkým) vnímáním světa. Píšu „jakýmsi“, protože nejde o nic odtažitého ani analytického, i když pečlivé pozorování a schopnost pojmenovat nejen jednotlivé bytosti, ale i složitější konstelace a sítě vztahů hraje klíčovou roli. Zápisy snů, cesty krajinou, ptáci, velryby, psi; mnoho dalších bytostí.
Fibich, Ondřej. Anděl v cirkuse. Druhé město.
Pár desítek kratších básní; během četby nabývám dojmu zvláštního pnutí mezi názvy a samotnými texty – jako by se titul básně snažil text převrátit, být mu výrazným protějškem (ne jej například jednoduše uvozovat nebo shrnovat). Aktualizace metafory theatrum mundi (circus mundi). Tematicky výrazně dějiny 20. století a události druhé světové války, především holocaust, a nutkavý pocit jejich přítomnosti.
Hruška, Petr. Minout se přesně. Host.
Formálně různorodá, ale koncentrovaná sbírka; záznamy situací, drobných pohybů, údiv nad způsoby řeči, aforistické, břitké poznámky k poezii. Psaním prostupuje silné napětí, zostření pozornosti zatížené tušením osudovosti. Zápisy snů; hodně osobní, místy sžíravý, místy žasnoucí hlas; útržky řeči a slov (volených, nalezených, zaslechnutých – vždy bytostně adresných).
Krištof, Roman. Na lačný srce / Suché sny ryb. Větrné mlýny.
Kratší texty někde mezi glosou, aforizmem a jazykovou hrou. Hlavně v polohách, kdy autor bohatě těží z jazykových asociací, zvukových podobností a různých nářečních nebo originálních tvarů to pro mě bylo hodně silné. Pozoruhodný vizuální doprovod Frídy Kakao, který texty vlastním způsobem rozvádí, často je s nimi ve zdánlivém rozporu nebo je vede specifickým směrem.
Massalema, Sufian. Možnosti přehlíženého. Větrné mlýny.
Básně psané civilním, v pozitivním smyslu jednoduchým jazykem; vrstvení situací, lokalit, vjemů s otevřenými, nedořečenými místy spojnic a souvislostí; důležité otazníky. Neodmyslitelný mediální (zprávy z tzv. Blízkého východu) a lokální (xenofobie české společnosti) kontext, který sbírka suverénně a citlivě zpracovává – alespoň takový mám dojem. Nicméně klíčový je pro ni pohyb v meziprostorech a na okrajích, nesentimentální pohled na situaci lidského bezdomoví, křehkosti a zranitelnosti.
Mery je iluze. Adolescent.
Krátké, často přímočaře pointované básně, jejichž síla možná spočívá právě v této zdánlivé snadnosti a o to bezprostřednější působivosti. Zkušenost tranzice jako časosběrný básnický dokument (datace básní 2015–2023). Na první pohled intimní, konfesijní poezie, která ale jakoby mimochodem přesně zachycuje proměny, přesuny a mechanizmy společenského vyloučení.
Mikulášková, Markéta. Když zhasne obloha. Druhé město.
Texty se přibližují ukolébavkám, písním, zaříkadlům nebo pohádkám – ať už rekvizitami, prostředími či rýmy, včetně dojmu jisté archaičnosti. Slyším v nich mimo jiné (ale výrazně) snahu hlasu, slova, hudby, ticha… obnovit spojení s mimolidským světem. Klíčovými perspektivami nejsou ani tak ty obvykle a úzce lidské, ale především hmyzí, rostlinné, zvířecí… pestrost, jistá skokovost a zdánlivá alogičnost jazyka tomuto manévru odpovídají, nesou jej, rozvíjejí.
Murrer, Ewald. Silvuple. Host.
Měl jsem pocit teskné knihy, knihy o touze být jinde i knihy se zprávou o takovém jinde – o prostoročasu, který se podobá minulosti vepsané do knih, obrazů… Pocit přízračnosti, obklopenosti napjatým tichem, ze kterého vyvstávají podivnosti; výpravy mužů, zvláštní jinakost (až karikovanost) žen. Hudebnost, časté inverze („poetizace“) slovosledu jdoucí ruku v ruce s vyvoláváním jinočasu; rýmy jakoby zbloudilé, ovšem přesné.
Novotný, Ondřej. Prosím žádné zmrtvýchvstání. Host.
Věcné, ve střídmých větách postupující verše, nebránící se širokému rejstříku výrazů od zpravodajství a odborných zpráv až po hovorové a vulgární lexikum běžné mluvy; účinkují na mě strhujícím dojmem. Obrazy zrůdně zveličené lidské brutality a sebezničujícího jednání uvnitř manželských, rodinných a dalších sociálních vztahů, pregnantně popsané mechanizmy vzájemného odcizení. Pozoruhodná obrazotvornost či místy snad dokumentace dětství a soužití uvnitř rodin z hlediska jejich podivnosti, vzájemné cizoty, bezohlednosti a krutosti, kterou běžný diskurz i vědomí vytěsňuje.
Pech, Miroslav. Ymiho lebka. Dobrý důvod.
Kniha lokálně a tematicky rámovaná Islandem, severskou krajinou a mytologickými příběhy. Nejsilnější pro mě byla v momentech, kdy se krajinné imprese a přesná pozorování mísí s reminiscencemi starých příběhů, případně s osudy tamních spisovatelů. Téměř radostné, smířlivé naladění; výrazná narativita, místy sklon ke klišé.
Polách, Roman. Stupeň 8. Pejsek & kočička.
Sub specie aeternitatis ve velmi konkrétním, tělesně zakoušeném smyslu s rysy akčního narativu, takřka rapovou flow a naléhavou citovou i politickou účastí na každodenním dění světa. Objevují se sekvence připomínající zápisy snů nebo tematika memento mori. Zajímavé literárně-provozní gesto: autor si vydal knihu sám za finanční podpory čtenářstva, k přímé participaci na jejích textech přizval současné básnictvo a šíří ji výhradně svépomocí.
Sedal, Ján. Až pleskne brok. Větrné mlýny.
Drobné povzdechy, modlitby, rýmované hříčky; odlesky příběhů (připomenou třeba chasidské legendy nebo Chagalla) z jakéhosi kouzelnějšího, možná bezpečnějšího, možná bolavějšího světa, ve kterém je možné oslovovat Boha a on odpovídá. Kniha působí jako z relativně dlouhého období (zápisy datované 2008) sebrané texty různého, často příležitostného charakteru; ale pohromadě to drží. Vše jako by vycházelo ze tmy, z noci, která tvoří vracející se skutečnost, kulisy, prostředí, téma, útěchu i hrozbu.
Shanfeldová, Yveta. Výstava posedlostí. Odeon.
Verše volně přecházející v prózu, jindy úsečně zvýznamňující jednotlivá slova, úsloví či věty; snad by se dalo obrazně mluvit o ponorech pod hladiny jednotlivých slov, kde se rozkládají různé zvukové, tvarové nebo čistě osobní, paměťové, tělesné sítě spojení s jinými slovy; jakési hloubení, nebo možná spíš: vábení slov. Významně: rostliny, stromy, a především ptáci – při čtení mohou být průvodci (odtud snad také časté vztahování se k prostředí zvuku a dění větru). Život spolu s mrtvými, s minulostí, s nocí a žití se slovy; jejich sourodost a vzájemnost.
Slíva, Vít. Kyblík. Větrné mlýny.
Drobnější básnické útvary v rozsahu od jednoho do čtrnácti veršů (počet hraje roli v organizaci sbírky) rozehrávající tu ve volněji plynoucím rytmu, tu za pomocí rýmu variace na téma stárnutí, (hetero)sexuality… Baví mě ale nejvíc texty, kde se jednoduchá pointa či téma vytrácí, kdy se dostává ke slovu odvážnější práce s jazykem. Často jsou to texty s pozoruhodnými obrazy inspirovanými hudbou a její produkcí.
Soukupová, Jana. Den je noc. Druhé město.
Útlá sbírka básní, podle datací (1997–2005) pravděpodobně zpětně sebraných a uspořádaných. Jde především o vázané verše s celkem nápaditými rytmy i rýmy aktualizujícími jednak jazyk současný, jednak jazyk dětský (dojem dialogu s dítětem, psaní s dítětem… ne nutně pro dítě z nějaké „dospělé“ pozice, v něčem mi to přijde jednodušší: dítě ve smyslu přítomnosti formující jazyk). Jindy jde naopak o poměrně syrové účtování s životními okolnostmi (maloměsto, porody, potraty, nenaplněné vztahy…) – v kombinaci s hudebností vázaného verše na mě působí tyto texty místy až jako slam nebo rap.
Svoboda, Luboš. Koleje jsou pevně přibité k vidění. Rubato.
Dílem komplexní rozpracování nalezené metafory, dílem objevování funkčních metafor pro zkušenost dosud ne zcela ukotvenou v tělesném prožívání; báseň jako médium ohledávání konkrétního technologického dispozitivu (virtuální realita). Nejde o protiklad nebo zásadní odlišnost, ale o rozvíjení prvků, které se v poezii pěstují dlouhodobě: obývání alternativních těl, citlivost k nezjevným dějům smyslového světa, zkušenost zjitřeného odcizení každodenní zkušenosti, hledání slov pro komplexní zachycení proměnlivé povahy světa atp. Kniha se silným potenciálem působit za hranicemi toho, co je aktuálně chápáno jako poezie – a se souvisejícím rizikem, že bude kvůli tomu zaměněna jen za něco, co souvisí s technologiemi a ne s poezií: opak je pravdou.
Šmíd, Petr. Barchoviny. Dobrý důvod.
Ohlasy lidových písní a pořekadel o nešťastné lásce a soužití člověka s krajinou; magie místních názvů a pozapomenutých nářečních slov. Nenápadný pěvec, který když může, sklouzne k drobným vyprávěním; prochází možná snovými, možná jen skrytými prostory (podkrkonošského) venkova a jakéhosi přímořského letoviska. Ale konkrétní lokalizace zde nemusí být tak podstatná – silněji vystupuje něco trochu mlhavějšího, zkusmo bych to formuloval asi takto: jakási málomluvná touha po dálkách, které máme na dosah.
Štěpán, Jiří. Partitura a provedení. Host.
Pozoruhodné texty blížící se próze (výraznější práce s veršem se odehrává především na vizuální rovině), nejvíce asi filozofickým sentencím nebo odborným pojednáním z oborů, ve kterých je důležitý jazyk. Zdánlivě racionální konstrukty podemílá košatá a čtenářsky poměrně náročná práce s obrazy na jedné straně a s koncepty a pojmy na (pomyslné) straně druhé; podstatně texty akcentují nevyslovitelné, ticho, mlčení atp. Kniha může připomenout tradiční spojení poezie a poznání, které přesahuje pouhé rozumem sledovatelné spekulace, ale blíží se spíše hermetizmu, představě skrytého vědění… případně alchymii, s níž je zde práce se slovem patrně také sourodá; vedle mnoha jiných motivů a cest, kterými se lze touto knihou vydat, zmíním už jen zajímavý a hluboko jdoucí pokus o planetární pohled na vývoj civilizací a živočišných druhů.
Štěpán, Vojtěch. Vlčencům na setměnou. Dobrý důvod.
Představuji si texty této knihy jako básně-remízky; nachází se při okrajích, v oblastech mimo hlavní cesty lidí, a útočiště v nich nalézají slova uchovávající svět tradičního hospodářství. Pojmenování pro jeho úkony a organizaci světa, ozvěny jeho mýtů, fragmenty příběhů, názvy rostlin, zvířat, předmětů… zapsaná či vyřčená tak, jako by se jednalo o zaříkadla. Bytosti zvířecích společenství prostupují smečky lidí, pocit hutnosti, tělesnosti slov evokuje naléhavou a záhadnou přítomnost živého světa.
Šustková, Tereza. Koutnice. Host.
Konfesijní, občas silně patetická, lyrická gesta podstatně těžící z biblické obraznosti. Místy je to až drsné, místy takové tajnosnubné, jindy (když se mi možnost vcítit do autorčina patosu zdá vyhrazena nemnohým) až dusivé. Citlivost k (psanému) slovu; mateřství, evokace hloubky zkušenosti.
Švanda, Martin. Nevinnosti. Odeon.
Čtyři oddíly sestávající z básní a krátkých próz; v básních jsou nápadné poetizující slovosledné inverze, občas výpustky (typicky slovesa). Texty pracují pozoruhodným a podmanivým způsobem s obrazností, která podle mě dominuje ostatním složkám výrazu; často se mi vybavují jungiánské zápisy snů, čemuž odpovídá archetypizující rekvizitář, zaměření na „já“, ale také poznámka na klopě knihy („podvědomí“ a „předvědomí“) či autorovo profesní zaměření. Patrně nejpozoruhodnější je vystižení dětské obraznosti a rodičovství; obecně: prostupování či možná přesněji zrcadlení zdánlivě oddělených skutečností, bytostí a světů (rostlin, zvířat, dětí, dospělých, ale také třeba umění a jeho materiálních nosičů).
Tichý, Lubomír. Místní. Fra.
Pomezní pásy mezi městy a venkovem jako místa s tajemstvím; pozorování opuštěnosti, která se obrací na rub a vyjevuje cosi prchavého – souvislost věcí a jejich skrytých dění. Dojem odtažitosti, pozorovatelství; dětství jako živá vzpomínka někoho jiného. Sebejistá práce s výpustkami, nedořečeností a asociativními spoji, atmosféra samozřejmé podivnosti.
Třeštík, Michael. Definice poezie. Archa.
Drobné variace na hledání totožnosti poezie („Poezie je…“), které nevyhnutelně stojí na hraně samotných možností konceptu totožnosti (či definitivnosti), nebo jej spíš podvracejí. Jde často o pomíjivé jevy, nezachytitelné, zdánlivě nesouvisející skutečnosti, které mají vytvářet podivně nečekaný celek, v němž je poezie vyznačena ponejvíc jako cosi unikavého, přítomného jako nepřítomné a podobně. Možná že ale tato rovina není nakonec tak podstatná; daleko působivější jsou samotné obrazy a šíře vnímavosti, kterou kniha rozevírá.
Volf, Zdeněk. Z osrdcení. Klenov.
Hlas těchto básní zní trhaně, přerývavě, s častými odmlkami, nedořečenostmi… pracuje na ploše dlouhých textů členěných do strof i krátkých básní spokojících se s jediným veršem a názvem. Obsahem jde o – dalo by se říct – drobné konfese, poznámky ke konkrétní každodennosti, reflexe tělesnosti a sexuality, vztahy uvnitř rodiny, mezi generacemi; jako v jiných sbírkách letošního roku se také do této propsalo datum začátku války v Ukrajině – souvisí s ní (alespoň tak to při čtení vnímám) patrně také reminiscence na povinnou vojenskou službu. Nejvýraznější přesto zůstává specifická dikce, tu zdůrazňující mlčení, tu zas přehýbající nebo lámající slova do zdánlivě krkolomných, místy obtížně srozumitelných, místy pozoruhodně projasňujících vazeb i novotvarů.
Volková, Bronislava. Ti co odcházejí. Togga.
Při čtení mám dojem snadnosti; možná by to mohla ilustrovat podobnost s vodou (na niž autorka sama v jedné básně naráží): tiše a nenápadně, přesto sveřepě a po svém směřuje zdánlivě lhostejno odkud a kam. Občas se v básních vynoří jakési zvláštní mudrování nebo tu skrytější, tu zjevnější káravost, na ta místa se moc naladit nedokážu, podobně ani tam, kde se objevují podivně nezjevné narážky (například báseň o Františku Listopadovi, který je ale zpřítomňován s jakousi jízlivostí jen skrze své životní osudy). Mnohem zajímavější jsou pro mě texty, které prostě vyslovují lásku k životu a ke světu (nejen lidskému), upřímně se dotýkají témat stáří, pomíjivosti, mizení… a na mnoho způsobů ohledávají významy ticha.
Wawracz, Olga. Komunitní rozměr. Větrné mlýny.
Hledání záchytných bodů v umírajícím a tiše se obnovujícím světě; spojování zdánlivě nesourodých skutečností, násilné vpády kapitalizace do intimity, globalizovaného toku zboží do křehkých prostorů domova, prorůstání sdíleného do osobního a naopak. Soustředění je obtížné, místy takřka nemožné; možná zbytečné: střed není jeden. Mám dojem tichého našlapování za meze obvyklého, pohyb nad propastí.
Wernisch, Ivan. Půjčovna dřevěných dortů. Malvern.
Četbu provází pocit návratu do jakési bližší, tělesnější skutečnosti; útržky, fragmenty vyplavované pamětí. Pojmenovávám si ji pro sebe jako devatenácté století; ještě nedávno minulé, dnes již předminulé. Tak jak ho tehdejší lidé nemohli zachytit, ale jak ho ti dnešní už nemohou zažít; meziprostor tak akorát na šířku básnické hole.
Zahladko, Iryna. Jak se líčit v nemoci. Bílý vigvam.
Psaní mezní situace, která proměňuje tělo stejně jako překresluje povrch Země; bolestná podoba provázanosti člověka se světem. Myslím, že je to mimo jiné kniha o prostupnosti; prostupují se také řeči: významy, podobnosti a ozvuky slov. Přemýšlím, že oholenost (nahota), o které autorka mluví v souvislosti s tělem, mi pomáhá nějak pochopit účinek jejích slov: zranitelná a silná zároveň, odvážná…
Zářecký, Ladislav. Feudalismus. Adolescent.
Zámlky, náznaky, úsporné popisy dějů a prostor, atmosféra chybění; napadá mě: fantom (bohatství, hlasu, kočičky). Svět po zvláštně nenápadné katastrofě – běží dál; bloudění v náhle nesmyslném, opuštěném panství jednoho procenta lidí. Poetika hrstky nejbohatších (marginalizace naruby); mememto mori pozdního kapitalizmu.
Zhořec, Antonín. Rejpnu si do solární bouře. Adolescent.
Hodně tělesné – ale je to tělo, které se proměňuje, roztéká, rozpadá a znovu vynořuje – prostupuje se s těly, ohrazuje se proti nim, zažívá a zažíhá proměnu. Podobně jazyk jako by měnil skupenství, drolí se, občas zkapalní a rozuteče se, slova (i jazyky) se prostupují, proplétají, odštěpují. Zajímavá je výrazná procesualita textů – úplně neplatí báseň jako obraz, spíš pohyblivý obraz, dění změn, metoda těkání.
Několik nesoustavných a spíše povšechných poznámek na okraj četby výše uvedených básnických knih.
Rozmanitost. Až na několik výjimek (řekl bych nanejvýš tak půl tuctu) jsou všechny knihy, které jsem četl, na poměrně vysoké úrovni. Žádná z nich ale také (zatím) nijak výrazněji nevystupuje. Jako by se pomyslná krajina současné poezie rozkládala spíše do šířky a tvořila různé niky a zákoutí. Možná je to ale jen tím, že ji takto sám chci vidět, kdo ví.
Témata. Nebudu je zde vypočítávat, ani by to nebylo možné. Pro představu stačí pročtení jednotlivých komentářů ke knihám. Zmíním alespoň opakující se „tradiční“ témata, jako jsou mezilidské vztahy (a jejich selhávání), zápisy snů a obecně „skrytý“ život mimolidských i lidských zvířat, bytostí, entit, věcí, a především řeči a slov, ale také témata, se kterými jsem se – jako spíš namátkový čtenář – v současné české poezii donedávna tolik nesetkával: jde především o dětství a válku, kterých se podstatně dotýká hned několik titulů.
Jazyk. I s ohledem na zmíněnou rozmanitost jsou přístupy k jazyku, potažmo i k tomu, co vše lze chápat jako poezii (nebo poezie v plurálu), různé. Od minimalistických glos a krátkých lyrických útvarů až po relativně dlouhá pásma a narativní celky; od práce s jazykem zaměřené na referenci s minimalizací informačního šumu až po slovní hříčky a odvážná asociativní řetězení na základě zvukových či tvarových podobností slov (s výraznější vizualitou slov na stránce nicméně tolik knih nepracuje), od knižně znějícího, archaizujícího jazyka, přes postupy asociované s odborným či publicistickým psaním až k hovorovým či přímo vulgárním polohám (těch je méně, pokud se objevují hanlivá označení, tak spíše ojediněle, možná i nevědomky).
Vícehlasí. Poezie (zvlášť pokud je publikovaná) je veřejná promluva. Z toho důvodu vstupuje do konfliktu s dalšími společenskými diskurzy a nelze ji od nich oddělit, třebaže není v žádném případě možné báseň redukovat na její racionalizovatelné „sdělení“, „téma“, „názor“ a podobně. Uvedené knihy jsou v tomto ohledu opět poměrně různorodé. Lze mluvit o škále od vytěsnění nebo uzávorkování aktuální společenské reality (respektive jejího jazyka) až po její velmi osobité a naléhavé přetvoření v rámci vlastní poetiky.
Citlivost. Nepochybně lze také mluvit o tom, že poezie nějakým způsobem může kultivovat naši citlivost, a to především k jazyku (k jeho emocionalitě, historii i možným budoucnostem) – a tím pádem také k tomu, jak, k čemu a s jakými důsledky jej užíváme. Realizace této práce s citlivostí ale probíhá v současném psaní též velmi rozmanitě a zaměřuje se na nejrůznější aspekty jazyka, potažmo sociálních praxí, které jsou s jazykem spojené. Proto by asi nemělo překvapovat (mě to nejdřív překvapilo, nebo spíš zklamalo), že se v textech současných (i mladých) autorek a autorů můžeme setkat například s hanlivým označením romského etnika, nebo jinde s nevybíravými projevy genderové steoreotypizace (místy, mám pocit, že až s misogynií).
Emoce. Jsou básně teskné, kruté, smutné, patetické, žalující, útočné, parodické i poťouchlé, veselé či vtipné. Není asi možné shrnovat škálu pocitů, kterých se jednotlivé knihy dotýkají, přestože právě citový život v jazyce a jeho komplexita je pro poezii tradičně klíčový. Pro nemalé množství knih je expresivita nebo výraz emocí (ať už v jednodušším, konfesijním smyslu, nebo složitěji jako práce s určitou „tělesností“ jazyka) tím, co je podstatné – a to i na úkor výše zmíněné ne/citlivosti.
Společnost. Na základě opakovaně zmiňované různorodosti a dalších aspektů lze myslím celkem snadno dojít k závěru, že (současnou českou) poezii není možné chápat jen jako kultivovaná díla výseku lidí s citlivějším náhledem na svět (což je poměrně častá představa související asi i s jistou exkluzivitou, která se kolem poezie objevuje), ale také – nebo možná především – jako rozrůzněný a nesourodý prostor projevů, které jsou rozmanité stejně jako společnost, ve které žijí jejich autorky a autoři.
Nakladatelství. Pokud se držím výběru knih uvedeného výše, zdá se být nakladatelská síť z hlediska poezie celkem ustálená a čitelná. Tvoří zároveň důležitý podpůrný prvek v budování a propojování jednotlivých skupin či prostředí, pokud se můžu držet (uznávám, trochu otřepané) metafory krajiny. S básnickými knihami přišla nakladatelství, která se poezii věnují dlouhodobě (Dobrý důvod, Fra, Bílý Vigvam, Adolescent, Klenov, Dauphin) nebo mají vlastní, specificky vedenou edici (Host, Argo, Odeon, Větrné mlýny, Bor) atp. Vedle nich se objevují nakladatelství, která se věnují poezii spíše okrajově, i když tvoří důležitou součást jejich činnosti (Rubato, Malvern, Archa, Druhé město, Togga). Pokud se budu držet na této úrovni abstrakce, nenapadá mě nic, co by v tomto smyslu působilo překvapivě vzhledem k situaci posledních let – jiný pohled by se samozřejmě naskytl při detailnějším rozboru produkce jednotlivých nakladatelství, na což zde ale (podobně jako v ostatních bodech) není prostor.
Samonáklad. Samostatnou a podle mě zajímavou kapitolu tvoří autorské knihy vydané samonákladem. Je škoda, že vlastní vydávání knih u nás budí stále spíše podezření (rozhodně ne bezdůvodně, jsouc začasté spíše nouzí než volbou). Mohlo by však být (a v mnoha případech i z minulých let také bylo) polem experimentu, který se do přístupů jednotlivých nakladatelství nevejde, a to nejen z hlediska textu, ale také pojetí knihy jako materiálního artefaktu, přístupu k distribuci, prodeji, veřejné prezentaci a podobně.
Na závěr seznam 32 zaznamenaných, ale nepřečtených knih poezie z daného období (mimo knihy pro děti, písňové texty, reedice atp.), které zde pouze registruji, ale ve vlastním textu se jim v žádném ohledu nevěnuji, neboť jsem je nečetl.
Bártková, Pavla. O kráse. Pavla Bártková.
Berounská, J. M. Stesk je láska, která zůstává. Cultum.
Brenčič, Martina. Autopsie duše. Lukáš a syn.
Bystrov, Michal. Pekelnej pes má na mě vztek. Galén.
Dědeček, Jiří. Blues pro sirény. Maťa.
Gulíšková, Adriana. Měsíc na dně řeky. Adriana Gulíšková.
Hájková, Natálie. Naked. Pointa.
Hůla, Jiří. Sedmnáct slabik. Argo.
Jonášová, Hana. Pád do sebe. Tofana.
Komárek, Sebastian. Hoj a slyš! Pointa.
Kubeška, Karel. Menuet podpatků daleko odsud. Epocha.
Kujan, Jakub. Večerní věty. Bondy.
Linhart, Ondřej. Jak rychle létá labuť. Novela bohemica.
Matoulková, Jana. Onajábel. Jana Matoulková.
Melicharová, Lucie. Siluety. Pointa.
Mlezivová, Barbora. Hlasy ozvěn. Pointa.
Novotný, Milan. Básníkův herbář. Šimon Ryšavý.
Oplíštilová, T. & Chalupová, T. & Koucká, E. & Poláchová, N. & Tonnerová L. Sama sobě nepřítelem. Pointa.
Pěnčík, Svatopluk. Duše bez hra-nic. Redgear Solutions.
Rek, M. A. Songulár. Mare-Czech.
Romanská, Lydie. Do výšky modra plyneš. Theatrum mundi.
Soustružníková, Katka & Kovalik, Peter. Sýkorník. DharmaGaia.
Šidlo, Tomáš. Jsem tu doma. Togga.
Šíma, Patrik. Zkažených zubů dásně. Patrik Šíma.
Štětkářová, Ivana. V rytmu tančících stromů. Maxdorf.
Štroblová, Jana. Jméno boží nadarmo. Theatrum mundi.
Študencová, Martina. Vzývání. Mare-Czech.
Theimer, Josef. Myšlenkové fantazie. Pampeliškov.
Vávra, Jan Ziny. Deset deka hladké mouky. Bílý lev.
Vejmelková, Dorotea. 24 bajtů x 42 let. Pointa.
Vojtko, Honza. Potetovaná duše. Lika klub.
Zemek, Petr. Naposledy jsem si vysnil Václava Hraběte. Carpe diem.
