Obrazy

Viola Ježková

Příběh Kaina a Ábela, příběh bratrovraždy na úsvitu lidských dějin, vypovídá cosi zásadního
i k dnešní době – prvnímu zabití v dějinách člověka předcházela nenávist, neschopnost vidět
v bližním svého bratra; předcházel mu hřích usazený ve vrahově pohledu. Obraz a pohled jsou totiž dvě strany téhož – a naše současnost nás zaplavuje obrazy, jež jen iluzorně zprostředkovávají poznání, avšak povětšinou jsou spíše nástroji propagandy a ideologie.

 

 

Na začátku bylo silné pouto. Nenávist jako vidina a fantasma pohledu

„Obrazy snímané zepředu
a také opuštěná těla, která hoří posledním prvním
vzplanutím, než zmizí.“

A. Artaud

 

Proliferace obrazů má co do činění s nad/vládou, jejíž bezbřehost a zdánlivá bezprostřednost zasahuje náš globalizovaný nervový systém a působí v něm záchvaty. Ovšem je těžké odolávat síle obrazů, ať již spočívá v „očividnosti zaznamenaného“, „realističnosti nevídaného“ či ve „zjevnosti skrytého“. Je těžké si tyto barevné miniatury událostí (ze) světa nepřivlastnit. A je to o to těžší teď, kdy přístup k možnosti vytržení zaplavením obrazů nosíme tak těsně, na těle, co chvíli v dlaních.

Vyvolávají-li obrazy v člověku nenávistné reakce, děje se tak nikoli kvůli obrazům samým, ale v důsledku kvality pohledu, který jim je věnován.

Pohled

Obrazem zde budu myslet jakoukoliv materiální, ale i mentální reprezentaci světa. Materiální reprezentace bude vždy souviset s technickými vynálezy, s optikou umožňující zaznamenat (a reprodukovat) viděné. Mentální reprezentace zde bude odkazovat ke vztahu mezi obrazem a divákem tak, jak jej chápe Hans Belting ve své studii „Jak si vyměňujeme pohledy s obrazy“. Ten zdůrazňuje, že obraz existuje pouze v pohledu diváka, a tudíž je jeho skutečným dějištěm naše tělo. Ovšem i naše vlastní tělo se nám samým může stát obrazem, blízkým či vzdáleným intimním druhým. V této perspektivě se vztah mezi obrazem a divákem radikálně obrací, obraz zde pozoruje svého pozorovatele.

O takovém poutu mezi obrazem a pozorovatelem existují emblematické příběhy. Narcis i Dorian Gray mají společné to, že jsou oba poutáni ke kráse svého vzezření, ke své výjimečnosti natolik, že odmítají vidět to ostatní. Tragédie obou spočívá v neochotě integrovat do svého pohledu víc než to, co chtějí vidět.

Interval

Nenávist je citová vazba. To, co ji zakládá a udržuje při životě, je silné pouto. Člověk, který nenávidí, je poután a jeho vnitřní zrak je fixován vidinou, která vyvolává dojem smyslu a která umožňuje specifickým způsobem vládnout nad vlastní budoucností. V této vidině je objekt nenávisti ničen, týrán a ponižován. Kvalita této vidiny tedy spočívá v úlevné stimulaci pouta nenávisti. Zničení nenáviděného představuje pro toho, kdo nenávidí, dokonalý konec, neboť v něm zaniká právě i toto pouto samotné. Nenávist naplňuje sebe samu, je to konec v zalknutí. Tak se v nenávisti odkrývá interval mezi životem a smrtí. A to i tehdy, napíná-li svá pouta z otce na syna, z matky na dceru.

Vyjádřením tohoto intervalu je tělo.

Proto se ten, kdo nenávidí, může pokusit zničit sám sebe. K vlastnostem pout nenávisti patří i možnost jejich zbytnění, ve kterém se z nenávisti stává postoj. Zaujetí pozice. I zvíře může nenávidět jen ve vztahu ke svému trýzniteli.

Obecně se má za to, že nenávist zakládá jistá otřesná zkušenost, „zlom v životě člověka“, a že „je udržována při životě bolestí či hněvem“.

Duše toho, který nenávidí, trpí.

Matrice

Jedním z nejstarších obrazů nenávisti tradovaných křesťanskou kulturou je bratrovražda. Navykli jsme si příběhy o počátcích situovat z lineární perspektivy na pomyslný úsvit dějin. Jako by jejich předurčením bylo jednou se stát a pak být tradován. Avšak podmanivým kouzlem příběhů věčných počátků je to, že se dějí in illo tempore, jejich čas je jiný, protože v prostoru, který otevírají, je znovu tvořen svět.

Kain obětoval Hospodinu plodiny země a Ábel Hospodinu obětoval ovci. Nicméně Hospodin „shlédl na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.“

Je důležité, že na pozadí tohoto příběhu můžeme číst souboj mezi nomádským (pastýřským) způsobem života, reprezentovaným Ábelem, a způsobem života rolnickým, který reprezentuje Kain. Zdá se, že putující obyvatelé naháněli obyvatelům usazeným strach odedávna. Proč?

Je-li tento starý příběh ve své mytické rovině nositelem poznání určitých principielních matric jednání člověka, pak se otevírá zajímavý prostor pro zkoumání motivů nenávisti.

 

Kainovu nenávist rámuje absence jakékoliv aktivity jediné skutečné oběti, jíž je Ábel. V něm již Kain není schopen rozpoznat (uvidět) svého bratra. Proto je v příběhu Ábelova pasivita významotvorná. Kain se ocitá v situaci, kdy je otřesena legitimita jeho způsobu života: Hospodin nevěnoval Kainovi pohled, neshlédl na něho, jeho oběť nepřijal. Kain nechce pochopit, proč způsob jeho života (již!) není platný. Vzplane hněvem a fixuje svůj pohled na Ábela, ve kterém vidí příčinu svého neštěstí. Proč však svého bratra zabije? Byl to nomád, proč nebylo možné ho prostě poslat pryč? Nemít ho na očích, nemuset být konfrontován? Tento příběh je nemilosrdný v tom, že vypráví o skutečných poutech, chceme-li o patologických poutech sourozenectví nomáda a rolníka, poutech radikální odlišnosti. Objektem, na který se nenávistný pohled upne, může být cokoliv – koneckonců i Ábelovo jméno znamená v hebrejštině Vánek, Pára, Pomíjivost, Nicota, Marnost.

 

Příběh se košatí, obdobně jako v případě Adama a Evy, o Boží intervenci v podobě otázky.

„Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář?“ Je to moment, ve kterém je Kainovi dána možnost sebereflexe. Kain dostane radu, má „vládnout nad hříchem, který se uvelebil ve dveřích jeho domu.“ To je důležitý moment. Co je myšleno dveřmi Kainova domu, kde se uvelebil hřích? Nejde o archaické či poetizující vyjádření situace. Je to vyjádření obrazné a doslovné zároveň. Oči jsou dveře, kterými k nám přichází svět, ale kudy i my do světa vcházíme, oči nesou pohled, způsob, jak vidíme či – nevidíme. Dům je Kainovo tělo, představuje celostnost Kainova postoje v této situaci. Sinalá tvář značí určitou míru umrtvení, zastavení proudění krve v jedné části těla, ve tváři. V Kainově pohledu, ve způsobu, jakým Kain vidí, se uvelebil hřích. Hřích zde není nic jiného než umrtvení, odmítnutí té části bytosti, která má schopnost integrovat.

Vidění

V září minulého roku jsme mohli vidět záběr, ve kterém maďarská kameramanka natáčející průnik uprchlíků ze Sýrie přes srbsko-maďarskou hranici zároveň tyto uprchlíky fyzicky napadala. Podrazila nohy utíkajícímu muži s dítětem v náruči, kopala do dívky a chlapce, kteří se spolu se svými rodinami drali skrz policii. Na místě byli i jiní reportéři, kteří její chování zaznamenali na kamery. Jejich záběry se objevily v médiích po celém světě. Tato pozapomenutá událost vystihuje zásadní aspekty mediálního zpravodajství. S jakou zvláštní lehkostí necháváme obrazům privilegium předkládat nám viděné jako poznané. Díky tomu jsou obrazy opakovaně redukovány na sebepotvrzující instrumenty moci, propagandu a ideologii. Málokdy dovolíme vlastnímu pohledu, aby otřásl našim viděním. Vidění pohledu předchází, jakožto schopnost poznání může být prohlubováno, ale stejně tak zcela umrtveno. Vidění (světa a vlastního místa v něm) nese pohled, který v časech radikálních nejistot spíše než cokoliv jiného křečovitě svírá rám pro zachování vlastního statusu quo. V kontextu příběhu Kaina a Ábela je moment převahy pohledu sebepotvrzujícího strachu nad pohledem schopným sebezpochybňující důvěry vždy mezní situací.

Jak poznáváme něco, čím sami nejsme? Jak by asi vypadaly zprávy ze světa, kdyby je vytvářeli ti, o které se skutečně jedná?

„Pro zhypnotizování davu je třeba mluvit hlavně k očím,“ tvrdil Napoleon.

S vynálezem technologií umožňující nejenom masovou re-produkci obrazů (ze) světa, ale i jejich „přímý přenos“ se započala nová epocha komodifikace světa, a to i v intencích masové produkce citového pohnutí. Lakonický vzkaz, který Caesar poslal senátu po bitvě u Zely, by mohl být považován za emblematické heslo euroamerické kolonizační strategie. Kam přišel a co viděl, tedy kam skutečně přišel a s čím se tam skutečně setkal, není důležité, neboť úhel jeho pohledu neunese víc než vítězství. „Všechny techniky uvolňující nějakou sílu jsou technikami nechávajícími něco zmizet někam jinam,“ říká Paul Virilio.

Pouta

Podivný smysl pro rovnováhu, myšlení formované dualismem uvyklo přemýšlet v protikladech, proto k nenávisti patří láska. Ty dvě jsou do páru, a ve své „čistotě“ obě představují extrémní polohy citových pout. Obě jsou ve svých domestikovaných podobách produkty kultury a psychosociálních struktur. Nenávisti a lásce, zbytnělých do substantiv, jež nejsou s to vyjádřit dynamiku stávání /se (např. blízkým či cizím), zbývají tedy pouta.

* * *
„Kde je tvůj bratr Ábel?“
„Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“

Kainova odpověď je výmluvná, jako by ani nebyla prchlivým výkřikem, nýbrž doznáním. Střežit předpokládá nejenom schopnost vidět, ale především Kainovu schopnost Ábela jako bratra rozpoznat, a to i v momentech, kdy se jím cítí ohrožen. Znamenalo by to uschopnit se pro jiný druh vidění-rozumění, jímž by nebyla popřena bratrská vzájemnost.

Co by se stalo, kdyby se Kain zaměřil na hřích usazený v jeho pohledu? Opět by nejspíš záleželo na tom, jak by se Kain díval a zdali by takový pohled unesl. Při setkání s Medúzou může totiž ten, kdo se dívá, zkamenět.

 

---

Viola Ježková vystudovala Evangelickou teologickou fakultu UK a dokumentární tvorbu na FAMU. V současnosti natáčí absolventský film, vede semináře dokumentárního přístupu k filmu a dokončuje studium kreativní pedagogiky na DAMU. Má dvě děti.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít