Všechno, co zbylo z revoluce
Za rok oslavíme třicet let českého kapitalismu. Generace, na kterou se ty předchozí těšily jako na tu první „nezkaženou komunismem“, je už dávno rozptýlená v různých patrech společnosti. Patřím k ní. Sametovou, nebo chcete-li něžnou revoluci jsem prožila v kočárku v Brně jako půlroční dítě. Za sklem knihovny mají mí rodiče dodnes vystavenou fotku: táta a já, sedím mu na klíně, on v rukou drží zahraniční noviny, na jejich hlavní straně je obří fotka Havla. Všichni tři, Havel, táta a já, se tváříme šťastně.
Prezident paradoxu
„Mé původní povolání je dramatický autor, a proto bych teď rád uvedl na jeviště své kolegy herce,“ provolává Václav Havel na první velké demonstraci na letenské pláni jen týden po sedmnáctém listopadu 1989. Postupně přizve na podium Jiřinu Bohdalovou i Vlastu Chramostovou. Cit pro dramatický, stejně jako pro absurdní detail se Havlovi nikdy nedal upřít. Prominentní československá herečka, která si to – až na těžce vykoupené angažmá v Uchu– uměla vždycky dobře zařídit, a bytová divadelnice, která sice ještě v padesátých letech citovala básně na oslavu Stalina, ale už v letech sedmdesátých, po podpisu Charty 77, mohla hrát nanejvýš pro pár lidí u sebe doma, tvořily jen malou část Havlova kouzelnictví. „Karle, zpívej,“ zaznělo směrem ke Gottovi a Krylovi, kteří tenkrát na Letné stáli taktéž vedle sebe. A tak tu hymnu spustili pro jistotu oba.
Podobných paradoxů byl Havlův život plný. Petr Uhl a Václav Benda jako blízcí Havlovi poradci, on sám jako deklarovaně apolitický prezident, který osobně chodil předkládat do parlamentu svoje zákony, protože mu to tak připadalo správné.
Chartistická praxe, která zahrnovala schopnost slučovat neslučitelné a stavěla vedle sebe reformní komunisty s konzervativními katolíky, ztratila po roce 1989 logiku. V reálné politice se názorové antagonismy vždy projeví, i když se schovávají za oponu morálního kýče – falešného dojmu, že na názorech nezáleží, důležité přece je, jestli jsme „slušný lidi“. Tam, kde byl Havel silný v předrevoluční éře – jako performer, umělec, konfrontující protivníka silným a jasným gestem –, tam mu po revoluci docházel dech. Vyčítat to jenom Havlovi by ale bylo stejně tak pošetilé jako nespravedlivé. Koneckonců: to nejhorší na Havlově odkazu není nic z těch sporných věcí, co udělal sám, ale extrapolovaná představa jeho fámulů o tom, jak naložit s jeho osobností, která by – alespoň v určitých letech – samotnému Havlovi posloužila jako inspirace pro některou z jeho absurdních her.
Značka za třicet tisíc
Na počest Václava Havla se v posledních letech nepřejmenovávalo jen letiště, kde mimochodem stojí i něco na způsob Havlovy „kaple“ – kýčovitý svatostánek Bořka Šípka, ve které se v surrealistických řetězcích zobrazují nejslavnější výroky našeho bývalého prezidenta. V Brně se vedla kampaň za uličku Václava Havla, kterou ale ve všelidovém hlasování občané a občanky Brna odmítli a vyslovili se pro uličku Franty Kocourka, slavného brněnského siláka. Nakonec mají tu Havlovu, nějak se to prosadilo, ale někdo pod ni ironicky připsal slavný Klausův citát „A vy jste kdo?“. V kostele sv. Havla zase od roku 2017 zvoní „zvon sv. Václava“ (Havla), na který se pořádala celonárodní sbírka. Zúčastnila se jí i Nadace Charty 77, která přispěla dražbou malých zvonečků (Václava Havla), které měli ve svých rukou postupně všichni „významní“ přátelé Václava Havla. Třináct dražených zvonečků vydělalo na dvě stě tisíc korun.
Luxusní hodinky Václava Havla s miniaturou podpisu Václava Havla, Obývák Václava Havla, Srdce Václava Havla, piazetta u pražského Národního divadla, co už je pár let náměstím Václava Havla. Cokoliv, ale hlavně aby to bylo Cokoliv Václava Havla. Neuplynulo ani tolik let, aby se z Havla stala dobře fungující značka a nedotknutelná modla.
Specifickou intervenci do veřejného prostoru pak představují „lavičky Václava Havla“. Dvě židle a stůl, kterým prorůstá strom z dílny (jak jinak) Bořka Šípka, mají signalizovat Havlovu vůli k dialogu. „Ta lavička s těmi dvěma židlemi symbolizuje vlastně ochotu sednout si za jeden stůl a hovořit spolu. A to si myslím, že je také důležitý odkaz Václava Havla: I když jsme lidé různých názorů, různého politického přesvědčení, různého náboženského přesvědčení, přece jenom je strašně důležité, abychom si sedli za jeden stůl a hovořili spolu a společně hledali pravdu,“ uvedl při instalaci první z nich Tomáš Halík.
Jenže dialog je ze své podstaty podmíněný hierarchií. Těžko si představit, že u stolu s dírou uprostřed někdy usedne Zdeněk Bakala s horníkem z OKD nebo Madeleine Albrightová s pozůstalými „humanitárního bombardování“. Fyzické zhmotnění „havlovského dialogu“ na desítkách míst po celém světě je reálným, globálním dokladem jeho praktické nemožnosti. A ještě si za něj, třeba v případě „lavičky V. H.“ stojící v Českých Budějovicích, účtovala Knihovna Václava Havla spolu s Nadací Vize 97 třicet tisíc korun. „Za užití jména si můžete nechat zaplatit, protože je to vlastně forma reklamy. Bavit se můžeme o tom, jaká je rozumná částka,“ řekl právník Jiří Diblík s tím, že otázka licenčního poplatku je u osobnosti, jakou byl právě Václav Havel, velice citlivou obchodní záležitostí. Kdo v kapitalismu nenajde způsob, jak začít vydělávat, je idiot. Komodifikace Pravdy a Lásky není o nic horší než komodifikace Lži nebo Nenávisti. Je vlastně o dost lepší. Stačí jen najít správný úhel pohledu.
Luxusní hodinky Václava Havla s miniaturou podpisu Václava Havla, Obývák Václava Havla, Srdce Václava Havla, piazetta u pražského Národního divadla, co už je pár let náměstím Václava Havla. Cokoliv, ale hlavně aby to bylo Cokoliv Václava Havla. Neuplynulo ani tolik let, aby se z Havla stala dobře fungující značka a nedotknutelná modla.
Za dědictvím současného režimu
Ve své knize Co byla normalizace? upozorňují historici Kolář a Pullman na několik podstatných aspektů předlistopadového „husákovského“ režimu. K pilířům tehdejší doby patřil i společenský požadavek nenásilí, fungující na vícero rovinách. Jednou z nich byla potřeba vymezení se proti nepokojům v letech 68–69, které pro svou skutečně revoluční povahu měly i částečně násilný rozměr – byť v Československu méně než na Západě. Ten samý požadavek navíc sloužil k disciplinaci obyvatelstva a umožňoval režimu ostrakizovat všechny, kdo nezapadali do škatulek. Jestli se něco dá nazvat dědictvím normalizace, je to právě tato obsesivní potřeba hledat viníka v (každé) jinakosti, kterou si dnes vyléváme na Romech, uprchlících, squatterech, bezdomovcích anebo klidně „jen“ na ženách.
Je proto paradoxní, že ta revoluce, která si z obavy, že by kdy mohla být vnímaná negativně, do svého názvu vtělila „sametová“, začala aktem násilí. Teprve mlácení studentů na Národní třídě se stalo impulsem pro malý český dějinný pohyb, ve kterém se ale Češi hlavně vezli – to hlavní totiž, jako už tolikrát, zapříčinila geopolitika a odvaha těch kolem nás.
Antikomunismus vystavěný na ostrakizaci „opravdových komunistů“, kteří komunisty nebo socialisty zůstali či se jimi během let stali, ukázal, že na minulosti opravdu nezáleží. „Starej Uhl seděl právem, protože seděl za to, čemu věřil,“ četla jsem jednou v nějaké facebookové diskuzi. Mělo to hodně lajků.
Z miliónu a půl příslušníků strany se během pár dní stali pomalu disidenti, stovky podpisů pod Chartou 77 se objevily až po listopadu. „Jsem ráda, že už nás není pár!“ volá šťastně, roztřeseným hlasem Dana Němcová tváří tvář letenským statisícům. Její příběh, stejně jako příběh těch několika odvážných, kteří tehdy stáli na okraji, slouží dodnes jako beranidlo na „to“ zlé, co komunismus napáchal. I její příběh dodnes krademe s až obdivuhodnou lehkostí, která nám ale bohužel zamezuje pochopit mechanismy, s nimiž minulý režim pracoval a z nichž čerpal svou legitimitu. Téměř po třiceti letech se nám právě tato neochota vidět historii v souvislostech vrací. Antikomunismus vystavěný na ostrakizaci „opravdových komunistů“, kteří komunisty nebo socialisty zůstali či se jimi během let stali, ukázal, že na minulosti opravdu nezáleží. „Starej Uhl seděl právem, protože seděl za to, čemu věřil,“ četla jsem jednou v nějaké facebookové diskuzi. Mělo to hodně lajků.
Každý, kdo se z krizového vývoje na přelomu podzimu a zimy 1989 poučil, prodělal sebekritiku a zapojil se do budování kapitalismu, se kádrování úspěšně vyhnul. Ideologický zmatek, který ve společnosti nastal a postupně narůstal, zvládl nakonec vyřešit až Andrej Babiš. Muž, který všechno podstatné začal za normalizace a všechno důležité dokončil v kapitalismu, udělil Česku spravedlivé rozhřešení – ne nepodobné tomu, které svými symbolickými gesty uděloval Václav Havel. Byli jste ve straně a říkali vám, že je to špatně? Nevadí, to důležité se děje teď a tady. Svým způsobem má pravdu. I proto dnes vítězí.
Generace manažerismu
Problém, jak mluvit o revoluci bez revoluce, nakonec vyřešila privatizace. Z nivelizované společnosti se během pár měsíců stala zase společnost třídní. Raně devadesátkový narativ nezaváhal a brzy ustanovil sametové hodnoty materiálně. Definitivně tak ukázal, že alespoň v jednom aspektu byla „sametovka“ skutečně revolucí.
Bez ohledu na snahu artikulovat hlavní poselství listopadu ‘89 postmateriálně nás praxe příliš brzy naučila, že mít majetek znamená automaticky mít společenskou hodnotu. Tvrdý porevoluční individualismus ale viděl v sociální soudržnosti, rovnosti a dokonce i ve společnosti jako takové jen brzdu. Až příliš připomínaly období, kterého bylo bez diskuze nutno se zbavit. Na pilířích negace, posílené se zápalem až budovatelským, pak vyrostla celá má generace. Kdo z nás neměl rodiče, kterým připadalo logické podnikat, protože přece „chtěli makat na sebe“, jakoby nebyl. Mluvilo se o nekonečných možnostech, o utahování opasků, o budoucnosti, která (paradoxně) svým způsobem měla být pro všechny stejně dobrá. To, že nakonec byla dobrá jen pro někoho, se začalo ukazovat vcelku brzo. Mezitím i má generace zapustila kořeny a částečně, ne nelogicky, se začala projevovat jako generace manažerismu. Tak dlouho jsme slýchali, že vést firmu znamená všemu rozumět, dobře hospodařit a vědět, co se životem, že jsme si ani nevšimli, jak malému procentu z nás se to kdy může podařit a jak toxicky tento typ uvažování (který ale víc vytvořil nás než my jeho) dopadá na celý zbytek společnosti.
Když se dnes všichni ti, kteří si nový, lepší svět představovali jinak, diví, co se stalo s českou společností, nedá se než volat: Co asi! Myslet si, že nová generace bude lepší než ta stará jen proto, že se změnil režim, a neuvažovat přitom nad tím, že v důsledku je potřeba i aktivní vytváření relevantních podmínek pro realizaci oněch změn, je krátkozraké a naivní.
Není pochyb o tom, že polistopadový vývoj přinesl řadě lidí do života kvalitativní posun k lepšímu. Řadě lidí ale nic takového nepřinesl, a právě tihle lidé dnes pojem „svobody“, stejně jako pojem „demokracie“, obrací proti sobě i proti nám – i protože jsme dovolili, aby tyto pojmy automaticky splynuly s kapitalismem. Mluvit přitom o „únavě“ nebo „pohrdání“ by bylo pošetilé. Vzhledem k tomu, jak málo z nabytých možností si mohli někteří z nich užít, by bylo lepší používat spíš termín „absťák“. Jestli chceme něčemu porozumět, musíme si všechny stávající problémy nejen přiznat, ale především přestat lidi, kteří se s nimi snaží (byť i problematicky a neohrabaně) vypořádat, zesměšňovat, paternalisticky poučovat, moralizovat a dehonestovat. Vezeme se v tom totiž všichni.
Když se zapomene na lidi
„Já bych hrozně nechtěl, aby tady z toho vzniknul kapitalistický stát,“ říká ve filmu Roberta Sedláčka Poslední hurá Karel Urbánek, poslední československý tajemník ÚV KSČM. „To vám říkám jako dělník. Když se za kapitalismu ruší nějaká fabrika, jde dělník na dlažbu v podstatě jako první. Dostává pak ještě nějaký čas podporu, ale o svou práci přijde.“ Je to jedna z nejemotivnějších scén celé série České století, právě proto, že se odehrává mezi několika muži, mezi několika pohledy, u jednoho stolu.
Hned dvacátého listopadu 1989 vydali vysokoškolští studenti a studentky „Prohlášení dělníkům a rolníkům“. Odsuzují v něm politické násilí a vybízejí dělníky a rolníky k solidaritě. V prohlášení se mimo jiné uvádí: „Myslíme na dělníky a dělnice pracující v hanebných podmínkách urážejících lidskou důstojnost.“ Ve výzvě jsou zmínky o špatném stavu školství, nedostupném bydlení, nekvalitním zdravotnictví, solidarizující pasáže se sociálně slabými i důchodci. „Myslíme na nezasloužená privilegia mocných.“ Těžko se zbavit dojmu, že na všechny tyto body se v rušných porevolučních časem tak nějak zapomnělo.
A tak teprve teď, téměř po třiceti letech, začínáme konečně otevírat témata, která jsou pro kvalitu života lidí v naší společnosti určující a která jsou v důsledku určující i pro kvalitu společnosti jako takové. Jak žít život v pravdě, když mi ani tvrdá, každodenní práce nezaplatí nájem? Jak žít život v lásce, když kvůli barvě své pleti znám celý svůj život jen nenávist? Jak žít, když mám exekuce, špatné výchozí podmínky, nedostatečné záchranné sítě a všechno staré se rozpadá a mění?
Opravdová revoluce bude dokončená teprve tehdy, až pro kvalitu života každého z nás, naše možnosti a obzory seberealizace nebude určující ani to, komu jsme se narodili, jakého pohlaví nebo etnika jsme, ani to, jaký sociální, kulturní nebo finanční kapitál si neseme s sebou. Až pochopíme, že privilegia nás mají vést hlavně k ochotě vidět i jiné životy než ten svůj vlastní a že úspěch je vždycky relativní. Je to opravdu takhle jednoduché: demokracie musí totiž být i solidarita. A svoboda nefunguje, pokud do svého středu nestaví i rovnost.
---
