Kdo se diví, musí do lesa: Jak něco cítit k myceliu
Knihy jako Propletený život nebo Mají chobotnice duši? doplňují filozofii klimatické krize
„Paule, tys nám teda zavařil. My tu chceme zkoumat kvasinky, a naši studenti chtějí zachraňovat svět.“ Tak končí jedna z částí loni vydané knihy Propletený život od britského mykologa Merlina Sheldraka. Citace pochází ze Sheldrakova rozhovoru s jiným houbovým nadšencem, Paulem Stametsem, který se řadí k rostoucím počtům takzvaných radikálních či občanských mykologů; lidí, kteří se věnují experimentům a zkoumání hub, byť to není jejich primární profesní zaměření. A skutečně některé motivy Sheldrakovy knihy jako by poskytovaly naději světu řítícímu se do klimatického kolapsu způsobeného lidskou činností – některé experimenty ukazují, že houby dokážou rozkládat plasty, neutralizovat nebezpečné látky a hnojiva jako glyfosát, vznikají první prototypy cihel nebo oděvů vznikajících z mycelia. Samotný Stamets nyní například vyvíjí houbový lék pro vymírající včelstva.
Na jiných místech naopak kniha dokáže být značně depresivní – to když se vrací k tomu, jak průmyslová hnojiva narušila půdní vztahy mezi houbami a rostlinami, na nichž je závislá lidská potravinová produkce – i děsivá při popisu takzvaných zombie hub, které ovládnou tělo mravence a dovedou ho na vyvýšená místa, odkud mohou jejich plodnice efektivněji rozšiřovat výtrusy do okolí (tyto houby druhu Ophiocordyceps byly mimochodem inspirací pro herní sérii The Last Of Us). Na rozvětvené paletě nálad, kterou četba Propleteného života vyvolává, však tolik nezáleží. Podobně jako u hub je možná důležitější ne to, co je na povrchu, ale to, co postupně roste pod zemí.
Propletený život vydalo nakladatelství Kazda, které se zaměřuje na literaturu faktu pro dospělé i dětské publikum s tematikou přírody a ekologie. Některé z již vydaných titulů sdílejí jakési společné konstatování, že svět okolo nás je pravděpodobně složitější, komplexnější, dokonalejší či jen prostě fantastičtější, než jsme se v myšlenkovém vězení dichotomie přírody a kultury domnívali. Chobotnice nejsou jen podivně chytré slizké organismy nepodobné ničemu na světě, jak ukazuje kniha Mají chobotnice duši? od spisovatelky Sy Montgomery, les není pouhým součtem jednotlivých stromů, funguje jako jakýsi superorganismus, píše lesník Peter Wohlleben v Tajném životě stromů. První jmenovaná kniha je jakousi reportáží o navazování mezidruhového přátelství, o objevování neznámého světa. Druhá zase představení základních procesů lesa psaná jednoduchým (a bohužel někdy k infantilitě sklouzávajícím) jazykem.
Všechny tyto knihy včetně houbového Propleteného života možná nasvěcují způsob, jak musíme uvažovat o okolním světě v situaci, kdy už dále nelze vyčleňovat lidskou činnost jako něco vznešenějšího oproti přírodě. Možná je třeba do našeho vztahu se z/Zemí nutné vrátit údiv jako prvotní motivaci respektu či úcty, kterou logicky dříve netušená komplexita živého musí vzbuzovat. Mycelium dokáže najít cestu z bludiště, chobotnice prokazatelně žertují a hrají hry, když je strom v ohrožení, vypustí chemické sloučeniny, které upozorní ostatní.
I přesto, že o složité přírodovědné problematice jmenované knihy pojednávají i pro laika srozumitelně, poměrně umně balancují na hraně přílišného zjednodušení a antropomorfizace chování zvířat, rostlin nebo hub. Ztotožňování chování nelidských entit s tím lidským Sy Montgomery v úvodu své knihy sama reflektuje, nicméně s poměrně překvapivým příkladem – slavná výzkumnice chování lidoopů Jane Goodall musela čekat s publikováním některých svých závěrů a pozorování několik desetiletí, než byl vědecký diskurz připravený přijmout zvláštně lidské chování šimpanzů, aniž by Goodall nařkl právě z přílišné antropomorfizace objektu jejího zájmu.
Právě přístupnost těchto knih může dosáhnout tam, kam současná teorie a filozofie zažívající obrat k Zemi nedosáhne.
Můžeme mluvit o hyperobjektech, termínu filozofa Timothyho Mortona, jako o jevech, které se napínají v čase a prostoru. Mohou to být značně abstraktní věci – třeba taková klimatická krize, jejíž následky sice pociťujeme stále intenzivněji, ale jako celek je těžké ji myšlenkově uchopit. Není však i mycelium jakýmsi zvláštním hyperobjektem vzhledem k popisovanému vlivu na veškerý život makroskopických i mikroskopických hub. Podhoubí některých druhů se navíc nejenže rozprostírají na ploše několika kilometrů, ale zároveň mohou být tisíce let stará. „Hlavní totiž není jen věci znát, ale taky si je ohmatat, představit. A to nejen očima, ale i rukama, očima, v myšlenkách,“ vyjádřil se Morton loni v rozhovoru pro Radio Wave. Kde by mohla běžná představivost u termínu hyperobjekt selhat, můžeme si přímo vypůjčit ze světa přírody, co je každému známé, co máme alespoň částečně ohmatané.
Filozof Lukáš Likavčan zase tvrdí, podobně jako Morton, že je třeba do filozofie vrátit afekt a emoce. V tomto ohledu zmiňuje společný prožitek truchlení jako důležitý kolektivní akt při uvědomování si klimatické změny. Současné vlny enviromentálního žalu jsou samozřejmě na místě, byť tento samotný prožitek může pro mnoho lidí působit přehnaně či vzdáleně. Ale i zde může nastoupit literatura představující jinakost a komplexnost fauny a flory okolo nás. Díky tomu, že si projdeme (zprostředkovaně) zkušeností toho, jak se umírající chobotnice loučí s lidmi, kteří jí pravidelně navštěvovali a na rozloučenou jim podá chapadlo, může dojít k lepšímu usměrnění našich pocitů z probíhajících ekologických katastrof. Už v nich neumírají zvířata necítící bolest, pokud bychom připomněli karteziánskou představu o zvířatech jako jakýchsi živých strojích, ale naši pozemští druhové, jakkoli radikálně odlišní, jejichž smrt a její prožívání se o tolik neliší od našeho vlastního. Teprve až když k někomu či něčemu chováme city, dokážeme si uvědomit jeho ztrátu.
Knihy jako Propletený život nebo Mají chobotnice duši? dokážou natočit optiku, s níž se díváme na svět přírody do nečekaných úhlů. Tento cíl nakonec sdílí i s částí současné filozofie, která se snaží o totéž, jen jinými slovy. Nakonec jedno může doplnit druhé – radikální mykologové zabývající se neortodoxními řešeními palčivých problémů současnosti jsou ukázkou sítě vzrostlé mimo struktury národního státu, tedy instituce, o níž lze vzhledem například k neefektivnosti, s níž čelí moci nadnárodních znečišťovatelů, stále hlouběji pochybovat. Tyto knihy vyprávějí. A vyprávění je důležité k pochopení složitých jevů skryté za složitostí akademických studií, experimentů a výzkumů.
„[D]nes už žádný organismus – včetně člověka – nelze považovat za oddělený od společenství mikrobů, které s ním sdílí jedno tělo. Biologická identita většiny organismů je neodlučitelná od života jejich mikrobiálních symbiontů,“ píše Merlin Sheldrake v kapitole věnované lišejníkům a jeho úvaha končí u termínu holobiont jakožto „seskupení různých organismů, které se chovají jako celek“ – takže snad téměř veškerého života na Zemi. Možná, že právě toto vědomí, vědomí celku, jehož jsme součástí stejně jako všichni ti fascinující a odlišní spoluobyvatelé této planety, nás může dovést k novému přistání na Zemi, o němž píše Bruno Latour. Možná, že teprve když budeme mít na paměti rozmanitost a komplexnost všeho okolo nás (věděli jste, že se octomimilkám zdají sny?) se dokážeme odstřihnout od zhoubné primární představy přírody jako zdroje a přijmeme identitu, kterou jsme dlouho popírali. Společně s našimi radikálně jinými se staneme opět Pozemšťany.
---
