Allan Sekula, Trump a dědictví policejní fotografie
Významný teoretik vizuální kultury nabízí alternativní dějiny fotografie. Ukazuje, jak k masovému rozšíření média přispěly nejen kriminalistika a kriminologie, ale také eugenika a frenologie.
Jen několik hodin po oficiálním nástupu do druhého funkčního období omilostnil americký prezident Donald Trump patnáct set svých podporovatelů, kteří byli odsouzeni za útok na Kapitol 6. ledna 2021. Za podněcování nepokojů byl poté, co neuspěl proti Joeu Bidenovi obviněn i on sám Trump – jeho policejní fotografie tehdy obletěla sociální sítě a později se stala jedním z oficiálních vizuálních prvků Trumpovy druhé volební kampaně. Americký prezident ji nechal natisknout na oficiální merch, který jeho kampani přinesl zisk více než sedm milionů dolarů.
FBI při vyšetřování útoku na Kapitol prošla téměř čtyři miliony souborů, včetně 30 000 videozáznamů. Mezi nimi byly také záběry z kamer na tělech policistů z pěti různých bezpečnostních složek, záznamy z bezpečnostních kamer a řada videí a fotografií ze zabavených mobilních telefonů či zveřejněných online. Fotografie (a obrazový materiál vůbec) totiž dnes představuje zcela běžnou součást policejní práce. Může sloužit jako důkazní materiál, nebo je součástí policejní databáze. V tomto kontextu se fotografie jako médium stává především nástrojem sociální kontroly.
Fotografie jako taková ušla od svého vzniku v roce 1826 trnitou cestu, aby se etablovala jako svébytné a plnohodnotné umělecké médium. Během toho se však také stala běžnou součástí našich každodenních životů. Fotografie, kterými plníme sociální sítě či rodinná fotoalba, jsou dnes neodmyslitelně spjaty s naší vizuálně orientovanou kulturou. Masové rozšíření fotografického média se ovšem pojí právě s jeho represivním využitím a své kořeny má dokonce v eugenice a biologickém rasismu.
Koncem minulého roku vyšla v českém překladu esej amerického fotografa a teoretika Allana Sekuly Tělo a archiv z roku 1986. Knihu vydalo nakladatelstvím NAMU v edici Symptomatologie, v níž vyšla například i Mengeleho lebka Eyala Weizmanna a Thomase Keenana. Edice se soustředí na texty reprezentující jistý typ všímavosti, která slovy editorů „upírá pozornost k vedlejšímu, aby odhalila podstatné“. Tělo a archiv doprovází doslov mediálních teoretiků Tomáše Dvořáka a Martina Charváta, přičemž druhý jmenovaný rovněž Sekulův text přeložil.
V loňském roce se však českému čtenářstvu dostalo Sekulovo dílo v knižní podobě do rukou hned dvakrát – ve spolupráci nakladatelství Artmap a Display vyšly v jednom svazku hned dva Sekulovy texty, Fotografie mezi prací a kapitálem z roku 1983 a Věčná estetika pracovních gest z roku 1996 (oba v překladu Ladislava Zářeckého a Karolíny Žižkové). Se Sekulou se přitom české čtenářstvo mohlo setkat už v roce 2004 v antologii Co je to fotografie.
V knize Tělo a archiv Sekula nabízí jakési alternativní dějiny fotografie, problematickou historii masového rozšíření média. Věnuje se především zakladateli moderní eugeniky Francisi Galtonovi a policejnímu úředníkovi Alphonsi Bertillonovi, jejichž absenci v dějinách fotografie Sekula spojuje s „jistou buržoazní snahou učenců diskrétně pomlčet o špinavé práci modernizace, zejména když je v sázce status fotografie jakožto výtvarného umění“.
Fotografie jako kulturní osvěta dělnictva i represivní nástroj
Sekula upozorňuje na dvojí funkci fotografického portrétu. Na jedné straně sloužil jako prostředek kulturní osvěty dělnické třídy, který byl oproti dřívějším nefotografickým portrétům dostupnější širším společenským vrstvám. Realismu fotografie se navíc žádné předchozí médium nemohlo rovnat. Na straně druhé měla fotografie i represivní roli, zejména v podobě policejní fotografie. Panoval totiž obecný předpoklad, že pokud budou tváře zločinců veřejně známé, bude pro ně obtížnější páchat trestnou činnost.
Jak však Sekula zdůrazňuje, nové médium „nezdědilo a ‚nezdemokratizovalo' honorifikační funkce buržoazního portrétu. Ani policejní fotografie nefungovala pouze represivně.“ Namísto toho podle něj došlo ke sloučení obou funkcí, což mělo za následek zavedení panoptického principu do běžného života.
Eugenika v rukou reformátorů
Sekula v souvislosti s kulturou fotografického portrétu hovoří o tehdejším hlavním přístupu k jeho interpretaci, který měl dvě související větve – fyziognomickou a frenologickou. Obě spojovalo přesvědčení že „povrch těla, a zejména pak obličej a hlava, nese vnější znaky vnitřního charakteru“. Této kultuře podle Sekuly porozumíme pouze tehdy, pokud si uvědomíme, jaké prestiže se tento přístup v polovině devatenáctého století těšil. Sekula navíc upozorňuje, že k rozšíření fotografie a frenologie v této době dochází především ve Spojených státech.
Vedle tradičních asociací s neodarwinistickými teoriemi a biologickým rasismem má si Sekula všímá, jak fyziognomie a frenologie napomáhaly udržovat moc kapitalismu, když „na organickém základě legitimizovaly nadvládu intelektuální práce nad prací manuální“.
Zde však přichází do hry také kriminalistika a kriminologie. Ani jedné z těchto disciplín nebyly výše zmíněné přístupy nijak cizí. Frenologie se oficiálně spojila s fotografií v novém vydání knihy Marmadukea Sampsona Rationale of Crime (Zdůvodnění zločinu) z roku 1846, věnované trestnímu právu. Autorkou předmluvy byla vězeňská reformátorka a ředitelka ženské věznice Tsing Tsing Eliza Farnham. Ta nechala zhotovit série portrétů trestanců z dvou newyorských věznic, jejichž rytiny se staly součástí vydání. Farnham byla stoupenkyní frenologického směru, jenž předpokládal možnost terapeutické nápravy. Podle ní měla frenologie měl přinést argumenty proti trestu smrti. Reformní (v rámci dobového kontextu) přístup Farnham rozlišoval mezi nenapravitelnými zločinci a zločinci poddajnými, jejichž náprava byla možná prostřednictvím disciplinace. Významnou roli sehrál také autor zmíněných fotografií – Mathew Brady strávil téměř celou svou předválečnou kariéru budováním fotografického archivu slavných amerických osobností. Předpokladem pro vznik trestního archivu zločinců tak byl vznik archivu obecného, který mohl sloužit k následnému srovnávání. Jak Sekula dodává, „vynález moderního zločince nelze oddělit od konstrukce těla dodržujícího zákony – těla buď buržoazního, nebo podléhajícího nadvládě buržoazie“.
Dva přístupy ke kontrole společnosti
Sekula upozorňuje, že ve své ráně fázi našel fotografický archiv nejdokonalejší podobu v kontextu kriminalistiky, tedy samotné policejní práce, a kriminologie, tehdy – v osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého Století – nově vznikající společenské vědy. Zatímco vědci usilovali o poznávání obecných „kriminálních typů“, v hledáčku policejních úředníků byli konkrétní zločinci.
Jedním z policejních úředníků-archivářů byl Francouz Alphonse Bertillon, který měl na svědomí první funkční moderní systém pro identifikaci zločinců. Takzvaná bertillonáž spočívala v kombinaci fotografie, antropometrického popisu osoby zaznamenávajícího jedenáct (původně čtrnáct) tělesných rozměrů a vysoce standardizovaného písemného popisu. Vše bylo součástí jednoho archivního lístku – obsáhlý archiv kartotéčních záznamů pak při opakovaném měření umožňoval zjistit, zda pachatel v minulosti spáchal nějaký zločin. Mediální antropoložka Zeynep Devrim Gürsel ve své studii „Bertillon, Ravachol and the Explosive Potential of Police Portraiture“ (Bertillon, Ravachol a výbušný potenciál policejního portrétování 2022) zmiňuje případ zatčení a identifikace proslulého anarchisty Ravachola v roce 1892. Ten se stal Bertillonovým největším úspěchem a vedl k celosvětovému přijetí jeho metody. Poněkud komicky je vznik Bertillonovy metody a následný proces s Ravacholem vyobrazen ve třetí epizodě československého seriálu Dobrodružství kriminalistiky.
Ve stejné době využil statistických metod a fotografie také britský statistik a zakladatel eugeniky Francis Galton. Narozdíl od Bertillona však usiloval o nalezení biologicky podmíněného „kriminálního typu“. K této snaze jej přivedl zájem o dědičnost a rasové „zdokonalování“ (za zmínku stojí, že byl bratrancem biologa Charlese Darwina). Svými zásahy do veřejné politiky Galton usiloval o omezení „rozmnožování nezpůsobilých“. Sekula přitom upozorňuje na skutečnost, že zatímco na Bertillona se vzpomíná spíše jako na okrajovou figuru, pouhého technokrata a úředníka, Galton je považován za „řádný, i když poněkud excentrický předmět dějin vědy“.
Bertillon, ač skutečně spíše úředník než vědec, usiloval o to, aby policejní práce vycházela z vědeckých základů. I jeho využití fotografického média bylo vedeno čistě užitečnými důvody. Jak sám uvádí v knize La photographie judiciaire (Soudní fotografie, 1890), „v soudní fotografii stačí k objevení jasného a přesného řešení odložit veškeré estetické úvahy a zaměřit se pouze na vědecký pohled, konkrétně na pohled policejní“. ) Podstatné však byly tělesné rozměry. Při množství fotografií, jaké pořídila pařížská policie během deseti let (více než 100 000 snímků) bylo nemožné při manuálním porovnávání fotografií nalézt podobiznu podezřelého. Šance, že budou mít dva zločinci jedenáct totožných tělesných rozměrů, však byla podle Bertillona zhruba jedna ku čtyřem milionům – což umožnilo rychlé vyhledávání podezřelých na základě kartotéčních údajů.
Co se policejní fotografie týče, Bertillon byl kritikem nekonzistentního způsobu fotografování a místo něj prosazoval esteticky neutrální přístup. Díky jeho metodě bylo v letech 1883–1983 identifikováno 4 564 recidivistů. Přesto tento přístup neměl dlouhého trvání. Hned na začátku dvacátého století začal ustupovat snadnější metodě, daktyloskopii (otiskům prstů), jejímž autorem byl zčásti právě Francis Galton.
Rozdíl mezi Bertillonem, zastáncem „společenského řádu nad společenským chaosem“, a Galtonem, který usiloval o „vítězství etablované společenské vrstvy nad silami nivelizace a úpadku“, se podle Sekuly odrážel i v rozdílných dobových postojích francouzské a italské kriminologie.
Francouzský sociolog Gabriel Tarde patřil mezi odpůrce biologického determinismu, který zastávala italská škola zastoupená lékařem a kriminologem Cesarem Lombrosem, jenž byl stoupencem pseudodarwinistických teorií a kraniometrie (měření lebky). Galtonem založené eugenické hnutí mezitím vzkvétalo. Jak upozorňuje Sekula, to vše se dělo v dobovém kontextu, kdy „klesala porodnost střední třídy a rostly její obavy z bujícího rezidua degenerované městské chudiny“.
Galton byl stejně jako Bertillon zastáncem budování archivu, byť z odlišných pohnutek. Propagoval rodinné sebepozorování pro účely studia dědičnosti a čtenářstvo motivoval, aby si pravidelně pořizovalo rodinné fotografie. Sekula Galtonovu eugeniku nazývá utopickou ideologií stíhanou společenským úpadkem. Galtonovy vize rasové dokonalosti však podle Sekuly doprovázela obdoba biologické entropie – sám Galton totiž brzy zjistil, že „následující generace eugenicky vyšlechtěných jedinců mají tendenci regredovat zpět k průměru“.
Rozdíl mezi oběma muži uzavírá Sekula následovně: „Bertillon se snažil umístit fotografii do archivu. Galton se naopak pokoušel včlenit archiv do fotografie.“ Sekula kriticky hodnotí jejich absenci v dosavadních dějinách fotografie a toto bílé místo zaplňuje. Paralelně s využitím fotografie jako nástroje sociální kontroly se začínaly psát také dějiny sociální dokumentární fotografie (s autory jako Robert Frank nebo Eugene Smith), vydělené z policejní práce. Sekula však zpochybňuje její zdánlivou neutralitu a humanistický étos. Ukazuje, že dokumentární fotografie se sice často prezentuje jako nástroj společenské reformy, je však nevyhnutelně spjatá se strukturami moci a kontroly.
Dědictví dohledu: Od kartoték k digitální biopolitice
V závěru knihy Tělo a archivu Sekula konstatuje, že dědictví Bertillona a Galtona je stále přítomné. Bertillonství přežívá v systému dohledu a bezpečnostních operací národních států, zatímco galtonovský biologický determinismus je zakotven v hegemonii politické pravice (Reagan, Thatcherová). A nezbývá než dát Sekulovi za pravdu i dnes, téměř po čtyřiceti letech od prvního vydání jeho textu. V kapitalismu dohledu nabývá bertillonský přístup nové podoby pomocí digitálních technologií, umělé inteligence a masivního sběru dat. Zatímco explicitní rasová eugenika již nepatří do politického mainstreamu, její principy – přesvědčení, že lidské schopnosti, morálka či „vhodnost“ k vládnutí jsou biologicky dané – se transformovaly do nových forem sociálního darwinismu, genetického fatalismu a technokratické biopolitiky. Jeden příklad za všechny nás vrací na začátek tohoto textu. Politika a rétorika staronového prezidenta USA Donalda Trumpa nese silné stopy biologického esencialismu, eugenického myšlení a sociálního darwinismu. Patří k nim například jeho transfobní opatření jako snaha zákonně definovat gender pouze na základě biologického pohlaví při narození. Pokusy de facto vymazat existenci translidí v očích federální vlády vycházejí z přesvědčení, že pohlaví je pevně daná biologická konstanta, jež odpovídá dřívějším eugenickým argumentům o „přirozených“ a „nenormálních“ tělech. Stejnou logikou se řídí i Trumpova protiimigrační politika. To se ukázalo, když v roce 2017 označil některé země za „shithole countries“ (země naho*vno) a naznačil, že USA by měly přijímat spíše „kvalitní“ migranty ze zemí jako Norsko. Toto rozdělování lidí na „žádoucí“ a „nežádoucí“ se projevilo i během pandemie, kdy Trump prosazoval přístup „přežijí jen ti nejsilnější“, bagatelizoval rizika onemocnění Covid-19 a prohlásil: „Nedovolte, aby [situace]ovládla váš život,“ čímž nepřímo legitimizoval sociálně darwinistickou představu, že nemoc je testem přirozené odolnosti.
Sekulova diagnóza zůstává platná i dnes – Bertillonův odkaz žije v digitálním dohledu, Galtonův v biologickém esencialismu pravice. Trumpův případ však ukazuje, že tyto přístupy se nevyvíjejí odděleně, ale prolínají se a transformují. Trump obrátil policejní identifikační systém proti samotnému státu – místo nástroje dohledu se jeho policejní fotografie stal symbolem odporu a politického mučednictví. Zatímco Bertillonovy metody dnes mají obdobu ve státních databázích a algoritmické kontrole, galtonovská hierarchie „vrozených vůdců“ přežívá v rétorice těch, kteří využívají biologický esencialismus k legitimizaci své moci. V Trumpově osobě se tak oba tyto historické přístupy setkávají – kontrola a klasifikace, původně určené k disciplinaci, jsou přetaveny v nástroj dominance a politického kapitálu, čímž získávají nový mocenský rozměr.
