Rusko. Nová škola nenávisti a její staré vzory
Vztah Ruska a Evropy je složitým propletencem lásky a nenávisti. Podobně jako k Rusku intelektuálové ze středoevropského prostředí střídavě vzhlíželi a zatracovali ho, také ruské kulturní a politické elity jako by se nemohly rozhodnout, zdali mají Rusové Evropu spíše dohánět coby nedostižný vzor, anebo zůstat hrdí na svou jinakost. Dnešní ruská státní propaganda Evropu nenávidí, přičemž se opírá o dlouhou tradici – jak se ostatně můžeme přesvědčit i četbou jedné málo známé básně Alexandra Sergejeviče Puškina.
Zadané téma, totiž „anatomie nenávisti“ v souvislosti se vztahy mezi „Evropou“ a „Ruskem“, je nesporně provokativní, protože pod nenávist se zpravidla nikdo nechce podepsat. Nenávist se připisuje oponentům, nebývá součástí sebeprezentace. Volí se raději jiná, lépe působící slova: „obrana“, „hájení a prosazování těch a těch hodnot“, „přítrž zvrácenostem“, „národní či jiné ušlechtilé zájmy“, případně „zajištění bezpečnosti, svébytnosti, národních specifik“ a podobně.
Z odborného hlediska je těžké něco určitého o nenávisti tvrdit, protože je to obtížně uchopitelná, veskrze individuální a subjektivní pozice, která se podle filozofa počátku 20. století Maxe Schelera, jenž vnesl do studia nenávisti nové světlo, vymyká dokonce i sféře afektů. Nenávist je podle Schelera totiž spontánnější, nižší a hlubší než jevy, které nazýváme pocity. Navíc je to postoj veskrze negativní (ale o lásce, kterou Scheler řadí do téže kategorie, se také těžko teoretizuje).
Neuchopitelnost
Ve vzájemném vztahu kulturních nebo národních celků („Rusko“, „Evropa“) je těžké se vyznat tím spíš, že jsou to konstrukty, sloužící jako projekční plátna nejrůznějších fikcí. Jak si vůbec představit subjekt nenávisti nebo jakéhokoliv jiného vztahu mezi obrovskými a v mnoha ohledech zcela heterogenními celky, jako je „Rusko“ nebo „Evropa“? Největší a nejrozšířenější nebezpečí spočívá v zobecňujícím zacházení s účastníky. Jako sociální jev jistě existuje i něco jako nadosobní, kolektivní láska nebo nenávist, ale i v jejím rámci jde nakonec vždy o konkrétní individuální aktéry a jejich postoje a činy. S paralyzující silou nenávisti je nakonec každý sám, byť jsou jejím předmětem třeba i rozsáhlé civilizační celky.
Anatomie nenávisti není možná, protože nenávist není anatomický jev, lze ji diagnostikovat a snad i léčit jako patologický jev, ale je těžké ji popsat anatomicky, na úrovni morfologie organismu. Nenávist je totiž vlivná, ale těžko fixovatelná, nemůžeme ji položit na pitevní stůl a rozebrat na jednotlivé prvky. Analyzovat ji můžeme zpravidla nepřímo, prostřednictvím jejích projevů a symptomů.
Fenomenologie
Max Scheler se na počátku 20. století pokusil v nenávisti vyznat z hlediska fenomenologického. Lásku a nenávist řadil k vnímání (Fühlen) a odlišoval je od pocitů (Gefühle). Pro náš kontext hraje důležitou roli jeho tvrzení, že krajní postoje, jako je nenávist a láska, důležitým způsobem ovlivňují utváření hodnot, a ačkoliv samy nejsou formou poznání, poznání specifickým způsobem řídí. Nenávist, píše Scheler v roce 1913, zakrývá a oslepuje oči kognitivního (rozumového) poznání. Tento zaslepený pohled pak, jak víme, vidí specifické jevy a odpovídajícím způsobem formátuje vnímání sebe sama i všeho kolem.
Příznačné je, že Schelerovo myšlení včetně jeho koncepce nenávisti bylo v Rusku brzy předmětem pozorné a zasvěcené recepce. Zatímco česky Scheler vychází až v roce 1968, ačkoliv fenomenologicky orientované myšlení u nás mělo už od 30. let tak vlivného a originálního stoupence, jako byl Jan Patočka, v Rusku o něm píše už v roce 1926, ještě za filozofova života (Scheler zemřel v roce 1928), Grigorij Bammeľ, vzdělaný marxista, zlikvidovaný v době stalinského teroru na konci 30. let.
Raná recepce Schelerova díla je pozoruhodná svou obecnější platností: jakkoli se část ruského politického i filozofického spektra orientuje záměrně neevropsky nebo protievropsky, zároveň je ruská intelektuální elita s evropskou intelektuální elitou propojena nejtěsnějšími pouty. To platí obzvlášť počínaje devatenáctým stoletím až do konce 20. let století dvacátého, kdy po nástupu stalinismu dochází k částečnému ochromení transferu vědění (přesto ale i v sovětském období existovalo překvapivě mnoho kanálů, jimiž do Ruska proudily texty a informace na hony vzdálené oficiálním sovětským doktrínám).
V postsovětském období lze pozorovat dva důležité a navzájem protichůdné trendy. Zaprvé se intelektuální elita přirozeně integruje do transnacionální teoretické diskuse v humanitních i všech ostatních vědách. Snad nikde na světě nevyšlo v 90. letech tolik překladových titulů děl západní provenience jako v Rusku. Zadruhé tato teoretická erudice částečně slouží jako perverzní zbraň v boji proti některým „západním hodnotám“ — tak expertní posudky v soudním spisu proti organizátorům výstavy „Pozor, náboženství!“ (2003) dokládaly nebezpečí současného umění pro společnost citáty z prací Michela Foucaulta a Jeana Baudrillarda.
Masaryk
Otázka vztahu „Ruska a Evropy“ nebo „Evropy a Ruska“ vždy obsahuje otázku, co se vlastně studuje, z čeho se vychází a co je intencí studia či psaní textů na takové téma. V českém prostředí nelze v této souvislosti obejít rozsáhlou práci T. G. Masaryka, jejíž první díl vyšel pod titulem Rusko a Evropa v roce 1930. Masaryk operuje termínem „ruská otázka“ (podobně jako psal o „české otázce“) — a myslí tím jakýsi dějinný profil zohledňující konkrétní náboženské, literární a politické i historické tradice především při hledání odpovědi na otázku, jak a proč došlo k ruské revoluci. Specifikou Masarykova pozitivisticky sociologického přístupu je přitom analýza ruských dějin prostřednictvím literárních děl, hlavně románů Fjodora Dostojevského, v nichž spatřuje jakýsi zhuštěný vzorec „ruské otázky“. Fascinující předností jeho úvah je detailní znalost všech textů a konceptů, o kterých píše. Masaryk od dětství systematicky studoval stovky děl ruských autorů a zahrnoval je do svého chápání Ruska.
Masaryk věřil, že lze diferencovat, co je v Rusku evropské (například železnice, banky, továrny a některé hotely) a co je čistě ruské (například kláštery). Polaritu Ruska a Evropy chápal — a v tom se mýlil — jako historický vývoj od starého předevropského ruského Ruska k novému Rusku evropskému („Rusko zachovalo dětství Evropy,“ píše Masaryk). Síla Masarykova pozorování spočívá v kompetentní erudici ohledně pramenů a také v tom, že ačkoliv přemýšlí v apriorních rámcích (Rusko je staré a Evropa nová), není předpojatý a v jednotlivostech usiluje o vlastní charakteristiku jevu, založenou na zřetelně formulovaných předpokladech a argumentech.
Slavjanofilství
Jinak založená je rozsáhlá práce Nikolaje Danilevského nazvaná také Rusko a Evropa (1869) — Masaryk ji samozřejmě dobře znal a kulantně kritizoval. „Jasnost a určitost nejsou vynikajícími vlastnostmi Danilevského a lze říci slavjanofilů vůbec,“ píše Masaryk a podává odmítavé shrnutí zoologického nacionalismu a teorie rasy, na nichž jsou založeny Danilevského kulturně-historické typy, žijící svůj život od narození k smrti podobně jako biologické organismy. Budoucnost podle Danilevského patří kulturně-historickému typu slovanskému (to znamená především ruskému), který bude triumfovat v boji s odumírajícími typy románsko-germánskými a s jinými úpadkovými odnožemi lidstva. Tato koncepce nebyla osobní chimérou Danilevského – nikoliv náhodou byl označován za předchůdce německého filozofa Oswalda Spenglera a jeho Zániku Západu (1918) a podobně chápal budoucnost slovanství ještě před sto lety například Alfons Mucha nebo Karel Kramář.
Komparatistika
Po druhé světové válce podal výklad kulturních dějin Ruska pod tímtéž názvem v opačném pořadí slov (Europa und Russland, 1959) Dmytro Čyževskij, vynikající badatel ukrajinského původu, který v meziválečném období působil v Praze a později v Německu. Čyževskij se staví kriticky k postulování jakýchkoli organických celků slovanského nebo eurasijského charakteru a literární a filozofické jevy studuje metodou, kterou bychom dnes nazvali komparatistickým výzkumem: vidí jejich souvislosti bez ohledu na státní, jazykové, nebo dokonce etnické hranice, evropská dimenze ruské kultury je pro něj samozřejmá a nevyžaduje žádné konfrontační mechanismy.
Čyževskij je také jediným autorem, který ve druhé polovině 20. století napsal srovnávací dějiny slovanských literatur (Vergleichende Geschichte der slavischen Literaturen, 1968), kde přitom netrvá na tom, že entita jménem „slovanské literatury“ je něco samozřejmého, ani netvrdí, že jde v rámci evropské kultury o nějaký organický a „jednotný“ celek. Právě naopak tuto představu svým výkladem systematicky podrývá a vyvrací.
Propaganda
Na počátku 21. století jsme konfrontováni s událostmi, které nás nutí přemýšlet o jejich myšlenkovém a politickém zázemí. V Rusku vzrůstá rozsah a moc politicky řízené propagandy, která nejen diskredituje jednotlivé evropské nebo tzv. „západní“ postoje, ale především legitimizuje a popularizuje současný způsob vládnutí, v němž je znemožněn vznik alternativních politických sil nebo stran a oponenti jsou vystaveni cílenému pronásledování a případně věznění. V rámci selektivního, víceméně nahodilého ikonoklasmu provádějí primitivní fundamentalističtí vandalové opakovaně násilnosti namířené proti vyzývavým obrazům, fotografiím, performancím, výstavám a jejich pořadatelům. Tyto projevy brutální lidové inkvizice nechávají státní orgány víceméně bez povšimnutí.
Mocenská státní elita je zahraničními médii vnímána jako „Rusko“, což je zavádějící, protože této redukci odpovídají „jen“ autoritativně sjednocená stanoviska ruského establishmentu a jemu podřízených médií, nebo pochybné výsledky pochybných průzkumů veřejného mínění, zmanipulovaného médii naprogramovanými těmi, jejichž činnost by média měla nezávisle sledovat. Tak se k nám dostává „ruský postoj“, který sice skutečně existuje a vypovídá o silách, které kontrolují ruskou politiku, ekonomii, armádu, církev, státní bezpečnost, média. Tento postoj má ale řadu alternativ, byť jejich vliv je mizivý.
Resentiment
Vzhledem k tomu, že v posledních letech mocenská elita postupuje způsobem, který ohrožuje poměrně velké skupiny obyvatel žijících jak uvnitř hranic Ruska, tak i za těmito hranicemi, vzrůstá poptávka po porozumění a po historickém ukotvení těchto proměnlivých jevů, jakkoli všichni vědí, že dějiny neznají opakování a v podstatě ani analogie.
Nejprokazatelnějším materiálem takové analýzy mohou být jednotlivé projevy konkrétních autorů, které následně slouží jako identifikační vzorce. Studium pramenů ukazuje notoricky známý fakt, totiž že ne-li nenávist, pak odpor ke konstruktu jménem „Evropa“ má v Rusku staletou tradici, stejně ovšem jako procesy europeizace a obdivu k Evropě, jehož nejznámější personifikací ve starších ruských dějinách byl car Petr I., který vládl na přelomu 17. a 18. století. Tento staletý odpor nebo naopak obdiv jako by se v některých obdobích přesouval z hlavní scény někam do zákulisí kulturních a politických dějin, jako by upadal na čas v zapomnění. S o to větší silou se pak opět navrací.
Formy a artikulace odporu vůči cizím státům, jejich obyvatelstvu a hodnotám patří k antropologickým konstantám a ruské myšlení a psaní v tomto ohledu nepředstavuje nic výjimečného. Výjimečná je ve vztahu ruských autorů a politiků k Evropě jednak ambivalence — střídání nebo i směs obdivu a odporu, identifikace a konfrontace – a u některých současných autorů také primitivně ideologické myšlení, které přitom nevede na periferii veřejného prostoru, nýbrž do jeho centra. Jistě se v téměř každém státě a jazyce šíří například xenofobní propaganda vyvolenosti a konfrontace, šovinistické bájení a staronových říších a jejich budování prostřednictvím separatismu a expanze v jejich komplementární součinnosti. Avšak čím civilizovanější společnost, tím úspěšněji vytěsňuje podobné myšlení do okrajových zón, kde páchají minimum škod, aniž by se na ně zbytečně upozorňovalo kriminalizací a cenzorními zákazy. Specifika dnešního Ruska spočívá v tom, že autoři tohoto registru, jako příklad lze uvést Alexandra Dugina, jsou blízkými spolupracovníky představitelů nejvyšší politické elity.
Antievropa
Tak se šíří typ myšlení, který historicky patří spíš k rétorice agresivního etnického nacionalismu první poloviny 19. století (a samozřejmě i k rozsáhlému dědictví sovětské ideologie). Retrográdní ideologie se přitom rozvíjí v kombinaci s nejvyspělejší technologií digitálního teroru a anonymizovaných internetových intervencí do veřejného prostoru ve vlastní zemi i v zahraničí.
Síla této antievropské historické tradice je tím větší, že se na ní v různých okamžicích podíleli velmi talentovaní a vzdělaní aktéři, kanonizovaní kulturními, filozofickými a politickými dějinami.
Jako dva příklady, týkající se právě rétoriky nenávisti, lze uvést texty klasiků — Alexandra Puškina a Alexeje Chomjakova. První nenávist užil v básni a druhý ji vysvětlil esejisticky.
Jakou cenu má pro někoho, kdo dnes pohlíží s obavami nebo nadějemi na dění v Rusku, četba textů napsaných před téměř dvěma sty lety? Nejde o to, že jevy, které jsou patrné v současnosti, existovaly v nějaké obdobě už kdysi. To by bylo banální a celkem zbytečné zjištění. V dějinách textů a idejí nicméně existuje souvztažnost, kterou Michail Bachtin nazval „paměť žánru“ (podle Bachtina jsou žánry hlavními hrdiny dějin literatury). Kdo nechápe ruskojazyčné očerňování Evropy a zároveň komplexy vůči ní v rámci žánrové tradice, uniká mu důležitý rozměr, který sice neospravedlňuje žádný protievropsky zaměřený výrok ani jej nečiní méně výstražným, nicméně ho zasazuje do kontextu, bez něhož mu nemůžeme zcela rozumět.
Rétorika
Specifickou dimenzí „paměti žánru“ je nárok rétorický, totiž potřeba vytvořit vlastní ideologický jazyk, který není odnikud převzatý. Frustrace v postsovětském Rusku spočívala pro mnohé jeho obyvatele a politiky v absenci zřetelné a silné vlastní pozice, rétoriky nezaměnitelné s žádnou jinou rétorikou. Řada autorů vytváří a šíří mýtus o tom, že vnější („západní“) svět v postsovětském období pod rouškou nabídek know-how, investic, pomoci a spolupráce ve skutečnosti Rusko ponižoval, decimoval a chtěl je vidět „na kolenou“, protože se radoval, že už není tou velmocí, kterou domněle představoval Sovětský svaz v době studené války. Při pokusu učinit z Ruska jeden z nejdůležitějších „pólů“ v „multipolárním“ světě je nezbytná zcela nová a neotřelá rétorika. Ve sháňce po výjimečnosti nemůže uspět rétorika spolupráce a tolerance, která je zcela devalvovaná a neoriginální.
Ortodoxní křesťanství má přece jenom rétoriku příliš příbuznou křesťanství západnímu, byť ruská pravoslavná církev pohlíží na katolíky a protestanty s mnohem větší nepřízní než na jakékoliv „pohany“. V Rusu nejsou k dispozici velké osobité rétoriky, jaké známe z islámu, konfuciánství, buddhismu nebo protestantské ideologie svobody v americkém stylu. Antievropanství sice nepředstavuje bůhvíjak soběstačný světový názor, ale pořád nabízí víc suverenity než nesnesitelné zdání, že Rusko na čemkoliv evropském jen parazituje nebo něco napodobuje či dohání. Proto z Ruska uslyšíme a budeme číst ještě hodně výroků, ve kterých to, co se děje v Evropě, bude líčeno jako zvrhlé a neruské — a není nijak zásadně důležité, zda něco z toho, co je předmětem této kritiky, vyvolává nevoli i uvnitř nejednotné Evropy. Vnitroevropští oponenti různého zaměření se stávají, často aniž to sami tuší, příležitostnými spojenci ruského antievropského tažení a přestanou jimi zase být, až se případně ukáže, že služba „ruské věci“ nebyla jejich záměrem.
Puškin
Navracíme-li se stručně k stavebním kamenům těchto pozic ve starších ruských dějinách, čteme tím jen předchozí stránky pomyslné knihy konfrontačních ideologií, která se píše postupně v nejrůznějších kontextech a v roli jejích sestavitelů vystupují zcela různorodí autoři.
Alexandr Sergejevič Puškin píše o nenávisti v roce 1831 v básni Klevetnikam Rossii, „Hanobitelům Ruska“, která představuje také významný příspěvek k jeho ideologizovanému pojetí slovanské vzájemnosti a k psaní na zakázku. Připomeňme, že Puškinova ideologická báseň vyšla v brožuře Na vzjatije Varšavy (Za dobytí Varšavy), vytištěné ve vojenské tiskárně na osobní příkaz cara, kterému Puškin také svou báseň osobně prezentoval v carském Sele. Jde možná o vůbec nejspornější verše tohoto nejvýznamnějšího ruského básníka. V naší souvislosti zaujme především explicitní užití slovesa nenávidět. Puškin je adresuje příznačně oponentům, nepřátelům, hanobitelům Ruska. Subjektem nenávisti jsou podle něj francouzští poslanci.
V překladu Kamila Bednáře zní celá báseň takto:
Hanobitelům Ruska
Mluvkové národa, o čem to rámusíte?
Proč hrozbu prokletí na Rusko vypouštíte?
Co pobouřilo vás? Že v Litvě není klid?
To nechte být: toť spor Slovanů se Slovany,
domácí, dávný spor, už osudově daný,
věc, kterou samotným vám nelze rozřešit.
Dávno se sváří zas a zase
plemena obě v žití svém;
nejednou v bouři sklonila se
jejich a jindy naše zem.
Kdo klesne v nerovném tom boji?
Zpupný Lech? Nebo věrný Rus?
Zda stružky slovanské se v ruském moři spojí?
Zda vyschne moře? Ptát se zkus!
Nechte nás; vámi nepřečtené
jsou tyto desky zkrvavené,
nepochopíte nikdy, ne,
to nepřátelství rodinné!
K vám z Kremlu, z Pragy cizost zeje
a zbytečně se dráždíte
odvahou v boji bez naděje –
a nás, nás nenávidíte…
Proč ale? Za to, chcete říci,
že v Moskvě hořící my na rozvalinách
čelili pýše útočící
toho, jenž ve vás budil strach?
A že jsme modlu povalili,
jež vládla říšemi jak neurvalá pěst,
a vlastní krví vykoupili
Evropě volnost, mír a čest…?
Jen zkuste vykonat, čím hrozíte nám slovy!
Což starý bohatýr, jenž na loži si hoví,
už nemá sil hnát ismailským bodákem?
Nebo už ruský car tak málo světu platí?
Zas máme s Evropou se rváti?
Odvykla vítězit už ruská zem?
Nebo nás málo je? Od Permu po Tauridu,
od chladných finských skal po žhavou po Kolchidu,
od Kremlu, který utrpěl,
až ke zdem Číny dřímající
nevstane v zbroji blýskající
všechna zem ruská na povel…?
Mluvkové, pošlete jen v zlosti
k nám šik svých synů zuřivých!
Rusko má pro ně místa dosti
ve hrobech, ne jim neznámých.
A. S. Puškin, Spisy, sv. II, SNKL Praha 1956, s. 148–9.
Puškin v době, kdy báseň napsal, sledoval komentáře západoevropského tisku o rusko-polském konfliktu počátkem 30. let 19. století. V dopise Benkendorfovi (Alexandr Benkendorf byl vysoce postavený generál ruské armády a car mu důvěřoval natolik, že jej požádal, aby na Puškina dohlížel) vychází Puškin ze zásadní opozice Evropy a Ruska, zmiňuje „šílené pomluvy“ („bešenaja kleveta“), na které reaguje v tradici státotvorné patriotické poezie.
Na počátku 30. let 19. století ještě nevyšly ani Šafaříkovy zásadní Slovanské starožitnosti (1836), ani Kollárova práce o slovanské literární vzájemnosti (1837). Přesto Puškin zřetelně profiluje slovanstvo jako autonomní svět s dvěma rysy, které jsou z hlediska našeho tématu významné: jednak je slovanstvo uzavřený prostor, do kterého tzv. Evropě nic není, jednak v jeho nitru panuje napětí, které je vnitřní slovanskou záležitostí. Východní mocnost (Rusko) tematizuje potenciální západní kolonie jako svůj doplněk, část sebe sama.
V Puškinově případě ovšem nesmíme zapomenout, že nepíše politický projev, ale báseň — je tedy na místě otázka, nakolik způsob zpracování svědčí o intenci výpovědi na určité mimoliterární téma a nakolik vyžaduje naopak čtení, které vychází zevnitř autorovy poetiky a zpět do ní také míří. Kdo by striktně trval na poetické imunitě básnické výpovědi vůči veškeré vnější skutečnosti, jistě by význam Puškinova textu zúžil, ne-li dezinterpretoval. Slovanská hegemonie Puškinovy básně ale vyžaduje ohled na celek imperiální obraznosti v některých jeho dalších dílech, jak o tom píše ve své stati „Politika prizmatem poezie“ Olga Muravjov. Ruský badatel Georgij Fedotov zformuloval ve své stati z roku 1937 důležitý poetologický postřeh motivovaný biograficky: totiž že Puškin od dětství až do smrti miloval válku. Fedotov tím nechtěl básníka kritizovat, jen konstatoval fakt, který měl za Puškinova života, téměř sto let před první světovou válkou, jiný význam než dnes, kdy reputace války a její aura během 20. století utrpěly naprosté fiasko.
Rozporuplnost
Závěr druhé strofy Puškinovy básně demonstruje dichotomickou konfiguraci síly a vlivu, hierarchii centra a periferie. Polský element (Lech) vystupuje jako kičlivyj (zpupný, „vyskakovačný“), zatímco ruský předpokládá věrnost (vernyj Ross).
Zevnitř slovanského živlu zaznívá sebedefinice, jejímiž opěrami je cizota a nepochopitelnost „rodinného“ dění z vnějšího hlediska – „vam něpoňatna“; „vam čužda/ sija semejnaja vražda“ („nepochopíte nikdy, ne,/to nepřátelství rodinné“). Zde shledáváme tradiční paradox slovanské sebedefinice: na jedné straně plná kompatibilita s nejvýznamnějšími světovými civilizacemi minulosti a přítomnosti, na druhé straně nesrovnatelnost s nimi, která se často projevuje v rozborech vlastního kulturně-civilizačního zpoždění a odvozenosti. U Puškina dominuje naprostá neslučitelnost s hodnotami a povahou „Západu“, jenž slovanstvo „neslyší“.
Argumentaci završuje obvinění „nenaviditě vy nas“, „a nenávidíte nás“. Inscenovaná nenávist je navíc výsledkem nemotivované západní svévole, protože ruská krev, jak líčí následující verše s narážkami na vítězství nad Napoleonem, vykoupila evropskou svobodu. Závěrečná část básně obsahuje válečné výhružky Evropě. Slovanský bastion přitom sahá od Kremlu k Čínské zdi. Územní imperialismus jízlivě komentoval už dobový Puškinův kritik a korespondenční partner kníže Pjotr Andrejevič Vjazemskij, sám také básník – územní vlastenectví ironizuje jako „naše geografické fanfaronády“.
Chomjakov
Konfrontační diskurz ve vztahu k Evropě má v ruských kulturních dějinách hlubokou tradici a významné stoupence. Za jednoho z nejvlivnějších můžeme považovat Alexeje Stěpanoviče Chomjakova, myslitele první poloviny 19. století, který je v ruském kánonu považován nejen za básníka a publicistu, ale také za teologa a filozofa a každopádně pak za jednoho ze zakladatelů tzv. slavjanofilského hnutí, jehož vliv na ruské myšlení včetně současných politických strategií se zdá nesporný. V době formování národních států a národních obrození ve středovýchodní a jihovýchodní Evropě dochází i v Rusku ke zvýšené potřebě hledání vlastních specifik a dějinných úkolů. Dochází k polarizaci tzv. „západniků“ a „slavjanofilů“, mezi jejichž mluvčí se řadí právě Chomjakov. Píše dílo s ambiciózním názvem Zápisky o celosvětových dějinách, spatřuje v každém národě jeho specifické Bohem předurčené poslání, formuluje princip ruské kolektivní duchovnosti (sobornosť) a západní politické koncepty socialismu a kapitalismu odmítá jako ve stejné míře úpadkové. Pikantní paradox intelektuálních dějin spočívá ve skutečnosti, že antizápadní ideologie myšlenkově vychází ze západních konceptů (pokud budeme Německo považovat za Západ) — v Chomjakovově případě jde, tak jako v případě jiných slavjanofilů, především o masivní vliv filozofie Friedricha Schellinga.
V polovině 40. let Chomjakov uveřejnil časopisecky dílo „Mínění cizinců o Rusku“, v kterém bez uvedení konkrétních citátů pranýřuje kritiku ruských poměrů zformulovanou autory, kteří Rusko znají jen jako jeho návštěvníci a vnější pozorovatelé. Podobnou nebo ještě větší autorovu nevoli vyvolávají ti Rusové, kteří takovou kritiku berou vážně. Chomjakov neříká, co se cizincům nezdá, rovnou přechází ke generální emocionální charakteristice jejich stanovisek (čtenáři neznámých): „ignoranství“, „nesmysl“, „nestoudná lež“, „drzá zloba“.
Esencialismus
Tento zdánlivě absurdní postoj má filozofické opodstatnění v esencialismu, jehož projevy můžeme pozorovat i u některých současných autorů, kteří se podílejí na utváření nové (nebo staronové) ideologie ruské svébytnosti, osobitosti, jedinečnosti. Chomjakov věří, že být Rusem je zásadní a neměnné poslání. Ještě víc je přesvědčený o tom, že Rusko nelze zvnějšku poznat. Evropané se o to podle něj ani nepokoušejí — ve vztahu k Rusku projevují výsměch a přezíravost, „jako by Rusko disponovalo privilegiem probouzet ty nejhorší city evropského srdce,“ píše na jednom místě. Cílem jeho programu je rozvíjet autentickou a neevropskou, ryze ruskou duchovnost, která nepřebírá cizí koncepty, neodvozuje se od ničeho cizího a nepřizpůsobuje se mu, nýbrž rozvíjí vlastní jedinečnost, uloženou v jakýchsi racionálně neuchopitelných duchovních matricích, jejichž nositelem je už sám ruský jazyk.
Tuto ideologii naprosté exkluzivity a enigmatičnosti, která je nepochopitelná z jakékoliv vnější pozice, nebude samozřejmě dnes nikdo hájit formulacemi 40. let 19. století. Jejich stopy jsou ale přítomné v mnoha konceptech, které se v Rusku těší značné pozornosti a popularitě, ať je to současná ruská adaptace, respektive účelová reinterpretace osvícenského termínu „suverénní demokracie“, víra v přímý vztah mezi jazykem a vnímáním „světa“ v ideologii „jazykového obrazu světa“ nebo nová vlna „eurazijství“, ideologie zformulované původně v kruzích ruské emigrace po bolševické revoluci. Znalost těchto souvislostí nemůže sice ukončit napětí, panující v mnoha záležitostech mezi evropskými a ruskými politiky, institucemi, právníky, filozofy a společenskými trendy, ale pomůže nám pochopit, jak je možné, že jsme v desátých letech 21. století konfrontováni s myšlenkovými koncepty, nad nimiž zůstává rozum stát.
___
Tomáš Glanc je slavista, překladatel, kritik a kurátor. Vystudoval Filozofickou fakultu UK a poté absolvoval Graduiertenkolleg na univerzitě v Kostnici. V minulosti byl mj. ředitelem Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK, stipendistou Fulbright Comission a Humboldt Stiftung či ředitelem Českého centra v Moskvě. V posledních letech působil na univerzitách v Brémách, Basileji a na Humboldtově univerzitě v Berlíně jako hostující profesor. Od roku 2015 pracuje na univerzitě v Curychu. Zabývá se ruskou kulturou a kulturní teorií. Je autorem a editorem několika knih o avantgardní estetice, literární a kulturní teorii, současné ruské kultuře, ideologii slovanství a neoficiální kultuře v Sovětském svazu a v Československu.
