Případ jedné exhumace: Mengeleho lebka a zrod forenzní estetiky
Jak přesvědčit veřejnost o vědeckém objevu za pomoci digitálních technologií a co stojí za popularitou forenzních vědců z amerických kriminálek? Český překlad Mengeleho lebky a čerstvý příspěvek do edice NAMU otevírá mnoho otázek a na všechny uspokojivě odpovídá.
Když před dvěma lety Spojené státy americké zamítly vízum Eyalovi Weizmanovi, britsko-izraelskému architektovi, teoretikovi a řediteli investigativní agentury Forensic Architecture londýnské Goldsmith College, informovala o tomto případu i česká pobočka Amnesty International. Důvody Spojených států k zamítnutí byly prosté, ovšem silně znepokojivé: Forensic Architecture totiž dlouhodobě dokumentuje porušování lidských práv pomocí digitálních forenzních metod. Jak uvádí výše zmíněná zpráva Amnesty, „mezi její projekty patří i vyšetřování izraelských válečných zločinů v okupované Palestině, útoků amerických dronů v Pákistánu nebo policejní násilí a zabíjení v americkém Chicagu.“ Těmto tématům se navíc Weizman věnuje i v řadě svých knih jako Hollow Land: Israel’s Architecture of Occupation (2017), The Least of All Possible Evils: A Short History of Humanitarian Violence (2017) a nejnověji pak v knize Investigative Aesthetics: Conflicts and Commons in the Politics of Truth (2021), kterou napsal společně s mediálním teoretikem Matthewem Fullerem.
Útlá kniha Mengeleho lebka z roku 2012 (Sternberg Press), jejímž spoluautorem je Thomas Keenan – americký literární teoretik a ředitel Human Rights Project na Bards College –, vyšla letos v českém překladu u Nakladatelství akademie múzických umění jako první titul nové edice Symptomatologie, která se soustředí na akademické eseje se specifickou metodologií. Koncept edice blíže přibližují editoři Tomáš Dvořák a Martin Charvát: „Symptomatologie je zvláštní formou všímavosti: upírá pozornost k vedlejšímu, aby odhalila podstatné, čímž zároveň komplikuje naše zažité rozlišování povrchu a hloubky, popředí a pozadí, skrytého a zjevného, malého a velkého.“
Na příkladu exhumace ostatků Josefa Mengeleho, německého lékaře a důstojníka SS, který nechvalně proslul svými nelidskými experimenty na vězních v koncentračním táboře v Osvětimi, ilustrují Keenan s Weizmanem zásadní obrat ve vyšetřování válečných zločinů. Namísto osobního svědectví dostávají prostor vědci v roli expertních svědků – v případě nalezené Mengeleho kostry musel její pravost dokázat celý mezinárodní tým forenzních antropologů a lékařů. Kniha často zmiňuje jméno amerického forenzního antropologa Clyda Snowa a jeho metody osteobiografie, která umožnila identifikovat tělo na základě porovnání kostry s lékařskými záznamy.
Nejnáročnějším úkolem však nebyla samotná identifikace či přesvědčení soudních orgánu, nýbrž přesvědčení veřejnosti. Weizman s Keenanem vzpomínají na silný společenský a politický tlak, který byl vůči vyšetřovacímu týmu vyvíjen, neboť na mnoha úrovních panoval zájem dopadnout a odsoudit Mengeleho živého. Bylo tedy zapotřebí nezpochybnitelného důkazu, že Mengele je skutečně po smrti. Zde sehrál významnou roli německý forenzní vědec Richard Helmer, který byl rovněž amatérským fotografem. Ten dokázal vytvořit efektivní prezentaci za pomoci tzv. superimpozice, která spočívala v sloučení patologických snímků nalezené lebky s původními fotografiemi Mengeleho z různých období jeho života.
Díky Mengeleho případu se forenzní vědci ocitli v záři reflektorů. A jak upozorňují Weizman s Keenanem, nikoliv pouze z hlediska soudního vyšetřování. Forenzní vědci náhle získali silné zastoupení v rámci populární kultury, například jako postavy všemožných kriminálních filmů a seriálů. Jedním příkladem za všechny může být televizní seriál Kriminálka Las Vegas (2000), která se pro svůj úspěch dočkala hned několika spin-offů. Pozadu v tomto ohledu nijak nezůstává ani Česká republika se seriály jako Kriminálka Anděl (2008) nebo Místo zločinu Ostrava (2020).
Spíše než pro svůj historický rozměr – mapující genezi forenzní vědy v rámci vyšetřování válečných zločinů – zaujme Mengeleho lebka svým teoretickým podložím. Jedním z pozoruhodných momentů je změna strategie v rámci vyšetřování válečných zločinů. Původní přístupy byly založeny na osobním svědectví na jedné straně a na důkazních materiálech na straně druhé. První přístup byl uplatněn u soudu s Adolfem Eichmannem, druhý při Norimberském procesu. Nový narativ dle Weizmana s Keenanem přichází právě s vyšetřováním Josefa Mengeleho a exhumací jeho ostatků. Jasně vymezené hranice pojmové dichotomie jako subjekt/objekt a důkaz/svědectví se začínají mlžit se vstupem forenzní analýzy do procesu vyšetřování. Objekt sám o sobě nemůže poskytnout svědectví, ale „promlouvá“ skrze vědce – expertní svědky.
Forenzní antropologie taky ruší rozdíl mezi svědkem a důkazem. Weizman s Keenanem vypichují tvrzení Clyda Snowa, že „kosti jsou dobrými svědky“, přičemž dodávají, že se nejedná o pouhou subjektifikaci objektu. Ten se v tomto případě stává tzv. „super-subjektem“. Subjekt jako takový je na rozdíl od vypovídajícího objektu (super-subjektu) náchylný ke lži. Subjektifikovaný objekt je naopak ve Snowově pojetí nositelem objektivní pravdy. V tomto ohledu však zůstávají Weizman s Keenanem skeptičtí a nepovažují objekt za v tomto slova smyslu objektivní. Tento nový typ svědectví nerozšířil ani nevylepšil způsob, jakým probíhá vyšetřování, nýbrž jej zcela transformoval a vnesl do hry nové argumenty.
Stručná, přístupným jazykem – v rámci možností akademické eseje – psaná kniha je osvěžujícím přírůstkem do publikační produkce českých sociálních věd. Přínosná je i pro svůj interdisciplinární, či spíše postdisciplinární přístup, kterým se ostatně vyznačuje i činnost Forensic Architecture. Doslov mediálních teoretiků a editorů Tomáše Dvořáka a Martina Charváta knihu navíc zdařile uvádí do širšího kontextu a detailněji představuje tvorbu obou autorů. Nezbývá se než těšit, jaké tituly přinese velmi nadějně odstartovaná edice Symptomatologie v nadcházejících letech.
A mimochodem, Forensic Architecture má svůj tým na Ukrajině právě teď.
