Podivné souvislosti mezi světem a literaturou
... ve čtyřech anekdotách od mého psacího stolu
1.
Léto 2016. Hlavní postava mého druhého románu mi zničehonic sdělí, že by byla raději mužem. Vyplyne to z logiky příběhu a okamžitě to uznám. Chvíli mám z toho poznání radost, potom se vynoří dvě ochromující otázky: jsem k tomu potřeba skutečně já, aby na světě přibyla další mužská perspektiva? A nemůže mi prosím pěkně být úplně jedno, jakého pohlaví moje hlavní postava je? Nezodpovězené otázky se rojí mezi mnou a mým psacím strojem, který mi všechny ty roky dělal dobrou službu, a to svou blízkostí k řemeslu, odstupem k mazání, a který se mě najednou jakožto předmět sám napůl dotazuje, napůl se dívá: věc, která ženám na počátku 20. století dopomohla k tomu, že si konečně mohly samy vydělávat. Věc, která je symbolem ženy jakožto pomocné síly. Než lze ochromení přetavit do nové koncepce textu, v níž se ženská autorka a její mužský protagonista mohou hádat o tom, jak daný příběh vyprávět, trvá to více než rok. Psaní je zároveň tou nejneúspornější činností a tou nejúspornější nečinností, co znám. V tom tkví rozporuplnost, která je psaní vlastní, a když někdo říká, že mám problém s extrémní blízkostí a extrémním odstupem, tak odpovím, že ano.
2.
Leden 2017. Jedeme s N. po dálnici směr Berlín. Trump je už dva měsíce prezidentem USA a my mluvíme o tom, že Paul Auster počkal, jak volby dopadnou, než začal psát nový román. N. říká, že možná je zase doba pro hrdinské příběhy, pro jasné hranice dobra a zla. S jistou rozhodností říkám: nezačnu teď přece pracovat zjednodušeně jen proto, že svět se chová zjednodušeně.
V mnoha ohledech je to tak, jako bych z toho auta nikdy nevystoupila. Sedím ještě pořád u volantu, jako bych pohledem jen dost dlouho musela kroužit mezi předním oken a zrcátky, než ten otazník, co se za větou vynořil, zase zmizí. Nezmizí, místo toho mě utěší Max, který píše: „adekvátní by bylo: báseň si stěžuje světu, že nedostačuje jejím nárokům.“ (Max Czollek: Grenzwerte, s. 23)
3.
V době dospívání jsem měla na batohu nášivku s apelem „Tvořte tlupy!“, vedle něj hlava Pipi Dlouhé punčochy, a sice jen ona. Ani Tomík, ani Anika, jen ta nejsilnější holka na světě. Často na tu nášivku myslím. Diskrepance obrazu a textu pro mě shrnuje rozpor, ve kterém se jako spisovatelka nacházím, když se sama u stolu snažím vytvořit tlupu. Spoustu let jsem tedy obrázkem, který se nehodí k textu. A pak roku 2008 dostanu tučné stipendium a můžu opustit psací stůl. Stanu se členkou předsednictva berlínského kulturně politického spolku, pořádám ročně dvě spisovatelská setkání a koordinuju literární seskupení, které podporuje lidi na útěku. Bez tohohle tvoření tlup pro mě už psaní není představitelné. Když se vracím k psacímu stolu, musím vědět, kdo je Tomík a Anika a na co si světu stěžují.
4.
Červen 2019. Zrovna jsem se rozhodla, že nějakou dobu nebudu veřejně vystupovat, když vtom se na mojí obrazovce třese Angela Merkel. Její tělo se roztřese už potřetí, a to ve chvíli, kdy má stát bez hnutí a snímají ji kamery celého světa. Na tiskové konferenci řekne, „že tak, jak to přišlo, to zase jednoho dne odejde“. Vrtím hlavou, jako by mě viděla, a vyřknu Hebbův zákon. What fires together, wires together. Čím častěji společně určité neurony hoří, o to větší pravděpodobnost existuje, že v budoucnu tomu tak bude opět. Čím častěji se třese, o to víc se v budoucnu ve srovnatelných situacích bude třást. Říkám si, jestli se i mediální opakování třasu zapisují do těla Angely Merkel, nebo jen do kolektivní paměti, a jestli například i tento text neurony tak propojí, že se třas s největší pravděpodobností bude opakovat. Když v řece u vily, kde trávím pobytové stipendium, plavu proti proudu, čím dál častěji si říkám, jestli o téhle kolektivní paměti taky mám psát. Většinou mi ta zodpovědnost připadá příliš velká. Přesto má soubor s mým románem 140 000 znaků. Člověk si zvykne na všechno, na třas, na proud, na přesto na počátku věty.
Přeložila Tereza Semotamová
---
