„Psala jsem seminárku při obědové pauze.“ Když na studium nejsou peníze a na práci není čas
I bezplatné školství něco stojí. Nemusíte být ze sociálně slabších poměrů, aby vám dělalo starosti platit nájem v univerzitním městě. Velká část studujících si tak ke studiu přibírá brigády a na stres ze zkoušek se nabalují obavy, jak to všechno zvládnout, o zanedbávání sociálního života ani nemluvě. Do jaké míry to ještě stojí za to, a kdy je naopak potřeba chránit své duševní zdraví?
„Buráky jsou levné kalorie,“ směje se Michaela. Do pražské kavárny Prostoru dorazila večer rovnou z práce. „Jsem expert na vaření jídla v jedný pánvi,“ vypráví. Méně nádobí jí šetří čas. Magda si vaří rovnou na celý týden, Michal na celý den a Aneta brala na střední zásadně noční v KFC, aby si mohla nabalit domů neprodané jídlo určené k likvidaci. Michaela studuje fakultu sociálních věd v Praze, Aneta fakultu humanitních studií tamtéž, Michal fakultu tělesné kultury v Olomouci, Magda filozofickou fakultu také tam a Pavlína do stejného města dojížděla z Brna studovat pedagogiku.
Ani jeden z nich není ze sociálně slabších poměrů, ale nikdo nemá peněz nazbyt. A student, co nemá podpůrné rodinné zázemí, někdy nestuduje ani v zemi, kde je veřejné vysoké školství bezplatné. Nemálo studujících dnes krmí skromnost jejich blízkých nebo jejich vlastní pracovní nasazení. Naše společnost totiž nepředpokládala, že by se i méně majetní chtěli učit na univerzitách, že by chtěli bydlet a nedávat za to nemalou část vydělaných peněz.
Privát v Olomouci byl pro Magdu lepší než koleje. Mohla si na něj hned nastěhovat všechny věci, které si odvezla od rodičů. Cenový rozdíl mezi sdíleným bytem a kolejáckým pokojem dělal dva tři tisíce a postupem času se tenčil. Bydlení Magdu stojí přes polovinu asi dvanáctitisícového výdělku. Jednou za tři měsíce jí přijde ubytovací stipendium, které činí 2 250 korun. Je to plošná dávka pro všechny, kdo studují v jiném kraji, než bydlí. „Nepokryje to ani měsíc na kolejích, ani jedno nájemné,“ říká Magda. Částka je poslední roky stejná.
Pavlína si vybírat vůbec nemohla, na koleje v Brně ji dostal kamarád. Jelikož pochází z jihomoravského kraje, neměla na ně oficiálně nárok a musela by hledat nájem. „Asi bych to zkusila, ale myslím, že bych kvůli tomu školu ukončila dřív,“ říká studentka, která kvůli financím přešla z prezenčního na distanční studium.
Michal dává za byt v Olomouci měsíčně téměř dvacet tisíc. „Když bych si našel něco menšího, tak to o moc levnější nebude,“ vysvětluje. Z Prostějova, odkud je, by mohl teoreticky dojíždět, už by ale špatně stíhal brigády, a on potřebuje vydělávat jak na nájem, tak na povinné sportovní kurzy.
Bydlení tvoří zásadní položku studentských rozpočtů, pro někoho je jediným dostupným řešením žít u rodičů a dojíždět. „Čas na cestě, který může být relativně dlouhý, vede k tomu, že si studenti rozmyslí, jestli jim to stojí za to,“ popisuje expert na vysoké školství Šimon Stibůrek, proč někteří studující do školy nedojíždějí.
Práce bere čas na školu, ale studovat bez ní nelze
„Mám tři brigády. Bývalo to horší, byl jsem v práci třeba i patnáct hodin denně, přecházel jsem z práce do práce.“ Michalovi se náhle odstěhovala spolubydlící, což mu významně zatížilo rozpočet. „Dala vědět týden předem,“ komentuje student náročnou situaci, která přišla naprosto nečekaně.
Magda od začátku věděla, že se bude muset postupně začít živit sama. „Maminka měla našetřeno, ale stačilo to jen do začátků,“ říká studentka, už čtvrtým rokem pokladní jednoho z olomouckých nákupních řetězců. Může si plánovat směny podle svých potřeb, ale čtení za kasou ve volnu se netoleruje.
Pracující vysokoškolačka chodí z domu brzy a vrací se pozdě. „Docela rychle se to člověku začne podepisovat na zdraví, na psychice. Odpadá sociální život a čas věnovat se škole.“ Dluh vůči studiu splácí spánkovým deficitem. „Nedávno jsem úplně zkolabovala s tetanickým záchvatem. Do práce už nevycházím bez magnézia, léků na depresi a ibalginu. Mám je jako pojistku, když přijde nějaký error.“ Magda dostane občas zaplaceno za práci v oboru. Honorářům za činnost v divadelní sféře říká injekce. „Vypadá to dobře v životopisu, ale ne na účtu,“ vysvětluje.
Pavlína pracovala v obchodě s oblečením v Brně a dálkově u toho studovala v Olomouci. Stres měla z toho, aby všechno stihla. „Bylo složité rodině vysvětlit, že už nejezdím tak často domů a nemám tolik času zavolat.“ Dálkové studium dokončila, ale u prezenčního nedala dohromady brigády a výuku. Zvítězila touha po nezávislosti na rodičích a přednášky ustoupily penězům.
Brigádu má dnes většina vyskokoškoláctva. Z práce při studiu se stala sociální norma, která ale studentstvu často brání v řádném studiu. „Během semestru mají pocit, že zvládají, a pak během zkouškového se ukáže, že dohánějí,“ popisuje Stibůrek. Školy podle něj příliš nepočítají s tím, že studující i pracují, naopak to řadě vyučujících vadí a jen málo jich umí realitu pracujících studentů reflektovat ve výuce.
Liší se to jen u sociální práce, kde bývá studenstvu častěji popřáno sluchu a někde jsou součástí programů i supervize. „Myslím, že je to super směr,“ komentuje Stibůrek.
Léty zajetá mentalita nicméně velí, že studentstvo se má hlavně učit. „Vůbec se to nezohledňuje při sestavování rozvrhu. Jsou školy, kde je pět přednášek za týden, ale každá v jiný den.“ Pro dojíždějící nebo pracující je pak složité se utrhnout a ve výsledku plní nutné minimum. Stibůrek říká, že viděl jen málo míst, kde by rozvrh myslel na to, aby studujícím zbyly například dva nebo tři dny na práci.
Vyjma rozvrhu jsou problematické i neplacené stáže. Odborník poukazuje zejména na neprivilegované studující zdravotnických oborů, kteří jsou zavaleni extrémní náloží povinností. Snaha zkombinovat práci, studium a nehonorovanou praxi totiž může být pro některé z nich až likvidační. „Mají pocit, že to není fér, že je systém zneužívá, protože je nutí pracovat zadarmo.“ Druhá věc je, že nemocnice peníze navíc na stážisty nemají.
Na pomoc systému jsou příliš zajištění, na univerzitní města málo movití
„Finanční tíseň?“ zamýšlí se Michaela, „jo, určitě během té doby, kdy jsem si vydělávala hlavně honoráři.“ Líčí, jak koncem měsíce počítala peníze a pořád kontrolovala účet. V nejnáročnějším období žila za méně než deset tisíc korun.
Na sociální stipendium ve výši asi tři tisíce měsíčně nedosáhne ani procento studentů. Částka se nevalorizuje. Magda o tyto peníze ani nežádá, protože by je nedostala. Nárok na ně by se jí počítal podle příjmu domácnosti rodičů žijících v Těšíně a úřad by připočítal i její brigádu. O prospěchové stipendium se cíleně nepokouší. „Když mi jednou, spíš omylem, vyšel průměr, dostala jsem asi tři tisíce,“ vysvětluje, proč je nejjistější chodit do práce.
Pavlína měla brigádu a finančně jí přispívali rodiče i babička. Podporovat ji při prezenčním studiu však bylo pro rodinu velmi náročné. „Snažili se, a kdyby mohli, pomohli by mi ještě víc, ale to jsem nechtěla,“ vypráví. Měla pocit, že musí všechno dokázat sama, jelikož ostatní to přece také zvládají. Vydělávat ale nestíhala a musela rodinu požádat o další peníze. „Zhruba po prvním semestru v prezenčním studiu jsem věděla, že to takhle nejde, že si neumím představit takhle fungovat celé tři roky.“ A studia nechala.
Podobně jako Magda, ani ona by na sociální stipendium nárok neměla. „Když jsem pak zjistila výši těch částek, přišlo mi, že ani těm, kteří by opravdu potřebovali finanční pomoc, by to nepomohlo.“ Pavlína mluví o tlaku na dokonalost, který ve společnosti cítí. Kdo nezvládá tempo, může mít podle ní i strach požádat o pomoc, protože se stydí, že selhal.
Michal chodil kvůli příspěvku na bydlení půl roku na úřad práce. „Byl jsem tam sedmkrát a každý mi řekl úplně něco jiného. Vždycky, když jsem odtamtud odcházel, cítil jsem se strašně blbě,“ říká. Vybavit potřebné dokumenty mu nakonec pomohla máma, která se informovala v Prostějově. Ani Michala se nárok na sociální stipendium netýká a o prospěchové se nesnaží, protože je nízké. Jeho rodina nestrádá, ale musí se synovi přizpůsobit. Michalova máma si běžně odpouští své koníčky, aby mu mohla dát peníze, a bez otce by neměl na kauci za byt. Částka, kterou měl student složit, se pohybovala okolo čtyřiceti tisíc.
Studovat je přijít o brigádu, pracovat znamená šidit školu
Hustě popsané diáře a jednou za měsíc čtyřhodinové plánování směn, studia, návštěv rodiny, divadel a festivalů. Magda chtěla zakotvit v oboru, kterým je divadlo, a tak se během vysoké snažila nakoukat co nejvíc představení. Limitovaly ji jen peníze. „Když jsem nastoupila na katedru, připadala jsem si, že jsem tam omylem.“ Vědomostní díru se snažila zalepit a zapisovala si co nejvíc předmětů. „Nezbývalo mi moc času a chodila jsem do práce na dvanáctihodinové směny několikrát za sebou,“ vypráví o svém extrémním nasazení.
„Věděla jsem, že se blíží zkouškové a neměla jsem se kdy učit,“ říká Aneta, „půlhodina večer nestačila. Potají jsem měla pod stolem v práci sešit, a když byla obědová pauza, psala jsem seminárku. Problém je, že člověk v takové atmosféře neustále přetrhává myšlenku.“ Její zkouškové zachránila operace syna. „Většinu času v nemocnici pospával, a tak jsem vytáhla sešit a učila se,“ říká.
Dělat bakaláře s malým dítětem neplánovala. Studovat chtěla hned po maturitě, což ale kvůli penězům nešlo. „Když mi bylo šestnáct, máma si udělala řidičák na kamion a nechala mě samotnou v bytě.“ Aneta si nedovedla představit, že by vydržela další roky studia chodit v noci do práce a přes den do školy, a tak si našla zaměstnání. Až teď s podporou manžela si dovolila zkusit vysokou. Distančně, aby si mohla lépe plánovat čas, navíc chtěla být zaměstnaná. „Nepřipouštěla jsem si, že bych nepracovala, nechtěla jsem být na nikom závislá,“ vysvětluje.
Nedostatek času a kolizi práce a studia řešila Pavlína vynecháváním přednášek. Na povinné chodila pravidelně, ale pak zase přišla o možnost výdělku. „Volají vám, jestli můžete přijít, a pak už vám řeknou, že si našli někoho jiného,” líčí složitou situaci.
„Hodně jsem pracoval a neměl jsem čas plnit třeba zápočtové požadavky předem,“ říká Michal. „Na jeden předmět jsem nechodil vůbec, ostatní jsem musel přesně vypočítat, aby mi to vycházelo. Občas jsem někam přišel pozdě. Co jsem si nenapsal, neexistovalo. Nesměl jsem udělat chybu, protože jinak bych nevyšel s penězi nebo by mi chyběla docházka.“
Pracovat při studiu Michaele v pořádku nepřijde. „Nevidím východisko,“ zamýšlí se, „mám tendenci z toho to vinit sebe, že nezvládám, a jsem z toho hrozně unavená, vyčerpaná a mám úzkosti,” říká studentka, která většinu své dovolené čerpá na školu.
Změnit situaci by podle nejnovější studie ekonoma Daniela Münicha mohla štědřejší, valorizovaná a na potřebné zacílená stipendia, zavedení vratných grantů, prodloužení statusu studenta, a především zajištění finančně dostupného ubytování. Na jeho dosažitelnosti se totiž mnohdy láme chleba nadprůměrně pracujícího českého studentstva.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
