Bench press, fitstagram a nasvícená zrcadla. Jak se online trend gymů promítá do sebeobrazu mladých lidí?
Popkulturní ideály krásy ovlivňují naše těla už druhé století. Masové šíření trendů na sociálních sítích, jakým se stal třeba gym lifestyle, tomu však dodává zcela nový rozměr. Jak se mezi reels a posilovnou přetváří body image (neboli představa vlastního těla), maskulinita a sebehodnocení mladých sportovců? Literární reportáž přibližuje žitou zkušenost čtyř lidí.
TW: Text pojednává o nezdravých návycích a přesvědčeních týkajících se cvičení, jídla a body image. Pokud jsou pro Vás tato témata citlivá, zvažte, zda je četba vhodná.
Looksmaxxing
„Pain is temporary, but pride is forever,“ napsal někdo na dveře záchodové kabinky v posilovně, kam jsem dostala v promo akci jeden vstup zdarma. Bolest přejde, ale hrdost zůstává. Kolem mě se v šatnách převléká několik holek, většina z nich má v uších sluchátka. Taška a boty patří do skříňky, permanentka za obalem telefonu mizí spolu s klíčkem a bezdrátovými sluchátky v kapse elastických kalhot. „Musí sem chodit často,“ pomyslím si.
Já jsem v gymu poprvé. Mezi studeným železem a blikajícími stroji se cítím trochu trapně, protože nevím, jak se cokoliv z toho používá. Dlouhá léta jsem se cvičení před lidmi vyhýbala. Z dětských let jsem si nesla stud za svoje baculaté tělo, které tehdy při tělocviku nechtěl nikdo do týmu. Teď se ale na žíněnky vracím – hlavně ze zvědavosti. Nedávno na mě vyskočila studie, podle níž skoro polovinu mladých lidí trápí problémy s vlastním body image v souvislosti se sociálními sítěmi. Ten samý den jsem na Instagramu viděla reklamu na proteinovou vodu a recept na gym friendly snídani (šest vajíček bez přílohy) s hashtagem „looksmaxxing“. A to nejspíš ani nejsem cílovou skupinou. Kdo jí ale je? A proč je posilování, gym a fitness kultura na sociálních sítích poslední dobou tak přitažlivá?
„Je mi osmnáct a cvičím čtyřikrát týdně,“ říká Luki, který se nabídl, že mi ukáže, jak to v gymu chodí. „Můj tréninkový plán se zaměřuje na různé části těla – jeden den ruce, druhý den je chest day, pak cvičení s vlastní vahou a nakonec nohy. Býval jsem oproti ostatním docela drobný, ale teď, když mám svaly, mi stouplo i sebevědomí. Když jsem se před pár lety podíval do zrcadla, zkrátka jsem se sám sobě nelíbil – chtěl jsem se cítit líp.“ Lukiho poháněla kombinace pozitivní a negativní motivace, chtěl vědět, co všechno dokáže, zároveň ho poháněla frustrace a nespokojenost. „Takhle, myslím, začíná cvičit hodně lidí a hned i doufá ve skvělé výsledky, ale chce to trpělivost. A taky vím, že svaly samy o sobě nestačí, je třeba to mít srovnané i v hlavě…“
Bylo by snadné svést vysoká čísla statistik tělesné dysmorfie u mladých mužů na jejich vlastní křehkost, ale takový závěr by byl mylný. Spadat do požadavků konvenční atraktivity není jen o tom, jak se líbíme sami sobě nebo kolik lajků dostaneme na Instagramu – atraktivita je v současné společnosti stále vnímána i jako vstupenka do klubu výhod, jež přináší lepší zacházení (nebo pomáhá vyrovnávat jiné, například materiální znevýhodnění). O to důležitější pak může být vzhled pro ty, kdo vstupují do boje o úspěch za těžších výchozích podmínek.
„Cvičení je pro mě pravidelná rutina,“ dodává Ru, šestadvacetiletý softwarový inženýr z Nového Dillí, který díky své formě vypadá trochu jako vysněný kluk z plakátu Bravíčka. „Je to pro mě dobrý copingový mechanizmus, ale neměl by být jediný, protože pak se může snadno stát obsesí a sebeubližujícím režimem,” tvrdí Ru. „Sportuji od svých třinácti let. Začal jsem fotbalem, protože jsem chtěl patřit k populární partě, a pak jsem se přes bojové sporty dostal až k posilování. Myslím, že mě lidi hodně soudí podle vzhledu, a často si na první pohled neuvědomí můj původ. To je pro mě dobře, protože se tak vyhnu rasistickým předsudkům o Indech a Indii, ale nemělo by to tak být.“ I přes tyto případy ocenění ale Ru cítí, že jako přistěhovalec musí dostávat vyšším standardům než většinová společnost, a proto na sobě „pořád maká“.
Cvičení jako utvrzení vlastní identity
Ačkoli je „gymbro“ – týpek, co žije posilovnou – už takřka ustálený pojem, problematika zdokonalování vlastního těla a někdy až obsesivní vášně pro fitness se netýká jen mužů. Lidé s ženskou zkušeností mívají při cvičení trochu jiné cíle a motivace, ale závažnost jejich ohrožení nezdravými návyky není o nic méně tíživá. V něčem je naopak možná i palčivější.
Rozsáhlá studie zjistila, že 50–80 % dospívajících dívek zažívá nespokojenost s vlastním tělem. Do sedmnácti let věku se až 80 % dívek pokouší zhubnout, i když je jejich váha dle všech běžných měřítek zcela v normě. Ačkoli je mi při čtení takových statistik smutno, nepřekvapují mě – sama spadám do téhle skupiny. Ženská štíhlost a atraktivita jsou stále opěvované ze všech stran. Když jsem se tím jako dospívající trápila, vím, že se tím trápily i moje spolužačky a kamarádky. Živě si pamatuju „#proana“ (myšleno „pro anorektické“) účty na Tumblru, Twitteru či Instagramu s příspěvky, které mladé lidi (většinou dívky) měly motivovat k drastickému hubnutí na úkor čehokoliv. Hubnutí a jeho online komunita se pro mě staly tak zásadními, že se začaly vpíjet do mojí identity. „Nejsem nikdo, dokud nejsem hezká a štíhlá,“ říkala jsem si.
A nebyla jsem zdaleka jediná. „V mém životě vždycky hodně záleželo na tom, jak jsem vypadala,” říká mi Bea, pětadvacetiletá dívka z Brazílie, „všichni v mé rodině byli extrémně namakaní, jen já ne. Říkali, že jsem líná, trápilo mě to, přitom ta zdánlivá lenost byla jen o tom, že nevypadám jako oni.“ Bee přišlo, že kdyby byla hubenější, tak by ji víc respektovali, a proto začala cvičit. „I když jsem podle BMI indexu byla zdravá, tak jsem si připadala tlustá, a to jsem prostě nechtěla. Každý den jsem po probuzení dělávala pilates, pak šla pěšky do posilovny, tam nejdřív kardio a potom silový trénink. Mnohokrát jsem měla k obědu jen jednu mandarinku. Někdy se snažím nejíst vůbec, i když mě to přivádí na pokraj mdlob.“ Být hubenější pro ni bylo mnohonásobně důležitější než být zdravá.
Pro mladé ženy jako Bea není tato forma sebeubližujícího zacházení s jídlem a cvičením ničím neobvyklým. „Cvičívala jsem velmi agresivně,” dodává, „každý den jsem si dělala kontrolní fotky těla a vážila se.“ Z šedesáti kilogramů, které měla za pandemie, to stáhla na nynějších padesát. „Rozhodně se teď cítím sebevědomější. Moje porucha příjmu potravy ale začala, už když mi bylo asi patnáct let, a nikdy to úplně neskončilo. Zvykla jsem si na to, že moc nejím – svým způsobem si to užívám, ten pocit, že jsem hladová.”
I v rámci ženské fitness komunity přibývá těch, jejichž cílem není zhubnout, ale naopak nabrat svaly a stát se silnými. Jednou z takových žen je třeba Andy, která se k fitku naplno dostala minulý rok: „Předtím jsem pracovala na tom, abych se za sebe nestyděla, měla jsem problém chodit ven. Dlouho mě žádný koníček nechytl tak jako gym. V rámci své pravidelné rutiny, což je zvedání vah, mívám jen krátké sety a dávám si pauzy. Musím taky hodně jíst, abych nabírala hmotu a byla silnější.“ Posilování jí pomohlo s duševním zdravím obecně, především pak s jídlem: „Dřív jsem moc nejedla, ale teď už se jídla nebojím. Moje tělo si dokáže říct, že potřebuje živiny. Líbí se mi, že mám bicáky a ramena. Gym kultura podle mě není špatná, ale gym média a influenceři ano...”
Algoritmus chce, aby ses pořád cítil nedostatečně
O vlivu sociálních sítí mluvili všichni z mých respondentů a respondentek. Když mi Instagram nabídne gym content jako sponzorovaný obsah a já kliknu na „nezajímá mě to“, trvá jen několik hodin, než se mi podobné reels začnou ukazovat znova. Podobný princip stál u samotného zrodu kosmetického průmyslu a vyskytuje se napříč reklamními trendy – člověku, jehož přesvědčíte, že mu něco chybí, se nejsnadněji prodává „lék“ na jeho zdánlivou „vadu“. Televizní reklama na hubnoucí čaj stejně jako hyper maskulinní influencer slibující mužům, že z nich učiní alfa samce, sledují tentýž marketingový cíl – přesvědčit zranitelného člověka, že má nějaké zásadní a očividné vady, a následně ho přimět další měsíce a roky pracovat na jejich „nápravě“. Taková práce často nebere konce, protože sebepochybnost má kumulativní charakter a moderní estetický průmysl nabízí zlepšováky na desítky různých, často i zcela přirozených tělesných atributů – a mnohé ani nemůže skutečně fungovat.
„Myslím si, že sociální sítě jsou pro fitness scénu z velké části ubližující,“ říká Luki, „vidíš jen to, co ti lidé chtějí ukázat. Když jsi průměrnej kluk nebo holka a vidíš ty kluky s obrovskýma svalama a holky s plochým břichem a vyrýsovaným zadkem, hned si řekneš: ‚Jak to, že já takhle nevypadám?‘, ale už ti nedojde, že ta holka zatahuje břicho, nebo že se třeba drasticky omezuje v jídle.” Nemluvě o zkreslujícím nasvícení nebo další úpravě obsahů.
„Všiml jsem si, že se z gymu stává univerzální recept na maskulinitu,” domnívá se Luki, „mám plnej feed těchhle borců, co kážou nesmysly o tom, jak by měl jíst, cvičit a vypadat správnej sigma boy. A to je ani nevyhledávám, háže mi to tam algoritmus.“ Když Luki začínal s gymem, všímal si, jak holky těm namakaným týpkům na Instagramu chválí v komentářích postavu, a myslel si, že to tak bude i v jeho případě: „Ale to absolutně není pravda. Kdo mě reálně ocenil nejvíc, byli moji ostatní gym kamarádi, ne holky. Zpětná vazba od kluků je ale taky super.“
Podle Ru jsou cílovou skupinou těchto obsahů osamělí mladí kluci včetně těch, kterým se nedaří se ženami a hledají nějaké jednoduché řešení: „Vždy se najdou na Instagramu chlápci s pronajatým lambo, kteří se vám snaží prodat kurz. Ale už i v dětských pohádkách vidíme svalnaté kluky. Ten standard je nefér, nedosažitelný, nepřirozený. Spousta z těchto ‚idolů‘ používá anabolické steroidy, ale nepřiznají to, protože je to nelegální.”
Andy dodává, že drastický gym content cílí na lidské strachy a nedostatky podobně, jako to dělají konzervativní a nenávistné ideologie. „Na Instagramu mi furt vyskakoval týpek, co o sobě tvrdil, že je polobůh a že si dělá k snídani shake ze syrových vajíček. Když tohle uvidí a zopakuje nějaký mladý kluk, dostane možná tak salmonelu. Lidé toho ohledně výživy vědí velmi málo, a spoustu influencerů i značek téhle jejich neznalosti zneužívá.“
Není to ale jen online prostor, kde fitness marketing vykořisťuje křehké sebevědomí mladých lidí, ten stejný princip mnohdy uplatňují i samotné posilovny. „Nedokážu sám na sobě odhadnout svůj pokrok realisticky, protože mi to zkreslují různá zrcadla a nasvícení,” říká Luki. V posilovnách jsou podle něj často schválně taková zrcadla, která roztahují. „Většina lidí v gymu jsou muži, kteří chtějí větší svaly. Když se pak tihle kluci při cvičení dívají do zrcadla, vidí velké svaly, napumpované i díky probíhající aktivitě. Je to byznys strategie. Lidé se cítí spokojení, ale pak přijdou domů a vidí se normálně... Pak si vzpomenou na ten pocit z gymu a že by asi měli chodit cvičit víc.”
Cvičit sám pro sebe, zlepšovat se offline
Jakýkoli trend může být nebezpečný. To ale neznamená, že je cvičení nebezpečné jako takové nebo že chození do posilovny nemůže být zdravým a příjemným zpestřením našich životů. Pokud se naučíme kriticky filtrovat toxické vlivy a návyky, které se do fitness kultury dostávají, můžeme si dále užívat to dobré, co nám nabízí.
„Vykašli se na ego lifting a soutěž,“ radí Ru, „pokud zvedneš osmdesát kilogramů, nabízí se zkusit i o pět, deset kilo víc, ale nedělej to, jen abys vypadal silnější. Nesrovnávej se se staršími nebo zkušenějšími borci, tvou jedinou konkurencí jsi ty sám. Ty před měsícem. Sleduj vlastní pokrok a ohlížej se za ním s hrdostí.“
„Taky se vzdělej v oblasti správné výživy,“ doporučuje Bea, „není od věci zkusit osobního trenéra. Zvlášť během dospívání je velmi snadné propadnout pro anorektickým bublinám a dezinformacím ohledně jídla a posilek, proto může být fajn si promluvit s někým, kdo tomu rozumí. Neexistuje jeden univerzální způsob stravování a cvičení, je důležité najít to, co bude fungovat pro tebe.“
„Lajkuju jen to, co mi fakt něco přináší,“ říká Andy, „je jeden český influencer – nutriční poradce Petr Dubek –, který reaguje na nezdravé jídelníčky a vysvětluje, proč by bylo dobré něco přidat. Jídlo si neodpírat, ale přidávat potřebné živiny. Člověk musí jíst pestře. Dostala jsem se teď do bodu, kdy mám svoje tělo ráda – a věřím, že se to může povést i ostatním.“
„Navíc gym rozhodně není tak děsivé místo, jak se může zdát,” dodává na závěr Luki, „lidé se tam často bojí jít, protože je budou ostatní okukovat a soudit, ale v gymu se každý soustředí na sebe. A když na tebe promluví ti namakaní borci, co tam vždycky jsou, tak zjistíš, že jsou v pohodě a rádi poradí. Mě občas inspirujou i někteří gym influenceři, ale to nejdůležitější se stejně děje offline. Podle mě je gym fakt super a každému bych doporučil to aspoň zkusit, ale je důležitý vědět, že výsledky budou trvat a že prostě nebudeš vypadat jako člověk, kterého jsi viděl ráno na Instagram reels.”
V rychlosti, se kterou se digitální trendy mění, se jen těžko odhaduje skutečný rozsah jejich vlivu, zřejmé je ale to, že jak posilování, tak i Instagram jsou podstatnou součástí životů mladých cvičících. Nabízí se tedy počítat s tímto propojením jako s daností a uzpůsobit ji tak, aby lidem skutečně prospívala.
V přehršli informací a rad se dá najít několik bodů, které se zdají být prověřené časem i zkušeností: z výpovědí mých přátel si odnáším radost z pohybu, cvičení jako nástroj emoční regulace, značný odstup od pomíjivých estetických cílů, a hlavně velkou naději v to, že ačkoli jsou taktiky fitness průmyslu často kruté, je zcela možné (ba žádoucí) je ignorovat, vyhnout se jim a nakládat se svým tělem tak, jak doopravdy chceme. Možná, že odstraněná váha našich vlastních uměle vytvořených pochybností bude sama o sobě ten výsledný a jediný legendární deadlift.
Autorka není gym girl.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
