Ztráta je nabytí: Constance Debré hledá (queer) formu literatury i života
Nad dílem francouzské autorky, jejíž strohé věty mluví o možnostech radikální osobní transformace i rozporech každodenního života
Romány Constance Debré Playboy a Love Me Tender vypráví okolnosti jejího přerodu z manželky, matky od rodiny a buržoazní právničky do nezaměstnané queer spisovatelky. Děj obou autofikčních a do velké míry autobiografických knih je velmi jednoduchý. Debré odchází od své rodiny, kariéry, peněz a životního stylu, aby mohla žít jako queer osoba a věnovat se literatuře. Za to sklízí odsudky ze všech stran a dojde i na soudní řízení. Její manžel ji ve vykonstruovaném obvinění chce připravit o právo vídat vlastního syna.
Francouzská autorka v románech vykresluje úsečným a věcným stylem okolnosti spjaté se svými životními změnami a jejich důsledky. Playboy i Love Me Tender v tomhle ohledu zpracovává vlastně klasické autofikční téma – hledání nové identity.
Na Constance a její vyprávění jsem se okamžitě naladil s velkou mírou projekční fascinace. Ve vlaku, kde jsem četl druhý díl, mě ovládla touha vyložit si román jako potenciální analogii vlastního života a vzít za svou její strategii osobního přerodu. Chtěl jsem, aby vlak nikdy nezastavil, aby mě unesl neznámo kam, kde bych mohl začít znovu. Každý chceme někdy zmizet, každý chceme někdy opouštět. Je to děsivé a lákavé, stejně jako touhy, kterým plně nerozumíme.
Na románech Debré je zajímavé, že v první řadě nejsou o nabytí, získání identity, ale právě o její ztrátě či odmítnutí. Constance se vrhá vstříc otevřenosti, do nejisté existence bez záchranné sítě. Odmítá svůj starý svět a zůstává odmítnuta. Pro čtenářstvo, které k autorce dokáže být empatické, může popis tohoto bodu nula působit skoro jako fetiš. Ačkoliv je Debréin literární styl až klinicky chladný, její popisy erotiky, navazování nových vztahů a bojů se starým světem čteme dychtivě. Kloužeme po větách jako po ostrých kamenech v do sebe uzavřeném světě.
Právě v emocionálním odstupu se skrývá literární intenzita stylu Playboy i Love Me Tender. Vztah Debré k jazyku je ambivalentní, důvěřuje i nedůvěřuje mu zároveň. Je přesný a nádherný, ale zároveň minimalistický. Kdyby byl její jazyk bohatší, kdyby Debré detailně popisovala skutečnost kolem sebe a uvnitř sebe, ve své snaze by nutně selhala, protože jazyk nikdy nemůže skutečnost popsat úplně. Autorka se proto obrací k opačné strategii. Text redukuje a uzavírá jej do krátkých, až militantně úsečných vět. Právě proto nás ale do své skutečnosti dokáže tak vtáhnout. Důraz na funkční stránku jazyka se pak propíjí i do reality naší. Jakoby Debré říkala: podívejte se, jak je jazyk jednoduchý a průhledný, právě v tom je jeho krása, a můžeme ho jako šablonu přiložit na vlastní život a uzřít něco nového ve své skutečnosti. Je to jazyk, který nezahaluje, je přístupný a směřuje k jisté univerzalitě. V tom tkví formální monumentalita románů Playboy a Love Me Tender.
Debré v rozhovorech přiznává autobiografičnost svých knih, pořád je ovšem považuje za romány. Děj v nich ale slouží spíš jako záminka pro práci s formou, která samotná je významem. Nenacházíme zde metafory, básnické obraty ani příliš rozvinutou psychologii postav či introspekci. Debré přiznává inspiraci ve francouzském právnickém jazyce, který je velice přesný a čistý.
Než si oholila hlavu a vrhla se do života složeného pouze z psaní, plavání a sexu, byla Constance elitní právničkou. Když skáče do neznáma, aniž by se kdy otočila zpátky, připomíná hrdiny románů Jeana Geneta – stává se hrdinkou bez jména, v horizontu jejího života už nelze mluvit o svobodě, jelikož svoboda nebo štěstí jsou pojmy spoutané společností, ze které Debré uniká. Může nám tak často znít egoisticky, odtažitě, cynicky, dokonce bezcitně. A taková pravděpodobně někdy i je, protože nechce hrát role, které jsou od ní očekávány a bezcitnost je přítomná v lidském životě také.
Pokud Debré píše o emocích, zní to, jako kdyby popisovala vlastnosti nerostů. Co z jejího psaní ale pořád cítíme, je určitá ironie, kterou ale vztahuje především k sobě samotné. Debré si volí svou životní pravdu bez iluzí. Dívá se jen dopředu, a to co vidí, je někdy děsivé, protože pravda bez iluzí taková bývá. Ví to, a tak často píše o nutnosti sebrat sílu, mít disciplínu a vytrvalost. V pohledu společnosti Constance selhává, ale ve svém radikálním kroku do otevřenosti zůstává silná.
Jak už jsem naznačil, skok do neznáma v jejím případě znamená ztrátu. Okolní společnost sice cítí v Constatině chování rozpor , třeba proto, že se dobrovolně omezuje, opouští vše, co se většina lidí snaží celý život vybudovat. Ale právě rozpor je pro její proměnu zásadní. Constance ztrácí, ale zároveň získává. Ztráta je neoddělitelně spjatá s nabytím. Rozpory jsou sice bolestné, ale pravdivé a nutné. Je na místě zde citovat jinou francouzskou hrdinku rozporuplnosti a umíněného přístupu ke skutečnosti, Simone Weil:
Rozpory, na které mysl naráží, jsou jedinými opravdovými skutečnostmi, jsou kritériem skutečnosti. Ve smyšleném není rozporu. Rozpor je zkouškou nutnosti.
…
Také každá pravda v sobě nese rozpor.
Rozpor je vrcholkem pyramidy.
Jedním z rozporů je i otázka genderu a s ním související identity. Debré ve své konverzi (sama odkazuje na konverzi sv. Augustina) přijímá zjev stereotypně spojený s tradiční „drsnou“ maskulinitou jako je oholená hlava, kožená bunda, cigarety a tetování. Nikdy však neopouští feminitu jako takovou, spíše se obrací zády k představě, že jsou nějaké znaky vůbec s určitou identitou nebo genderem spojeny. Když tuhle myšlenku opustíme, můžeme opustit i identitu jako takovou - všichni pak mohou být kýmkoliv a nikdo si toho nebude všímat. Proto je důležité, že Debré nijak svou identitu nepopisuje ani nepojmenovává a politiku identit odmítá jako omezující.
Debré toho říká málo, její slova ale otevírají mnoho – otázky spojené s rodinným abolicionismem nebo téma třídního dědictví včetně společenské přetvářky, která stále rozšířené formy rodiny a lásky neuznává. Playboy a Love Me Tender ale pojednávají především o queer bytí, které není spojeno především a pouze se sexuální, či genderovou identitou, ale s odporem proti normám, statu quo a společenským iluzím, které ho udržují.
Debré svým životem naplňuje definici queer jako politické kategorie založené na překračování hranic. Z nudy autorčiných dní vyvěrá tichá a sebevědomá revolta. Svoje zážitky převádí do literatury a tím z nich dělá kolektivní materiál. Úkolem života i literatury je hledání formy. Constance žije svůj vlastní život, Debré literaturou ukazuje, co je nám všem společné. Tím nás podněcuje k životní transformaci.
