Vlastně se nic nestalo

Františka Schormová

Když jsem na letošním Světu knihy potkala svého bývalého pedagoga, jen málo mi chybělo k tomu, abych mu roztříštila lahev oranžové limonády o hlavu. Ta flaška byla ale zálohovaná. Agrese byla pro mě novinkou: když jsem na něj narazila v minulosti, většinou mě to totálně ochromilo. Chtěla bych si myslet, že i na něj bude mít naše setkání nějaký efekt. Že dostane strach. Že pochopí, že mlýny melou pomalu, ale že i na něj jednou dojde. Muži jako tenhle si ale dál netečně vykračují, zahaleni do funkcí, a netuší, že debaty o sexuálním násilí, obtěžování, sexizmu na školách a emocionální manipulaci se týkají i jich.

Fyzicky se mi nikdy nic nestalo. Žádný z pedagogů na mě nevhodně nesáhl, nenutil mě k sexuálním aktivitám nebo mě neznásilnil. Přesto se považuji za oběť – a to slovo zde používám schválně – sexuálního obtěžování a diskriminace na základě genderu, které způsobilo, že jsem se na své alma mater necítila bezpečně. Chování, na které jsem narazila, ovlivnilo můj výběr předmětů i oborů; čemu jsem se vyhnula, v čem pokračovala. A dnes, o jedenáct let později, stále určuje to, jak interaguji a jak se cítím s muži ve vedoucích pozicích.

Drtivá většina nadřízených a kolegů, se kterými jsem se setkala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy i na dalších působištích, jsou přitom korektní, inspirativní a chovají se zcela přiměřeně situaci. V akademickém roce 2011/2012, ve druhém ročníku mého bakalářského studia, mě mimo školu opakovaně a nevhodně kontaktovali dva pedagogové. Chtěla bych mluvit o prvním z nich: i proto, že druhý případ se již řeší na příslušné katedře.

Oblíbená studentka

XY nás učil literární překlad. Překlady se odevzdávaly dopředu mailem: jako mnoho dalších vyučujících používal XY svůj osobní mail, stejně tak my, skupina studentek v semináři. XY mi psal k překladům zevrubné komentáře. Byl to profesionál z oboru, měl ceny a pěknou řádku přeložených knih. Uznání a pozornost někoho takového mi lichotily. V rámci studia je člověk vždy jen jeden z mnoha: z dvaceti, padesáti, dvou set. Když si vás někdo všimne a vybere, tak vás vyznamená, vyzdvihne nad ostatní.

A XY si mě všímal. Odpovídal třeba i v noci nebo o víkendu. Občas jsem v polospánku kontrolovala e-mail, jestli tam nemám něco nového. Témata se stávala osobnějšími, vyměnili jsme si čísla na mobil. Byla jsem z toho zmatená. Čtyřicetiletý XY se mi nijak zvlášť nelíbil, navíc jsem měla přítele, ale nechtěla jsem o tenhle kontakt přijít. Sebrala jsem odvahu a napsala mu, že to začíná být příliš osobní a jestli náhodou nedošlo k nedorozumění. Někoho totiž mám. Pedagog mi odpověděl skoro posměšně – on samozřejmě taky s někým chodí...

Hrálo v tom celém roli i jisté vzrušení: měli jsme tyhle svoje konverzace, na které šlo narážet v semináři, ale jen jako pomrknutí, aby se člověk neprozradil. Přesto mi na tom nepřišlo nic špatného ani divného, že projevuje takový druh zájmu. Přišla jsem si přece tak nadaná, zajímavá a inteligentní, zaujímala jsem jedinečné pohledy na současnou německou prózu. A navíc jsem se do toho sama začala pořádně zamotávat, jak se to stává při dlouhodobém intenzivním kontaktu.

A XY začínal být odvážnější: nechával mi knížky na vrátnici. Komentoval, co mám na sobě. A také, co to s ním dělá: zprávy byly čím dál explicitnější. Na rozdíl od debat o překladech jsem ale tyhle zprávy nechtěla, bylo mi z nich fyzicky špatně: na co myslí ve sprše (na mě), co to dělá (s ním) a co by dělal on mě. Začal taky tlačit na to, abychom se sešli mimo školu. Cítila jsem se zahnaná do kouta. Přerušila jsem s ním veškerý kontakt, vymazala všechny zprávy i e-maily, zablokovala si jeho číslo. Z celoročního semináře jsem odešla v půlce – naštěstí byl nepovinný. Na přijímací zkoušky na magisterský obor jsem se už nedostavila a budově se dodnes vyhýbám, i když tam XY dávno neučí.

Ani první, ani poslední

Hrozně jsem o tom chtěla s někým mluvit. Vůbec mě ale nenapadlo s kým. Přemýšlela jsem o paní sekretářce, která na mě vždycky byla milá, ale bála jsem se, že se tohle tak nějak nepočítá, že se mi vysměje. Navíc jsem nechtěla být na škole známá jako někdo, kdo svádí učitele. A taky – a tahle úvaha mě zpětně mrzí nejvíc – jsem si říkala, že moje hodnota je pro instituci neporovnatelná s tou jeho. A že pokud se budou chtít jednoho z nás zbavit, kdo to asi bude? Co mě v té době nenapadlo: že jsem nebyla sama. Ani ne první, ani poslední. A že cenu za moje mlčení zaplatí někdo jiný.

Naštěstí mluvili jiní a zejména jiné. Obtěžování a nevhodným narážkám během vyučování se věnovala Feministická společnost (FEM), která dlouhodobě požadovala zřízení formy ombudsmana či ombudsmanky na filozofické fakultě (od letošního akademického roku tato funkce skutečně existuje). Dvě studentky, kterých si nesmírně vážím a dnes jsou také zapojené do iniciativy Nahlas, se snažily tuhle debatu otevírat od podzimu 2017. Statečná performance u zrodu hnutí NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET poukázala na spojitosti i s jinými projevy současného fungování mocenských struktur a s atmosférou na českých vysokých školách. Studenti a studentky Univerzity Karlovy už mají delší dobu možnost se obrátit na speciálně zřízenou e-mailovou adresu rektorátu. To jsou změny, kterých si za poslední dobu všímám ve svém okolí: podobné iniciativy ovšem vznikají na různých univerzitách po celé republice i v návaznosti na úsilí a osvětu předchozích generací aktivistek a aktivistů.

Ve veřejné debatě a medializaci jednotlivých kauz sexuálního obtěžování na českých vysokých školách se začínají objevovat hlasy, které reflektují komplexnost celé situace. Upozorňují třeba na to, že soustředěním se na jednotlivé osobnosti predátorů unikají pozornosti kolektivy, které o nich možná nevěděly a možná vědět nechtěly, možná odvracely zrak nebo možná takové kolegy poplácávaly po ramenou. Pohybujeme se totiž v prostředí, které normalizuje a romantizuje vztahy napříč mocenskými hierarchiemi. Vztahy, které vypadají jako subverze mocenských struktur, je ale ve skutečnosti jen potvrzují. A také: nemusí to dojít až ke zprávám o penisech, aby se jednalo o sexuální obtěžování a diskriminaci na základě pohlaví.

Jedna z mnoha

Celý příběh měl dohru o několik let později. Seděla jsem s kamarádkou na pivu
a čirou náhodou jsme se v hovoru dostaly k XY. Když padlo jeho jméno, zatvářila se znechuceně: před svým vysokoškolským působením učil na gymnáziu, kam chodila. Několik holek se tam prý složilo. Není jasné, jestli se opravdu někdy něco fyzicky stalo, byly to ale příběhy podobné tomu mému. Intenzivní kontakt, emoční namotávání. Tehdy mi konečně došlo, co jsem tušila, ale nechtěla si připustit: že nešlo jenom o mě, že nešlo o jeden přešlap způsobený mou přitažlivostí a inteligencí. Že šlo u XY o vzorec: vzorec potvrzování si vlastního ega, vlastní přitažlivosti, vlastní role, vzorec navazování intimních kontaktů tam, kam nepatří, vzorec zneužívání moci. Dnes už vím, že určitá dynamika funguje i na druhé straně, která v debatách zatím chybí. Jaké jsme my, že na takové vzorce reagujeme? Já jsem třeba nejistá. A ctižádostivá. Lichotí mi pozornost a komplimenty. Záleží mi na názoru mých nadřízených a pedagogů. A rozhodně nejsem jediná, která to tak má.

V době, kdy mi můj pedagog psal v jedné větě o mém talentu a svém ztopořeném pohlaví, jsem byla legálně dospělá studentka vysoké školy. I s odstupem mnoha let mě každé letmé setkání s ním rozhodí. Nedovedu si představit, co prožívají ostatní ženy, ani kolik jich v případě XY bude: středoškolaček, studentek, podřízených, kolegyň. XY si možná sám připadá jako oběť, má to těžké, neumí se kontrolovat; slabší jedinec, jakýpak predátor. Nevím, jak se tihle muži cítí, nejsem terapeut.

Zato trochu vím, jak funguje patriarchát. A dnes je ze mě taky vysokoškolská pedagožka. Zpětně mi přijde, že XY neměl pravdu vůbec v ničem. Vím, že komunikace se studenty a studentkami může být přátelská a vstřícná, ale stále přiměřená. Že když se smějí mým vtipům, může to být i proto, že jsem vůči nim v určité pozici. V pozici té, která stojí před tabulí, která je známkuje a která bude sedět u státnic. Vím, že ta pozice zavazuje. Že můžou nastat náročné situace – přičemž za jejich řešení jsem zodpovědná já. Že moc je lákavá, ale dá se jí i nepodlehnout. Studium na vysoké škole jsem přežila – nicméně studium by nemělo být bojem o přežití. A taky vím, že vážně nemám talent na překlad.

---

Františka Schormová (* 1991) vyučuje americkou a postkoloniální literaturu na Univerzitě Hradec Králové a působí jako postdoktorandská výzkumnice na Ústavu české literatury AV ČR. Věnuje se propojení rasových diskurzů a literatury a připravuje monografii o kontaktech mezi afroamerickými osobnostmi a Československem za studené války. Je členkou feministického kolektivu.

 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít