Zřídlo: Mezi mytologií a identitou v knize Akwaeke Emezi
Neobvyklý bildungsromán, nigerijská božstva, tekutá těla a africká imaginace
Bohové vyžadují oběti. Tím hůř, ukrývají-li se přímo ve vašem těle a musejí se sytit krví. Hlavní hrdinka oceňovaného debutového románu Zřídlo nigerijsko-americké nebinární spisovatelky Akwaeke Emezi, který česky v nakladatelství Host vyšel loňský podzim, se narodila jako ogbanje – lidská schránka vyplněná božstvem, které se chce co nejdříve vrátit do vlastního spirituálního světa.
Základní dějová linka Nigerijky objevující americké prostředí může připomenout román Amerikána od jiné nigerijsko-americké spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie, hlavní motiv zase slibuje téměř hororovou zápletku. Zřídlo však vyvěrá z tradice autobiografického psaní a ohledává možnosti (nejen) genderové identity, či pojetí duševního zdraví mimo tradiční západní kategorie zdraví a nemoci.
Jak se asi cítí děti krajty?
Když se nigerijskému lékaři a malajské zdravotní sestře po synovi konečně narodí i vymodlená dcera, čeká je překvapení. “Lidé se často modlí, a jejich ústa zapomínají, čeho jsou jejich ústa schopná. Zapomínají, že jim naslouchají všechny uši. A když nasměrují na bohy své touhy, mohou si to bohové vzít osobně“, zazní, když se ukáže, že dceřino tělo je jen nádobou pro duchy. Bohové rodiče vyslyšeli totiž doslova. Lidské "já" dívky, kterou si spirituální entity pojmenují Ada, se ke slovu dostane až v druhé polovině knihy. Je tedy na vás, abyste při čtení sami její příběh skládali. Emezi přeskakuje mezi perspektivami polyteistického božstva i různými styl vyprávění.
Adiny kroky postupně vedou z Nigérie za studiem do Spojených států. Teprve zde začíná její cesta do majáku, jak nazývá vlastní vnitřní prostor, kde komunikuje s postupně se vyjevujícími božskými identitami. Ne náhodou přirovnávala média typu Vox nebo Guardian Zřídlo k bildungsromanu.
Božské "My", potomci všeobjímající metafyzické krajty Aly, provází Adu celým dětstvím a částí dospívání. Jejich hlad ji nutí k sebepoškozování, protože se mohou sytit pouze krví. Zároveň je jim lidský svět, stejně jako jejich lidská schránka, cizí; nejraději by se vrátili do lůna své hadí matky.
V kapitolách psaných jejich pohledem Emezi umně kombinuje popisy reality nigerijské středí třídy s mytologií tamního kmene Igbo. Když se posléze v Americe zrodí z Adina toxického vztahu další entita, divoká, nespoutaná, nenasytná i cynická Ashagura, mění se i Adina osobnost – najednou se chová vypočítavě, sama manipuluje svými milenci. Ada ale nikdy neztrácí schopnost s částmi svého já vyjednávat o tom, kdo kdy bude mít nad jejím tělem kontrolu.
Více očí, kterýma se dívat
Ve Zřídlu se stéká několik proudů, které hýbou současnou (západní) veřejnou debatou. Emezino alterego Ada, po rozvodu intenzivního, ale o to krátkodobějšího manželství, začne používat binder, aby vizuálně utlumila vlastní prsa, která si nakonec nechá chirurgicky odstranit. Tato proměna není ničím jiným, než hadím svlékáním nevyhovující kůže. Božské entity sytí svou krvi, kterou jim dodává dobrovolným otevíráním vlastních cév. Jizvy po těchto osobních rituálech zakryje nakonec tmavou vytetovanou plochou na předloktí. Gender, duševní zdraví, hledání identity nebo frustrace z osvícenského paradigmatu odkouzleného světa umožňují číst Zřídlo v mnoha perspektivách. Na svět vedle Ady shlížejí i různé svévolné a božské osobnosti. Proto by bylo omezené číst zřídlo jen jedním pohledem – tedy jako metaforu tranzice nebo duševní nemoci.
Literární publicistka Barbora Votavová píše, že „čtení Zřídla vyžaduje otevřenou mysl a může zatřást i naším suverénním přesvědčením, že psychiatrická diagnóza je reálnější než západoafrická ontologie.“ S tím nelze než souhlasit. Koneckonců i Ježíš, který je pro monoteistickou západní společnost de facto konstanta, sdílí v Adině panteonu prostor s Ashagurou, Svatým Vincentem i "My". Coby pouhou součást vnitřního majáku ho Ada nazývá alternativním jménem Yshwa. Tím Emezi naznačuje i to, že náboženství zpravidla není ( alespoň ne v praktikách obyčejných věřících) něčím striktně homogenním a čistým. Stačí si vzpomenout na indické oltáře, kde na jedné stěně visí Ježíš, Kálí i Ganéša.
Mytologie jako takové nejsou vymyšlenými, nepravdivými příběhy, jak se dnes často se slovem mýtus ve veřejné debatě pracuje. Posuzovat jej na škále pravdivosti a nepravdivosti nedává smysl – mýty prostřednictvím vyprávění a příběhů společnost zasazují do určitého kontextu a vymezují místo jednotlivce v celku. Mýty jsou rozporem – mohou hájit společenský status quo a zároveň aktivizovat veřejnost v usilování o jeho změnu.
Když jazyk vědy selhává
V situaci, kdy se hroutí náš binární svět postavený na opozicích, možná potřebujeme nové mytologie, nebo alespoň znovunalézt ty staré (jak se například snaží administrátor memové stránky Classical Studies memes for Hellenistic teens pravidelným zdůrazňováním homosexuality hrdiny trojské války Achilla). Tím, že mýty mluví odlišným jazykem, než který nám poskytuje běžné racionální pojetí vnějšího i vnitřního světa, mohou poskytovat nástroje ke ztvárnění těch věcí, které se našemu uvažování ukotveném v takzvané objektivní realitě vzpírají.
Zřídlo tak ukazuje a popisuje novým pohledem, jak se duchovní a duševní pochody manifestují navenek. A je už celkem jedno, jde-li o trans identitu nebo o přijetí Krista. Adino odstranění ňader se na stránkách knihy proplétá s rozmlouváním s Kristem a snahami žít podle některých jeho zásad. Teprve až když Ada upraví své tělo, nalezne nakonec potřebnou rovnováhu mezi vnitřním světem duchů a vlastním já.
Duchovní entity i nebinární identita Adinu kůži a svaly využívají jako prostředek ke svému projevu, modelují si ho podle svých potřeb. Popsat pomocí exaktního jazyka podobnou situaci prostě nelze.
A to je důvod, proč je Zřídlo důležitým románem. Propouští vymezené hranice mezi spiritualitou a racionalitou, mezi fyzickým a duševním, individualitou a kolektivem. Vyrovnává se s multiperspektivitou, které jsme, ať už chceme, nebo ne, v realitě propojeného světa sítí vystaveni.
„Ọgbanje jsou co nejnepostřehnutelnější – duchové a lidi v jednom, obojí a zároveň ani jedno. Jsem tu i nejsem, jsem skutečná i nejsem, energie vtisknutá do kůže a kostí. Jsem svými druhými,“ píše Emezi v závěru románu. Aniž bychom se, my sami, zrovna museli vyrovnávat s božskými bytostmi přebývajících uvnitř nás, stačí si vzpomenout na všechny verze, ať už minulé či budoucí, našich vlastních já, které do našich činů a myšlenek promlouvají a dožadují se slova.
Potýkání se s těmito hlasy ještě zesiluje realita tekutých sociálních sítí, které archivují každou identitu, kterou jsme alespoň na drobnou chvíli byli. Nabízí se pak vtíravá otázka: nakolik je naše já pevnější než Adin maják, v němž se potkává se svými božskými společníky?
---
