Rekomando Ondřeje Macla
Ohlédnutí za unikátním představením Institutu nesvobody „Čekání na Karkulku“, jak bylo spácháno 31. října 2023 v Divadle X10. Hráli Lukáš, Pepa, Láďa, Jéňa, Pavel, David, Míra, Nexi, Ota a Tomáš.
V předvečer svátku Všech svatých se otevřely brány bělušické věznice a skupina odsouzených dostala mimořádnou šanci odehrát v pražském divadle X10 svoji pohádkovou hru. Kdo by čekal vězeňský autobus před vchodem nebo kordon uniformovaných policistů, ten by ke svému překvapení stěží rozeznal jen několik přátelských dozorců v civilu. V hledišti zas nesedělo pouze běžné divadelní obecenstvo, ale první řady zaplnili příbuzní a blízcí odsouzených, včetně jejich dětí. Rampa mezi jevištěm a hledištěm mizela častěji než jindy – kolikrát někdo vypadnul z role, jenom aby poslal někomu vzdušný polibek.
Klap.
Umělkyně Lenka Tyrpeklová se poprvé ocitla ve vězení jako blízká návštěvnice uvězněné osoby. Zděšena tím, jak vězeňský systém selhává v nápravné funkci (jsme země s až 70procentní recidivou), rozhodla se iniciovat tzv. art programy, jež by odsouzeným dávaly hlas, pocit zájmu, úspěchu či smysluplné seberealizace. Úrodnou půdu pro tyto své záměry našla právě v bělušické věznici, vedené progresivním ředitelem Ondřejem Kroupou, který už dříve podporoval umělecké vyžití svých svěřenců. Co začalo pro Lenku sbíráním vězeňských básní, spěje nyní k ambicióznějšímu projektu, kdy by každý „semestr“ s vězni pracovaly tvůrčí osobnosti různého zaměření od videa přes street art po rozhlasovou hru. Jediné, co zatím chybí, jsou peníze.
Klap.
Pilotního divadelního semestru se zhostili režisérka Zuzana Šklíbová a herec Fedir Kis. Když přijeli do Bělušic poprvé – do té doby hrál Kis vězně pouze v televizi –, chvíli těžko hledali s odsouzenými společný slovník. Až když začali být osobní, že se jich vlastně trochu bojí, ale že jim stojí za to přijít mezi ně, bariéra se prolomila a chlapi žertovali, že jsou taky z DAMU a jaké kdo měl přijímačky. Postupně sešlo i z pokusů o zkoušení hry jednoho z vězňů či Beckettova Čekání na Godota (ačkoli fragment z něj doputoval až do konečné verze, nazvané Čekání na Karkulku) a naopak se osvědčilo pracovat s tím, co všichni znají, tedy především s pohádkami. Nebo také s melodií Slavíků z Madridu. Lalalalalalala lalalalalalala lalalalalalalá…
Klap.
Nebylo to divadlo s velkými nároky na estetickou kvalitu. Každý hrál podle svých možností. Někdo si vysloveně užíval improvizace a do scén s perníkovou chaloupkou vnášel prvky jako chickenburger nebo vychlazenou dvanáctku, někdo si byl jistější, když mohl odříkat své repliky z papíru. Všichni ale zhruba znali kostru celé hry, která nás provedla hned několika pohádkovými vesmíry. Scénu tvořily štafle s vánočními stromky a vězeňský paraván k volbám, sloužící k zavěšení obrazů jednoho z účinkujících. Kostýmy hlavně pro zvířecí a ženské role popůjčovali Zuzana s Fedirem po kamarádech a většinu hry stáli s chlapy po stranách jeviště a aktivně je podporvxlljgh
Klap.
Estetika je beztak historicky rozporuplná, už jenom proto, jak oddělila umění od bezvýznamné přírody, potažmo od jeho společenských kontextů, a spolupodílela se na vzniku snobizmu, který pod záminkou autonomie, profesionality či ochrany konvencí vede spíše k rozkladu kulturních institucí. („Co to mele, Jéňo?“) V tomhle případě se ale divadlo vrátilo ke své komunitní funkci a katarze Čekání na Karkulku nespočívala jen v nějakém naplnění dramatického plánu, nýbrž v odvaze všech zainteresovaných překonávat pomyslnou rampu mezi odlišnými světy.
Klap.
Pohádku nám zahráli lidé ve výkonu trestu s duševní poruchou, způsobenou užíváním návykových látek, kteří se dobrovolně rozhodli ve vězeňských podmínkách léčit. Diskuzi po představení opanovaly jejich děkovné a motivační řeči. „Chceme ukázat národu, že nejsme ztracený existence.“ „Dnes večer se cítíme svobodně.“ „Nikdy bych nečekal, že se tady na vás jednou budu dívat a že vy se budete chtít dívat na mě.“ Nebo dokonce: „Je pro mě velká čest, že mě přijala právě bělušická věznice.“
Klap.
Pohádka končila společnou písní se zhruba těmito slovy:
„Tuhle pohádku věnoval jsem všem dětem,
aby mohly v klidu beze strachu spát.
Až se ráno probudí v novém světě,
tak vás budu moct do náručí brát.“
Klap.
Když se někdo ztratil ve své roli, rozesmál všechny okolo nebo se příliš dojal a chtěl začít znovu, udělal rukou gesto klapky, respektive všichni společně udělali takové jednoduché „klap“, aby se zasoustředili na nový začátek. Fedir to gesto představil hned v úvodu jako takové pohádkové kouzlo. Kouzlo se zastavit a začít ještě jednou, trochu jinak.
