Alana S. Portero: Zlozvyk
recenzní tl;dr: dospívání trans ženy na madridském předměstí v osmdesátých letech, silný lidský příběh, zprostředkování komplexní životní zkušenosti, málo slovní citlivosti, laciná sebedojímavost, jazykově slabé
Román Zlozvyk španělské autorky Alany S. Portero vyšel v originále v loňském roce a byl prakticky okamžitě přeložený do několika jazyků, včetně češtiny. Reflektuje autorčinu zkušenost s vyrůstáním v prostředí, o kterém od malička tuší, že ji nepřijme z důvodů, které si sama nevybrala, a její cestu k autentickému žití.
Dějovost
Autorka v knize popisuje setkání s prvními trans vzory svého okolí, navazování prvních romantických vztahů v ženské roli, nezbytnost komunity a intenzitu blízkých napojení. V knize objevujeme příklady ubližování i zastání, popisy fyzického i slovní napadání, společně s hlavní hrdinkou nacházíme dočasná i trvalejší bezpečná prostředí a hledáme ve světě kousek místa, který můžeme beze studu považovat za svůj. Osaháváme tělesnost skrze vyprávění o jejím těle, cítíme emoční záškuby, napětí a uvolnění. Dějové chronologično nás provádí osmdesátými, devadesátými a nultými roky a vyvrhává nás v nedávné minulosti. Vyprávění dovede ve čtenářstvu vyvolat upřímné zděšení i dojetí.
Autorka se věnuje popisu genderové dysforie v období puberty a šikovně předává skrz děj vlastní zkušenost: „Sama sebe jsem vnímala jako měch z mrtvé kůže, z níž rašily různé výrustky, jako bych měla uvnitř náhodně poskládané jednotlivé kosti, které se různě křížily a vytvářely tak pnutí a výčnělky.“ Tím, jak široký časový úsek kniha pokrývá, nám umožňuje pozorovat proměny ve vnímání tělesnosti a vztahování se ke svému okolí. Jeden z hlubokých zážitků, který nám zprostředkovává, je schopnost přijmout vlastní tělo skrze prožívání a doteky druhého člověka: „Zatímco když mě jeden z těch dobráků chytne za krkem a strčí mi péro do pusy nebo když ho mám v sobě, zjeví se mi nový obrysy, nakreslej mi tělo, který se mi líbí, nebo si můžu představovat, že se mi líbí.“
Některé pasáže knihy ovšem mohou napáchat víc škody než užitku, zvláště ty, které jsou nereflektovaně internalizovaně sexistické nebo přehnaně generalizující. Příkladem může být věta: „My holky máme uši vždycky nastražené a nikdo neví, co může v dívčí dušičce napáchat jediné slovo.“ nebo „My trans holky vyrůstáme všechny samy.“ Dopouští se nešťastných (a zbytečných) zevšeobecnění, které mohou v mladých trans čtenářkách vyvolat pocit zoufalství; zároveň autorka opomíjí klíčový faktor generační zkušenosti, sděluje své postřehy jako univerzální pravdu neproměnlivou v čase a nezávislou na společenském kontextu. Je potřeba číst takové soudy s odstupem a s vlastní pevnou představou o skutečnosti, která se udržuje poměrně snadno, pokud člověk prochází podobnou životní zkušeností, a naopak výrazně hůř, pokud Zlozvyk pro čtenářstvo představuje jedno z prvních setkání s trans příběhovostí. Zároveň jsou autorčiny postřehy dobově i dějově hodnotné, pokud je poněkud zúžíme a nepřistoupíme na širokost zevšeobecnění: „...a každý muž musí dát na srozuměnou, že raději zemře, než by se pošpinil něčím, co zavání ženskostí.“
Ze začátku psaní působí lacině sebedojímavě, což k žánru autofikce do nějaké míry patří, s každou další stránkou ovšem lacinost ustupuje a umožňuje nám tak zakoušet prožitky s hlavní hrdinkou, autorčiným odrazem. Popisuje nám strasti žití neautentického života: „Tohle je umírání, teplouši, umírání,“ a nechává nás nahlédnout do strategií přežití ve společnosti, která trans lidi odsuzuje k životu na okraji, ve strachu z osvojení odpovídající genderové role. „Na veřejnosti jsem přežívala díky napodobování čím dál zarputilejších verzí mužství, které jsem kolem sebe viděla…“ Genderqueer čtenářstvo ale může chvílemi nabýt dojmu, že se autorka až příliš snaží vysvětlit svůj příběh heteronormativní společnosti a obhájit vlastní pozici v ní. V jedné části knihy uvádí svůj deadname, což současní queer lidé považují za nevhodné, dehonestující. Je to ovšem častá otázka, na niž se ptají lidé, kteří se s kvířením setkávají poprvé. To, že autorka svůj deadname zmiňuje, působí, jako kdyby otázku heteronormativní společnosti očekávala a chtěla ji rovnou smést ze stolu svou odpovědí. Ukazuje nám tak cestu přizpůsobení se společnosti, která genderqeer osoby dopředu zavrhuje. Potřebujeme další, jiné trans příběhy, které ukážou, že queer lidé mají možnost na vlastní žití pohlížet jinak: svou vlastní optikou.
Jazyková a vypravěčská rovina
Autorka v knize používá, co se týče pojmenovávání trans zkušeností, zastaralý slovník. Čtenářsky se setkáváme s výrazy jako duše travesti princezničky nebo neznámá malá travestitka. Dalo by se spekulovat o tom, že se i v rámci vypravěčského uchopování příběhu navrací ke slovníku doby svého dospívání, kterou v knize popisuje – pokud by to ale tak bylo, je nezbytné takový terminologický návrat pojmenovat a konzistentně se ho držet. V jedné části knihy hovoří o genderové euforii, což je termín, který vznikl a začal se běžně používat podstatně později, teorie o reflektování tehdejšího jazyka se tím pádem rozpadá. V knize se o trans slovníku zmiňuje: „Označení „trans“ neexistovalo, v nejlepším případě se mluvilo o transsexuálech a v tom nejhorším se užívala slova opovržení, která přežila i nadcházející století.“ Je tedy zřejmé, že si minimálně uvědomuje současnou nevhodnost slova transsexuál, resp. zastaralost jeho užívání. Ve zbytku knihy ho ale dál reprodukuje a nezmiňuje, že by to dělala pro zachování dojmu doby. Terminologická necitlivost se uplatňuje i na jiné skupiny lidí, nacházíme v knize označení šlapka nebo cikán, což je v kontrastu s tím, s jakou vřelostí, pochopením a nadhledem nakonec o těchto lidech hovoří; o romech například říká následující: „Neměli žádná občanská práva a ostatní jim kladli za vinu, že žijí z toho, co na ně zbylo.“ Otázkou je, zda není terminologie (či vachrlatost vět) spíše problém překladu.
Celková práce s jazykem v knize vzbuzuje rozpaky. Některé jevy autorka přehnaně dovysvětluje, zvláště v začátku knihy opakuje pasáže se stejným věcným obsahem, doplňuje nadbytečné větné dodatky: „Byly to mladé dívky, sotva přes dvacet, a daly průchod veškeré krutosti, které je mládí schopné. A té není málo.“ a má sklony k frázovitosti. Některé scény se jí nedaří zpracovat: tam, kam by bylo na místě vložit dialog, nacházíme popis, což je čtenářsky úmorné, a naopak některé popisy doplňuje o dialogy, které nepřidávají hodnotu dějovou ani formální. Na druhou stranu je třeba zmínit, že dějnější pasáže jsou zpracované výrazně dovedněji než ty statické, dialogy v nich plní svou funkci a popisy autorka redukuje na patřičné minimum, bez opakování.
Začátek knihy vypravěčsky téměř připomíná fanfikce z wattpadu: „Jejich milá ženská vzájemnost rozeznívala všechno okolo a mé malé travesti srdce rozbíjela na kusy,“ postupně se ale vypravěčský styl tříbí. Tento brakový charakter textu lze vytýkat jen do určité míry, kniha si zjevně neklade za cíl být vypravěčsky inovativní, naopak z ní vyhřezává důležitost popisované lidské zkušenosti. Styl psaní se tedy dá nejen prominout, dokonce do nějaké míry zapadá do předpokládaného autorského záměru – kniha se stává přístupnou širšímu spektru čtenářstva. Trans zkušenost není elitistická a psaní o ní by mělo být dostatečně rozmanité. Zlozvyk je jedním z dílků zatím poměrně nepočetné skládačky současných literárních děl s trans tematikou psanou trans lidmi, oproti literatuře psané cis lidmi o trans lidech. Každé takové dílo je přínosné už kvůli tomu, jak zoufale málo dostupná na českém trhu jsou.
V knize se přehnaně často vyskytují přirovnání, přičemž ta nehnusná jsou všeobecně nevhodně kýčovitá, autorka se v nich neumí vyvarovat klišé. Jakmile se ovšem pouští do popisu skutečností, které všeobecně vzato hnusné být nemusejí, a chce vyjádřit, že zrovna teď nabývají na nechutnosti, stávají se její popisy silnými: „název musel zapáchat potem a výkaly; strčila si palec do měkkého lepkavého otvoru, který měla místo úst; stačila jí dvě slova, aby si ten svůj chřtán vystlaný suchou travou nažhavila; měnící se výraz obzvlášť zvrásněné borovicové kůry; půvab, který se blížil půvabu průměrného vzorku vařené šunky; kromě stánku s tabákem jim odkázal vypouklé oční bulvy a nazelenalou pleť; bylo to jako šňupat z kapsy plné molů“. Vybřednutí z oblastí, kde se ke klišé sklouzává snadno, autorce svědčí. Její síla tkví v popisu ošklivosti běžných věcí.
Alana S. Portero: Zlozvyk
Překlad: Radovan Beneš
Prostor, 2024
