Když umím špatně jazyk a nedělám v kanclu, přestávám kvůli tomu být člověkem? Zašlá sláva průmyslu na české periferii
Kdekdo mluví o manuálně pracujících. Kdo ale mluví s nimi? Vydali jsme se do areálu jedné valašské továrny v majetku zahraniční korporace, kde jsme vyzpovídali několik jejích zaměstnanců. Jak vypadá život mezi ubytovnou a pásem? Jak se sní o umělecké truhlařině mezi stovkami sériových součástek? A jaké věci mají lidé od pásu i přes různý původ, vyznání, úroveň vzdělání či životní ambice přece jen společné?
Je poklidné nedělní odpoledne, na vlakovém nádraží ani noha. Jedem na výlet tam, kam většina místních o víkendu rozhodně nevyjíždí. Skoro sto let stará funkcionalistická budova, která má svým vzhledem připomínat vlakovou soupravu, se rozpadá, a připomíná tak stav veřejně spravovaného majetku v regionu. Nádražka se ještě pár let držela – dnes je ale část budovy zavřená a zůstává pouze čekárna hlídaná městskou policií. Prostory zdobí trafika Relay s automaty na kávu. Nastoupíme do vlaku a vybavujeme se s průvodčím, než se za okýnkem objeví náš cíl.
Valašsko bývalo centrem úspěšných národních podniků. Socialistický režim cíleně přesunul centra průmyslových firem na periferii. Kromě textilního průmyslu to byly například elektrotechnické a strojírenské závody, jejichž budování v 50. a 60. letech zvýšilo prestiž malých měst a zvýšilo počet jejich obyvatel. Výrobky těchto závodů dobývaly svět, zejména v 60. a začátkem 70. let. Například Tesla Rožnov vyvážela do celé Evropy včetně západních zemí několik typů televizních obrazovek. Obyvatelé těchto měst tak ze zisků závodů profitovali – režim investoval mnoho peněz do veřejných služeb. Byly zakládány nové školy nebo školy střední, vystavěly se byty, odborové organizace továren se staraly o pestré možnosti společného trávení volného času.
Úspěšnou éru řady národních podniků a jejich pracujících však ukončila polistopadová transformace a následná privatizace. Většinu továren skoupil zahraniční kapitál, a města tak přišla o původní ekonomickou stabilitu. Zajímá nás, jaké podmínky zaručují zahraniční firmy pracujícím v těchto korporacích.Jsem to já, kdo platí doktory a pečovatelky, což bych si v Srbsku nemohla dovolit. Mám radost, že jsou na tom rodiče líp, ale skoro dvacet let jsem je neviděla.
Přicházíme k poměrně malému zamčenému areálu, překvapí nás, že zde pracuje několik stovek lidí. Továrna, kterou jsme si vybrali, je zajímavá tím, že stojí v hierarchii firmy nejníže. Z povídání zaměstnanectva se dozvídáme, že zde pracují především ženy a migranti, a také, že jsou zde nejnižší mzdy – například peníze v jiné pobočce jsou skoro dvojnásobné. Mateřská korporace sídlící v zahraničí se přitom pyšní za poslední rok obrovskými zisky. Kolik z těchto peněz dostávají lidé, kteří zde pracují? Jak funguje práce v takové firmě? Jak dnes vypadá zašlá sláva průmyslu na české periferii? A jak to všechno zapadá do pozice Valašska v Česku a Česka v Evropě? O tom jsme se bavili s několika řadovými zaměstnanci, kteří v textu vystupují pod jinými identitami.
Všechny cesty vedou do fabriky
Petr se v regionu narodil a vyrůstal v něm. Měl rozmanité ambice a zájmy, omezené možnosti uplatnění v místě, kde žil, ho ale brzy donutily změnit plán. „Otec je malíř, matka šička. Jsem vyučený umělecký řezbář, chtěl jsem se dát na stolařinu, houslařinu, akorát nebylo kde. Dělával jsem v charitě, odkud jsem musel odejít, protože jsem neměl vysokou, pak jsem dělal asi tři roky ve výrobně hraček, než firma zanikla. Skončil jsem v lisovně, kde jsme dělali dvanáctky za 12 tisíc, ale ve firmě dělal bratranec, tak mě tam dohodil. Vyřezávám doma, když je někdy čas. Jasně, že bych si přál, aby mě to bavilo i v práci, ale holt v dnešní době to moc nejde.”
Brzy poté, co začneme hledat respondenstvo, zjišťujeme, že sem kvůli práci v továrně migruje mnoho lidí z různých koutů světa – povedlo se nám mluvit se dvěma z nich: s Danicou, 42letou ženou ze Srbska, a Oksanou, 24letou ženou z Ukrajiny, která do Česka přišla těsně před válkou. Danica popisuje, jak velký vliv na ni měla rodina a nepředvídatelné životní události. „Oba moji rodiče jsou těžce nemocní. Otec pracoval v lese, kde spadl z výšky a upadl do kómatu. Proto jsem musela jít pryč a vydělávat hodně peněz, aby otec mohl zase chodit. Matka měla pracovní úraz, po kterém jí amputovali nejdřív jednu nohu, nedávno i druhou. Jsem to já, kdo platí doktory a pečovatelky, což bych si v Srbsku nemohla dovolit. Mám radost, že jsou díky tomu na tom líp, ale skoro dvacet let jsem je neviděla. Do toho bratr je alkoholik, musela jsem za něj platit dluhy, a tak jsem začala pracovat hodně brzo… Studovala jsem psychologii a moc ráda bych v ní pokračovala, ale už je pozdě.”
Přestože Danica měla větší ambice, zasekla se v cyklu levné práce. „Myslela jsem, že školu dokončím – mám dobrou paměť, domluvím se dvanácti jazyky, ale celý život je pro mě bezpečí blízkých na prvním místě a já až na tom druhém. Dost kamarádů mi říkalo: ‚Mysli víc na sebe‘, ale když mým blízkým doma něco chybí, bolí mě srdce, že jsem pro ně neudělala maximum.”
S Danicou se potkáváme v kavárně, která je pro jednoho z nás spojená s hezkými vzpomínkami na dětství v rodném kraji, pro ni je ale jen dalším anonymním místem na cestě za lepším životem. Souvisí to s tzv. prací na černo, která je i přes svou ilegálnost a nestabilitu v životě lidí migrujících z ekonomických důvodů normální až nevyhnutelná. „V Srbsku dostaneš za práci maximálně 300–400 Euro, většinu dáš na bydlení a nemáš na život, práce je hrozná. Proto jsem pracovala všude po Evropě. My, Srbky, nemáme doklad EU, odešla jsem tedy vždy na dva, dva a půl měsíce, pak zpátky, čekat tři měsíce a zase ven pracovat.”
I u pásu, když nějaká paní nezvládá, hned jí jdu pomoct. A hned mi taky přijde mistr vynadat, že co jí pomáhám. Danica díky práci v zahraničí udržuje své rodiče naživu, zároveň to byla její blízká kamarádka, která ji dostala – a v dobré víře ponechává – v cyklu špatně placené práce. „Měla jsem kamarádku, která už pracovala v jiných zemích. Nakonec skončila v srbské pracovní agentuře, která z různých důvodů několikrát změnila jméno a sídlo. Ta agentura nabírala lidi a posílala je do zahraničí, kamarádka mi skrze ně pomohla se sem dostat. U nás v Srbsku kamarádství znamená, že jsme navzájem pro sebe klidně i čtyřiadvacet hodin denně, sedm v dní v týdnu. Pomáháme si, každý v životě potřebuje nějakou pomoc.”
A když lidé migrující za prací zvládnou absolvovat celou tuto cestu, čekají na ně často krajně nevyhovující podmínky. Danica ilustruje, jak firma zajišťuje základní potřeby lidí, které zaměstnává: „Naše firma má několik ubytoven, mám zkušenost se všemi: třicet lidí používá dva záchody, často neuklízí, dům je ve špatném stavu. Vystřídat se ráno před směnou na záchodě a v koupelně je zhola nemožné. Lidé jsou často nemocní. Sdílí malé pokoje po čtyřech, s patrovými postelemi, kvůli střídavým směnám málo spí, jinak nemají čas skoro na nic. Myslím, že je pro migranty náročné se tady dostat do lepší situace. Leckdo se bojí Čechy o cokoliv požádat nebo je to kvůli pracovní a psychické zátěži ani nenapadne.”
Když práce nešlechtí
„Co vyrábíme? Je mi to úplně jedno. Práci dělám zodpovědně, ale vidím v tom nesmyslnou blbost, protože kdo si koupí výrobek za miliony?! Nevidím v tom náplň ani význam, jenom obživu.“ Petr vysvětluje, co každodennost manuálně pracující třídy zahrnuje – jasný řád, přísná pravidla, samoúčelný obsah a smysl rozprostřený někde mezi nutností a stereotypem: „Mám ranní a odpolední směny, ve smlouvě i noční. Pět minut před prací bych měl být na pozici. Střídám se na třech pozicích – nakládám, pak natahuju pružinky do mechaniky a v třetí pozici natahuju jiné pružinky. Co dvě hodiny se točím na jednotlivých pozicích. Pracuju na pásu, občas chodím i na předvýrobu ke strojům, kde skládáme díly z různých částí. Díly se mění – aspoň že tak, je to rozhodně lepší než dělat pořád to samé.”
Norma a bolest namoženého těla se neptají na razítko v pasu, žádají jen anonymní výkon a sebezapření, jaké si majitelé výsledného produktu sotva představí. Danica mluví o náročnosti práce, která je u migrantek ještě vyšší než u Čechů a Češek: „Každý den děláme to samé. Osmičky, přesčasy, dvanáctky, šestnáctky, víkendy – ty jsou o 75 % lépe placené – jinak ale například za šestnáctky přes týden nemáme žádné peníze navíc. Nelíbí se mi, že jsem za tři roky ve firmě nedostala ani jeden den nemocenské, pořád jsem tady.”
Standardem ve společnosti orientované na úspěch a výkon je o mzdě vůbec nemluvit, natož pokud je nízká. Oksana se nám však se svou finanční situací svěřila, a přestože mluví o tom, že za práci rozhodně nedostává spravedlivý plat, zní její hlas smířlivě, jako by to ani nestálo za řeč: „Finančně (zoufalý smích) to není dobré, dostávám 17 tisíc korun. Nejsem s tím spokojená, dva roky zpátky jsem dostávala 20 tisíc, což mi přišlo v pořádku ve srovnání s tím, kolik jsem dostávala na Ukrajině, a taky ceny tady byly nižší. I teď si můžu dovolit jet do Ostravy a koupit si normální bundu nebo boty, což bych si na Ukrajině vůbec nemohla dovolit. Ale nic víc, třeba našetřit si na auto je nemožné.”I teď si můžu dovolit jet do Ostravy a koupit si normální bundu nebo boty, což bych si na Ukrajině vůbec nemohla dovolit.Zkušenosti ostatních se sice mírně liší, princip však zůstává stejný: podmínky, ve kterých systém udržuje lidi na periferiích, jsou sice silně nevyhovující, můžou být ale „rádi, že mají aspoň něco”. Důstojná práce se totiž v chudém státu bývalého východního bloku sehnat skoro nedá. A právě to umožňuje podobným firmám držet mzdy v těchto částech světa tak nízko. Petr podobná srovnání spojuje i s těžkými pracovními podmínkami: „Vždycky jsem rád, když je konečně víkend. Občas si zpíváme nebo se bavíme, a to se vedoucí nelíbí, bere nám pak židle a větráky. Musíme jet na výkon. I ve firmě výš postavený zahraniční zaměstnanec říkal, že dělají míň za víc peněz nebo i přestávky mají delší, ale co prý my bychom tady ještě chtěli…”
Od Danici se dozvídáme, že zatímco v zahraniční kmenové firmě pracují místní i migranti za 2 000–2 500 Euro, člověk v české pobočce stejné firmy nedosáhne ani na polovinu této částky. Ona sama musí mít ještě druhou práci. Podle Petra není neobvyklý ani případ samoživitelky se dvěma dětmi, která dá 16 ze 17 000 svého platu na nájem. Kde by byla vyspělá ekonomika západní Evropy bez levné východní práce?
Spousta práce vydělá spoustu peněz. Ale komu?
Kontrast mezi blahosklonnými řečmi zahraničních majitelů firmy a realitou lidí, kteří pracují v jejich fabrikách, se projevuje mimo jiné na firemních schůzkách. Oksanina slova hořce popisují nutnost utahování opasků ve firmě, která svým akcionářům odvedla miliardové zisky v Eurech: „Co půl roku máme schůzky s českým vedením, přijdou a vysvětlí, jak jsme na tom, co jsme splnili, nesplnili, jaký je plán… Když je to horší, sníží nám benefity, odměny, prémie, protože si je firma nemůže dovolit. Občas se kvůli tomu i vyhazuje. Říkají dokonce, že když bude mít někdo nápad, jak ještě víc ušetřit, ať jim napíšeme.”
A jak říká Petr, i když dojde k naplnění norem, žádné zadostiučinění se k dělníkům nedostane: „Letos měla firma větší zisk, než se čekalo: stíhali jsme plnit výrobu, byl nárůst zakázek. Na mojí výplatě se to ale nijak neprojeví. Za celý covid a inflaci se nám zvedly platy jen asi o dvě, tři procenta.”
Zvolte si práci, kterou milujete, a už nikdy v životě nebudete muset pracovat, tak zní Konfuciův slavný citát. Když ale posloucháme Oksanu mluvit o své rutině, dochází nám, jak privilegovaní jsou dnes lidé, kteří mohou dělat, co je baví: „Teď právě řeším, že bych chtěla odejít z práce, protože nejsem ten typ člověka, který může něco dělat rukama nonstop. Vyčerpává mě to, bolí mě záda, lokty, prsty. Sice při tom můžu přemýšlet nad čímkoli, což je občas super, ale spíš mě rychle začnou napadat špatné myšlenky a je to hrůza. Jasně, že lidé, co mají třeba velkou rodinu a ve fabrice nemusí nic řešit, si ve výsledku odpočinou. Mně se chce ale jít dál, zlepšovat se – proto chci jít na univerzitu do Ostravy, obor informační technologie. Doufám, že se tam dostanu, i tak to ale bude kombinovaná forma studia, budu pracovat a o víkendech studovat. Jela jsem do Česka i s tím záměrem, že ho víc poznám – kvůli práci jsem se ale nikam nedostala.”
Přestože Danica od útlého věku musí vydělávat rukama, svěřuje se nám, jak pro ni práce znamená pomáhat lidem: „Mám práci celkově ráda, dej mi cokoliv a já to udělám, když zavolají kamarádi a s něčím potřebují pomoct – aspoň se s nimi pobavím, něco se naučím, někoho potkám. Nemám to jako někteří lidé, kteří by raději seděli doma. I u pásu, když nějaká paní nezvládá, hned jí jdu pomoct. A hned mi taky přijde mistr vynadat, že co jí pomáhám. Ale jak to má zvládat sama, když je starší a pás jede tak rychle? Proč bych jí nemohla pomoct?”
Lidé by měli mít důstojnou práci u sebe doma
Na víceletém gymnáziu, kam nás rodiče poslali v domnění, že si zasloužíme elitní vzdělání, nebylo ze strany pedagogů hanlivější výhružky než „s takovou skončíš za pásem“. Jako by nás maturitní vysvědčení mohlo nějak magicky zachránit před manuální prací. „Hodně lidí si myslí, že když někdo pracuje ve fabrice, tak je to horší člověk – vůbec to ale není pravda. Když vezmu třeba válečné uprchlíky, tak u nás pracují lidi, co dříve pracovali v laboratořích, lékárnách, korporátech,” potvrzuje Oksana.
Danica ke zkušenosti Oksany přidává trefnou tečku: „Říkají nám: Když se vám tu nelíbí, pojďte do větších měst! Ale co když tu lidé mají rodinu, proč by odjížděli někam 20, 50, 100 kilometrů pryč? Myslím si, že by měli mít důstojnou práci i u sebe doma. Vždyť tady pracují, protože tu bydlí, tady se narodili. Prostě neměli to štěstí se narodit ve velkém městě. A pobírají úplně směšné peníze.”
Nejsou to jen lidé s migrační zkušeností, kteří si nerovného postavení všímají. Petr, jak o sobě sám říká – „normální Valach“, mluví o důsledku fungování továrny na práci v regionu: „Dřív tady byli jen Slováci, pak přišli Indové, Srbové, Ukrajinci, Filipínci... A Češi postupně mizeli, protože za takové peníze prostě dělat nebudou. Když člověk nestíhá, tak ho vyhodí nebo skončí po měsíci sám. Zakázek je ale výhledově dost, budou potřebovat 100 nových lidí na 3 směny.”
Danica i Oksana mluví také o specifickém postavení migrantstva v české společnosti, a přitom přejímají i její většinové narativy. S dobrým záměrem se snaží vysvětlit, jak jsou slušné a neberou dávky nebo jak tu mohou zůstat, protože mají nějaké české předky. A my zas a znovu smutně sledujeme, jak se proces vykořisťování završuje v sebevykořisťování. Není se čemu divit: slovům, jimiž se o lidech s migrantskou zkušeností v Česku xenofobně mluví, lze jen těžko uniknout.
Po několika dnech strávených v okolí továrny se vkrádá na mysl otázka: Co s tím vším dělat? Jak zajistit lidem pracujícím na okrajích světa důstojné podmínky, reálnou možnost volby, základní uznání a respekt? Odpovědí může být hned několik. Můžeme se bavit o zvýšení minimální mzdy na úroveň nedávno schváleného evropského standardu, čemuž se Česko zuby nehty bránilo. Můžeme požadovat celoevropské řešení v podobě funkčního systému sociální ochrany a zabezpečení pro migrantky a migranty a lepší přerozdělení peněz pro sociální pracovníky. Jedním z dalších opatření, bez kterého se Česko nikdy nedostane z pozice evropské „montovny“, může být například zdanění zmíněných dividend. Tyto peníze chybí jak ve veřejných rozpočtech, tak v peněženkách lidí v regionu. Dokud budou existovat firmy, které generují obrovské zisky svým akcionářům a pracujícím dávají 20 000,- za problematických pracovních podmínek, nemůžeme se bavit o žádné „svobodě a demokracii“, jak rádi omílají politici vládních stran, ale maximálně o čím dál hůře udržitelné příjmové chudobě. V Evropě, která začíná tíhnout ke krajní pravici a fašizmu, jsou však podobné kroky zcela mimo politickou debatu, častěji se volá po škrtech veřejných služeb.
Pokud chceme situaci lidí vykořisťovaných nerovným systémem zlepšit, je třeba jim dát slovo a naslouchat jejich reálným problémům, potřebám i perspektivám, a cílit své snahy tak, aby jen nepotvrzovaly naše předsudky, ale aby naopak vnímaly různost jejich reality a prožívání. Příběhy lidí jako Petr, Oksana či Danica nám ukazují, že pokud nebudeme usilovat o radikální systémová řešení, budeme se donekonečna bavit o české „montovně“ bez toho, aniž bychom se postavili za důstojné lidské životy.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
