REKOMANDO Jakuba Vaňka
Chůze jako způsob obývání
Praha Petra Krále vyšla poprvé francouzsky v roce 1987, tedy po téměř dvaceti letech jeho pařížského exilu. České vydání z roku 2000 doplnil autor přímo do původního textu novou vrstvou reflexí, vzpomínek a topografických pozorování. Vedle těchto vpisků, někdy ve formě samostatných kapitol, pak české vydání obsahuje také „Přílohu“ o Králově návratu do čerstvě porevoluční Prahy. Do portrétu (svého) města vplétá Král vzpomínky na život v komunistické zemi s nostalgicky zabarvenými ozvuky meziválečné kultury a prvky Prahy vysněné a vytoužené v době pobytu ve Francii.
Celý text, snad s výjimkou některých moralistně laděných pasáží v „Příloze“, je přitom pozoruhodnou ukázkou myšlení za chůze či možná přesněji myšlení chůzí. Pohyb pěšmo, případně v sedadle dopravního prostředku (především tramvaje, později taxi) situuje cítící lidské tělo v prostoru města, ozřejmuje jeho podmíněnost, perspektivnost a provázanost s okolím. Zároveň dovoluje citlivě rozvíjet stálé přesahy jeho situovanosti v komunikaci s okolím. Od pocitů oduševnělosti dlažby až po spatřený souběh synchronních jevů, které v pozorující mysli způsobí srážku. Myšlení chůzí se tak odvíjí střihově či přetržitě v závislosti na okolním dění, které neustále znovu přeskupuje obrysy myslícího těla.
Zjitřená pozornost vůči pohybům a výjevům městského prostoru, a především ke konstelacím, vzájemným souvislostem a vztahům upomíná na metodu objektivní náhody. Královi jde zároveň ještě o něco jiného než o vyosení uzavřeného rozumu ve jménu jeho vpletenosti do živoucího světa. Celou knihou se vine nit tajemství. Autor se ptá, kde hledat střed města, aby o to silněji zakoušel jeho mnohoznačnost, rozptýlenost a uhrančivou přítomnost třeba na Ostrčilově náměstí v Nuslích či u hradčanské Lorety.
„Má ale opravdu město podstatu, hmatatelnou dužinu nebo jádro, jež je možné odkrýt a uchopit? Ve skutečnosti poznáváme jeho záhady jen za chůze, jako živou a proměnlivou ‚duši‘, již nezaznamenáváme o nic méně tělem než myšlením. Pronikáme tak do ‚podstaty‘ míst už tím, že vnímáme jejich prostorovou situaci, že sem přicházíme z jiných míst a na cestě k dalším, které ovšem protíná i množství dalších cest. Podstata je tak stejně koncentrát jako rozptýlení, jedinečnost dána jen zábleskem chvíle a prchavých konstelací, v nichž se rozžíhá.“
Praha se podle Krále „hře na hledání propůjčuje jako snad žádné jiné město“. Vrací se motiv pokladu, ozvuk starých pražských legend, který „se skrývá zároveň všude a nikde“. Jeho odvrácenou stranou je zločin. Obrazy noirových detektivek smíšené s vyprávěními z komunistické Prahy a touhou přiblížit se odvrácené straně každodennosti či zjevnosti. V těchto (i jiných) motivech navazuje Král na Meyrinkovy či Kafkovy texty o Praze jako magickém prostoru, který se prolamuje do krajiny minulosti a mýtů.
Možná nejzásadnější je způsob, jakým Král obohacuje chodeckou zkušenost o pohyb snovým prostorem nepřítomného města. Knihu lze číst v kontextu effenbergerovské mentální morfologie a také jako artikulaci touhy po městě, jehož fyzicky zakoušená ne/přítomnost se touto touhou zároveň deformuje a přetváří. Tak lze také porozumět odsudečnému tónu (místy vyznívajícímu především groteskně) v pasážích týkajících se autorova polistopadového návratu do Prahy, kterou na konci knihy opět opouští ve prospěch Paříže, aby zároveň zůstal v dosahu její přitažlivé síly: „Praha se rozhodně zdá nejlépe určena k tomu, abychom ji obývali na dálku“. Napětí mezi ponorem do přítomného místa a chvíle a stálým směřováním jinam je určujícím pohybem Královy chůze a psaní.
Touha po městě není touhou po předmětu, u něhož člověk snadno získá pocit převahy, ale po prostoru, v němž je člověk zahrnut, jemuž se odevzdává. A na který v případě rozčarování z toho, že se příliš vzdaluje jeho snu, také trochu žárlí. Králova kniha mapuje vrstvu Prahy, kterou dnes už téměř nespatříme, případně se setkáme jen s její ozvěnou. Ať už jde o ulice bez parkujících aut, místa, „kde dosud existuje ticho“, či o stopy meziválečné podoby města, například ve vybledlých plakátech Voskovce a Wericha na fasádách domů. Přesto je to kniha stále aktuální díky podmanivě rozvíjené praxi budování vztahu k místu, výrazu „konkrétní[ho] obývání okolního prostoru“.
Pohyb přivtělování sebe sama městu skrze představu o něm je u Krále nepochybně podnícen především zkušeností exilového odloučení. Odcizenost města se nicméně ani v desetiletích po pádu totality nevytratila, naopak. Pro své obyvatele možná pouze změnila podobu. Na místo šedi či vtíravé pochybnosti, „zda z auta brzdícího u chodníku [...] nevyskáčou fešáci v uniformách a nepřijdou nás sbalit“, privatizované chátrající domy, od reality města izolované komerční prostory či bezohledné pustošení ovzduší a veřejného prostoru automobilovou dopravou.
Činné utváření citového vztahu k prostředí je stále aktuálnější výzvou jdoucí ruku v ruce s ekologickým myšlením, chápeme-li jej v etymologickém smyslu jako myšlení domova. V Králově knize nepadne toto slovo ani jednou. Právě ono by ale (snad právě proto?) mohlo být jednou z podob stále unikajícího a všudypřítomného středu. Alespoň v krajinách, které vedle chůze dovedeme obývat také svým sněním.
Praha
Petr Král
Československý spisovatel, 2000
