Nevada
Přinášíme ukázku z románového queer road tripu a milníku trans literatury, který nedávno vyšel česky v nakladatelství conQueer.
Marie Griffiths je skoro třicet, pracuje v knihkupectví v New Yorku a zároveň se snaží zůstat věrná svým punkovým hodnotám. Je zamilovaná do svého kola, ale ne do svojí holky Steph. Bere prášky a pije víc, než by bylo zdrávo, ale nic si nepíchá, krom estrogenu, protože je trans.
Všechno je vesměs v pořádku, akorát že se Maria a Steph rozejdou. A tak se Maria vydá na cestu po Státech v autě, které ukradla své bývalé přítelkyni. Skončí v zapadlém městečku Star City v Nevadě, kde se seznámí s Jamesem, který je pravděpodobně, ale ne jistě trans a který Marii připomíná její mladší já. Jenže Maria teda rozhodně není žádný životní vzor. Nebo jo?
(conQueer)
2.
Trans ženy v reálném životě se liší od trans žen v televizi. Za prvé, když odstraníte všechnu tu mystifikaci, mylné představy a tajuplnost, jsou přinejmenším stejně nudné jako všichni ostatní. Ach, neuróza! Ach, trauma! Ach, podívej se na mě, moje minulost mě rozhodila a já se z toho pořád dostávám! Navzdory dojmu, který můžeš nabýt z denních talk show a hloupých filmů, to není nic zvlášť zajímavého. I když je samozřejmě možné, že je Maria zaujatá.
Přeje si, aby to ostatní lidi chápali, aniž by jim to musela říkat. Odhadnout něčí domněnky je vždycky naprosto nemožný. Lidi mají tendenci si myslet, že trans ženy jsou buď drag queens a milovnice kýčovité zábavy, nebo smutní, pate tičtí a oblblí perverzní heterosexuální muži – přinejmenším dokud si nenašetří peníze a nepodstoupí Operaci Změny Pohlaví, načež se z nich stane žena jako každá jiná. Nebo tak něco? Ale když jde o Marii, je její přístup spíš něco jako, Čau, kámo. Na trans už mě nikdo netipuje. Když jsem v práci, nabalujou mě staří heterosexuální chlapi a za všechny ty roky tranzice jsem si nebyla schopná našetřit ani na slušnej pár bot.
Být trans ženou je takový: Maria pracuje v obrovským anti kvariátu v dolním Manhattanu. Je to hrozný místo. Vlastní ho jedna zazobaná, děsně protivná ženská, která je v jednom kuse buď k nezastižení, nebo naopak všechny kibicuje. Mana žeři, kteří pracují pod ní, jsou nešťastní už dvacet nebo třicet (nebo čtyřicet nebo padesát) let, což znamená, že se k Marii a ke všem ostatním, kterým šéfují, chovají jako hovada. Je to takové staromódní knihkupectví, které existuje už celou věčnost.
Maria tam pracuje asi šest let. Lidi tu dávají výpověď v jed nom kuse, protože ne každý se dokáže vypořádat s tím, jak špatně tu zacházejí se zaměstnanci. Jenže Maria je tak emo cionálně uzavřená a má tolik problémů s tím vůbec něco cítit, že je jí to vcelku jedno. Aspoň, že máme odbory, říká si, a že vydělávám dost na to, abych si mohla dovolit svůj byt, a vím, co dělat, aby mi prošlo víceméně cokoliv. Neodejdu, dokud mě nevyhodí. Ale když tam začínala pracovat, bylo to jiný, jakoby Čau lidi, jsem chlap a moje jméno je stejný jako to, co mám v rodným listě. Pak, když tam pracovala rok nebo dva, zažila takové intenzivní a děsivé uvědomění, že se už opravdu dlouhou dobu nebo – ať už je to jakkoliv nudné a klišé – snad úplně odjakživa cítí být totálně v prdeli.
Tak o tom začala psát. Dostala to ze sebe a spojila všechny body: bod někdy chci nosit šaty s bodem jsem závislá na masturbaci, s bodem když vidím sebevědomou krásnou holku, připadám si, jako by mě praštili do břicha, a taky s bodem když jsem byla malá, hodně jsem plakala, ale mys lím, že od puberty jsem nebrečela snad nikdy. Existovala spousta dalších bodů. Celá souhvězdí. Třeba bod bože, to se pokaždý zřídím víc, než chci, když piju? Bod možná, že nesnáším sex. Takže zjistila, že je trans, řekla lidem, že si mění jméno, začala brát hormony, a bylo to velmi obtížné a naplňující a bolestivé.
Co už. Byl to velkej speciál v jejím životním seriálu.
Jde jenom o to, že má v práci lidi, co si pamatujou doby, kdy měla být kluk, pamatujou se na její tranzici, a můžou kdykoli říct kterémukoliv z jejích nových kolegů, že je trans, a ona si to pak s nimi bude muset jít vyžehlit, protože přece, vzpomínáš, jak má ona vědět, jaký divný představy oni mají o trans ženách?
No, co když jsou třeba liberálové a chtějí předvést, kolik mají soucitu? ‚Mám jednu trans kamarádku‘ místo ‚Hej, trans kámoško, jsi fajn, pojďme spolu mít trojrozměrný lidský vztah.‘
Takový je být trans ženou: nikdy si nejsi jistá, kdo ví, že jsi trans, ani co by pro ně ta znalost vůbec mohla znamenat. Stojíš na nejisté, podivné společenské půdě. A vlastně ani nezáleží na tom, jestli někdo ví, že jsi trans. Je to fuk. Jen prostě nechceš, aby bylo tvoje veselý, okouzlující, kompli kovaný podivínský já přemazaný myšlenkama, který mají lidi v hlavách a který vytvořili beznadějní televizní scéná risti, nebo dokonce ještě beznadějnější pisálci internetovýho porna. Muset lidi poučovat je prostě na prd. Zní to povědomě? Trans ženy se musí brodit úplně stejnou hromadou sraček jako všichni ostatní na světě, co nejsou bílí, hetero, muži, bez zdravotního znevýhodnění nebo jinak privilegovaní. Není to okouzlující ani tajemný. Je to nuda.
Maria je z toho úplně vyčerpaná a otrávená, a jestli to necítíš stejně, tak ji to mrzí. Strašně, nesmírně, sarkasticky, zbytečně a neužitečně ji to mrzí.
4.
O dvacet minut později už Steph pravděpodobně odešla, ale Maria to neví, protože je pryč. Je na kole. Chlápek z Bouncing Souls napsal pro svý kolo písničku a ona si ji pro sebe zpívá: ‚Tenhle song je pro mý kolo úžasný a všechno ostatní, co na světě je překrásný.‘
Podzimní Brooklyn je jedna z jejích oblíbených věcí. Možná už se rozhodla, že to mezi ní a Steph skončilo, takže se cítí volná a plná energie. Nebo je to možná jen tím, že sedí na kole a je dost zima na to, aby měla šálu a rukavice, ale ne zas tolik, že by bylo potřeba cpát se do těžkýho kabátu a velký hloupý čepice. Ať tak či onak, je celkem nadšená. Brooklyn je nádherný. Maria je do něj zamilovaná. Když na ni Steph nemá čas, občas se prostě projíždí po celý čtvrti, která je větší než San Francisco, a objevuje. Je tu zoo, a támhle park, tady mají spoustu pizzy, za rohem v Cobble Hillu obchod s komiksy, a jsou tu tak čtyři bary, kde ti k pivu dají pizzu zdarma. Jsou tu stromy a děti a rozpadající se budovy a jsou tu lidi.
Bohatí mladí běloši jako Maria kolonizují historii Brooklynu, protože v týhle zpackaný postmoderní době všichni zoufale touží po něčem opravdovým, a co je reálnější než Dodgers a newyorský judaismus a, třeba, rap. Problém je v tom, že když se řekne „opravdoví lidi“, myslí se tím lidi, kteří nejsou zatížení ironickým smyslem pro humor, vysokoškolským vzděláním, co jim pomáhá vystavit si analytickou bariéru mezi sebou a sku tečným světem, ani tlakem žít s realitou, že všichni vyrůstali ve střední třídě, zvolili si bohémský život na mizině a teď se musí vypořádat s tím, že si nemůžou dovolit pohodlí, na který jsou od malička zvyklí. Takže teď kolonizují sousedství těch nor málních lidí, kolonizují jejich prožitky. Je to pěkně nechutný. Maria si uvědomuje, že je do toho zapletená.
Jo a hip-hop pochází z Bronxu.
O podobných věcech můžeš třeba přemýšlet, zatímco se vyhýbáš autobusům u Prospect Parku, nervózně projíždíš čtvrtí Bed-Stuy nebo se ušklíbáš nad hloupýma bohatýma děckama ve Williamsburgu, když zastavuješ, zamykáš kolo a platíš pět dolarů za sójové latte v naprosto nezávislé malé kavárně, na kterou jsi právě narazila.
Je neděle, takže Maria musí do práce. Brunch má za sebou, a i když už tam dělá dlouho, pořád nemá o víkendech volno. Volno má ve středu a ve čtvrtek. Ale v neděli tam nebývají žádní dospěláci, co by na ně dohlíželi, takže se v pracovní době dost pije. Z toho má Maria dobrý pocit. Pije ráda, i když nepije tolik, jako když bývala švihlá problematická puberťačka.
Jede přes Williamsburgský most, který jí nikdy nebude připadat nudný, bez ohledu na to, jak otrávená si zrovna při jde. Je vidět na celičký Manhattan. Bolí z toho nohy. Cestu vždycky blokují chodci, a když se dostaneš dolů, máš mož nost riskantně vjet do provozu, kličkovat mezi dodávkami a taxíky, skoro se nechat umačkat k smrti, přeskočit obrubník a vzít to nahoru po Třetí Avenue. Messengeři na kolech už kvůli internetu nejspíš neexistují, ale Maria je přesvědčená, že by byla v podobné práci dobrá. Často o tom přemýšlí.
Zamkne kolo u parkovacího automatu, pípne si příchod kartou a v šatně pro zaměstnance si odloží svoji obří brašnu a džínovou bundu. Její bunda je skutečný umělecký dílo. V seriálu Kluci v zákulisí je scéna, kde ďábel nabízí jednomu huliči schopnost sklízet trávu z vlastní hlavy výměnou za jeho perfektní džínovou bundu: a přesně takovou bundu má Maria. Nad Mariinou bundou by ďábel slintal. Jsou na ní tyhle nášivky: Bouncing Souls, White Zombie, slovo fuck, holčička držící obří nůžky (na kostkovaném pozadí), Hello My Name Is DYKE, a přes celá záda, jako třešnička na dortu, přebal prvního alba skupiny Poison. Ani ho tam nemá iro nicky. Poison je boží.
Knihkupectví si pořídilo klimatizaci teprve před několika lety, rok nebo dva potom, co tu začala pracovat, což znamená, že skoro pokaždý, když vchází dovnitř, očekává, že se do ní opře vlna dusnýho a vlhkýho smradu. Bývala to síla – lidi vcházeli v létě dovnitř, ale jen co ucítili ten horký, hnusný vzduch, tak se otočili a zas odešli. Atmosféra je tu ale pořád víceméně stejná, i když je ten puch pryč.
Maria má specifickou práci, ale je nudná a ona ji stejně nedělá. Jakmile se nějaký práci chvíli věnuješ, zjistíš, co máš dělat; když se jí věnuješ už delší čas, zdokonalíš se a pak už můžeš dělat jen potřebný minimum, aniž bys o tom opravdu přemýšlela. Tohle je poprvé, co Maria dělá jednu práci takhle dlouho. Zjišťuje, že tlačí na naprosté minimum a snaží se zjistit, kde přesně končí ‚je líná‘ a začíná ‚budeme tě muset nahlásit šéfové‘.
Pozdraví pár lidí a bočníma dveřma vyjde na ulici. Má chuť na bagel.
---
