Záhřebská utopie se nekoná. Jedinou možností je trpělivý každodenní vzdor
„Pro vlast – vždy připraven.“ Tento fašistický pozdrav z dob chorvatského režimu za druhé světové války byl pro mě do nedávna pouze větou z učebnic dějepisu. Nikdy bych nečekal, že se s tímto ekvivalentem nacistického „Sieg Heil“ budu střetávat v ulicích chorvatské metropole v takové míře a že během návštěvy záhřebského anarchistického squatu budu čelit narůstající fašizací tamní společnosti.
„Neblbni, pojeď taky k vodě. Přece tady nezůstaneš sám,” přemlouvá mě María. Moc nechápu, co tím myslí. Žijeme přece ve squatu a ten nikdy nemá zůstat prázdný. Co kdyby přišli policajti, zatímco se budeme koupat někde za Záhřebem? Jsem tu ale teprve týden, proto radši trochu zmateně přikývnu.
S Maríou a dalšími latinskými Američany a Američankami nasedáme do dodávky a jedeme ze Záhřebu. Za námi se zavírá brána squatu Postaja a před námi se objevuje pár typicky balkánských domů – jen kostrbaté obrysy, beton nedostavěný nebo už napůl padlý, balkon bez zábradlí, vybledlý závěs, který vlaje z okna, růžový igelit omotaný kolem satelitní antény, jako by tu někdo snil o budoucnosti, která nepřišla. Chci se ohlédnout za Postajou, místo toho ale padne můj pohled na zvedající se kancelářské věže. Skleněné, hladké, neosobní. Jedna z nich má na fasádě logo Kauflandu tak obscénní, že působí spíš jako provokace než značka. Jeho svit v noci zastiňuje i samotný měsíc.
Dnešní Záhřeb má dvě tváře: jednu pohlednicovou s opravenými fasádami a designovými podniky, a tu druhou, kde lidé žijí v obavě, že je město vymaže neviditelnými silami trhu. Bydlení je stále méně dostupné, nájmy rostou rychleji než důchody a starší obyvatelé jsou nuceni se stěhovat. Airbnb nahrazuje vícegenerační rodiny a město se mění v komoditu. Nejméně chránění – důchodci, lidé bez domova, migranti či mladí bez příjmu – mizí z veřejného prostoru nejen fyzicky, ale i symbolicky, jako by sem už nepatřili.
Právě ve stínu těch věží září životem Postaja. Ta totiž není jen znouzectností bytové krize – je skutečným aktem vzdoru. Stojí za ním práce dvou migrantů z latinské Ameriky, kteří se živili pouličním cirkusem a potřebovali prostor na trénink. Ten nakonec našli v bývalém nádražním prostoru. Za šest let se na ně nabalila komunita lidí, kteří dnes ve squatu žijí. Většina z obyvatelstva se přitom stále věnuje cirkusu, který je bijícím srdcem Postaji.
Cestu za koupáním přeruší zastávka na benzínce. Luis, který si pro dnešní den půjčil dodávku od kamaráda z Bosny, musí natankovat. Nechápu proč, ale je ve stresu. I zbytkem posádky žluté a trochu zrezlé dodávky hýbe viditelně neklid. Teprve při návratu ze záchodu si všímám, že pumpa u výpadovky na A1 je obsazená plešatými chlapy v černých tričkách. Společnost jim kromě naší staré kraksny dělá ještě jeden ukrytý policejní anton.
Thompson střílí
Chorvatská metropole, které vládne bývalý ekologický aktivista, hostí koncert zpěváka Marka Perkoviće. Přes půl milionu Chorvatů a Chorvatek se sjelo z celé země, aby si poslechli člověka tvořícího pod pseudonymem Thompson podle značky samopalu.
Perkovićova kariéra je prorostlá adorací fašizmu a národním šovinizmem. V písni „Jasenovac i Gradiška Stara“ otevřeně oslavuje genocidu Srbů, Židů a Romů v ustašovských táborech. Album Ora et labora propojuje katolickou víru s nacionalizmem; skladby jako „Bog i Hrvati“ a „Maranatha“ využívají víru jako nástroj k upevnění exkluzivní národní identity. Ora et labora – modli se a pracuj – tu není výzvou k pokoře, ale k disciplíně, poslušnosti a podřízení se národnímu řádu.
Perkovićovy texty, symbolika i veřejná vystoupení přispívají k normalizaci fašistických prvků, etnického nacionalizmu a náboženského fundamentalizmu ve veřejném prostoru. Ačkoliv se Perković opírá o rétoriku patriotství a víry, ve skutečnosti jeho umělecký diskurz často ospravedlňuje násilí, buduje dichotomii „my proti nim“ a oslavuje historické režimy spojené s vážnými zločiny.
Nejkontroverznější Perkovićovou písní je bezesporu „Bojna Čavoglave“ napsaná během chorvatské války za nezávislost. Začíná pozdravem „za dom spremni“, sloganem fašistického ustašovského režimu, považovaným za chorvatskou obdobu „Sieg Heil“. Text je nepokrytě militantní. V písni se dále zpívá o tom, jak „Thompson střílí“, jak se budou házet granáty a „naše ruka dožene bandu četnickou až v Srbsku“.
Nechci působit předpojatě, ale fanoušci v tričkách s Thompsonem skutečně nevypadali jako lidé, kteří by se rádi bavili se snědými migranty z anarchistického squatu. Začínám pomalu chápat, proč mizíme na víkend ze Záhřebu. Stačí mi výjev z benzínky, abych věděl, že zůstávat ve městě po dobu koncertu není bezpečné. Přesto se nedokážu vyhnout pocitu jisté prohry. Tohle město přece nepatří Thompsonovým fanouškům. Proč jsme teda odešli bez boje? Vždyť jsem součástí širší sítě anarchistů, kteří se před několika měsíci nebáli demonstrovat a přes výzvy policie blokovat konferenci klerofašistů usilujících o zákaz interrupcí.
Luis startuje dodávku, Diego mi podává maté. Po jedné zastávce na burek jsme za dvě hodiny u řeky, kde se setkáváme s dalšími z Postaji. Skupina je teď národnostně pestřejší, a já se konečně necítím blbě, že se mluví anglicky jen kvůli mně, a ne jejich rodnou španělštinou.
Utopie prohrála
Den u vody probíhá skvěle. Je ideální počasí, voda je čistá, akorát tak studená. Během vaření oběda kecáme o životě, kouříme jedno cígo za druhým a pijeme levné chorvatské pivo. Tón přívětivé konverzace se ale změní, když Petarovi – Chorvatovi, který bydlí v Postaji už přes tři roky – nabídnu Ožujsko. „Takový nacionalistický sračky nepiju,” řekne a já jsem zmatený. Z domova znám hodně vyhraněných názorů ohledně piva, ale nikdy jsem se nesetkal s anti-nacionalistickým pivním snobizmem.
Petar mi vysvětluje, že Ožujsko, jedno z levnějších piv, které se vaří přímo v Chorvatsku, nedávno vydalo reklamu generovanou AI. V ní se v jeden moment spolu s koni, rytíři a hořícími hradbami objeví na nebi taky chorvatský erb. Ten má ale prohozená červená a bílá políčka. Tuhle kombinaci chorvatské šachovnice používal ustašovských režim za druhé světové války. Režim, který s podporou nacistického Německa páchal genocidu.
To spustí konverzaci o všudypřítomném nacionalizmu. Petar, aby mi ukázal, jak strašné to je teď v Záhřebu, vytahuje telefon a hledá zprávy z probíhajícího koncertu Thompsona. Na místě lidi hajlují, nosí válečné uniformy a hlásí se k ustašovské symbolice. Celá akce vypadá spíše jako nacionalistická manifestace než jako koncert. Co je ještě znepokojivější, že na koncertu byli i vysocí političtí představitelé včetně ministra vnitra. Tím stát jasně legitimizuje přítomnost extrémních ideologií v oficiální kultuře přímo ve svém srdci. Třešničkou na dortu pak byla večerní dronová show, při níž se modlící panna Marie proměnila v obrovský kříž, který po chvíli začal svítit v chorvatských barvách.
Posílen Ožujskem, jehož six pack teď čekal jen na mě, jsem se už nebál projevit svou frustraci. „A to nikdo nic neudělal? Demonstraci, sabotáž, petici?” rozčiluju se, „není tohle přesně to, co chtějí? Nahnat nám strach, abychom se báli být ve městě?”
Luis se chopí slova a začne mi vysvětlovat, čemu jsem ze své privilegované pozice nedokázal porozumět. Vznik Postaji totiž není tak bezproblémový, jak může působit z mého krátkého zapojení se do několik let fungující komunity.
„Všiml sis, že v každé místnosti je hasičák, to není úplně standardní výbava, že?“ říká mi Luis, „když se začínalo squatovat, domákli se to nějaký fašisti. Nelíbilo se jim, že by v Záhřebu vzniknul prostor, kde se slejzaj migranti. Tak na střechu hodili molotov. Naštěstí tehdy nikdo neuhořel.“
Zatímco se za své otázky stydím čím dál víc, Luis se na mě dívá s ledovým klidem – ten Mexičan, se kterým jsme nedávno vtipkovali u pálení použitého toaleťáku, aby se neucpaly nelegální trubky na odpad. Teď má v očích strach. Jeho pohled říká víc než slova. „Chápeš, proč dnes nikdo nezůstal v Postaji? Co by se stalo, kdyby nás našli? Kdo by nám pomohl? Policajti? Ti jsou přece s nima.“
Nikomu není příjemná představa opuštěného squatu. Od vzniku Postaji se tak navíc děje úplně poprvé. Všichni z naší party se bojí, že po šesti letech Postaju obsadí policie, a my se tak už nebudeme mít kam vrátit. Nikdo ale nechce riskovat probuzení v hořícím domě.
Lidé, kteří squat založili a bránili ho i za cenu života, vědí, že dnes prohráli. Snahu o utopii ve městě plném nenávisti totiž svět venku nikdy nepřijme – prostor bez státní příslušnosti a předsudků pro svět venku neexistuje. Po šesti letech to vypadá, že jsme stále na bodě nula.
Strach ale nevyvolává jen samotný Thompsonův koncert. Thompson je jen děsivý precedent, kam až mohou vést nacionalistické tendence chorvatské společnosti.
Tohle místo je naše
Každý rok se v chorvatských městech konají pompézní oslavy připomínající vítězství ve Vlastenecké válce. V ulicích znějí vojenské pochodové písně, vlají vlajky, na náměstích defilují veteráni, politici pronášejí bojovné projevy a televize opakovaně vysílá záběry z klíčových momentů operace Bouře. Pro mnoho lidí jsou tyto ceremonie zdrojem národní hrdosti a pocitu jednoty. Zároveň ale vyvolávají otázku: Co vlastně takto okázalé oslavy skutečně oslavují – a co zůstává potlačeno, zamlčeno či zcela vyloučeno?
Za záplavou symboliky, vojenské estetiky a patriotické rétoriky se často skrývá něco hlubšího – nenapravené kolektivní trauma, které místo zpracování a léčení nachází úlevu v oslavách. Válka, která v letech 1991–1995 otřásla základy chorvatské společnosti, nezanechala jen fyzické jizvy na krajině a tělech, ale i psychologické a kulturní šrámy, které dodnes určují veřejný diskurz. Z těchto oslav se tak nestává jen připomínka minulosti, ale i prostředek její interpretace – a často i její manipulace.
Nevyléčené trauma je úrodnou půdou pro autoritářské a exkluzivní ideologie. Když nejsou bolest, ztráta a vina otevřeně reflektovány, proměňují se v resentiment – tichou hořkost, která hledá vnějšího viníka. Srbové, komunisté, „liberální Západ“, uprchlíci, nepravověrní Chorvati – ti všichni se snadno stanou terčem národní frustrace, protože poskytují jednoduché vysvětlení pro komplexní a nevyřešenou minulost. To zamezuje prostoru pro dialog, pro uznání zločinů na obou stranách i pro připuštění toho, že válka je vždy tragédií – nejen hrdinstvím. Mladé generace, které válku samy nezažily, jsou socializovány do její mytologie prostřednictvím hudby, médií i sportu. V udržování těchto traumat pak pokračuje celý školský systém, který se stále drží narativu velkých chorvatských hrdinů, stejně jako nedostatečná – často až neexistující – terapeutická praxe.
Z tohoto klimatu vyrůstá kulturní a politický nacionalizmus, který se neomezuje na úctu k padlým či lásku k vlasti. Jde o ideologii, která přepisuje dějiny do černobílého vyprávění o hrdinech a zrádcích, o obětech a útočnících – bez prostoru pro pochybnosti, sebekritiku či komplexitu celé situace. Právě zde nachází živnou půdu postavy jako Marko Perković Thompson, který skrze militarizované písně oslavuje národní oběť, ale zároveň zlehčuje, či přímo opěvuje symboliku ustašovského režimu.
Ráno vstáváme pozdě, ještě si jdeme zaplavat a začínáme balit. Chceme si udělat oběd v nedalekém altánku, když tu náhle přijde skupinka mužů ve středních letech a začnou rozhazovat rukama. Mezi místními a španělsky mluvícími dochází k nedorozumění. „Tohle místo je naše,” rozklíčuji sdělení agresivních mužů.
Namísto klidného oběda se balíme hladoví. K řece se začínají sjíždět lidé z včerejšího koncertu. Na první pohled je vidět, že přibývá holohlavých mužů s tetováními erbů a křížů. Mizíme pryč. Utíkáme zpátky do squatu.
Nepřistoupit na pravidla násilí
Celou cestu zpátky prospím a po návratu si oddechnu. Postaja stále stojí. Vše je tak, jak jsme to nechali – na stole najdu své nedopité kafe, v dřezu smrdí nádobí. Jedinou změnou je, že se nám zkazila většina vydumpstrovaného jídla.
Sílí ve mně pocit prohry. Fanoušci Thompsona chtěli ukázat, že město je jejich, že mají navrch, že tu vládnou. Bohužel se jim to povedlo. Koncert proběhl bez jakéhokoliv odporu a město se na jeden den stalo hřištěm fašizmu. Místem, kde nenávist dostala prostor, aby se rozezněla skrze amplióny, zpěvy a shromáždění. Tam, kde se včera křičely slogany o krvi a národu, se dnes procházejí běžní lidé, jako by se nic nestalo. A právě tohle je možná to nejděsivější – jak snadno může být nenávist normalizovaná.
Zároveň ale hluboce chápu strach, který lidé kolem mě prožívají. Tahle země – alespoň v některých svých částech – dělá vše pro to, aby se zde určití lidé necítili bezpečně. Aby se cítili jako vetřelci, jako ti, kdo sem nepatří, kdo si nezaslouží prostor, hlas, důstojnost. A ten strach není slabost. Není to kapitulace. Je to instinkt přežití, zkušenost, která se nesdílí jen slovy, ale je zapsaná v pohledech, gestech či mlčení, když poblíž prochází skupina holohlavých mužů.
Přesto vidím, že se mí noví přátelé nevzdávají. Jejich úprk ze squatu nebyl projevem zbabělosti, ale strategickou volbou. Bylo to vědomé rozhodnutí nepřistoupit na pravidla, která diktují násilí. Vybrat si místo nich boj, který má smysl v danou chvíli vést. Možná ne přímo – ne tváří tvář – ale bojovat se dá taky trpělivostí, solidaritou a každodenní snahou udržet při životě prostor, který představuje alternativu k tomu, co je venku normalizované.
A právě v tom je skrytá síla těchto lidí. Ne v heroických gestech, ale v každodenním vzdoru. V tom, že i když svět kolem opakovaně dává najevo, že tu pro ně není místo, oni si ho stejně zas a znovu vytvářejí. Vytvářejí prostor pro život, pro komunitu, pro sdílení, pro naději. Vědí, že ten boj nebude nikdy snadný – ale vědí také, že bez něj není nic.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
